Časopis Naše řeč
en cz

Aktualizace v současném uměleckém jazyce

Lubomír Doležel

[Články]

(pdf)

-

Stručné zamyšlení nad současným stavem a vývojovými tedencemi jazyka naší socialistické literatury se musí spokojit s celkovými obrysy. Vždyť jazyk umělecké literatury je nejsložitější, nejvíce diferencovanou a vývojově nejdynamičtější oblastí jazykové komunikace. Obráží se v něm celá problematika umělecké literatury dané doby, její úspěchy i prohry, její bohatství anebo chudoba, její trvale cenné vrcholy i efemérní průměr.

Je třeba zdůraznit, že se v tomto příspěvku chceme zabývat pouze jazykem naší současné literatury a ponecháváme stranou vlastní problematiku stylovou. Jde nám tedy o odpověď na otázku, jaký je v obecných rysech soubor vyjadřovacích prostředků naší umělecké literatury, jaký je vztah tohoto souboru k základním útvarům národního jazyka a jaké hlavní vývojové tendence tento soubor v posledním období prodělává. Hlavním pozadím, na němž lze popsat specifičnost jazyka umělecké literatury, je soudobý jazyk spisovný. Přitom však nebudeme moderní a vyspělý spisovný jazyk považovat za jed[154]notný, „celonárodní“, nediferencovaný, všem členům daného národa společný a srozumitelný systém; v takovémto pojetí se bohatost a stylová rozrůzněnost spisovného jazyka redukuje na jakýsi průměrný, maximálně ochuzený standard. Vyspělý spisovný jazyk je složitá soustava „podjazyků“ (stylů), které se nejen vyznačují různými, často protikladnými vlastnostmi (srov. např. „obecnou srozumitelnost“ hovorového jazyka s velmi omezenou srozumitelností jazyka vědeckého), ale i mnohdy protichůdnými, nebo aspoň rozpornými vývojovými tendencemi. Nadto umělecký jazyk sám o sobě je složitou soustavou dílčích podjazyků, charakterizujících různé žánry, básnické skupiny atd. Musíme tedy i v synchronním průřezu počítat s tím, že obraz uměleckého jazyka v dané době bude velmi složitý a rozporuplný a že zdaleka nemůže být popsán jednou obecnou tendencí. Jestliže takové obecné vývojové tendence konstatujeme, pokoušíme se tím vlastně jen o zdůraznění tendence hlavní, dominantní, nesoucí v dané době hlavní vývojový patos. Že se přitom nutně dopouštíme zjednodušení, není snad ani třeba zdůrazňovat.

Nástup naší poválečné socialistické literatury byl velmi brzy ochromen normativním schematismem, který deformoval nejen díla starších spisovatelů (Olbracht, Řezáč, Pujmanová), ale zejména celou tvorbu nastupující generace. Schematismus byl v posledních letech dostatečně odhalen a rozebrán naší literární vědou a kritikou; zde je třeba jen dodat, že schematizující tendence zasáhly silně také jazykovou stránku literatury, i když v jazykovědné teorii byl schematismus prosazován jen zcela ojediněle.[1] Základním požadavkem schematismu v této oblasti byla redukce uměleckého jazyka na „celonárodní“ a „obecně srozumitelný“ jazyk spisovný. Jakékoli odchylky od této zjednodušené představy spisovného standardu byly zavrhovány, přičemž se přirozeně kritikův subjektivní názor povyšoval na obecně závaznou normu. Tak se „nepovoluje“ užívání prostředků nářečních a obecně českých (leda v určité malé míře, která ještě není považována za „jazykový naturalismus“), ale stejně nemilosrdně (a s naprostým nepochopením pro podstatu uměleckého jazyka) se kritizuje jazyková tvořivost, zejména metaforizace a neologizace.

Bude třeba důkladného rozboru, abychom si uvědomili, jak tyto kritické požadavky ovlivnily spisovatelskou praxi. Již nyní však není pochyb o tom, že vedly nejen ke značnému ochuzení uměleckého jazyka, ale, a to je rys neméně záporný, k rozvoji zvláštní jazykové „pseudotvořivosti“, k záplavě obrazných klišé.

[155]Obrazným klišé se zdánlivě řeší rozpor mezi imanentní tendencí básnického jazyka k neobvyklosti a nevšednosti a mezi striktním požadavkem „obecné srozumitelnosti“. Obrazné klišé zdánlivě povyšuje jazyk z jeho „všednosti“, avšak zároveň svou opakovaností a opakovatelností spolehlivě hoví požadavku obecné srozumitelnosti:

A ta přímost, s níž udeřil ten Novotný, chlap jakoby vyřezaný z jednoho jediného obrovského suku… Louky kolem říčky voněly prvním senem. Jako probouzející se, svěží proud, spadající vytrvale přes jez, hrnuly se plány a pracovní náměty na členy výboru.[2]

Jen na okraj chci poznamenat, že obrazné klišé zdaleka nebylo z literatury vymýceno odumřením schematismu. V umělecky průměrné literatuře, ale také u některých významných autorů bývá obrazné klišé stále náhradou opravdové jazykové tvořivosti a dosvědčuje názorně celkovou slovesnou nevyrovnanost naší současné literatury, zejména umělecké prózy (viz mou stať Slohové problémy Arnošta Lustiga, Plamen 1960, 94n.).

Jestliže literární schematismus ve větší nebo menší míře nivelizoval umělecký jazyk a zbavoval ho jeho nejvlastnějších příznaků, je překonání schematismu charakterizováno zákonitě protikladnou tendencí, kterou můžeme obecně označit jako tendence k jazykové tvořivosti a aktualizaci. Znovu se zde potvrzuje obecný vývojový princip uměleckého jazyka, v němž po období sblížení s normovaným standardem obvykle dochází k období vypjatého odlišení.[3] Je rovněž známo, že období silné aktualizace jsou charakterizována zároveň (opět v protikladu k obdobím normalizujícím) bohatstvím stylových rozdílů, širokou škálou různých způsobů aktualizace. Právě z tohoto důvodu můžeme z aktualizačních tendencí současného uměleckého jazyka zachytit jen některé rysy bez jakéhokoliv nároku na úplnost.

Domnívám se, že jedním z významných prostředků současné aktualizace je orientace uměleckého jazyka na nespisovné jazykové útvary a vrstvy. Na jiných místech[4] jsem se pokusil podrobněji popsat vztah současného uměleckého jazyka k jazyku spisovnému a k útvarům nespisovným. Zde chci jen shrnout, že základem jazyka současné literatury zůstává spisovná čeština s celým bohatstvím svých stylů, zejména též se stabilizujícím se stylem hovorovým. Na druhé straně však v některých uměleckých formách (píseň, skazové vyprávění v 1. osobě — tzv. Ich-forma, drama ze současnosti) [156]pozorujeme silnou orientaci na nespisovné útvary, zejména na obecnou češtinu, slang mládeže i různé slangy profesionální.[5]

Všimněme si blíže po této stránce skazového vyprávění („Ich-formy“), epického útvaru, který je v současné umělecké próze velmi populární a kterým zároveň nejšíře proudí do uměleckého jazyka nespisovné vyjadřování. Ovšem právě případ skazového vyprávění nás vede k tomu, abychom užívání a funkce nespisovných prostředků v současné próze zásadně odlišili od jejich užívání a funkcí v próze realismu a naturalismu. V realismu a naturalismu plnily nespisovné prostředky funkci „evokační“ v širokém smyslu, ať již sloužily k charakteristice postav anebo k charakteristice sociálního prostředí. Jejich použití bylo v podstatě normováno, tj. poetika realismu a naturalismu předpokládala, zejména v dialogu, použití příslušných nespisovných prostředků k vykreslení sociálního prostředí anebo typu.

V moderní próze však zákon „jazykové charakteristiky“ neplatí. Zdá se mi, že v naší próze přispěl k jeho zrušení především Vl. Vančura. Tím zároveň vytvořil možnost daleko svobodněji, rozlišeněji a mnohotvárněji disponovat nespisovnými prostředky. Sám tyto možnosti realizoval na jedné straně vytvořením skazů opírajících se o různé jazykové báze — od knižní báze v Konci starých časů až k bázi „předměstského jazyka“ v Povětří[6] — na druhé straně osvobozením epického dialogu (již v „Pekaři Janu Marhoulovi“) od požadavku realistické „věrnosti“ jazykové charakteristiky. Nespisovné prostředky, osvobozeny od své bezprostřední služebnosti v zobrazení sociálního prostředí nebo typu, mohou nyní nabývat nejrůznějších funkcí v epické struktuře.

Vrátíme-li se od Vančury k současnému skazovému vyprávění, můžeme jako výraznou funkci nespisovných prostředků konstatovat právě funkci aktualizační, opírající se o rozpor mezi nespisovností a fixovaným spisovným pozadím. Výstižně tuto skutečnost vyjádřil B. Hrabal, sám jeden z předních tvůrců současného skazového vyprávění: „Slang více než hovor má zájem na spisovné přesné řeči, protože slang vědomě porušuje jazyk směrem k překvapení, ozvláštnění, slang je více obranou proti ztrnulosti a konvenci, je víc usilováním o zakázané, slang je experimentem, objevem, humorem, někdy i provokací“ (Knižní kultura 1964, č. 3, s. 92 — kursiva L. D.). Pochopíme-li [157]tuto funkci slangu a nespisovných prostředků vůbec, pochopíme ovšem také základní způsob, jakým současná literatura (zejména próza) s těmito prostředky zachází. Protože cílem není „věrná“ jazyková charakteristika, nýbrž aktualizace a překvapení na ustáleném spisovném pozadí, jsou možné nejen různé stupně „míšení“ mezi spisovností a nespisovností, zcela svobodné přechody od spisovných prostředků k nespisovným v rámci jednoho díla, ale také zcela svobodné střídání různých jazykových útvarů v různých dílech téhož autora. Sám Hrabal je toho nejlepším příkladem. Zatímco např. v „Tanečních hodinách pro starší a pokročilé“ (Praha 1964) vytváří skazové vyprávění s širokým využitím obecně českých a slangových prostředků formálních i lexikálních, v novele „Ostře sledované vlaky“ (Praha 1965) se „přeorientoval“ na čistě spisovné skazové vyprávění, připomínající „klasickou“ formu. Analogický případ lze doložit z tvorby J. Škvoreckého — slangová báze „Zbabělců“ proti čistě spisovné, v syntaxi dokonce knižní bázi „Legendy Emöke“. Můžeme říci, že v současné próze je každé skazové vyprávění se skutečnými uměleckými aspiracemi jakousi jazykovou etudou a stává se vpravdě jazykovým vyprávěním, které patrně obnovuje prastaré zdroje „rozkoše z vyprávění“.

Druhou základní aktualizační tendencí současné literatury je to, co bychom mohli nazvat neologizací v širokém smyslu. Neologizací v uměleckém jazyce rozumíme tvůrčí rozvíjení všech jazykových potenciálních možností, jak formálních, tak významových; v tomto smyslu je neologizací nejen vytváření nových, v jazyce neexistujících prostředků, ale také nové využívání, kombinování a modifikování prostředků existujících. Básnická neologizace je v podstatě hra s jazykem, hra, která se buď hraje podle vnitřních pravidel jazykového systému, anebo hra, která si vytváří svá vlastní pravidla.

Formální neologizace využívá určitých grafických (ev. zvukových) nebo morfologických vlastností jazykových prostředků. Formální neologismy jsou běžnou součástí básnického jazyka v různých obdobích; jestliže však pátráme po specifickém rysu formální neologizace v současné literatuře, můžeme jmenovat její bizarnost. Dosahuje se jí aplikací jazykových „pravidel“, která však ve skutečnosti nejsou namístě anebo jsou použita nevhodně. Jsou to tedy jakási „pseudopravidla“, jejichž použití umožňuje objevit ve formální struktuře slov podivuhodné jevy a útvary. Tak např. I. Vyskočil v knížce „Vždyť přece létat je snadné“ (Praha 1963) provádí podle takových „pseudopravidel“ morfologickou analýzu slov a objevuje tím v různých slovech „pseu[158]dokmen“ SEN: PrvoSENka, houSENka, SENtence, SENná (= jako rýma), SENsaci, baSEN, GerSEN. Tato slova pak charakterizuje jako „složeniny“, jejichž jednou složkou je kmen SEN. A pokračuje: „Škrtnout sen ze života znamená škrtnout ho také ze složenin. Dobrá, zkusme to… Co dostaneme? PRVOKA, (který) HOUKÁ TENCE NA SACÍ BAGER. Ano, prvoka; který houká tence na sací bagr. Nesmysl! … To všechno — a ještě horší věci — by se mohly stát, kdyby někdo škrtnul ze života sen“ (14). Závěr úvahy pointuje myšlenku, pro kterou je podniknuta ona bizarní operace „vyškrtnutí“ složky SEN z uvedené řady „složenin“. Čistě formální jazyková hříčka je odrazem k vyjádření určité složky životní filosofie a životního pocitu, který je příznačný pro valnou část současné literatury.[7]

V této souvislosti bych se chtěl ještě zmínit o jiné podobě takového bizarního „pseudočlenění“, která zvláštním způsobem obohatila rytmickou a rýmovou techniku současné poezie. J. Suchý použil v některých svých písničkách zvláštního veršového zakončení, spočívajícího v tom, že se na konci verše slovo rozdělí podle pravidel dělení slov:

Andulko
mé dítě
vy se mi tu-
ze líbíte
spatřila ma-
lou rybičku
jak polyka-
la vodičku

První má kabát žlutý
Druhý má pohled krutý
A stále vyšinutý-
ma kouká očima[8]

Neobvyklým rozdělením slova na konci verše vzniká nejen zvláštní efekt rytmický, ale i v mnoha případech také bizarní rým, který obohacuje repertoár bizarních rýmů, jež česká poezie již vytvořila.

Bizarnost formální neologizace může mít ovšem nejrůznější podoby a funkce, do jejichž rozboru se zde nemůžeme pouštět. Zdá se však, že zde narážíme na stopu jedné velmi podstatné tendence současného básnického jazyka, tendence, která souvisí s nejzákladnějšími rysy naší současné literatury.

Jinou pozoruhodnou podobu oživlé neologizace reprezentuje halasovsko-holanovská tradice v naší současné poezii. Jejím nejvýraznějším představitelem [159]je nepochybně I. Diviš. Divišův slovník je charakterizován „masovým“ tvořením novotvarů, které již nelze vysvětlovat jako „rozšiřování“ nebo „obohacování“ básnického slovníku. U Diviše, podobně jako již dříve u Holana, jde o celkovou aktualizaci slovotvorného aktu. Dosahuje se jí tím, že základní významovou jednotkou, s níž básník operuje, není slovo, nýbrž morfém. Morfém je sice elementární významová jednotka, ale je to jednotka nesamostatná, jednotka, která teprve v slovním celku se stává prvkem pojmenovacího a usouvztažňovacího aktu. Již Mukařovský upozornil na některé způsoby, jimiž moderní poezie aktualizuje morfematický sklad slova.[9] U Diviše je zatím tato aktualizace dovedena nejdále. Osamostatněné morfémy se mohou navzájem zcela volně kombinovat, vytvářejíce tak novotvary s vysoce účinnými sémantickými a expresívními kvalitami. „Vnitřní forma“ těchto novotvarů je obvykle charakterizována srážkami a protiklady sémantických složek. Pro Divišovu básnickou techniku je typické, že se tyto sémantické neshody „reprodukují“ rovněž na úrovni slovních kombinací, čímž ovšem, jak ještě ukážeme, Diviš sleduje jednu ze základních obecných tendencí básnické sémantiky současné literatury. Výsledným efektem této básnické techniky je významově velmi složitý verš, jehož „dešifrování“ může přinášet značné nesnáze, ale který zároveň znamená nový skok ve vývoji české básnické sémantiky:

Dívenky, žabky, holčátenka s povřisélky cůpků,
mušky přilípnuté k Degasově paletě, když se ze sna procitl,
hráškové nymfy, jadérka žínek
v pokradmé tmě sotva obkružující
dva divné růženínky na rozpuklé hrudi,
však přes den ještě se střapatci kluky naplňující
rezatý bubínek uschlou pýřavkou na pupku předměstí…
Na mém jahodiništi —
nasupeně, přesto tak něžně i naivně
si poštovní holub leští
mihotavý pancíř. Zhloubi volátka
rokotají mu vrkůtky blaha,
hází po mně korálovým očkem
a dává najevo, že za okamžik
předvede mi zdarma vertikální let…[10]

[160]Těmito příklady z tvorby I. Diviše se již dostáváme k hlavnímu prostředku významové neologizace současného básnického jazyka, totiž k významovým posunům vznikajícím tím, že se spojují ve vyšší významovou jednotku významově neshodné (nekongruentní), ba protikladné prvky. Poetika zná přirozeně již odedávna nejrůznější „básnické figury“, jejichž podstatou je významová neshodnost — od básnických metafor až po oxymóra. Estetický efekt významové neshody velmi výstižně popsal Mukařovský.[11] Zde nám jde o to, zda současný básnický jazyk vnáší nějaké nové rysy do tohoto starého postupu. Již autoři knížky „Jak číst poezii“ velmi správně na mnoha místech postřehli, že metafora moderní poezie se podstatně liší od metafory „klasické“. Zatímco „klasická“ metafora byla založena na určitém logickém postupu spojujícím věc míněnou a obraz, moderní básnická metafora spojuje prudce a neočekávaně představy zdánlivě nesouvisející. „Z takového spojení vzniká nový, zpravidla nedefinovatelný význam, na jehož vytvoření už musí spolupracovat čtenář sám.“[12]

Povahu moderní kombinatoriky významových prvků (slov) lze snad nejnázorněji popsat takto: Každé slovo se může spojovat v běžném jazyku s určitou vymezenou množinou jiných slov a vytváří tak uzuální (obvyklá) slovní spojení. V obvyklých spojeních je mezi jednotlivými slovy vztah významové shody a taková spojení nepřinášejí posluchači žádná překvapení, žádné emocionální nebo estetické účinky: dítě spí, staroměstská radnice, jede rychle atd. Jestliže však určité slovo spojíme se slovem, které do oné vymezené množiny nepatří, vzniká slovní spojení neuzuální (neobvyklé); v neuzuálním spojení je mezi slovy vždy větší nebo menší významová neshoda: hory kráčí, smyslné chrámy, kroužil temně.[13]

Básnická sémantika se v obdobích aktualizace vždy zaměřovala na neobvyklá, významově nesouhlasná spojení slov, zatímco období normující zakládala básnickou sémantiku především na spojeních uzuálních. Příznačným rysem současné sémantické aktualizace je to, že v navázání na poetiku poezie 20. a 30. let básnická sémantika směřuje k spojením vždy méně obvyklým, konfrontujícím zcela nečekaně velmi odlehlé významové oblasti. Vzniká dojem, že básnická sémantika je zcela náhodná, že slova jsou kladena vedle sebe bez jakýchkoli významových spojitostí.

[161]Dojem náhodnosti básnické sémantiky v moderní poezii má své opodstatnění. Budeme-li možnosti slovních spojení rozšiřovat k spojením vždy méně a méně obvyklým, dostaneme se nakonec opravdu k spojením čistě náhodným. Proto zná moderní experimentální poezie pojem „stochastické (tj. náhodně vytvořené) texty“, které vznikají tak, že se do určitého syntaktického vzorce dosazují náhodně slova z určitého omezeného slovníku: Mrak je, když měsíc usíná. Lůj je shluk škvarků. Sprosté tváře usínají tvrdě. Mračno je shluk něžných slz. Sucho je shluk teplých paprsků… (J. Hiršal).

Tyto experimentální texty není možno považovat za pouhé hříčky. Obnažují základní metodu, jakou je v současné poezii budována významová výstavba básnické věty a zároveň umožňují vytvořit všechny možné kombinace slovních spojení, z nichž pak básník bude provádět výběr. Do procesu básnického tvoření se tak dostávají nové momenty.

Stručné přehlédnutí současných vývojových tendencí básnického jazyka se může zdát jednostranné, protože se vědomě soustředilo na proces aktualizace a jeho prostředky, proces, jímž se současné období usiluje odlišit od předchozího období silné normalizace. Avšak zdůraznění určité vývojové tendence jako dominantní a určující nikterak neznamená, jak jsme již v úvodu řekli, vyloučení jiných tendencí a jevů v básnickém jazyce. Znovu na závěr zdůrazňuji, že básnický jazyk určité doby je dynamická a vnitřně rozporná struktura různých, často protikladných tendencí; jen tím a právě tím realizuje naše literatura, osvobozená od normatismu a schematismu, svůj nejpodstatnější a nejvlastnější rys — stylovou bohatost, mnohotvárnost a pestrost.


[1] Viz Fr. Trávníček, O jazyce naší nové prózy, Praha 1954.

[2] P. Bojar, Jarní vody, Praha 1952.

[3] Viz J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky I, Praha 19482, s. 86n.

[4] O jazyku současné české literatury, Jazykovedné štúdie VII (Spisovný jazyk), Bratislava 1963, s. 169—175; Jazykové typy současné české prózy, Slavica Pragensia IV, 1963, s. 655 až 660.

[5] Pro teorii jazyka současné umělecké literatury má proto velký význam vlastní studium různých mluvených nespisovných útvarů — viz např. A. Jirsová - H. Prouzová - N. Svozilová, Poznámky k mluvě mládeže, Naše řeč 1964, s. 193—199.

[6] Podrobněji o tom viz v Knížce o jazyce a stylu soudobé české literatury, Praha 1961, s. 20n.

[7] Dodejme, že rubem aktualizace je u Vyskočila demaskování a parodování fráze až do absurdnosti, viz A. Stich, Jazyk v povídkách Ivana Vyskočila, Knižní kultura 1964, č. 3, s. 104—105.

[8] J. Suchý, Klokočí, Praha 1964.

[9] Kapitoly z české poetiky I, s. 103n.

[10] I. Diviš, Rozpleť si vlasy, Praha 1961.

[11] Kapitoly z české poetiky I, s. 108n.

[12] Jak číst poezii, Praha 1962, s. 28.

[13] Podrobněji o tom viz v mém článku Pražská škola a statistická teorie básnického jazyka, Česká literatura 1965, s. 101n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 153-161

Předchozí Alexandr Stich: Novinářský jazyk a publicistický styl v letech 1945—1965

Následující František Daneš: K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1