Časopis Naše řeč
en cz

Slovesný výraz Havlíčkových Epištol kutnohorských

Arne Novák

[Články]

(pdf)

-

Obecně příznivé, ano nadšené literární hodnocení Havlíčkových Epištol kutnohorských se zakládá, stejně jako jejich popularita ve čtenářstvu, výhradně na stránce obsahové, která se zpravidla pojímá v těsné souvislosti s osobními osudy Karla Havlíčka a s jejich tragickým posvěcením právě v době vzniku i vydání památné knížečky. I ti, kdož oceňují v rámci slovesného vývoje tento církevně politický spisek nezdolného bojovníka a polemika, zdůrazňují na něm především odvahu, s níž se své nedobrovolné bašty venkovské stále bdělý publicista útočil na mohutnějící moc církve a kněžstva, jejichž tuhnoucí spojenectví se státem a byrokracií mu v době konkordátu neušlo. Pro tuto chrabrou smělost, osamocenou v českém táboře za tuhé reakce, tedy pro povahovou hodnotu zápasu a pro jeho intensitu, takměř bez výjimky se promíjí skutečná kritika ať jejich myšlenkové kvality, ať jejich slohového a literárního výrazu, který doposud nebyl zkoumán.

V partiích opravdu kladných a lidovýchovně významných, kde Epištoly kutnohorské mluví o náboženské snášelivosti, o znárodnění církve, o rozluce církve od státu, setkáváme se s jadrně českým zpracováním onoho liberalismu, který převzal dědictví hnutí a věku osvícenského; Havlíček sám tu nepřidal pranic ani z vlastního myšlení ani z osobního prožitku náboženského; nelze se ostatně dnes klamati o tom, že překladatel Voltairův a obdivovatel Lessingův nebyl přes své bolzanovské počátky osobností náboženskou. Ale ani v otázkách prakticky církevních, kde pronáší přímé návrhy, kde je podrobně odůvodňuje a přizpůsobuje časové potřebě, neprokázal Havlíček v Epištolách kutnohorských hloubky neb originálnosti: o kněžském bezženství a o bohoslužebné latině o i jejich odstranění mluví jeho kritika s rozhorlením a vtipem, jež však nedovedou zakrýti až triviální povrchnosti v pojetí obou problémů. Ale také požadavek, aby úřad kněžský a učitelský byl trvale i obecně sloučen, který Havlíček v několika kapitolách Epištol propracoval, jeví se při pronikavějším rozboru neuskutečnitelným, ne-li absurdním; postup horlivého reformisty tu svědčí o tom, že psychologicky nepronikl ani k podstatě kněžství ani k poslání stavu učitelského. Soudíme-li takto nepříznivě o positivním obsahu Epištol kutnohorských, který málokde přesahuje úroveň běžného a nejednou i zběžného novinářství, přesunujeme jejich těžisko do partií negativních, to jest polemických — tu jest [246]Karel Havlíček opravdu, jak již tehdy postřehli jeho odpůrci, »ve svém brnění« a udílí řízné rány zbraněmi výsměchu, satiry a vtipu, způsobem sice málo vybraným, ba lidově obhroublým, ale vždy působivým, těže při tom plnou měrou ze své jedinečné schopnosti vpraviti se do myšlení i výrazu prostonárodního, jemuž se sám nikdy neodcizil, nýbrž pro něž smysl naopak zcela promyšleně živil soustavným studiem mluvy lidové i slovesných produktů prostonárodních, jak odborně doloženo zvláště Jakubcovými a Horákovými pracemi.

Tato přísná kritika obsahové hodnoty Epištol kutnohorských mohla by se zdáti nespravedlivou, kdyby se spolu nepokusila o vysvětlení celé povahy spisku z jeho vzniku a zároveň z jeho časové funkce; tím dospějeme zároveň i k výkladu roztříštěné slovesné formy Epištol i ke správnému ocenění jejich výrazových prostředků. Nemámeť před sebou organické dílo, jež si jako neodlučitelný doprovod přineslo z myšlenkového tvoření svůj literární tvar, nýbrž mechanicky složený a vyšší slovesné jednotě nepodřízený konglomerát statí různého původu a rozličné funkce, při jejichž výboru rozhodovaly spíše jen zřetele praktické; tyto rozmanité vrstvy i časově odlišné můžeme v Epištolách kutnohorských snadno rozeznati, a to i rozborem výrazových prostředků.

Vznik Epištol kutnohorských vyložil doposud nejlépe Zdeněk Tobolka v úvodě k svému vydání v III. díle Politických spisů Karla Havlíčka Borovského (v Praze 1903, nákladem J. Laichtra, str. 811—829), kde srovnal také znění prvního časopiseckého vydání o XVII. kap. v Slovanu r. 1850 (od června do prosince) s definitivním »druhým rozmnoženým vydáním« knižním z r. 1851, které v knížečce o 96 str. narostlo na XXXI kap.; v Tobolkově o dvě léta pozdější studii o Havlíčkovi (v III. sv. Laichtrovy Literatury české devatenáctého stol.) nebylo pohříchu náležitě využito těchto faktů, bedlivě a hodnotně zjištěných. Tobolkou ukázáno přesvědčivě především, že knižní publikace Epištol byla hlavně Havlíčkovým obranným pokusem proti censuře: spisek, přesahující rozměrem tři archy, censuře nepodléhal, a proto mohl v něm autor zachrániti před červenou tužkou censorovou mnohé, co by v Slovanu sotva bylo dosáhlo imprimatur. Odtud se nabízejí kritickému posuzovateli obsahu Epištol dvě důležitá hlediska: partie nově vložené do knižního vydání jsou patrně zásadnější a odvážnější než kusy přetištěné ze Slovana; aby dosáhl rozměru chránícího spis před censurou, musil Havlíček vkládati do své knižní publikace stati, [247]jež nutně s programem spisu nesouvisely, a mimo to zachovati ze Slovana také takové články, které zatím, namnoze pro svůj ráz osobně polemický, pozbyly aktuálnosti a v celku působí rušivě: Havlíček, abychom užili posměšného výrazu jeho literárního učitele a vzoru Lessinga, pracoval o Epištolách kutnohorských s klihem a s nůžkami, čímž však nemíníme říci, že snad vystřihoval a slepoval do svého spisku doslovné partie z prací cizích.

Bedlivější srovnání nově přibylých kapitol v knižním vydání i nových vsuvek do původního textu všude potvrzuje tyto dohady, dané kritickým zhodnocením spisovatelových intencí při vzniku spisku z r. 1851. Zcela nově napsány neb odvážněji rozvedeny v době absolutismu závadné a před censurou nebezpečné úvahy o spojení absolutismu světského a církevního, o snášelivosti a indiferentismu, o původním křesťanství a současné církvi (kap. II—V), nepůvodní a nevědecké rozbory pře Husovy (kap. X), výklady o výlučnosti hierarchie a o latině církevní (kap. XI—XII), velmi smělá paralela kněžstva a armády s jízlivou filipikou proti španělskému politikovi Cortesovi de Valdegamas (kap. XIX), nejostřejší kus zastaralé již polemiky s F. X. Škorpíkem, censurou patrně v Slovanu potlačený (kap. XX), některé části rozboru povahopisu kněžstva (kap. XXIV a XXV) a konečně úplně neústrojně a nevhodně přivěšená hlava závěrečná (XXXI), kde Havlíček útočí na legitimismus, propojující k titulu panovnickému označení »z boží milosti«, a do široka cituje VIII. a XII. hlavu první knihy Samuelovy o osudném vzniku království v Israeli.

Jen aby se rozměr knížečky zvětšil, ponechal Havlíček ze Slovana partie, jež měly smysl v časopise, ale pozbyly ho ve vydání knižním. Šest kapitol (XIII—XVIII), rušících jednotu výkladu o latině v církvi a o celibátu kněžském, polemisuje se Škorpíkovými obrannými ultramontánními články ve Vídeňském deníku, jiná pak (XXII) s notickami a invektivami brněnského Hlasu; dvakráte se (kap. XXIII a XXVI) obrací Havlíček proti pastýřským listům, vydaným v Litoměřicích a v Olomouci, při čemž jen v druhém případě, mluvě o otázce kněžstvo a politika, Havlíček dostupuje v myšlence i ve výrazu vyšší úrovně, přesahující guerillu novinářskou. I není nadsázkou, prohlásíme-li, že při sestavování knižních Epištol vedly Havlíčka spíše zřetele praktické než přísnost autokritická, rozeznávající pozorně mezi pouhou časovou aktualitou a obecnější úvahou trvalé ceny. Tento povážlivý nedostatek však vyvážil autor tím, že pro publikaci knižní napsal nově několik kapitol skutečně významných.

[248]Na dvou místech označil Karel Havlíček sám zcela přesně slohový ráz Epištol kutnohorských. V I. kap., obraceje se proti katolické propagandě, kterou misionářskými kázáními konají jesuité a liguriáni — stálý to terč protiklerikální polemiky Havlíčkovy —, prohlašuje, že jim chce čeliti stejnými zbraněmi: »Inu dobře, dobře, má-li to již být takové, půjdu i já držeti misionářská kázání, ačkoli nejsem ani jezovita ani ligurián; poněvadž ale nemohu od vsi ke vsi, od městečka k městu cestovati, a slova svá hlásati, umínil jsem si svá misionářská kázání tuto tiskem vydati a mezi Vás, drazí krajané, rozeslati« (str. 10, citováno vesměs podle »druhého rozmnoženého vydání« z r. 1851). Na tomto důrazném určení homiletického rázu spisu pranic nemění pojmenování statí epištolami, které Havlíček hned v zápětí vysvětluje a odůvodňuje, netaje se čtenáři tím, že ten název není právě přiléhavý, ano že může způsobovati nedorozumění. I není divu, že v Epištolách kutnohorských proniká značnou měrou vedle klidného a předmětného výkladu sloh řečnicko-kazatelský s obvyklými prostředky retorickými, zasahujícími až do stavby větné a znamének interpunkčních, a že spisovatel si představuje sám, jako by své stati nepsal, nýbrž mluvil tváří v tvář posluchačstvu za jeho zjevného souhlasu i hlasitým námitek, — odtud rušná, až dramatická živost těchto politicko-církevních kázání proticírkevního misionáře.

Druhá slohová sebekarakteristika Havlíčkova se děje formou opaku: spisovatel staví svůj vlastní způsob proti výrazové metodě svých polemických odpůrců z tábora ultramontánního. Na začátku XIII. kap., zahajující polemiku se Škorpíkovými apologetickými a invektivními články ve vládním Vídeňském deníku, praví (str. 44): »Pan spisovatel těchto výkladů náleží do počtu tak zvaných šviháckých církevníků (s podobným opovržením mluvil Havlíček také o »šviháckých« kriticích), kteří obyčej mají sem tam prohozenými sadami, citacemi rozličných jmen, květnatým — často jim samotným nesrozumitelným — slohem, nejvíce ale jakousi přepodivnou apellací k rozličným apokryfickým vědám a vědátorům vyšperkovati svoje články a ukrýti tak staré známé formule a protimysly.« Opakem této elegantní květnatosti a esoterického odbornictví chce býti způsob Havlíčkův: prostý a srozumitelný, lidový a jasný, střízlivě věcný bez narážek, citátů a učeného aparátu a pokud možno neobrazný. Tato jadrná a předmětná prostonárodnost, která se neleká ani drastičnosti ani triviality, jest vedle důrazu řečnicko-kazatelského druhým hlavním znakem slohového výrazu Epištol kutnohorských.

[249]Jen jakoby mimochodem napověděl Havlíček dějinnou souvislost své laické theologie i s její metodou výkladu. Pokračuje ve své obraně proti F. X. Škorpíkovi, háji se (str. 5) proti insinuaci, že čerpal své historické vědomosti z Zschokkeho těmito slovy: »Tolik historických vědomostí, kolik zapotřebí jest k seznání těchto dobře známých věcí, možná sobě přece bez všelikých frintinejských arcanumů (sic) leckde opatřiti.« Staví-li zde Havlíček proti své lidovosti esoterickou dogmatičnost oficiálního vídeňského bohoslovce Frinta, zařazuje se mimoděk do bolzanovského šiku, v němž kdysi konal svá nováčkovská cvičení theologická: Bolzano a jeho družina, kam Havlíčka řadí — zvláště také v Epištolách kutnohorských — jednak souvislost s osvícenstvím, jednak důraz kladený na praktickou stránku křesťanství proti obsahu věroučnému, liturgickému a církevnímu, přenesli hlavní těžisko činnosti kněžské do působení kazatelského, žádajícího přizpůsobení lidové mysli a chápavosti, a to jak myšlenkově, tak výrazově. Tato dějinná souvislost Epištol kutnohorských, zcela zřejmá po bolzanovských studiích Edv. Wintra, nebyla doposud náležitě vytčena, ačkoliv k ní ukazuje i rys tak makavý, jako jest boj proti orthodoxii katolické, chráněné vídeňskou vládou, jenž jest společný Bolzanovi v období předbřeznovém a Havlíčkovi za reakce thunovské a bachovské.

Třetí složkou literární povahy Epištol kutnohorských jest jejich stránka polemická; z XXXI kapitol zaujímá deset hlav osobní polemika, namířená proti Vídeňskému deníku a jeho přispěvateli F. X. Škorpíkovi i proti brněnskému týdeníku Hlasu, dále proti pastýřským listům biskupa litoměřického a arcibiskupa olomouckého. Polemická metoda Havlíčkova jest obecně známa a bývá odvozována s obdivem, ano s nadšením od jeho literárního mistra, Lessinga. Doklady na to nacházíme i v desíti polemických kapitolách Epištol, při čemž třeba rozeznávati, že se Havlíček v partiích adresovaných F. X. Škorpíkovi polemickou replikou brání, kdežto v kritice obou pastýřských listů sám útočí. Lessingovský jest způsob Havlíčkův, jímž stále ztotožňuje úsudky svých odpůrců s jejich povahou, a proto nelítostně snižuje nejen jejich omyly v názorech, ale i jejich lidskou osobnost, zvláště pak jejich kněžský stav; právě z těchto zmínek možno činiti závěr, že Havlíček, ač nezamlčoval vlasteneckých zásluh kněží v národním obrození a ač osobně choval přátelské smýšlení k několika katolickým duchovním, celkem kněžím a hlavně vyšší hierarchii nepřál, ba pociťoval k nim nechut až nepřátelskou. Nač to zastírati? Lessingov[250]ské jest i Havlíčkovo polemické šermířství, jež občas chytá za slovíčka, uvádí v posměch pro výraz nevhodně volený, podkládá slovům odpůrcovým smysl možný, nikoliv však zamýšlený. A s Lessingem vnáší také Havlíček do polemiky prudkou rušnost, stálou prosopopeii, dramatičnost v dialogu, rozpustilý rozmar a jízlivý vtip, čímž tyto partie ještě převyšují části homiletické a řečnické v Epištolách kutnohorských. Tento několikerý slovesný výraz, který do spisku vnáší značnou slohovou roztříštěnost, zároveň však též vzrušenou rozmanitost, vysvitne také analysou podrobnější.

V partiích klidného výkladu, polemicky nezaostřených, zůstává Havlíček celkem věren předbřeznové próze české, která byla ze spisů dějepisných a úvah filosoficko-literárních převzata do mladého novinářství a již k dokonalosti dovedl Havlíčkův učitel a vůdce, Palacký. Na ní jest mimo působení Kralické bible zvláště patrný silný vliv latiny klasické a humanistické a souvislost s tradicí jazyka XVI. a XVII. stol. Havlíček se však vyhýbá patrně všem archaismům a násilným latinismům. Nejsou u něho vzácností velice rozsáhlé a pravidelně větvené a členěné periody s přerývkou — někdy středníkem označenou — uprostřed: tak hned druhé obvětí předmluvy, jehož předvětím jest participiální vazba značně rozsáhlá, kdežto závětí skládá hlavní sloveso s několika členy objektu (str. 7 »Vyzváni byvše — jeho dějin«); tak poznámka na str. 38 (»chlubívaliť se — křtění pohané«), kde perioda vyplňuje neméně než 13 řádek a založena jest na principu adversativním, aby v druhé části následovalo několik útvarů parataktických; tak v téže kap. XI na str. 39 (»Kdo by myslil — vypláceti může«) souvětí původu vztažného, v kterém proti stručnému předvětí stojí závětí o 16 řádkách, uměle a působivě složené z větných předmětů řídícího výrazu »uvádím na pamět«.

Vedle těchto umělých hypotaktických period užívá Havlíček občas na místech klidného výkladu s nemenším — ba naopak s větším — zdarem promyšlené parataxe, a to buď že klade vedle sebe stručné věty souřadné, nerozvité dalšími členy větnými, nebo že řadí ve vyšší parataktický celek několik hlavních vět, doprovázených zcela paralelně rozvíjecími členy relativními; odvážil bych se tvrditi, že obé jest zvláště příznačný vyjadřovací prostředek větného slohu Havlíčkova. Příklady na první typ: »Církevní absolutismus jest poduška světského, jeden s druhým stojí, jeden s druhým klesá, a kdo dovede otřásti sloupem libovůle a absolutie církevní, zboří jistě i politickou« (str. 11). »Náboženství nás vítá a přijímá vstupující na tento svět, ono nás doprovází a žehná [251]na cestu z něho, ono jest při nás ve všech důležitějších krocích v životě, a mělo by si tedy nevšímati občanského řízení?« (str. 83). Příklady typu druhého: »Umínil jsem si v těchto epištolách trochu odhaliti a zahanbiti ty nábožné muže, kteří nám nadějí na nebe osladiti chtějí to peklo, které nám oni sami již zde na zemi způsobili; umínil jsem si pokaziti řemeslo oněm bohabojným mužům, kteří považují náboženství jen za lacinou policii; umínil jsem si nebáti se při tom ani těch horlivých zelotů, kteří myslí, že pán Ježíš jen proto se na kříž přibíti dal, aby jim tím vymohl na věčné časy desátek« (str. 10). »Odražte od toho počtu nábožných, které nyní vidíme, všecky ty, kteří z této své nábožnosti nějaký světský zisk táhnou, kteří se tím živí, kteří jen proto jsou nábožni, aby jiným „dobrý příklad“ dávali v pokoře a poslušnosti rozumí se ke svému prospěchu, odražte konečně i ty, kteří jen proto jsou nábožni, protože ve své sprostnosti lehkým způsobem za malou modlitbičku, za malou obětičku velkých darů od Boha obdržeti chtějí: a pak teprve máte z těch, kteří ještě zbydou (sic!), ten pravý počet opravdivě a nezištně nábožných« (str. 16). Zde všude snadno odhalí pozornější pohled za zdánlivou stylistickou improvisací péči stylisty dbalého o účin prostřednictvím umělé a záměrné stavby větné.

Viděli jsme již, jak v Epištolách kutnohorských zaniká předmětný výklad nábožensko-politický mezi stálými projevy »misionářského kazatele« na ruby a útočícího neb bránícího se proticírkevního polemika; to dalo spisu význačný ráz kazatelsky řečnický. Vykřičníky, občas i dvojnásobné, pomlky a otazníky na konci řečnických otázek jsou toho zevním výrazem. Retorickými otázkami Havlíček přímo plýtvá a některé kapitoly jsou jimi až zbytečně přeplněny: tak začátek kap. V (str. 19), kde se jimi snaží dosvědčiti opravdovost své povahy náboženské; tak závěr kap. VII (str. 24), kde řadou krátkých otázek řečnických Havlíček útočí na domnělé následovníky, ale ve skutečnosti odpůrce Ježíšovy; tak Havlíčkova osobitá parafráze Husovy kritiky bully papežské v kap. X (str. 34), měnící Husovu argumentaci v retorické otázky; tak v posledním odstavci rozhorlené kap. XXX (str. 91—93), zahájené dvěma úchvatnými řečnickými otázkami, kde Havlíček na kněžské svatoušky útočí jménem věřících formou dvou skeptických dotazů, naprosto nečekajících odpovědi, a j. v. Občas, právě tam, kde polemikovo a řečníkovo rozhorlení dosahuje vysokého stupně, odpovídá si Havlíček s nemalou působivostí sám na otázku, která vůbec odpovědi nepotřebuje. Oba nejráznější pří[252]klady se čtou v rozpoutané polemické kap. XIX, v níž se Havlíček vypořádává s markýzem de Valdegamas: »Tažme se napřed, k čemu je celibát kněžský? Jaké užitky z něho pro všeobecnost? Žádné. Jaké ale z něho povstávají škody pro všeobecnost? Velké a mnohé« (str. 61). A tamže s přímým navázáním na citát z tohoto politika španělského: »Staří Římané a Řeci nebyli tedy civilisovaní, a proč? Protože nedrželi vrchnost za nedotknutelnou, poslušnost za posvátnou, sebezapírání a obětovnost, či lépe prý mluvíc, lásku za božskou!« (str. 64).

Kdybychom sledovali tento odstavec, tvořící přechod k čistě havlíčkovskému výkladu o spojitosti i podobnosti armády a hierarchie ještě dále, viděli bychom, kterak na pohnutých místech polemiky se u Havlíčka stále střídají a doplňují exklamace s otázkami řečnickými. Rétorické exklamace, velice to oblíbený prostředek literární výmluvnosti Havlíčkovy, mají dvojí ráz: skutečně a zamýšleně pathetický a patheticko-komický; Havlíčkovu naturelu přiléhá ovšem spíše způsob druhý. Příklady retorických zvolání, kde patos jest upřímný a vážný: »To tedy považte všichni: Ježíš byl od farizeů a zákoníků ukřižován, to jest konsistoř, biskupové a úředníci dali Ježíše oběsit na šibenici« (str. 24). »Chcete-li opravdivě Boha ctít a pravověrnost svou světu ukázat, bojte se Boha, bojte se, že Bůh každého, kdo své spolubratry na tomto světě šidí a utiskuje, šiditi a utiskovati pomáhá, trestati bude, držte své slovo a své sliby, hospodařte dobře a ne lehkomyslně se jměním bratří svých, netýrejte se zbytečně a libovolně!« (str. 93).

Daleko více jest mezi exklamacemi případů pathosu ironického, jímž skvělý satirik dosahuje někdy komiky neodolatelné; nacházíme je velmi příznačně hlavně v polemických partiích Epištol. »Ó, jděte jen, jděte se svou demokracií, se svou stejností pro žebráka a krále!« (str. 46). »Ó, my ubozí tělesní potomkové starého hříšníka Adama, jaká jsme my pleva proti těm vznešeným tvorům, kteří plodí potomky druhé božské osoby!« (str. 56). »Ó, vy výborní katolíci! Vidíme, kam člověk přijde, když dokazuje věc, které hierarchie k něčemu jinému potřebuje, než k čemu udává!« (str. 57). »A ta krásná podobnost mezi knězem a vojákem! Jenom kněží a vojáci drží civilisaci, drží svět, drží Evropu! My všichni ostatní bouráme civilisaci!« (str. 64). »Ubozí hierarchové! ubohá učící církev! nemáš-li lepších a lidumilnějších důkazů a pohnutek nežli jsou tyto!« (str. 67). »Ó, Bože! sešli rozum na redakci Hlasu brněnského, aby se naučila vědět, co to jest neznaboh!« (str. 71). »Šest exemplářů Slovana čtou [253]v Jedovnicích. Jed a žluč ovšem si jsou blízko! Ó, Jedovnice, již vás vidím se všemi stodolami na rožni v horoucím pekle« (str. 72) atd.

Vedle prostředků řečnicko-kazatelských, jimiž mluvčí, skutečně neb na oko vzrušený, strhuje k sobě pozornost posluchačů, jsou v Epištolách nemenší měrou zastoupeny stylistické obraty, měnící klidný výklad v dialogisovaný rozhovor buď s protivníky nebo s auditoriem, a to za vydatného sklonu k prostonárodní lidovosti. Hned v I. kap. je řeč o horlivé agitační činnosti jesuitů a liguriánů, kterou jako by si někdo z publika pochvaloval: »To jsou přece jen hodní páni, že se tak všemožně chtějí o to starati, abychom všichni do nebe přišli! — Inu, dobře, dobře, má-li to již být takové, půjdu i já držeti misionářská kázání, ačkoliv nejsem ani jezovita ani ligurián (str. 9—10). Kapitolu VIII (o významu Ježíšovy smrti na kříži) uvádí dialogicky vzrušená pře mezi hierarchickými protivníky Havlíčkovými a jím samým: »Vím sice napřed, že farizeové a zákoníci našeho věku proti mně povstanou, řkouce: „Ejhle, rouhače! jenž naschvál snižuje důstojnost božského zakladatele naší víry, pravě o něm, že umřel na šibenici, jen aby tím u sprostého lidu uvedl v lehkost kříž a náboženství!“ Já pak velmi chladnokrevně na to pravím: „Nebojíte vy se, plémě ještěrčí! tak příliš, že bych já snížiti mohl Ježíše a jeho kříž před sprostým lidem, ale bojíte se, abych jej právě před tímto lidem příliš srozumitelně nevelebil“ atd.« (str. 24—25). Nebo příklad dialogu zakrytého: »Když tedy budete vytýkati něco biskupům, hned vám nadhodí, že vratislavský pan Dieppenbrock nemá ani kočár, a když řeknete, že vyšší část kněžstva velmi málo platná jest lidské společnosti, zacpou vám hned ústa několika misionáři, kteří obracejí Indiány na katolickou víru« (str. 44) atd.

Jako v Havlíčkově próze všude, tak i v Epištolách kutnohorských vracejí se stále obraty způsobu lidového, významu jenom formálního, které dodávají mluvě živosti, projevují živou účast mluvčího ve věci i výkladu a často sloh nemálo zdůvěrňují; mnohé z nich jsou smyslu štiplavě ironického. »Před Bohem ale (osměluji se doufati) jsou všechny stejně pravdou« (str. 14). »Pozorujme ale dobře, jak velký rozdíl v tom jest« (str. 17). »Co by si, pravím, musil pomysliti takový moudrý otec?« (str. 40). »Nemysli ale nikdo, že jest tato věc snad málo vážná« (str. 40). »Nemysliž nikdo, že to snad jest jen moje nějaké domnění« (str. 42). »A tady jemu tím více času zbývá k jeho povolání. Či ne tak?« (str. 58). »Což je nám zde, kdežto žijeme v pokoji: ale v Litoměřicích, nyní tam je hrůza,« (str. 72). K těmto prostředkům prosto[254]národního vyjadřování náleží v Epištolách kutnohorských také záliba Havlíčkova v obratech gnomických a v drobných příslovích, vsouvaných do textu, a to hlavně v druhé polovici spisku: »Kdo čteš, rozuměj« (str. 37); »jako kdybych říkal: hokus pokus« (str. 40); »čím jsou řeky kalnější, tím jsou lovy valnější« (str. 41); »Krásná slova, ale smysl prchá po lesích« (str. 46); »varhany nemohou pro krále do vyššího tónu pískat« (str. 46); »pan vykladač zbořil sám celé stavení rázem« (str. 49); »ona travestie tratí všechnu sůl, když…« (str. 52); »pan vykladač vytáhl celý zrezovatělý arsenál starých známých důvodů« (str. 58); »mírné a mírumilovné zásady zamíchaly tak velice žlučí a jedem těchto advokátů a prokurátorů božích, že se vylily proti mně jako vrchlice v jarní povodni« (str. 66); »o několik set let pozdě přicházíte s tímto keserem« (str. 67); »abyste jim pod pláštíkem pobožnosti dali příležitost mysliti na něco tělesně příjemného« (str. 75); »hierarchie zatáhla sítě temnosti nad naším lidem« (str. 80); »pročež není radno všechny, jak říkáme do jediné mísy házeti« (str. 82); »to jde jako pěst na oko« (str. 85) a j. v.

Liší-li se Havlíčkova novinářská a polemická próza v Epištolách kutnohorských užíváním takových prostonárodních obratů, zvláště úsloví a gnom, srovnání a příměrů, velmi výrazně na př. od klidně akademické řeči Palackého, zůstává jimi značně pozadu za jeho parodiemi, satirami a persiflážemi ve verších z doby dřívější; nyní si Havlíček v této příčině počíná dosti umírněně. Idiotismů lidové mluvy v Epištolách nikde nehromadí; výrazům obsolentním a sprostým se skoro naveskrze vyhýbá; triviálních cizích slov, více méně přizpůsobených usu českému, neužívá. (Srov. k tomu Jana Jakubce studii Lidovost v Havlíčkově řeči básnické v Národopisném sborníku českoslovanském 1901, sv. VII, str. 30 — 43.)

Mnohem skrovněji, než bychom se nadáli ve spise směřujícím k názornosti a k živosti, zastoupena jest v Epištolách kutnohorských složka obrazová a metaforická; po této stránce Havlíček stavěl sám sebe právem v protiklad k slohové květnatosti svých ultramontánních odpůrců, souvisících nejen myšlenkově, ale i slohově s literaturou romantickou. Střídmé a přiléhavé obrazy Havlíčkovy jsou — v promyšlené i zdařilé shodě s intencemi spisu — vyváženy dílem z bojovného ovzduší polemického, dílem z okruhu představ náboženských a církevních, těchto však přizpůsobených protihierarchickému smýšlení autorovu. V první skupině mluví o »důslednosti, kterou si jistě mnohý pospíší proti němu jako meč jedem kalený vytasiti« (str. 12); o »zářící [255]pochodni«, s kterou chce své odpůrce »následovati do temných cest jejich plánů« (str. 26); »vyznává ochotně«, že »v tomto svém brnění nevyrostl, protože se nikdo v brnění nerodí a také proto, že skutečně nosil brnění té samé hierarchické strany, kterou drží sám pan vykladač, ježto bylť za onoho času odchován za rázného zbrojnoše pánů hierarchů« (str. 45); chce »zlomiti nepřátelům pokroku a osvěty chatrný dřevěný mečík proti užitečným pravdám vytasený« (str. 68). Nehledíc k ironickému obratu, vzatému z terminologie kněžské o trestech eschatologických, v polemice s Hlasem (»Jedovnice, již vás vidím se všemi stodolami na rožni v horoucím pekle!«, str. 72), propracoval Havlíček své obrazy z nábožensko-církevního okruhu jednak v duchu pravé nábožnosti nadkonfesijní, jednak ve smyslu štiplavé kritiky protihierarchické; i to se úplně kryje s dvojnásobným karakterem Epištol, s homiletickou důrazností a s prostonárodní polemikou jejich. Pathos osvícenského deismu zaznívá k nám z přirovnání III. kap., jímž vrcholí výklad o utěšených účinech pevného náboženského přesvědčení: »Za nedovolené držím bořiti chrámy v srdcích lidských, třeba to i chrámy model byly« (str. 15). Ještě mohutněji se ozývá voltairovská tolerance ze široce rozvětveného přirovnání v závěru kap. IV, kde se mu snášelivost jeví »chrámem ohromně velikým, okrouhlým, stavěným jako hvězdy s množstvím výklenků do kola, do kterýchž jest do všech viděti z prostřed chrámu« (str. 18) atd. Ale právě do tohoto srovnání dovedl Havlíček vložiti zároveň drastické odsouzení nesnášenlivosti, zosobněné kazateli v jednotlivých kapličkách, kteří příslušníky kapliček druhých vyhlašují za »bludaře, nepřátele boží, s kterými pravověřící nemá ani obcovati.« Jindy však tento sarkasmus zůstává osamocen a prostupuje celé přirovnání, vyhrocené prostonárodně ve výsměch protikněžský. Stejně jízlivě jako vtipně ilustruje Havlíček rozdíl původního křesťanství a současné církve tímto přirovnáním: »Kdosi měl dům starý, rozbořený, hmyzem škodlivým naplněný, bez oken a bez dveří, skrze jehožto střechu volně procházely paprsky a dešťové. Kdykoliv ale přišla řeč na tento dům, buď že se měl s jiným přirovnávati, neb pronajímati, neb prodávati, vždy ukazoval velmi hezký plán tohoto domu, čistě vymalovaný a uměle spořádaný« (str. 20). Mluvě v rozboru Husovy pře o exkomunikaci neapolského krále papežem Janem XXIII., sahá Havlíček k tomuto účinnému podobenství: »To jest tedy asi tak, jako kdyby nyní nějaký farář, maje hádku se sousedem svým o zahradu, tohoto souseda nechtěl do kostela pustiti, jemu svátostmi posluhovati, kdyby [256]kázal, aby se ostatní jeho ovčičky na onoho souseda sběhly, jemu vybily, čímž hříchů odpuštění dojdou« (str. 32). A ještě prostonárodněji v hrubém klínu na hrubý pařez polemiky Škorpíkovy ve Vídeňském deníku jako odveta na urážky kněžského pisatele: »Já pak těším se zase tím blahým vědomím, že by mně byla mnohá hokyně snad ještě více vynadala, kdybych jí byl její švestky pohanil.« (str. 67.)

Také obrazová složka Epištol kutnohorských, střídmá sice, ale karakteristická, potvrzuje tedy analysu slovesného výrazu spisu, značně různorodého ve svých slohových prostředcích a zároveň i v celistvém založení. Dopracovati se v novinářském podání časových otázek nábožensko-církevních stylu jednotného a jednolitého, nebylo Havlíčkovi již dopřáno, ježto po odvážných Epištolách narychlo improvisovaných byl jeho publicistický vývoj násilně a navždy přerván.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 245-256

Předchozí Jan Kubišta: Denní tisk jako pramen lexikografický

Následující Josef Páta: Srb, lužický Srb nebo Lužičan? — srbský, lužicko-srbský nebo lužický?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1