Časopis Naše řeč
en cz

Neologismy v Havlíčkově publicistickém slohu (K stopadesátému výročí Havlíčkova narození)

Alexandr Stich

[Articles]

(pdf)

-

Letošní Havlíčkovo výročí (narodil se 31. října 1821) je dobrým podnětem k studiu jeho jazyka a slohu, a to podnětem velmi naléha[284]vým, uvědomíme-li si, jak málo bylo dosud v této věci vykonáno. Uznává se obecně, že Havlíčkovi patří vedle B. Němcové a J. K. Tyla přední místo mezi autory, kteří po teoretickém základu v díle prvních dvou obrozenských generací vytvořili prakticky vzor nové spisovné češtiny; zatímco však o jazyce a stylu Němcové i Tyla je literatura bohatá a všestranná, je bibliografický soupis prací o jazyce Havlíčkově omezen na šest časopiseckých článků a z nich pouze dva jsou věnovány jazyku Havlíčkovy prózy.[1]

V tomto článku chceme přispět k poznání Havlíčkova jazyka a slohu popisem a rozborem jedné významné složky jeho slovní zásoby, totiž slov, která poprvé uvedl do spisovné češtiny ve svých publicistických pracích.[2] Zároveň se pokusíme tohoto materiálu využít k tomu, abychom blíže osvětlili pojem a podstatu slohového jevu, pro nějž se vžil termín funkční publicistický styl a o němž se objevují mínění značně rozdílná a vzájemně nesourodá.

Neologismy se v jazykovědě rozumějí pojmenovávací jednotky v počátečním stadiu své existence, je tedy neologismus jev týkající se především vývoje jazyka. Obecně vzato, každé slovo každého jazyka [285]prošlo údobím, kdy bylo neologismem. Neologismy se lze ovšem zabývat zároveň i tehdy, studujeme-li jazyk v jistém okamžiku jeho existence, bez ohledu na vývojovou perspektivu. Pak se jeví jako prostředek v soustavě jazyka typicky periferní a to se projevuje v jejich hodnocení stylistickém, v jejich frekvenčním omezení atd. Jazykověda věnovala při různých příležitostech pozornost dvěma typům neologismů. Jednak to byly nové výrazy, které umožňují pojmenovat nové předměty, jevy a jiné skutečnosti, dále nově poznané vztahy, pojmy atd.; tyto neologismy souvisí s rozvojem lidské práce a poznávací činnosti, sledují ho a mají povahu nocionální.[3]. Jednak to byla nová pojmenování, která obohacují vyjadřovací schopnosti jazyka zvlášť v umělecké oblasti; často jde o nová pojmenování, kterými se označují jevy v jazyce už jinak pojmenované — ta se pak stávají básnickými synonymy. Příklady pro oba typy skýtá v hojné míře např. obrozenská čeština.[4]

Dále se obvykle uvádí, že lze rozlišit neologismy, které se ujaly a vžily, staly se obecným majetkem, a přestavše být neologismy, staly se normální součástí slovní zásoby jazyka, a neologismy utvořené autorem záměrně jen pro potřebu jedné sdělovací situace, tj. individuální neologismy (to bývají zvláště neologismy básnické). [286]O existenci neologismů publicistických se v literatuře dosud neuvažovalo.

Zdrojem, odkud je neologismus vzat, může být dosavadní materiál daného jazyka, nebo jazyk jiný.[5]

V Havlíčkově publicistické próze tvoří neologismy lexikální skupinu výraznou a nápadnou. Podáme nejdříve přehled těchto novotvarů utříděných podle slovnedruhové přináležitosti, významových skupin a podle způsobu, jak vznikly.

I. Podstatná jména:

A. Pojmenování osob:

Nejčastěji se objevují názvy osob odvozené příponou -ec od dějových přídavných jmen, utvořených od sloves obou vidů; jsou to tyto názvy nositelů vlastností: deportovanec (K 561),[6] týranec (K 797, 799), uvázanec (K 652—3), vyštudovanec (PN 22), zcizinštilec (OR 128), zpronevěřilec (S 50, 337); k nim se druží konatelské jméno přečinec ‚kdo se dopustil přečinu‘ (K 780).[7]

Dále nacházíme v Havlíčkově próze jako neologismy činitelská jména s příponou -č: brofič (EK 20), dráždič (DNN 75), věřič (K 454), arcineodpisovač (K 168), ojediněle -tel: vytrubovatel (S 51, I, 214).

Z přejatého jazykového materiálu a podle přejatého slovotvorného modelu vznikl fabrikátor (S 50, 1894).

Konatelská jména jsou většinou odvozena příponou -ař/-ář: módař (OR 128, srov. i adjektivní odvozeninu módařský, PN 47, je doloženo i synonymum s cizí příponou módista, OL 17), vědař (OL 28), z deminutivního základu odvozené nábožnůstkář (DNN 156) a nářečíčkář ‚člověk povyšující nářečí na spisovný jazyk‘ (S 51, s. 314). Blízko k této skupině má i korholtář (K 234, Havlíček vysvětluje, že pochází z něm. gar und halt a že je to protiklad slova vlastenec). — Ojediněle je využito přípony -ník (policejník, OR 38).

Ryze individuální, vymykající se z české slovotvorné soustavy, je neologismus Ultrán (k nesklonnému adjektivu ultra, OL 177), vytvořený snad podle latinského [287]slovotvorného modelu jmen na -anus. — Předponou je odvozeno slovo ultrahierarcha (EK 31).

Složený základ má neologismus samozištník (S 50, 1), zároveň skládáním a odvozováním vznikly výrazy jednonožec (Q II, 220), stejnověrec (K 645—6).

Zcela individuální jsou složeniny Běloch-Indoevroposlovanočech (PN 93—4), knížata- a hrabata-biskupové (DNN 149), hierarchicko-absolutista (K 635).

Povahu citátového slova mají některé Havlíčkovy neologismy vytvořené podle cizích slovotvorných modelů nebo z cizího jazykového materiálu: leibfilosof (Q III, 94), leibhistorikus (S 51, I, 211) — utvořeno podle německého slovotvorného typu Leibarzt ‚osobní lékař‘ (těmito neologismy se pojmenovává filosof nebo historik sloužící oddaně svému chlebodárci), herrvon ‚šlechtic‘, 1. p. množ. č. -ové (S 50, 1163).

Povahu úplně uměle utvořeného slova má vlastní jméno X-aslav (PN 42), Jímž Havlíček parodoval obrozenskou módu rozšiřovat osobní jména o „vlastenecky“ znějící rodná jména typu Ladislav, Boleslav atd.

B. Pojmenování míst:

Mezi neologismy patří u Havlíčka pouze dvě, a to baviště (OL 98) a vlasatiště (tj. pozemek, kde se pěstují vlasy, Q II, 171).

Z vlastních místních názvů vytvořil Havlíček tyto: Koudelkovice (OL 172); Šosov, adj. šosovský (NN 941), Panslavle (Q II, 197) a snad exoticky znějící Laputa (Q II, 208).

C. Substantivní názvy vlastností a dějů:

Velmi produktivní je v Havlíčkových neologismech přípona -ství; darmochlebství (PN 131), kopfhellství (tj. ‚vlastnost člověka, který má osvícenou hlavu‘, z něm. „heller Kopf“, tj. Jasná, osvícená hlava‘, Q III, 168), mnohopisalství (OL 40), nábožnůstkářství (NN 46), organství ‚výhradní právo mít tiskový orgán‘ (DNN 276), písmenkářství (OR 118), tltulkářství (OR 102), trikolorství ‚užívání trikolory jako znaku politického smýšlení‘ (NN 24), zvláštnůstkářství (OR 107) a paralelně komponované a odvozené posledníčešství (OL 43).

Z neologismů na -ost lze uvést půlpánovitost ‚vlastnost půlpánů, povýšenců nedokonalého vzdělání‘ (PN 19) a zaauskultantěnost (PN 163), snad sem patří i nejasné špidrnost (S 51, II 314, tj. něco nejasného, zmotaného).

Analogicky podle nadpráví je utvořeno slovo podpráví (S 50, 917).

Příponu -ina mají evropejština (OR 67), huňatina (OL 100) a thunovina ‚chování hraběte Thuna‘ (NN 300).

Předponou je utvořen novotvar ultraslavismus (S 50, 983).

Nápodobou složených slov cizího původu vznikla slova knihmanie (OL 40), medvědologie (K 193), panmedvědism (K 193), rusomanie (K 589), transitoobchod (Q II, 197).

D. Zdrobněliny:

Protože se v češtině tvoří zdrobněliny od podstatných jmen téměř paradigmaticky, [288]je zjišťování zdrobnělých novotvarů zvlášť obtížné. Jako Havlíčkovy neologismy bylo možno určit tato deminutiva: nařízeníčko (S 50, 1234), obětička (S 51, II, 209), pravopísek (Q III, 135), (okresní) soudek (S 51, I, 410).

S menší jistotou lze k nim přiřadit ještě tyto: národek (PN 105 a Q III, 163), silka (S 50, 1648), zákonek (S 51, I, 179).[8]

Zvláštního zesilovacího účinu dosáhl Havlíček opakováním zdrobňovací přípony: částičičičičička (S 50, 1677; srov. dále opakování slovesného opakovacího formantu u slova odkládat).

Havlíček individuálně vytvářel i zdrobnělá vlastní jména: pan Paltaufek (S 50, 1560; tj. redaktor vídeňského bulvárního časopisu Paltauf), Nácíček Lojolský ‚sv. Ignác z Loyoly, zakladatel řádu jezuitů‘ (K 174), Poleňátko (K 332, tj. obyvatel Polné), Večerní lístek (S 50, 1259, tj. Pražský večerní list).

II. Přídavná jména:

A. Odvozená přídavná jména:

1. Nepředponová:

a) Vztahová přídavná jména:

Jsou tvořena příponou -ský a její variantou -cký (-ický): ambiciářský (PN 266), furijácký (f. titul knihy, K 145), mizerácký (m. darmotlach, Q III, 232), kamašnický (k. chránitel konstituce, tj. ‚voják‘, NN 319), štětinářský (š—é Augspurské noviny, K 125) a pouhou nápodobou utvořené böhmický z něm. böhmisch (b—á aristokracie, S 51, II, 167).

Pro vytváření vztahových adjektiv od podstatných jmen neživotných užíval Havlíček i slovotvorného způsobu, který je v češtině jinak vyhrazen pro tvoření přídavných jmen druhově přivlastňovacích od jmen životných, zpravidla zvířecích: barometří (b. vlastnost, S 51, I, 79), fračí (f. strana, OR 30).

Zcela individuální umělou formací je vztahové příd. jméno 1848ový (1848ová revoluce, S 50, 790).

b) Přídavná jména pojmenovávající vlastnost (přímo nebo přirovnáním) a velkou míru vlastnosti:

Tu se setkáváme především s neologismy tvořenými příponou -itý: formulkovitý ‚úzkostlivě se držící formulí‘ (OL 28), fračitý (OL 26), jikavčitý ‚připomínající jikavce‘ (tamtéž), slovíčkovitý ‚formalisticky trvající na přesných slovních formulacích‘ (DNN 64), ušitý (protiklad k očitý, Q III, 178), vlkovitý (v—á step OR 106). Havlíčkovými novinkami jsou patrně i příd. jména divadlovitý a pravopisovatý vázaná na ustálená spojení divadlo ze všech divadel nejdivadlovitější (K 99) a pravopis mezi všemi nejpravopisovatější (Q III, 135).

Předponově příponovým způsobem je tvořeno pojmenování přidřevěnělý (p. herec Kolár, OL 100).

c) Dějová přídavná jména:

[289]Jsou mezi Havlíčkovými neologismy méně častá: rozjedovatělý (r. boj, S 50, 591), zprozaičelý (K 666); dotknutelný (S 51, II, 178); oklepaný (o—é prostředky románu OL 41); zádusivý ‚projevující záduchu‘ (S 51, I, 214).

2. Předponová:

Mezi Havlíčkovými neologismy jsou zastoupena jen přídavná jména s cizími předponami: antislovanský (K 407), antipetrohradský (K 141), pseudodalmatinský (NN 939).

B. Složená přídavná jména:

Především sem patří složená adjektiva tvořená ze spojení určující příd. jméno + určované podst. jméno: nízkomyslný (PN 44—5), vídenskovládní (S 51, III, 209) a individuální příd. jméno z dvojslovného pojmenování osoby robertoďáblovský (K 30).

Havlíčkovým výtvorem jsou i vazebné složeniny cárulibý (NN 998), lidozrádný (S 50, I, 116). Sem lze zařadit i hybridní složeninu filoslovanský (DNN 242).

Havlíčkovy texty obsahují i adjektivní složeniny mechanické, pouhé spřežky: polo- nebo zcelaministerský (DNN 74); individuální je složenina talentgeniový (OL 26).

Velmi výraznou skupinu neologismů tvoří přídavná jména složená z cizích základů[9]: aristokraticko-absolutní (S 50, 1162), atletsko-gladiátorský (K 30), byrokrattcko-oficiální (NN 89), despoticko-monarchický (S 50, 1098), despoticko-byrokratický (S 50, 853), hierarchicko-despotický (DNN 142), hierarchicko-teokratický (S 51, II, 298), komicko-satirický (PN 220), pedantsko-komický (OR 116); některé složeniny vznikly spojením cizího a domácího základu: konstitučně-svobodný (DNN 260), rakušansko-centralistický (S 51, II, 296), tragicko-hrdinský (Q III, 170); stejně mohla vzniknout i příslovce, např. frankfurtsko-maďarsky (NN 153). Ojediněle jsou v nový slovní útvar spojeny tři slovní základy: centralisticko-byrokratícko-aristokratický (NN 235).

III. Slovesa:

A. Prostá slovesa (ze jmen podstatných a přídavných):

aktéřit (K 188), cizinštit (OR 121), fatkovat ‚obchodovat lacinými věcmi, drobnostmi‘ (BL 30), politikovat (Q III, 216—7), slovařit ‚oddávat se verbalismu‘ (Q III, 203), vlastenčit (K 141, OL 42).[10] V jednom případě vytvořil Havlíček neologismus několikanásobným opako[290]váním přípony slovesa v jazyce běžně se vyskytujícího: odkládávávávat (K 29).

B. Předponová slovesa:

Je to skupina poměrně bohatá. Podle předpon lze je rozdělit takto: doslyšet se čeho (paralela k dočíst se, OL 26);

odčuprovat ‚odpovědět neseriózním způsobem, jako dr. Čupr‘ (Q III, 93); oddekretovat něco (DNN 30); odrozumovat (DNN 160); odkřikovat (paralela k odzpívávat, OR 98);

očlověčit (OR 98); okacerovat (EK 20); ovyklat (K 236)[11];

přelívat někoho ‚přes míru mu nutit nápoje‘ (OR 77); přestudovat někoho ‚překonat ho studiem‘ (OR 115);

přioktrojovat něco (S 51, I, 75); přislovanit něco (zde: nový národ, PN 64); roznepřátelit se s někým (DNN 163-4);

vylopotit se odněkud (S 51, II, 2);

zakolomastit něco ‚zamazat‘ (K 125); zademokratit si (S 50, 1268); zjalovovat něco (OL 25).

IV. Příslovečné výrazy:

Lze sem zařadit výraz po evripidesku ‚po způsobu starověkého dramatika Euripida‘ (OL 100).

V. Slova z jiných jazyků užitá jako neologismy a Havlíčkovy cizojazyčné neologismy:

Do češtiny Havlíček patrně přinesl i některá výrazně publicistická slova cizího původu jako např. harangista ‚útočný, provokativní řečník‘ S 50, 1753), muker ‚svatoušek, pokrytec‘ (NN 990), manerýrovaný ‚hledaný, vyumělkovaný‘ (OL 82), parlamentovat (NN 85, za německé sloveso parlamentieren). Za vlastní Havlíčkův neologismus lze považovat personifikované pojmenování Ostundwest, vytvořené z názvu časopisu Ost und West a skloňované podle typu pán (Quis III, 179). Havlíčkovými individuálními výtvory jsou konečně se vší pravděpodobností i německá pojmenování Wohnmaschine ‚obývací stroj, tj. byt‘ (K 92) a k. k. verstärkte Gesetzverfassungs -Hofkommission ‚c. k. zesílená dvorní komise pro vytváření zákonů‘ (Q II, 229) — obou užil jako citátových slov v českém textu.[12] Ostatně Havlíček novotvořil i přímo [291]v německých textech; např. v německém „zaslánu“ do novin, které si u něho objednali dva pražští občané jako odpověď na článek zemského advokáta dr. Fischera, urážejícího Čechy, užil svého německého neologismu unlandesadvokatlich (K592).

Repertoár slovních základů, z nichž Havlíček při tvorbě neologismů vycházel, je značně rozmanitý. Byla to jednak spisovná slova domácí (např. u neologismů slovařit, týranec, přidřevěněly), jednak slova přejatá (u neologismů zademokratit si, módař), jednak výrazy vzaté z cizího jazyka, citátové (u neologismů böhmický, korholtář, herrvon, leibhistorikus, kopfhellství). Vyskytují se i útvary hybridní (medvědologie, tranzitoobchod). Východiskem jsou nejen jména obecná, ale i jména vlastní (Thun, Čupr).

Ve většině případů jsou Havlíčkovy neologismy vytvářeny v souhlasu s pravidly tvoření slov ve spisovné češtině, ale ojedinělé nejsou ani případy tvoření mechanického, kdy slovo odpovídá svou formou existujícímu slovotvornému modelu, nejsou však respektována sémantická a gramatická omezení, která jsou pro daný způsob tvoření v češtině závazná (např. posledníčešství, barometří, 1848ový apod.).

Havlíčkův přínos pro standardní spisovnou českou zásobu byl, pokud jde o vžití jeho neologismů, poměrně malý. Ze všech novotvarů, [292]které byly uvedeny, objevily se v pozdější době ve spisovných textech hlavně tyto: kritikář. mnohopisalství, oddekretovat, vědař, doslyšet. Ve všech těchto případech však mohlo jít o nové vytvoření, bez kontinuity s Havlíčkovým užitím. V jediném případě se Havlíčkovo nově utvořené slovo skutečně trvale udrželo, a i povědomí alespoň jistého okruhu uživatelů jazyka ho Havlíčkovi i později přičítalo jako původci — je to sloveso vlastenčit.

Tento fakt však není nijak překvapivý, vezme-li se v úvahu, jakou funkci Havlíčkovy neologismy v jeho publicistických projevech plnily.

Jen ojediněle vytvořil Havlíček neologismus proto, že to vyžadovala čistě sdělovací potřeba, tj. že mu tehdejší spisovný jazyk neumožňoval pojmenovat nějaký předmět, jev, děj atd.; snad jen u slov potřebovatel (Havlíčkova náhrada za slovo konzument), vlkovitý, stejnověrec a evropejština se uplatnil tento důvod, a to ještě ne jako jediný. V naprosto převažující většině případů jde o novotvary silně expresívní, tj. nápadné v soustavě jazyka.[13] Tato nápadnost byla vyvolána jak zvláštností užitého slovotvorného postupu (kritikář, odkládávávávat), tak volbou nápadného slovotvorného východiska (mizerácký, cizí základ v böhmický atd.), tak i oběma faktory, např. u zademokratit si, kde je nutno předpokládat expresívní slovotvorný mezistupeň *demokratit atd.

Osvětlíme to blíže alespoň na jednom příkladu, na slovu zaauskultantěnost. Havlíček chtěl, pokud běží o čistě sdělnou stránku projevu, vyjádřit, že rakouské úřady jsou přeplněny mladými absolventy škol, kteří vykonávají jakožto auskultanti zdarma nebo téměř zdarma podřadné práce, očekávajíce, že jim budoucí služební postup tato hubená léta vynahradí. Spisovný jazyk mu k tomu poskytoval dost prostředků (nikoli ovšem pojmenování jednoslovné, ale to nebylo nutné). Havlíček však sáhl k neologismu; měl k dispozici přejatý, ale plně vžitý výraz auskultant a slovotvorný model „zaneřádit, zaplevelit“ atd. Z tohoto materiálu vytvořil — přes potencionální mezistupně zaauskultantit a zaauskultantěný — uvedený abstraktní název vlastnosti. Expresivita tohoto neologismu je dána jeho novostí, a tedy i překvapivostí, citově záporným obsahem slov, která byla podle tohoto typu už vytvořena, a uvedením přejatého termínu do slovotvorného modelu, kde [293]se dosud objevovala jen slova domácí z úplně jiných významových okruhů (neřád, plevel atd.).

S expresívní stránkou Havlíčkových neologismů je spojena i jejich silná citovost. Jsou projevem autorova citového postoje k pojmenovávané skutečnosti a zároveň nástrojem k vyvolání stejné citové odezvy u čtenáře (jsou, podle B. Havránka, emotivní). Tento citový postoj bývá u Havlíčkových novotvarů téměř vždy negativní, ať už jde o přímý odsudek (slovařit, vědař atd.), nebo o odsudek vyvolaný humorným působením novotvaru (medvědologie).

Havlíčkovy neologismy byly tedy utvořeny proto, aby jimi autor působil na adresáta, aby v něm vyvolával citové postoje a tím zároveň usměrňoval jeho hodnocení sdělovaných skutečností, jinak řečeno, aby formoval jeho mínění, popř. aby ho podnítil k nějaké činnosti.

Tuto speciální funkci Havlíčkových neologismů výrazně ukazují například jeho nově tvořené zdrobněliny. Téměř ve všech případech Havlíčkův kontext dodává těmto zdrobnělinám citového odstínu hanlivého[14] a činí z nich právě pro tento rozpor mezi zdrobnělou formou a záporným významem, kterého slovo nabývá v daném kontextu, výrazný nástroj, jímž autor ovlivňuje čtenáře. Např.: „Nešťastné Britansko! kdyby se v tobě byli narodili (tj. čeští reformátoři pravopisu, A. S.), nemělo bys… takovou moc… ale zato bys mělo pravopísek jako lusk“ (Q III, s. 135). Jen zdrobnělin nařízeníčko a silka užil Havlíček v kontextu, který jim znehodnocujícího znaku nepřidává.

Ovlivňování adresáta mohlo mít různé zaměření. Někdy (ne příliš často) obsahoval text přímý apel na adresáta, vyzýval ho k nějaké činnosti (arcineodpisovač), jindy (a to většinou) směřoval k tomu, aby adresát zaujal hodnotící postoj totožný s postojem autorovým. Např. Havlíček bránil popularizační literaturu takto: „… neschvalujeme… nosem pokrčování suchých formulkovitých vědařů na prostonárodní vykladače…“ (OL 28). Postoj je jasně vyjádřen už významem přísudkového slovesa neschvalovat, aby však zamýšleného účinku bylo dosaženo bezpečně, je nositel odmítané činnosti zároveň diskvalifikován hned dvěma expresívními neologismy, formulkovitý a vědař.

Jiným zdrojem regulace adresátova hodnocení je různá postojová hodnota některých slov (tj. jejich schopnost probouzet nebo někdy [294]i vytvářet v adresátově vědomí různé postoje k pojmenovávané skutečnosti samé). Každé slovo může v různých situacích nabývat rozmanité postojové hodnoty (např. slovo ruka vyvolává představu práce, a ta je chápána v některém společenství jako hodnota vysoce kladná, v jiném, např. manuální práce u vládnoucích feudálních kruhů, jako záporná, jindy symbolizuje slovo ruka pomoc atd.). Některé z těchto postojových hodnot jsou obecné a vývojově poměrně stálé, jiné se mění časem nebo se liší v téže době u různých společenských skupin podle jejich sociálního zařazení, generačního složení, národnosti atd.[15]

Hodnotové vlastnosti jazykových prostředků jsou často s Havlíčkovými neologismy spojeny velmi těsně. Uvedeme jeden příklad: „…bez osvěty a probuzenosti duševní není národ schopen uhájit svobodu svou a právní zákonitou vládu proti libovolnosti zpanstilých samozištníků“ (S 50, 1). Jasné hodnotové vlastnosti mají už slova libovolnost a zpanštilý[16], avšak ovlivnění adresáta zajišťuje ještě novotvar samozištník. „Zištnost, hrabivost“ je pokládána za jev záporný, a tato vlastnost je tu ještě zesílena první částí složeniny samo- (která je z čistě logického hlediska nadbytečná, pouze opakuje a zesiluje významový znak egoismu).

V publicistických projevech vstupuje obvykle do vztahu mezi autorem a adresátem ještě třetí osoba, a to je protivník, osoba nebo skupina, která se od autora názorově liší a která se také sama snaží o získání adresátů. Autor pak nejen usiluje o to, aby získal adresáta pro své hodnocení, pro svůj postoj, ale zároveň vynakládá úsilí i na to, aby adresáta odtrhl od protivníka, aby byl odpůrce v očích adresáta zesměšněn. Jedním z prostředků k tomu může být i neologismus, např. [295]neologismus tvořený z vlastního jména protivníka, např. odčuprovat: „Pan Čupr na moje důvody ve Květech… místo chladné a podstatné odpovědi jen odčuproval“ (Q III, 93J, nebo thunovina: „…celý dopis (tj. poslaný do novin Lloyd z Prahy, A. S.) čpí odzdaleka thunovinou“ (NN 300).

Úkolem neologismu u Havlíčka bývá i vytvoření citového vztahu k osobě autorově, např. jakožto k objektu postiženému činností negativně hodnocenou (deportovanec, uvázanec) nebo ironicky jakožto k nositeli záporně hodnocené činnosti (Havlíček sám sebe nazýval mnohonásobný zločinec a přečinec).

Vzniká nyní otázka, zda jsou Havlíčkovy neologismy součástí jeho oscbního slohu, nebo zda jsou projevem obecné slohové tendence, charakteristické i pro jiné projevy téže slohové podstaty. Tu nám nejlépe poslouží srovnání s texty jiných vynikajících žurnalistů. Použijeme k tomu srovnání textů několika autorů, kteří se obecně uznávají za vzory české žurnalistiky.

Z Nerudovy fejetonistiky lze namátkou uvést tyto neologismy: napřesroční, podčepeční (vyhlídky, tj. vyhlídky na sňatek), dohemžovat někoho někam, karyatidytvorný (sochař Brokoff), menšoměstský a většoměstský, mořskobouřská (zkamenělost), (alpská) nevydlážděnost (libereckých „Wolkengass“), ku-zdi-přitlačitelská (pýcha), nejdomějc, pranicoucí (nic) atd. Funkci těchto neologismů, stejnou s úlohou, kterou mají neologismy u Havlíčka, dokumentujeme alespoň dvěma příklady. První je na sloveso dohemžovat: „A mezi lidem se hemžícím hemžil se tam (tj. na táboru lidu, A. S.) také pan okresní hejtman… Najednou ale učiní si pan hejtman to geognostické pozorování, že zmíněný vrch má také jakýs kraj a pod tím krajem že zeje propast… Zároveň pak pozoroval, že zmíněné hemžení k zmíněnému kraji ho jaksi pořád blíž a blíž dohemžuje.“ Druhý se týká adjektiva karyatidytvorný: „… kolem kašny stojí andělíčkové, buclaté dítky karyatidytvorného sochaře Brokoffa.“ Tu je funkce nově tvořeného složeného adjektiva plně pochopitelná jen tehdy, vezmou-li se v úvahu mimojazykové okolnosti. Expresívní hodnotící neologismus je zde odrazem prudce odmítavého Nerudova vztahu k baroknímu umění, v němž viděl pouze kamenného svědka národní, sociální i kulturní porážky českého národa po Bílé hoře.

Také pro K. Čapka byly neologismy tohoto druhu v publicistice prostředek velmi vítaný. V knižním souboru jeho časopiseckých článků Místo pro Jonathana (Praha 1970) jsou tyto bezpečné individuální neologismy: potemněnec, děfinář, táborářství, démonokracle, komplicita; dovolatelný, prožitelný, zlepšitelný; hnidopišit (Čapek píše, možná záměrně, hnidopyšit), nazavrhovat se něčeho; popřátelit se, učenichat se; vurclovat (nejasného původu; podle kontextu má význam asi ‚vysávat, zneužívat‘); přemetně. K nim přistupuje mechanická splynulina vjednohobohabudešvěřiti („Pokud se toto „vjednohobohabudešvěřiti“ pěstuje na luzích uměleckých, [296]zdá se, že proto svět nespadne“)[17]. Méně bezpečně lze za neologismy označit slova pravolevý (p-á mela, tj. ‚spor mezi pravými a levými stranami‘, jinak žije toto adjektivum jen v mineralogické terminologii v sousloví pravolevá osa), nepředsudnost a koruptní (jak Příruční slovník, tak Slovník spisovného jazyka českého uvádějí heslo koruptní s významem ‚korupční, zkorumpovaný‘, avšak oba mají doklad pouze z Machara, a v tom je užito adjektiva koruptivní). Pouze jediný z uvedených Čapkových novotvarů je citově neutrální, totiž dějinář; slovo bylo přitvořeno bez nějakého speciálního záměru dodat textu expresivity jako synonymum k přejatému slovu historik, a to podle dvojice dějiny historie. Všechny ostatní sloužily Čapkovi k tomu, aby mohl ovlivnit postoje svých čtenářů. Ještě jasněji to vysvitne z kontextu. Např. novotvar učenichat se je expresívní jak svým slovotvorným základem (čenichat v hanlivém přeneseném významu ‚slídit, vyzvídat‘), tak svým slovotvorným modelem, společným např. se slovesy utrápit se, utancovat se apod., která mají společný významový znak ‚úplně se vyčerpat horlivým prováděním nějaké činnosti‘. V kontextu, v němž ho Čapek užil, spočívá na neologismu hlavní váha sdělení, tj. odsudek sdělovaného jevu: „Jsou lidé, kteří se mohou učenichat, co je toho roku vládnoucí pravda nebo hodnota.“

Velmi výraznou úlohu mají neologismy i v publicistických statích J. Fučíka (následující příklady jsou z knižního souboru Milujeme svůj národ, Praha 1951).[18] Za bezpečné novotvary lze považovat slova břinkobrusič, politikantství, postrašenecký, koňonohý (k-á Lorelei od břehů Sprévy, tj. J. Goebbels), dovítězit se k něčemu[19], po táborsku. V některých případech lze přímo sledovat vznik neologismu. V jedné stati užil Fučík archaismu šprechýř (doloženého např. z Jiráska), a to v tomto kontextu: „Touto nehorázností se kvalifikoval (tj. Rudolf Medek, A. S.) na prvotřídního šprechýře, na zapeklitého mluvku“. Už sám archaismus šprechýř tu [297]může působit na mnohé vnímatele jako novotvar, jako adaptace německého Sprecher pro účely právě tohoto textu. Slovo šprechýř vedlo autora dále, k vytvoření už jasného neologismu šprechýřit, a ten je dále východiskem pro vytvoření dalšího slovesného novotvaru tak, že se slovo šprechýřit „přeloží“ neologismem mluvčit: „(R. Medek) šprechýři o její (tj. české literatury, A. S.) podkupnosti, klepem stíhá její čest, mluvčí o ní, jako mluvčil o pátém a šestém pásmu“ (tj. o tom, že způsob psaní české žurnalistiky po Mnichovu způsobil, že republika byla nucena Německu odevzdat více území, než bylo původně určeno, A. S.). A konečně u Fučíka najdeme i příklad, jak autorovy neologismy mohou sloužit jako argument proti vytváření domácích novotvarů z puristických důvodů: „Můžeme říkat například sekčnímu šéfovi ‚úsečník‘, protože spravuje úsek, můžeme ruralistu počeštit na ‚půdaře‘ a reakci říkat ‚nová činnost‘, můžeme vymýtit z české řeči slova cizí jako kino nebo materialista nebo kultura — ochudíme tím sice a poškodíme český jazyk, českému národu však proto lépe nebude.“

Bylo by možné náš soubor porovnávacích výčtů neologismů z různých publicistů dále rozšiřovat, nepokládáme to však za nutné.

Připomeňme ještě alespoň, že ze stejných slohových záměrů vzniklo mnoho neologismů Šaldových a že mají v jeho textech obdobný účinek; srov. ukázky ve studii M. Jelínka Styl F. X. Šaldy (NŘ 50, 1967, s. 257n.). Tam se uvádějí např.: (ideový) perverzník, vyrabitel (divadelních hodinek), (plzeňští) pivničáři, svornostářství, (virtuózní) ohněstrojectví, vy služebníčkovat, vyantišambrovat si (místo).

Přitom Šaldovy neologismy jsou v Jelínkově studii uvedeny jen příkladmo; bylo by možno jejich řadu rozšířit o mnohé další (uveďme alespoň jeden, využívající formy termínu — miserabilismus). Šaldových publicistických neologismů si povšiml už J. V. Bečka v Několika poznámkách o Šaldově slohu (ČMF 20, 1934, s. 233—4), jejich podstatu však hledal jinde, totiž ve snaze „po vyjádření co možno přesném, a při tom výrazném“.

Výrazné publicistické neologismy Z. Nejedlého (jako slavnosťování, zparlamentárnět apod.) připomněl Kv. Hodura (v NŘ 36, 1953, s. 9).

Nemusíme dokonce zůstávat v publicistické literatuře novočeské. Téže slohové platnosti jsou např. mnohé publicistické neologismy Husovy, které uvádí I. Němec (ve stati citované v pozn. 5, s. 317), např. obžerník, nuzník, hodoválek, bláznomluvenie, šperkovati se, hovaditi apod.

Je možno uzavřít, že sama skutečnost, že Havlíček vytvářel pro své texty publicistické povahy neologismy, není příznakem jeho osobního stylu, naopak, že je projevem obecnější tendence, která se v textech publicistického rázu projevuje u novočeských autorů různého individuálního slohového zaměření a která působí v různých obdobích.

Zbývá nám, abychom se pokusili podat vysvětlení, jak zařadit popsané jevy do soustavy slohových jevů. S neologismy vlastními publi[298]cistickému stylu se doposud nepočítalo.[20] Domníváme se, že je to odraz obecných potíží, které stylistice publicistický styl dosud působí. Tyto nesnáze jsou způsobeny tím, že se publicistický styl chápe příliš široce. Často se prostě ztotožňuje se slohem všech rozmanitých textů sdělovaných pomocí hromadných sdělovacích prostředků, takže se pak pojímá jako nesourodá funkčně slohová oblast, pro niž je mj. určující, že se v ní mohou uplatnit prvky všech funkčních stylů.[21]

Je však možné, užitečné, a domníváme se, že i přiměřenější objektivnímu slohovému dění samému, i jiné pojetí. Aniž se pustíme do podrobného odůvodňování, vymezíme publicistický styl[22] takto: Je to jeden ze základních funkčních stylů, historicky stabilizovaný a existující po celou dobu existence spisovné češtiny, v němž se jazykový materiál vybírá (popř. i tvoří) a organizuje do konkrétních promluv tak, aby i tyto jazykové prostředky samy působily ve shodě se základním funkčním slohotvorným činitelem tohoto stylu, tj. s funkcí ovlivňovat mínění adresáta, regulovat jeho postoje, popř. i jeho jednání. Funkční styl publicistický, takto pojatý, se uplatňuje v moderní době především v tzv. hromadných sdělovacích prostředcích; avšak ani zdaleka ne všechny jazykové projevy ve sdělovacích prostředcích jsou slohově publicistické a na druhé straně texty publicistické povahy nejsou omezeny jen na hromadné sdělovací prostředky (publicistický styl existoval také dávno před jejich vznikem).

Publicistické neologismy jsou jedním z prostředků lexikální roviny jazyka, kterými se v publicistickém textu uskutečňuje jeho slohová funkce. Bývají velice často tvořeny ad hoc pro potřebu daného jazykového projevu a s ním často i zanikají (podle šťastného výroku J. Mukařovského, vysloveného však v souvislosti s neologismy uměleckými, lze i publicistické neologismy nazvat „výtvory jednorázovými“). Jazykový projev jimi nabývá výrazně expresívního zabarvení a silně se aktualizuje.

Bylo by možné namítnout, že s publicistickými neologismy se setkáváme jen u některých výrazných autorských osobností, zatímco běžná publicistika jich nevyužívá. Tato námitka konstatuje skutečný stav, [299]důležitější však je, že potenciálně je pro vznik publicistických neologismů otevřen kterýkoli publicistický text a že se také této možnosti tu a tam využívá i v běžných publicistických projevech (připomeňme např. publicistické neologismy z nedávné doby jako polopatismus, odezdikezdismus, starší neologismy šturmovština, přílelíčkovat se atd., které se v jazyce dokonce udržely trvaleji a vstoupily do kolektivní, nadindividuální slovní zásoby).

Možnost tvořit aktuální expresívní neologismy nebo neologismy hodnotící, se záměrem působit na adresátovy názory a postoje i jazykovou stránku projevu, je jeden z jevů, které oblast publicistického slohu zřetelně oddělují od slohu odborného a naopak ji přibližují oblasti slohu uměleckého. Ale i mezi slohem publicistickým a uměleckým se tu rýsuje jasná dělící čára: umělecké neologismy sledují záměr především vytvářet estetické kvality textu, popř. aktualizovat jazykový projev k noetickým účelům;[23] proti tomu publicistický neologismus nevytváří obvykle estetickou hodnotu, nebo ji aspoň netvoří primárně.[24]

Výskyt neologismů v Havlíčkově publicistické próze není tedy jev, který by bylo možné označit za charakteristický pro Havlíčkův indi[300]viduální sloh. Osobitým projevem Havlíčkova individuálního slohu je však jejich velká frekvence, neobvykle rozmanitý počet typů, které je možno u něho nalézt, velice silné satirické zaměření většiny jeho neologismů a hojné využívání i cizího a přejatého jazykového materiálu k těmto účelům.


[1] Viz H. Šik a M. Laiske, K. H. Borovský, soupis hlavní literatury o jeho životě a díle, Praha 1967, s. 76. Jazykem prózy se zabývali A. Novák v článku Slovesný výraz Havlíčkových Epištol kutnohorských, NŘ 19, 1935, s. 245n., a J. Bělič ve studii Jazyk v Havlíčkových Obrazech z Rus, NŘ 37, 1954, s. 92n. (o neologismech s. 102). Zajímavé poznatky obsahují i ediční poznámky téhož autora ve vydání Obrazů z Rus v Národní knihovně, sv. 40, Praha 1953, s. 165n. Dále srov. A. Kamiš, Tschechisch-deutsche Beziehungen in der politischen Terminologie zu Beginn des konstitutionellen Lebens, ve sb. Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur II, Berlín 1968, s. 71n.

[2] Přitom používáme i materiálu z Havlíčkovy korespondence. Je to možné proto, že i ona má z převážné části stylovou podstatu stejnou jako Havlíčkovy stati určené veřejnosti, a to často i tehdy, týká-li se tematiky zcela soukromé. Při určování dokladů se užívá těchto zkratek:
DNN — Duch Národních novin, Kutná Hora, 1851
S 50 — Slovan, Kutná Hora, 1850.
S 51, I, II, III — Slovan, Kutná Hora, 1851, 1., 2. a 3. čtvrtletí (tento ročník není číslován průběžně, nýbrž číslování začíná vždy nově v jednotlivých čtvrtletích)
EK — Epištoly kutnohorské, druhé, rozšířené vydání, Kutná Hora 1851.
OR — Obrazy z Rus, Národní knihovna, sv. 40, Praha 1953.
OL — O literatuře, Kritická knihovna, sv. 16, Praha 1955.
PN — Politické spisy, vyd. Z. Tobolka, díl I (články z Pražských novin), Praha 1900.
NN — Politické spisy, vyd. Z. Tobolka, díl II (články z Národních novin), sv. 1, Praha 1901, sv. 2, Praha 1902.
Q II — Básnické spisy, vyd. L. Quis, díl II, Praha 1907.
Q III — Básnické spisy, vyd. L. Quis, díl III, Praha 1908. K — Korespondence, vyd. L. Quis, Praha 1903.
BL — Brixenské listy bratru Františkovi, vyd. B. Novák, Havlíčkův Brod 1957.

[3] O neologismech tohoto typu se psalo mnoho, srov. např. výklad Fr. Daneše ve sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 321—3, Al. Jedličky ve sb. Slavica Pragensia 7, 1965, s. 13n.

[4] Celkový popis obrozenských neologismů viz u B. Havránka. Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, Praha 1936, s. 86—96. Vědecké neologismy obrozenské vytvořené J. Jungmannem souhrnně vyložil A. Jedlička v práci Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická, Praha 1949, s. 55n. Obrozenské neologismy vytvořené A. Markem jsou uvedeny ve stati V. Kiparského, Über neologismen im Tschechischen, Slavia 10, 1931, s. 700n.

Pouze dva druhy neologismů, nocionální a umělecké, uvádějí např. H. Kurkowska a S. Skorupka, Stylistyka polska, Zarys, Warszawa 1966, s. 71—95, kde se rozlišují „neologismy stylu artystycznego“ a „neologismy pozaartystyczne“; mezi těmito druhými jsou uváděny i některé neologismy, jichž užíval v publicistice B. Prus. Stejně se na neologismy nocionální a estetické omezuje výklad A. N. Gvozděva, Očerki po stilistike russkogo iazyka, M. 1955, s. 117—124. Srov. i Základy české stylistiky A. Jedličky, V. Formánkové a M. Rejmánkové, Praha 1970, zvl. s. 71 a 19; na s. 40 se tam připomínají neologismy tvořené pro esejistické projevy; esej se však v Základech české stylistiky nechápe jako žánr s výraznými znaky slohu publicistického, nýbrž pouze jako průnik rysů funkčních stylů odborného a uměleckého. Pregnantně formuloval toto dělení neologismů na dva druhy J. Mukařovský: „Buď jsou to (tj. novotvary v díle J. M. Poláka) novotvary sdělovací, tj. tvořené s úmyslem, aby vyjádřily jistou skutečnost slovem dosud neoznačenou…, nebo jsou to novotvary básnické (Kapitoly z české poetiky II, Praha 1948, s. 146).

[5] To uvádí ve své definici neologismu I. Němec v článku Nová slova Husova a J. A. Komenského, SaS 31, 1970, s. 314.

[6] Významy jednotlivých Havlíčkových neologismů uvádíme pro úsporu místa jen v případech skutečně nezbytných, nikoli tam, kde lze význam aspoň přibližně odvodit, jako je tomu např. u slov věřtč, tj. ‚člověk, který (příliš prostoduše) věří všemu, co slyší‘, módař, tj. ‚ten, kdo se úzkostlivě drží nejnovější módy‘, titulkářství, tj. ‚nadměrná záliba v užívání různých titulů‘ fračítý, tj. ‚oblékající se do fraku‘, rozjedovatělý (boj), tj. ‚rozhořčený, vášnivý‘ (boj) atd.

[7] V Základech české stylistiky, s. 73 (viz pozn. 4) uvádí A. Jedlička řadu substantivních neologismů s příponou -ec utvořených V. Benešem Třebízským jako jeden z příznaků jeho individuálního slohu. U Třebízského je potenciální možnosti tvořit taková substantiva od přídavných jmen vlastnosti využito, na rozdíl od Havlíčka, jednak pro potřeby pojmenovávací, jednak pro dosažení estetického účinku.

[8] Neplnou jistotu tu působí různé okolnosti: např. zdrobnělinu silka uvádí Jungmann u hesla síla, avšak bez dokladu. Je možné, že jde o výtvor lexikografův.

[9] Jsou to adjektiva pro publicistický styl charakteristická, ale naše slovníky je až na výjimky neuváděly a tak vznikl dojem, že se v naší publicistice objevily a rozšířily teprve v poslední době. Uvedené příklady z Havlíčka však ukazují, že mají historii mnohem starší. O pravopisné a slovotvorné podobě, významové stránce a fungování takovýchto adjektiv v současném jazyce srov. M. Knappová, Politickoekonomický, nebo politicko-ekonomický?, NŘ 54, 1971, s. 141n., určovacím adjektivním složeninám je věnována stať M. Dokulila K tvoření vztahových adjektiv od dvouslovních pojmenování, vyjde v Jazykovedných štúdiích XI (Pecinův sborník), Bratislava 1971.

[10] V jednom případě Havlíček sám neologismu výslovně neužil, ale dal čtenáři návod k jeho vytvoření. V polemice s Vídeňským deníkem, který užil neologismu prušákovat (tj. ‚měnit, odvolávat své sliby‘), napsal: „Milý příteli Deníku, kdyby v Kutné Hoře nebyly přišly… konfiskace Slovana tak velice do módy, mohli bychom i my obohatiti jazyk český novým slovem, kterým bychom ještě trefněji mohli poznamenati každého, jenž, jak ty pravíš, „dnes něco slíbí, zejtra slib svůj změní, pozejtří jej odvolá…“ Prušákuje! nač prušákuje? Což jsou jen Prušáci na světě? A jak Vám Rakušanům… ten lord Palmerston, ti Prušáci v žaludku leží!“ (S 51, II, 92). Havlíčkovou kurzívou odlišená slova jsou přímo pomůckou, aby si čtenář sám utvořil neologismus, který měl autor na mysli, tj. rakušákovat.

[11] Význam tohoto neologismu není z kontextu úplně jasný, pravděpodobně však jde o význam ‚přemoci odpor lidí, kteří se drží onikání, tím, že jsou oslovováni vytrvale vy‘.

[12] Určit některou lexikální jednotku v daném textu jako neologismus je možné vždy jen s větší nebo menší mírou pravděpodobnosti, protože jazykověda nedisponuje a asi nikdy nebude disponovat u živého jazyka takovým materiálem, který by zaručil, že je naprosto bezpečně zachycen první případ, kdy bylo slova užito. Při určování neologismů u Havlíčka jsme jako srovnávacího pozadí užívali především Jungmannova Slovníku česko-německého, Příručního slovníku jazyka českého, Slovníku spisovného jazyka českého, Trávníčkova Slovníku jazyka českého (4. vyd.) a lexikálních sbírek Ústavu pro jazyk český ČSAV, dále slovníků Kottova, Dobrovského, Thámova a Franty Šumavského.

Tyto popisy české slovní zásoby vedly k tomu, že jsme mezi jasné Havlíčkovy neologismy nezařadili např. slova Češe, huťapa, kobylkář, nášlapník ‚následovník, nohsled‘, spletichat, vítězoslavit, výrodek, třebaže je mnozí Havlíčkovi čtenáři jako nová slova pociťovat mohli, protože se v obrozenské češtině objevila sice už před Havlíčkem, ale jen ojediněle.

Proti tomu jsme do výše uvedeného výčtu pojali jako neologismy výrazy dotknutelný, dráždíc, huňatína, jednonožec, písmenkářství, přestudovat, ušitý, věřič a zpronevěřilec, třebaže už se v jazyce objevily dříve. Důvodů pro to bylo několik. Jeden z nich byl např. ten, že se výraz objevil v jiném významu — např. huňatínu dokládá Jungmann z Vídeňských listů (1816) v původním významu ‚něco huňatého, kupř. ovčí kůže, kožich‘, kdežto Havlíček tohoto slova užil přeneseně jako expresívního pojmenování pro hrubé, sprosté divadelní frašky. Jiným důvodem byla časová odlehlost — věřiče má Jungmann pouze z Pravidla lidského života od Konáče z Hodištkova, vydaného r. 1528. Jindy šlo u prvního zjistitelného výskytu se vší pravděpodobností jen o lexikografův výtvor, o uvedení potencionálního výrazu v řadě synonym — výraz dráždíc uvádí Jungmann bez dokladu v řadě dráždič, *dražič, dráždil, drážditel, dráždílek. Někdy se týž výraz objevil v téže době u dvou autorů, patrně nezávisle na sobě — slovo módista (ve významu ‚kdo se řídí módou‘) dokládá Příruční slovník z Němcové, atd.

[13] Srov. J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Rozpravy ČSAV 71, 1961, seš. 16, s. 41.

[14] Srov. J. Zima, O expresivitě substantivních deminutiv v češtině, SaS 19, 1958, s. 254n., M. Dokulil, Tvoření slov I, Praha 1962, s. 46—7, L. Doležel v kolektivním díle Tvoření slov II, 1967, s. 496, a Základy české stylistiky (cit. v pozn. 4), s. 76—77. Všichni autoři uvádějí, že kvalitativní znak může být někdy i negativní, že může být odrazem záporného citového vztahu.

[15] Věda vytvořená k tomu, aby zkoumala, třídila a vysvětlovala tyto hodnotové soustavy, tzv. axiologie, neposkytla dosud dostatečné popisy hodnotových vlastností jazykových prostředků, proto se tu stylistika může opírat jen o dílčí pozorování. Jistá zjištění přináší v tomto směru psycholingvistika, zvl. pomocí metody tzv. sémantického diferenciálu, vypracované C. E. Osgoodem (srov. C. E. Osgood, C. Suci, P. Tannebaum: The Measurment of Meaning, Urbana 1957). Na materiálu jednoho ze slovanských jazyků, polštiny, vyzkoušel tuto metodu se zajímavými výsledky W. Pisarek, srov. jeho stať Mierzenle stylistycznej i emotywnej wartości slownictwa, Zeszyty Prasoznawcze 12, 1971, č. 2, s. 37n. Metodami kvantitativní lingvistiky se touto problematikou s použitím tzv. obsahové analýzy zabývali H. D. Lasswell, N. Leites a spolupracovníci v knize Language of Politics, 3. vyd. Cambridge, Massachusetts, 1968 (výklad o této metodě s kritickými výhradami viz ve zprávě J. Krause, SaS 31, 1970, s. 96).

[16] Je mezi nimi rozdíl v tom, jak tuto hodnotu získávají. Slovo libovolnost je hodnotově neutrální, hodnoty nabude až v kontextu, zatímco slovo zpanštilý má v daném okruhu, tj. u Havlíčkových čtenářů, pro něž je panstvo skupina nepřátelská, negativní hodnotu stálou.

[17] V publicistických textech se tu objevují jako individuální prostředky tzv. citátové složeniny, češtině jinak cizí — srov. i u Nerudy náběh k takové složenině v případech jako ku-zdi-přitlačitelský, nebo jinde: „Lid, ten uhlí—a—dříví—sobě—posud—nenakoupivši—a—tedy—sobě—doma—také—ještě—nezatopivší lid…, čemelil se po ulici“. U Nerudy jde o parodii německých složenin, určité sloveso výchozího sousloví je vždy nahrazeno adjektivním výrazem. Srov. J. Vachek, K otázce tzv. citátových složenin v češtině, SaS 21, 1960, s. 110n.

[18] Rozbor Fučíkova publicistického stylu podal V. Křístek, ]azyk u Julia Fučíka jako prostředek boje, ve sb. Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 494—509. Fučíkovy lexikální aktualizace a neologismy obsažené v Reportáži psané na oprátce a ve Třech studiích rozbírá V. Křístek na s. 506—7; většinou jde o slova, jejichž účelem bylo vyvolat v čtenáři emociální reakci, ať už jsou to výrazy jako neunesitelný, rýmoberka, sebechránce, slovokopectví, robitelka, nebo rusismy výdumka, truslivost. Tyto neologismy, stejně jako náš materiál, doplňují autorovo tvrzení, že Fučík s jazykem neexperimentoval (s. 497); budeme-li uvedené neologismy pokládat za druh jazykového experimentu, lze říci, že Fučíkovy občasné experimenty byly podmíněny funkčním slohovým zaměřením projevu a sloužily mu.

[19] „Po dvou letech se „dovítězil“ (tj. Hitler, A. S.) až k tomu, že má proti sobě v aktivní bojové spolupráci všechny národy Evropy“ — zajímavé tu je, že autor sám neologismus graficky ozvláštnil uvozovkami, což je jev v publicistice jinak velice řídký; uvozovky zároveň zdůrazňují ironii v neologismu obsaženou.

[20] Pouze J. Mistrík v Štylistice slovenského jazyka (Bratislava 1969, s. 139) připomíná, že „pro publicistický styl jsou charakteristické neologismy a cizí slova“; z dalšího výkladu však plyne, že má na mysli pouze novotvary vnesené do publicistického stylu přejetím, jako jsou power play, bestseller, protestsong apod.

[21] Srov. např. H. Kurkowskou a S. Skorupku, práce cit. v pozn. 4, s. 287.

[22] Srov. k tomu A. Stich, Ke konfrontačnímu studiu publicistického stylu v češtině a v ruštině, Čs. rusistika 10, 1965, s. 97n.

[23] Srov. výklady o básnických neologismech v příručkách teorie literatury (K. Oliva, Piana 1946, s. 11 chápe básnický neologismus ryze vnějškově, jako „osvěžení jazyka“, S. Cenek, Praha 1958, s. 52, také mechanicky srovnává básnický novotvar s neologismy odbornými, hledaje v něm prostředek sloužící k vyjádření pojmu, „pro který (básník) nenachází v jazyce uspokojivý, přiměřený výraz“; M. Románková (v práci Vl. Štěpánka a spolupracovníků, Praha 1965, s. 65—66) charakterizuje básnické neologismy přiléhavě jako projev „umělcovy snahy o nové, nezvyklé estetické hodnocení skutečnosti“. Základní a stále platný výklad vázanosti básnického neologismu v celkové struktuře básnického díla (ve vztahu k rytmické a významové struktuře básně) podal na konkrétním případě Polákově J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky, Praha 1948, s. 146n., srov. dále B. Havránek, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 187n. (o neologismech Máchových). Z prací věnovaných rozboru funkce neologismů v současné umělecké literatuře srov. např. L. Doležel, Aktualizace v současném uměleckém jazyce, NŘ 38, 1965, s. 157n., a moje články Jazyk v povídkách Ivana Vyskočila, Knižní kultura 1964 s. 104, a Holanův jazyk ve sbírce Na postupu, tamtéž, s. 349.

[24] Klasický příklad na rozdíl mezi neologismem básnickým a publicistickým uvedl (ovšem v jiných souvislostech) v právě citované práci J. Mukařovský (s. 175) z Počátků českého básnictví F. Palackého a P. J. Šafaříka: J. M. Polák vytvářel s estetickým záměrem a pro potřeby estetické struktury neologismy s příponou -ina (dálnina, hlaholina, jezeřina…), viz cit. studii s. 147; autoři Počátků chtěli tento fakt odsoudit, znevážit, vyvolat k němu odpor, a způsobem vlastním publicistickému slohu parodovali Poláka neologismem vichrochumlomrakověncomodropovětrniny. Se stejným, publicistickým, záměrem utvořil J. Neruda např. neologismus malomasopostní rozpustilina; vyjádřil jím svůj kritický vztah k odborným neologismům vznikajícím v 80. letech v kruzích sdružených kolem obnovené české university.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 5, pp. 283-300

Previous Bohumil Skalický: Martin Hattala a vývoj českého mluvnictví

Next Pavel Vašák: Česká příjmení statisticky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1