Časopis Naše řeč
en cz

Jazyk mládeže na Moravě

Marie Krčmová

[Articles]

(pdf)

-

[1]Jednou z aktuálních otázek jazykové kultury je sledování vztahu spisovné jazykové normy k normám jiných útvarů národního jazyka. Byly vysloveny různé soudy o postavení spisovné češtiny, eventuálně jiných prestižních jazykových útvarů (hovorové češtiny, obecné češtiny), v mluvených projevech, od názorů odmítajících možnost jejich plného nediferencovaného uplatnění až po ne zcela přesné úvahy o rozhodujícím postavení obecné češtiny v nich. Připojím zde proto několik poznámek o běžně mluveném jazyku mladé generace tak, jak se jeví z pohledu dialektologa. Zaměřím se na moravskou situaci, kterou blíže znám.

Pramenem poznání jazykového úzu mládeže, o který se opírám, jsou nepřipravené mluvní projevy dětí staršího školního věku (13—15 let). Jazykový projev této věkové skupiny: 1. vyrůstá z jazykových zvyklostí rodiny, v níž dítě zvládlo český jazyk a s níž udržuje denně jazykový kontakt, 2. je formován prostředím kolektivu vrstevníků, jenž má silně unifikující vliv, a 3. působí na něj i mluvený spisovný jazyk prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Potud je jazykový projev formován v podstatě stejnými vlivy jako promluvy dospělých. Kromě toho je však mládež tohoto věku pod intenzívním vlivem jazykové výuky a výchovy ve škole. V tomto věku se základní cyklus výuky normě spisovného jazyka dovršuje. Kromě toho, i když jazyková praxe učitelů a jejich poměr ke spisovnému jazyku nemusí být stejné, zůstává skutečností, že hovorový spisovný jazyk je (nebo měl by být) základem všech mluvených oficiálních projevů ve škole a že žáci jsou k tomuto způsobu vyjadřování vedeni. U dospělých už podobný vliv odezněl.

Mladý mluvčí, jazykově utvářený natolik rozdílnými vlivy, vytváří [114]vlastní diferencované mluvní projevy na základě různých objektivních slohotvorných činitelů. Soukromé projevy, zejména expresívnější, jsou pak mnohdy jazykově těžko souměřitelné s promluvami veřejnými. Jako explorátoři máme možnost sledovat celou šíři mluvených projevů jen u malého okruhu mluvčích, zejména u mluvčích důvěrně známých, pak ale vzniká velké nebezpečí zkreslení výsledků a absolutizace náhodných poznatků. Zejména je ošidné usuzovat na celkový stav mluvy mládeže podle domáckých promluv vlastních dětí: v rodinném prostředí je dítě nejblíže našemu vlastnímu jazykovému úzu a jeho projev je reprezentativní pro celý kolektiv vrstevníků jen zčásti. Osvědčuje se spíše sledování a analýza projevů určených malému okruhu posluchačů blíže známých a promluv k posluchačům, s nimiž nemá mluvčí pravidelný jazykový kontakt, vděčným materiálem jsou i promluvy uvnitř dětského kolektivu, kdy můžeme sledovat jazyk skupiny mluvčích za relativně stejných podmínek. Někteří z autorů prací o mluveném jazyce dávají přednost užívání skrytých mikrofonů, explorátorská praxe moje i mých kolegů však ukazuje, že zpracování takto získaných záznamů je nesmírně pracné vzhledem k obtížím při identifikaci mluvčích; bez znalosti osobnosti autorů promluv je totiž správný rozbor textů vlastně nemožný. Stejně průkazný, a přitom výhodnější pro zpracování, je záznam promluv, jimž jsme po navázání živého kontaktu s mluvčími (raději s homogenní skupinkou než s jednotlivci) přítomni a do nichž jako partneři promluvy eventuálně i sami zasahujeme. Získáme tak záznam zcela přirozených spontánních promluv, při nichž ostych před mikrofonem, u dnešní mládeže ostatně velmi nepravděpodobný, nepozorujeme.

Celkově jsme v takových promluvách svědky trvalého vzájemného pronikání různých útvarů národního jazyka; projev patřící jen jedinému z nich, např. projev čistě spisovný nebo naopak čistě dialektický nebo interdialektický, je málo pravděpodobný. Výsledek závisí na objektivních slohotvorných činitelích i na osobnosti mluvčího a na typu lokality, kde jazyk sledujeme.

Vyjdeme z faktu, že každý jazykový projev má kořeny v tradici mluveného jazyka. Z tohoto hlediska se pak mohou obce rozdělit na dva typy — na místa s ustálenou jazykovou tradicí, jejímž podkladem je tradiční nářečí (ovšem v různém stupni nivelizované) a na místa bez tohoto tradičního zázemí.

Běžný jazykový projev mládeže v místech s tradičním zázemím nelze bez znalosti tohoto zázemí spolehlivě interpretovat. I v poloveřej[115]ných projevech se objevují prvky ryze lokální a emocionalita projevu toto místní zabarvení ještě zvyšuje. Udržují se zejména morfologizované hláskové rysy a tvarosloví vůbec, živý je lexikon, zejména jeho složky vázané na rodinné prostředí. Syntaktická stavba projevů je se spisovnými těžko srovnatelná, tu jde však spíše o rozdíl psanost — mluvenost než o rozdíl spisovnost — nespisovnost. Živé tradiční jazykové zázemí se projevuje nejen v mluvě dětí venkovských, kde to jaksi očekáváme, ale i u dětí městských a velkoměstských. Míra podílu tradičních prvků kolísá nejen podle osobnosti mluvčího, ale i podle tématu: při vyprávění obsahu knížky je např. u téhož mluvčího menší než při živém dialogu. Celkově je však patrná vždy.

Brněnský školák pocházející i po rodičích z Brna např. vypráví: … závodňe hraju — Jarda hraje — to neňi závodňe, protože on je — nehraje žádnó sóťěš, a mi hrajeme prvňí ligu, jako nejviši žákovskó sóťeš — protože oňi — voňi — chcó se tam probojovat, oňi ďelajó ti základi — oňi ďelajó ti — oňi jezďijó do toho Ňemecka teka jedó do Jugoslávije, to maji dobrí že, jako že uviďijó svjet, no.

Brněnská školačka, aktivní sportovkyně trávící dosti času na soustředěních s vrstevnicemi z jiných míst ČSR a pocházející po otci z Čech je ve svém projevu méně „hanácká“: Jedna holka z naši třídi teda taki choďila dřiv do gimnastiki, a nechala toho, protože ju to nebavilo, nebo — vona — ji to aňi moc nešlo, no ale, tak — prosťe dicki si řekla, já nechce se mňe, nepudu, a tak tam skoro vubec nechoďila a teťka teda řikala, že ji to strašňe mrzí, gdiš viďí, že já pořát ňede jezďím, pořád ňegde ňeco ďělám…

V oblastech bez tradičního českého osídlení se mluva mladé generace vytváří na nejednotném jazykovém základě. Rodičovská a zejména prarodičovská generace našich informátorů tu podržuje charakteristické rysy mluvy obcí, z nichž se rodiny přistěhovaly, a to někdy i prvky velmi výrazné. Nejednotnost jazykového základu vytváří předpoklady pro posílení pozice spisovného jazyka jako konsolidovaného a prestižního útvaru národního jazyka ve všech typech promluv. Jde však jen o posílení jeho pozice, nikoli o jeho praktické výhradní užívání ve všech jazykových funkcích. Celkově je totiž v běžných mluvených projevech u mladé generace vidět jazykovou souvislost s nejbližší dialektickou oblastí, z níž také v době dosídlování přicházel nejkompaktnější proud přestěhovalců.

Tuto souvislost budu dokumentovat na materiálu z Pavlova, okr. Mikulov. V obci je 20 dětí sledované věkové skupiny. Z jejich rodičů [116]pochází 24 z východomoravské jazykové oblasti, 5 rodičů je z Čech, 5 ze Slovenska, u ostatních nebylo rodiště udáno. Vliv sousedící jazykové oblasti se v mluvě dětí projevuje především ve volbě konkurujících jazykových prostředků, kde žáci dávají přednost těm, které se shodují s tradiční mluvou. Shoda je přitom s interdialektem určující oblasti, nikoli s některým konkrétním dialektem. V promluvách žáků se proto důsledně objevuje spisovné (typ kyselé mléko), i když jde o prvek pociťovaný na většině území i v hovorových spisovných projevech jako příznakový. Podobně neproniká do mluvy této mládeže protetické v-, ani citátově jsem nezaznamenala -ej na místě spisovného -ý. Běžný jazykový projev tak vzbuzuje dojem záměrné pečlivosti; jde totiž o jevy značně frekventované a zejména pro posluchače z Čech nápadné a úzce spisovné.

Některé další hláskoslovné prvky, ovšem méně frekventované, se již se spisovným jazykem neshodují. Mluva mládeže jejich užíváním prozrazuje své zakotvení v moravské jazykové oblasti. Ve shodě s tradiční mluvou (a na rozdíl od spisovného jazyka a hovorové češtiny) zaznamenáváme např. tvary s neprovedením změn a > e, u > i (typ naša kočka, našu kočku); jsou velmi pravidelné v morfologických koncovkách, uvnitř slova jde už spíše o podoby lexikalizované (bolí ho břuch). Rysy zřetelně východomoravské, zejména -ú- na místě spisovného -ou-, se objeví jen sporadicky.

Tvarová soustava je také poplatná tradiční mluvě; jde tu většinou o užívání forem celomoravských, a tedy odpovídajících i východomoravskému interdialektu. Běžně např. zachytíme v 7. pl. substantiv unifikované -ama nejen u tvrdých, ale i u měkkých deklinačních typů (chlapcama, lavicama). U sloves IV. třídy je v 3. os. pl. unifikované -ijou (choďijou; hlásková obměna východomoravského -ijú i hanáckého -ijó), alternující se spisovnější, rovněž unifikovanou koncovkou -í (oni choďí, hází). Jazykové projevy však nejsou jednotné, příklon k domácí tradici může být individuálně různě silný. U jednotlivců jsme ve spontánním projevu zachytili i tvary tradičních nářečí (bidlíja, o fšeckém, šlaháňí). Na rozdíl od dětí z tradičních oblastí, kde dochází k interferenci spisovný jazyk — jediný interdialekt (nebo dialekt), tu působí u jednotlivců dialekty různé, a proto výsledek v této generaci ještě nemůže být jednotný. Nezáleží přitom na charakteru původních nářečí, ale hlavně na šíři jazykové komunikace mluvčího a na citových vazbách uvnitř rodiny.

[117]Lexikum mluvy mládeže ve sledované oblasti vykazuje stopy místního původu rodiny v těch složkách, které jsou na rodinný život vázány (např. názvy zařízení, kuchyňských potřeb, oděvních součástek); tam, kde do terminologie zasahuje školní výuka (např. názvy rostlin), jsou stopy tradiční mluvy nepatrné a pozůstávající jen v pasívní znalosti tradičních názvů (brambory — kobzole — jabka).

Spontánní jazykový projev vypadá pak např. takto: Chlapec z Pavlova (rodiče pocházejí z oblasti východomoravských nářečí): (Ťěšíš se, aš tu bude přehrada?) Aňi ne. Protože to bude vječí a nebude se tam moct choďit plavat jako tadi na Diji. Protože to bude, rezervace tam bude. No, jedno jezero má bit od Horňich Vjestoňic, Mušova, aš tadi po most, jak se de na Strachoťín, potom druhé jezero ot mostu, ot Pavlova aš po Nové Mlini ma bit třeťí. Chlapec z Pavlova (otec z Moravy, matka z Čech): Zahradu máme asi pjet áru. Je tam — brambori, řepa, zeleňina, vinohrat, a ešťe, jahodi — je tam milerka, rizlink. Děláme tam fšichňi, to stříkáme, maminka a taťinek to ostřihaji a já to povážu z bratrem, potom to okopem, fšichňi také … Fstávám o pul sedmé. Musim si ešťe uďelat prácu ráno, mám králiki, tak musim pokliďit, potom ráno ukliďit ze stola a tak.

Podobně pozorujeme příklon k okolnímu jazykovému zázemí i v mluvě mládeže jiných okrajových částí Moravy bez tradičních nářečí. Na Krnovsku se — pod vlivem migrace z lašské jazykové oblasti — uplatňují typické severomoravské jazykové rysy (nedostatek relevantní kvantity, ł). Nejde přitom jen o přetrvávání rodinné tradice, protože tyto prvky najdeme i v promluvách žáků, jejichž mateřský jazyk není slovanský (děti řeckého původu). Zároveň se tu ve shodě se severomoravskou jazykovou situací užívá důsledně (-e — typ kysele mleko), neproniká obecně české -ej-, v- (je tedy miły stryc, okno) a mluva činí na náhodného posluchače, podobně jako mluva na Mikulovsku, dojem záměrné spisovnosti. Příklon k mluvě nejbližší tradiční oblasti je patrný i ve Slavonicích, kde je promluva školáka od promluvy žáka z blízké Telče prakticky neodlišitelná.

Celkově lze mluvu mládeže v okrajových oblastech Moravy jednoznačně určit jako „moravštinu“, tj. jako variantu mluvené češtiny, jež zachovává rysy společné takřka všem nářečím na Moravě. Jazykové působení nejbližší tradiční nářeční oblasti, a zároveň i oblasti s největším proudem přistěhovalců, se projevuje uplatněním některých specifických jazykových rysů této oblasti, především je však rozhodující pro postoj uživatelů k prostředkům vyšších útvarů národ[118]ního jazyka. V běžných promluvách preferuje mládež z těchto prostředků především ty, jež jsou ve shodě s tradiční mluvou zmíněné oblasti, tedy v případě severní a jihovýchodní Moravy i prvek, jenž se jinde pociťuje jako úzce spisovný (-é).

Jazyková situace je tu v jistém smyslu obdobná jako situace okrajových území vlastních Čech, kde se u mládeže v běžných promluvách prosadila obecná čeština, v zásadě tedy také zeměpisně nejbližší interdialekt.

Vzhledem k prestižnímu postavení obecné češtiny mezi ostatními nespisovnými útvary národního jazyka se často mluví o jejím šíření za hranice vlastních Čech. Toto šíření není však, podle získaných zkušeností, tak rychlé, jak se původně soudilo. Zasahuje jen mluvu některých vrstev a prokazatelné je jen u omezeného repertoáru prostředků: do mluvy mladých Brňanů např. dnes patří -ej v absolutním konci slov (typ hodnej strýček; uvnitř slova je totiž -ej- pouze citátové), neprosadily se však jiné výrazné obecně české prvky, např. typy on nes, padnul, lžícema. Jako módní prvek proniká v současné době vlivem televize české intonační schéma, zatím však jen do promluv s vyšší kulturní aspirací (veřejný přednes).

To, co jsme řekli o mluvě mladé generace Moravanů, neznamená, že by péče o její jazykovou výchovu byla špatná nebo že by tato mládež spisovný jazyk neznala. Oficiálnější jazykové projevy — mj. i úvodní části promluv k málo známému posluchači — jsou spisovnému projevu velmi blízké, zachovávání norem spisovného jazyka není pro mládež vcelku problémem. Zároveň s oficiálností se však mění, zformálňuje — těžko říci intelektualizuje — celá výstavba promluvy, žáci se ve vyjadřování uchylují k schématům. Tím se spontánní mluva ochuzuje, ztrácí svou přirozenou živost a emocionálnost. Živý projev nese s sebou vždy pronikání lokálních prvků ve všech jazykových plánech, a to i za cenu, že se stane nejednotným, že se dostane za hranice hovorové spisovné češtiny a že zároveň prozradí geografický původ nejen žáka samého, ale většinou i jeho rodu.


[1] Diskusní příspěvek přednesený na mezinárodním kolokviu O aktuálních otázkách jazykové kultury. Srov. NŘ 59, 1976, s. 225, poznámka redakce.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 3, pp. 113-118

Previous Libuše Kroupová: K citoslovcím v češtině a slovenštině

Next Josef Štěpán: Jazykové diference v manželství

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1