Časopis Naše řeč
en cz

Jihozápadočeské nářeční prvky na jihovýchodním Příbramsku

Jana Jančáková

[Články]

(pdf)

-

Obec Bukovany, jejíž mluva nám představuje stav nářečí na jihovýchodním Příbramsku, leží již poměrně blízko středu Čech,[1] který většinou nemá žádné specificky krajové nářeční zvláštnosti a je charakterizován spíše znaky společnými všem českým nářečím v užším slova smyslu (typy jako mlejn, mlíko, vokno atd.). V mluvě obce se však setkáváme také s některými jevy jihozápadočeskými, které sem okrajově zasahují v různé míře a v různém stupni. V této stati si všimneme rozsahu a míry užívání některých takových jevů hláskoslovných.

Jednou z diferencí odlišujících zdejší mluvu od středočeského stavu jsou slovesné tvary s analogickým vyrovnáním ve prospěch přehlásky ’á (jakéhokoli původu) > ie (í) v základu slov, resp. v kmeni. Těmito podobami se odlišuje od spisovného jazyka celá oblast jihozápado[140]česká,[2] směrem do středu země jich ovšem ubývá. V Bukovanech jsou omezeny jenom na několik případů, u kterých je nadto frekvence podob přehlasovaných a nepřehlasovaných různá. Přehlasovaná podoba se uchovává ještě důsledně a bez generačního omezení v infinitivu a příčestí minulém sloves zábst a hřát (hřát i s předponami vy-, vo-, za-, u- ap.; u tohoto slovesa zasahují ovšem přehlasované tvary sporadicky i dále do středu Čech): nebude ho zípst, to bis koukala jag bi ťe zíblo; já to dám vohřít, to se vihříla na kamních. Vedle běžných podob slovesného adjektiva -hřitej je však u mladé generace i -hřatej: máš to tam vohřití, je celá uhřitá; buřti uš sou vohřatí. Přehlasované podoby existují — u staré generace — též ve tvarech sloves uváznout a žít (‚žnout‘), a to vedle podob nepřehlasovaných: fčera sem toho nažíla hoďňe, ale dneska dohromadi ňic.

Velmi nápadná v mluvě obce je změna e > a provedená nad míru běžnou v spisovném jazyce, typická pro nářečí jihozápadočeská.[3] Jde však jen o případy lexikalizované, nikoli o živý jev; proto také nejsou všechny podoby s touto změnou stejně pevné a lze sledovat, jak jev po jednotlivých slovech postupně zaniká. Dokazují to rozdíly generační, projevující se v tomto případě zvlášť výrazně. U všech mluvčích se dosud vyskýtají např. jen podoby čap (u rybníka), hřešátko, lupáňí (ale jen lupen), sršán, zelánki, kdežto např. u slov jahla, (b)řasa, čalo, žabro, fčála, kořáňí je situace složitější: podobu jahla lze, i když zřídka, zachytit i u mladší generace, proti tomu podobu kořáňí (‚léčivé byliny‘) jen zřídka u nejstarší generace,[4] zbývající slova se vyskytují v obou podobách u příslušníků střední a staré generace. Vedle dokladů s -e- se vyskytují v běžné mluvě i případy jako v zimňe mu to budou tahat čalem, seďel dicki f čale, to bil kousek masa s ťema žabírkama, fčáli mňeli kolikeri, vzácně též mňela toho kořáňí.

[141]Jako lexikalizovaný zbytek se uchovaly ještě dvě z jihozápadních podob s nadměrnou dvojhláskou ou za původní ó (Voráč s. 21—25) — touň (jen zřídka se objevuje túň) a udoulat (s významovým posunem ‚utrápit k smrti‘: ta kočka tu miš udoulá, tendle ho (= králík králíka) udoulal).

Výrazným znakem odlišným od stavu středočeského, ale shodným se spisovným jazykem a se stavem v jihozápadních nářečích je zachování původního í po sykavkách (Voráč s. 25—28). Na rozdíl od jevů, o kterých jsme dosud mluvili, jde v tomto případě o jev skutečně živý a značně pevný. Obecně české podoby s ej sem sice pronikají, ale v míře omezené (staří lidé je nemají vůbec). Tak je í v kmeni slov cíťit, cícha, cín; síto, sítko, sít; v slovotvorné příponě -ík, -íček, např. lesík, mrazík, vozík, vozíček, košík, nožík. U střední a mladé generace žijí vedle sebe podoby s í i s ej, podoby s í jsou však základní a silně převažují. Od běžného stavu se odlišuje substantivum vozík, které se v podobě vozejk vyskýtá častěji než podoby s ej ostatních slov, a to dokonce bez generačního omezení. Srov. např.: to je cíťit česnekem, mam tam cíchu a lajňtuch, koupila sem si sítko na čaj; střelil do toho lesíka, dneska už bil mrazík, mňela sem takovej šikovnej nožík, přives to na vozíku // nechcete vozejk?

Na rozdíl od středočeské oblasti zachoval se u přídavného jména cizí ve shodě se spisovným jazykem měkký typ sklonění. Analogické tvary podle tvrdých adjektiv pronikají jen velmi nesoustavně. Zdá se, že poměrně nejméně odolný proti analogickým tvarům je nom. sg. f. Cizí človjek jí bil dobrej, přišlo to do cizích rukou, to bila asi cizí kráva // bila to ňáká cizá žencká.

Pokud jde o repertoár souhlásek, má poněkud zvláštní postavení souhláska g (Voráč s. 40—43); její frekvence je totiž ve shodě se stavem v jihozápadočeských nářečích nižší než ve spisovném jazyce. Je tomu tak zvláště proto, že za g vzniklé spodobou znělosti souhlásky k je mnohdy hláska h, ať již v případech hdo, ňehdo nebo v mezislovní spodobě typu tah bil, a zčásti také proto, že původní g v cizích slovech bývá někdy nahrazováno u starších lidí hláskou k. Nenajdeme už ovšem osobu, která by nevyslovovala g vůbec.

Případy jako hdo, ňehdo jsou zde nejčastější: hdo to bil?, hdopak si na to spomňel, bude se tam flandat hdehdo; já se kolikrát nemňel aňi hdi umejt; nevim hde to přišlo k umazáňí; ňehdo se nebál, abi ňihdoš ňic neukrat; taki se jim to ňehdi rozbilo, ňihdá mňe táta ne[142]huboval; ňehde se vidlužili, uš sem tam nebila dávno ňihdeš. Životnost tohoto jevu a jeho vnitřní rozložení bylo možno sledovat i statisticky, a to na materiálu sice omezeném,[5] ale pro tento jev už zřejmě dostačujícím: z 94 případů, které se vyskytly, byla podoba s h ve 45 případech, poměr je tedy 45 : 49, přitom poměr mezi podobami hdo…/gdo … je 9 : 35, mezi ňehdo…/ňegdo … pak 36 : 14. Ze statistiky je zřejmé, že jde o jev poměrně ještě hodně živý. Její výsledek se zhruba shoduje s explorátorskými zkušenostmi z poslechu a hodnocení běžného hovoru (při takovém pozorování, které není přímo zaměřeno na sledování frekvence, vzniká dokonce dojem, že jev je snad ještě častější, než ukázala statistika). Statistika také jasně ukázala rozdíl mezi případy jako hdo… a ňehdo…, že se totiž mnohem pevněji drží h uvnitř slova než na začátku. Pokud jde o rozdíly generační, můžeme říci, že jde o jev vyskytující se v jisté míře i u mladé generace, přičemž jeho frekvence vzrůstá úměrně se stářím uživatelů. Někdy je však tato základní tendence narušena výraznými odlišnostmi individuálními.

Proti tomu případy, kdy je nahrazena souhláska g v mezislovním předělu, jsou mnohem řidší. Vedle běžných případů typu tag budou doma, jag diž ho vindal ze zbjeru, byly zapsány také doklady jako jah bi bejval řek, tah budou ti kravički jedna po druhej kapat, tah že to uďelal, tam sem bila jahživa jednou. V případě, že druhé slovo začíná souhláskou h, počet podob s připodobněným h je větší, např.: tah ho našli, tah ho vitahla, jak sme se tah hádali, pah ho vzali aj.

Souhláska k za původní g v slovech cizího původu se objevuje dnes už jen sporadicky a jen dubletně k podobám obecně českým.[6] Vedle běžného gratulace, cigareta atd. byly zachyceny také podoby kratulace, lekrací, cigareto, krunti (‚základy‘), trinkelt, konk (‚chodba‘) a poměrně málo užívané kicht (má jen podobu s k)[7] Původní k (v obecné češtině nahrazované g) se zachovává v souvislosti s tímto jevem jako dubleta ve slovech cikorka (mnohem častěji než cigorka) a inkoust, krejcar vedle ingoust, grejcar.

[143]Jako jeden z hlavních znaků vymezujících jihočeskou oblast bývá uváděna disimilace ve skupinách sykavek, polosykavek a zubnic, tj. změna, při níž se první souhláska v této skupině mění v hlásku j (bej sebe, přej zimu… místo bes sebe, přez zimu…).[8] Ani v oblasti, která je pro tento jev centrální, nedochází však k této změně ve všech případech, kdy se jednotlivé sykavky, polosykavky nebo zubnice vzájemně střetávají, ať již uvnitř slova, nebo na hranici dvou slov.[9] Zeměpisný rozsah disimilace je poměrně značný; směrem do středu země ubývá jak jednotlivých kombinací, v nichž se realizuje,[10] tak i frekvence jejího výskytu.

Přestože naše obec leží téměř na samé periférii tohoto jevu, je v určitých souhláskových kombinacích disimilace ještě poměrně značná. Uvnitř slova dochází k této změně jen ve spojení dvou polosykavek a dvou zubnic na morfologickém švu (typy babijce; zaplajte); tyto případy jsou zde téměř důsledné,[11] jejich izoglosy zabíhají také nejhlouběji do středu Čech. Bez generačního rozlišení lze zachytit případy jako f seďňijce, f tej špijce, na stolijce, ve vázijce, na tej kadejce, f prajce, k vomájce; pojejte, povejte, nechojte, nebujte.

V mezislovních spojeních se projevuje disimilace při vzájemném styku dvou sykavek v plné síle, a to jak ve spojeních se slovy formálními, tak mezi dvěma slovy plnovýznamovými:

-s, -š, -z, -ž + s- > js: celej velkej kuj skládá; vo co máj starost; pojaru slej sňích; núj spat (‚nůž spadl‘).

-s, -š, -z, -ž + š- > jš: to náj šlo dicki kolik; to máj špatní; to je vúj širokej; vona tam fšechna ta mládej šla na Dol.

-s, -š, -z, -ž + z- > jz: nebude žádnej čaj zase; nemáj zdáňí; já vilej ze Zlámanki; múj ze ženou.

-s, -š, -z, -ž + ž- > jž: kolik váj žene; máj ženu nemocnou; uš přivej žito; todle mi drúbej žere.

O životnosti tohoto typu v naší obci svědčí i to, že se první sykavka může měnit v j i ve skupení tří souhlásek, kdy střední „nesykavková“ souhláska je při rychlé výslovnosti oslabena, takže někdy zaniká. [144]Nejčastější jsou případy, kdy mezi sykavkami zaniká souhláska -t (typ -St + S- > jS): já se doj snažim, mám já ňákou radoj ze života, abi nemňela staroj že leží na kamnech, podala si žádoj že tam nebude. Mnohem řidší jsou případy se zánikem souhlásky v- (typ -S + vS- > jS): máj šecko, voňi náj zali autem, ten mráj zimňe (přitom se jinak v na začátku slov vždy realizuje: fšecko, vzali…).

Ke změně dochází také ve spojeních sykavek se souhláskou ř, a to v těch případech, stojí-li ř na druhém místě: dij si nenecháj říct, u náj řikaji, ňehdo zaj řikal; častěji se vyskýtá ve spojeních se slovy formálními: přej řbitof, dij řikala, nej řeknu ap.

Ve spojeních sykavek s polosykavkami dochází k této změně obvykle jen tehdy, jestliže jedním ze sousedících slov je slovo formální (nejčastěji příslovce proč nebo zvratné zájmeno se): proj cem deš pješki, votoj ce. Mezi dvěma plnovýznamovými slovy k disimilaci zpravidla nedochází: koneʓ žňích, moc salámu.

V nejmenší míře se na naší oblasti zachovává disimilace v mezislovních spojeních se zubnicemi. Ke změně v j nedochází již při vzájemném styku dvou zubnic (typ poj domem, poj ťim), ačkoli tyto případy jsou běžné ještě na sev. Písecku.[12] Podoby s j se zde mohou vyskytnout pouze tam, kde sykavce, polosykavce nebo zubnici předchází palatální zubnice (ať jde o slova plnovýznamová nebo formální). Nejčastěji nastává tato změna před zubnicí: nechoj tam, poj dál, aj ťe víckrát neviďim; ostatní případy tohoto typu jsou vzácnější: buj cťicha, aj ci ťe nechá k ruce (přičemž se zároveň s- po změnilo v c).

Jako celek působí jihočeská změna zdvojených sykavek a zubnic při poslechu běžného hovoru naší obce jako jev velmi živý. Při pokusu o statistické zachycení její frekvence však vyšlo najevo, že situace není zdaleka tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Přestože byly vyloučeny případy, kdy tempo řeči, pauzy a podobné jevy neumožnily těsnější spojení daných slov a zabránily tím vzniku disimilace, neodpovídají konkrétní statistické výsledky našemu dojmu z poslechu živé řeči, neboť procento pozitivních dokladů je nad očekávání nízké. Je sice zřejmé, že použitý materiál[13] je pro zevrubnější [145]statistické šetření zatím ještě nedostačující, ale je také možné, že konkrétní vyčíslení frekvence pozitivních dokladů neodpovídá našemu dojmu a subjektivnímu hodnocení životnosti jevu. Tak např. změna ve skupinách sykavek se zatím ve statistice jeví takto: ve spojeních plnovýznamových slov je poměr změněných a nezměněných podob 31 : 21, u spojení s formálními slovy 77 : 71. Vzhledem k tomu, že ve spojeních s formálními slovy dochází k disimilaci i v těch typech, kdy plnovýznamová slova mají už tuto změnu jen velmi zřídka, očekávali bychom, že i v naší statistice bude u formálních slov daleko příznivější poměr ve prospěch podob s j. Vysvětlení je snad možno hledat v tom, že u jednoho z vybraných mluvčích je tento jev značně nedůsledný. Protože pak spojení s formálními slovy jsou velmi častá, mohla mít tato okolnost vliv na celkový konečný poměr.[14] Je tedy pro takovéto statistické šetření závažný i výběr informátorů, protože stav některých jevů u jednotlivců nemusí být vždy reprezentativní pro celou obec a může tak v různé míře ovlivnit i konečný výsledek.

Z dalších kombinačních změn zaslouží pozornosti mezislovní změny znělosti párových souhlásek před souhláskami jedinečnými a před v, jež se — pokud jde o znělostní změny na švu dvou slov — zčásti vymyká ze systému znělých a přiklání se k souhláskám jedinečným. Jedinečné souhlásky mohou, jak známo, na předcházející párovou souhlásku působit tak, že se tato souhláska vyslovuje buď nezněle (např. kus masa, tak viďíš… — tento stav je na území Čech většinový a je příznačný zejména pro nářeční oblast středočeskou), nebo se vyslovuje zněle (kuz masa, tag viďíš… — v Čechách je tento typ místně omezený a vyskýtá se např. na některých úsecích jihozápadočeské oblasti).[15] Naše obec, ležící na přechodu mezi oblastí jihozápadočeskou a středočeskou, má varianty obě, v jejich výskytu jsou však výrazné rozdíly.

Před jedinečnými souhláskami je zde už téměř pravidelně neutrální stav středočeský, podoby se znělými souhláskami sem už nezasahují, je možno zachytit jen jejich stopy. Vedle téměř důsledných podob uvaš je, uš mam napečíno aj. byly zapsány ještě následující pozitivní [146]doklady tohoto jevu dvaced let, tag meziťim sme žali, diž na ňeco fplouli, vona se vúbeʓ nebála, sem ho ved na kontigent.

Naproti tomu před souhláskou v jsou případy se znělými souhláskami mnohem častější. Ve shodě se stavem na některých jihozápadočeských úsecích užívá se zde obojích podob vedle sebe bez generačního rozlišení, např.: jen tam mrkneš vokem, mam choďit votpoledne // náz vokradli, chce jít už ven, víž Václave, potom sou zase dvaced visokí, to je hloupozd vot tebe, von bil jag voďňík. V souvislosti s nahrazováním připodobněné souhlásky g souhláskou h (typ tah budou) vyskytují se jako varianta typu tag viďíš i případy s h: tah viďíš jak ťi to de.

Ze zvláštností týkajících se souhlásek si ještě povšimneme slov, která si dosud podržují protetické h (Voráč s. 53—59). Před samohláskou je protetické h ve slově hambít, jde však o označení reálie již dávno neexistující (ambity hájovny vyhořelé kolem roku 1905), běžně není toto slovo známé. Také slovo hapatika není obecně známé, udržuje se jen v různých úslovích, aniž se mu mnohdy rozumí. Zcela běžně se naproti tomu vyskýtá protetické h před souhláskami ř v případech hřešato a hřítkej: ti koláčki mam v hřešátku, to je hřítkí dřevo.

Z pohledu na probírané hláskoslovné jevy zkoumané obce je patrné, že mezi oblastními jevy, s nimiž se zde setkáváme, jsou na jedné straně takové, které představují již jen jakési zkamenělé zbytky starých hláskových změn (např. případy s odlišným výsledkem přehlásky ’a > ě, lexikalizované podoby se změnou ’e > a aj.), na druhé straně však takové, které jsou stále ještě značně živé (tak se projevuje zejména jihočeská změna zdvojených sykavek). Přičteme-li k těmto probíraným hláskoslovným jevům ještě další jihozápadočeské prvky, s nimiž se v Bukovanech setkáváme, ať již z tvarosloví (např. rodinná jména typu Taterojc; gen. f. tí dobrí proti dat. lok. tej dobrej; na hňízďi), z tvoření slov (např. voškvarki, nožíki ‚nůžky‘, hrneček), nebo popřípadě i ze slovní zásoby (např. dúm ‚síň‘, hradba ‚plot‘, kňíha ‚čejka‘), a zejména pak z hláskosloví ještě poměry v kvantitě (např. klucí, plíva, s kravou, kuřát; staveňí, bolí, nahoře), vidíme, že se v některých rysech projevuje příslušnost k jihozápadočeské nářeční oblasti někdy až překvapivě výrazně.


[1] Obec leží v jihovýchodním cípu dnešního příbramského okresu, asi 8 km jv. od Milína, mezi píseckou silnicí a středním tokem Vltavy.

[2] Výklad a zeměpisné rozložení hlavních znaků společných nářeční oblasti jihozápadočeské podává J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955; o této změně viz tam s. 16—21.

[3] F. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 100—101; J. Voráč, c. d., s. 13—16.

[4] Je zajímavé, že již nebyla zachycena podoba kořan, a to nejenom zde, ale např. ani v jižněji položených Cerhonicích u Mirotic, ačkoli anketový materiál zpracovaný v studii Voráčově tyto podoby ještě přinesl. Stejně tak nebyly už zachyceny doklady na některé další jevy, např. podoby poučet, hrizec, jejichž izoglosy dříve zahrnovaly i naši oblast (srov. Voráčovy mapy I, III, XIIIa; viz dále v dokladech na ou za původní ó a na protetické h).

[5] Pro statistiku jsem měla zatím k dispozici nářeční texty v rozsahu 82 stran strojopisu, které byly přepsány ze dvou magnetofonových pásků. Povaha textů je monologická i dialogická, informátoři, od nichž byly texty získány, byli čtyři (ve věku od 50 do 80 let), kromě několika příležitostných mluvčích v dialozích. Nahrávky byly pořízeny v únoru 1964.

[6] V jednom případě, a to u slova regma, lze poměrně často zachytit i podobu rehma, ovšem jen u těch mluvčích, kteří mají také typ hdo, ňehdo.

[7] U některých z těchto slov není vyloučen vliv německých nářečí.

[8] Výklad tohoto jevu a jeho zeměpisné rozložení podal J. Voráč, Jihočeská změna zdvojených zubnic a sykavek, Naše řeč 45, 1962, s. 137—146.

[9] Nedochází např. ke změně ve skupinách typu matce; kus trávi ap.

[10] Srov. mapu k cit. Voráčovu článku, s. 143.

[11] Změna ve spojení dvou sykavek uvnitř slova (typ mlejší) se zde nerealizuje, její izoglosa vymezuje jen nejjižnější cíp Čech.

[12] Např. v Cerhonicích na Miroticku jsme zapsali při výzkumu pro Český jazykový atlas doklady jako: naj tou cimrou, poj dobitkem, přej ťim, nemoch to vojtrhnout jedno voj druhího.

[13] Viz poznámku 5.

[14] Vyloučíme-li doklady od tohoto informátora, je tento poměr 51 : 39.

[15] Vedle toho nemusí před těmito souhláskami k změnám znělosti docházet vůbec a znělé i neznělé souhlásky se pak podle původu zachovávají i ve výslovnosti (např. kus masa, ale už mám). Tento stav, který jsme při výzkumu pro Český jazykový atlas zachytili např. v Mikuláši na Kutnohorsku, vyskýtá se v některých úsecích severovýchodočeských nářečí.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 3, s. 139-146

Předchozí František Cuřín: Místní jména Lísek a Lesík a zdrobněliny toho typu

Následující Běla Poštolková: Mikroby rezistentní na antibiotika?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1