Jazyk v Havlíčkových Obrazech z Rus

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Jednotlivá čísla Obrazů z Rus napsal Havlíček jednak ještě za svého pobytu v Rusku (1843—44), jednak brzy po návratu do vlasti a postupně je otiskl časopisecky (kromě fragmentů „Perekladnaja“ a „Izvoštik“) v letech 1843—46. Patří tedy Obrazy do prvního údobí Havlíčkovy tvorby a patrně všechny vznikly ještě předtím, než se stal redaktorem Pražských novin a České včely (od 1. ledna 1846), nepočítáme-li k nim ovšem pozdější stati „Neobyčejný katechismus“ a „Rusové“, jež do svého vydání Obrazů ve Světové knihovně zařadil vydavatel Z. V. Tobolka.

Jak jinak v první polovině devatenáctého století nebylo ani možné, bylo Havlíčkovo vyšší vzdělání německé. Od svého dětství znal ovšem Havlíček česky, ale obrozenskou vlnou českého národního hnutí byl plně zachycen teprve na podzim r. 1838, po příchodu na t. zv. filosofická studia do Prahy. A již 16. ledna 1839 píše svému příteli M. Příborskému: „… němčiny jsem se zcela odřekl, a svatou líbozvučnou mateřskou řeč uchopiv, se vší chutí Čechem chci býti i řečí i skutky“.[1] Od této doby pilně též studuje spisovnou češtinu z odborné literatury i prakticky ji poznává z hojné četby; brzy pak se počíná uvědoměle připravovat k dráze českého spisovatele. I nadále však píše svým rodičům a přátelům většinou německy a ještě v obšírném česky psaném humorném dopise, který napsal za cesty na Rus Františku Girglovi 12. listopadu 1842 ze Lvova, nalézáme zajímavou poznámku: „Děkuj Bohu, že to píšu v jazyku mi posud nezvyklém, sic bys jistě přes půl hodiny variace v tom samém themu slyšel.“[2]

Patrně tato slova samého Havlíčka vedla Z. V. Tobolku k negativnímu hodnocení jazykové stránky prvního z Obrazů, totiž „První zkoušky z československého jazyka v Moskvě“, napsaného asi v květnu r. 1843. Podle Tobolky je tu prý vidět, „s jakými obtížemi se Havlíček ještě tehdy česky vyjadřoval“.[3] Kdyby toto posouzení bylo správné, musili bychom je ovšem vztahovat i na ostatní Obrazy z Rus, neboť po jazykové stránce jsou všechny Obrazy v podstatě stejné, nehledíme-li na stylistické rozdíly, vyplývající z poněkud odlišného charakteru jednotlivých čísel: „První zkouška“, i když v ní subjektivní moment a vyprávěcí ráz značně vystupuje, je přece jen spíše novinářský referát, proto obsahuje snad [93]vyšší procento obsahově zhušťujících a výrazově zestručňujících složitých souvětí, zejména podřadných, než polobeletristické další Obrazy, zčásti protkané anekdotami, dialogy a připouštějící povětšině i svou thematikou místy hovorovější a prostší, zdánlivě pružnější sloh. Ale bohatě členěná, přitom však přehledná souvětí rovněž nemohou svědčit o nějakém pracném zápolení s jazykem, spíše naopak. Nemůžeme ostatně předpokládat, že by se byla v údobí, kdy Havlíček napsal všechny Obrazy, t. j. za pobytu v cizině a těsně po návratu domů, jeho znalost češtiny nějak výrazně zvýšila, i když ani na Rusi neustával ve studiu českého jazyka a v četbě české literatury.

Ve skutečnosti nesmíme Havlíčkovu poznámku o potížích, jež mu působí české psaní, brát příliš doslova: v citovaném dopise je tato zmínka v pasáži, kde Havlíček mluví o manželské lásce svých lvovských hostitelů, českého spisovatele K. Vl. Zapa a jeho mladičké choti, polské šlechtičny Honoraty z Wiśniowskich, jejíž krásu velmi obdivuje a do níž se patrně i trochu zamiloval. Posteskuje si zde alespoň se zřetelem na šťastný manželský pár, že „jest mnohem tíž radovati se s radujícími (bez závidění) než útrpnost míti s nešťastnými“, a dodává, že „chtivost po ideálním … štěstí“ tak jej „moří, že ani Špilberk tak nemůže“.[4] A na toto thema by prý adresát musel číst dlouhé variace, kdyby dopis nebyl psán česky. Z tónu celého dopisu i z bezprostředního kontextu se však zdá, že uváděný důvod Havlíček sám nemínil vážně a že jím jen ironisoval sám sebe, své citové rozechvění a svou melancholii. Jazyková a stylistická úroveň dopisu ostatně rovněž nasvědčuje, že Havlíčkovo odůvodnění, proč o svém duševním rozpoložení nepíše více, bylo jen fingované.

*

Bylo by ovšem nesprávné, kdybychom jazykovou stránku Obrazů z Rus chtěli posuzovat s hlediska dnešní spisovné normy a její ustálenosti. Tu bychom pak jistě mnohé věci hodnotili jako odchylky, chyby, nedůslednosti, stylistické strojenosti, kostrbatosti, dialektismy, germanismy a podobně a snad bychom nakonec dospěli k názoru stejnému jako Tobolka. Spisovná čeština však v době, kdy Obrazy vznikly, zdaleka ještě nebyla ustálena tak jako dnes, proto se leccos, co je dnes zcela jasně mimo normu, tehdy nepociťovalo jako nespisovné, nýbrž bylo často jen variantou v rámci normy; a v některých detailech se dokonce norma v první polovině devatenáctého století i při své nepevnosti přímo odlišovala od normy dnešní.

[94]V četných slovech byla v Havlíčkově době odchylná zvláště délka samohlásek. Na př. shodně s Jungmannovým Slovníkem je v Obrazech délka v případech jako chvílka (17)[5], myšlénka (128), námítky (30), mohútnost (112, 125, 137), slovníkář (23), nerádi (106), nejápně (98) a j.; s dobového hlediska musíme u Havlíčka považovat za správné také případy, kde Jungmann připouštěl délku i krátkost, tedy na př. bájka (31), za ňádry (48), masopůst (25), nedůstatky (12; Jungmann sice uvádí jen podobu nedostatek, ale na rozdíl od toho má dostatek//důstatek), důmnění (66), dobrodíní (18, 19), blížní (26), šírý (54), jest mílo (31), tíše (66), stíží (44), jinák (13 a j.//jinak 95) nebo naopak kamen (20) místo kámen, nesčislný (79; //nesčíslný 102, 105), schvalně (50) a pod. V řadě slov se sice Havlíček dokonce od Jungmanna odchyluje, ale i to je často ve shodě s kolísajícím dobovým usem; srov. na př. délky v případech jako cár, cárský, cárství (15, 19, 53 a j.), čáj (43 a j.; Jungmann má čej), stán (43, 53 a j.), lýra (47), dobývatel (20), obývatel (80, 88) a pod., jež se objevují zčásti též u Máchy a jinde.[6] V některých slovech tu v odchylné délce nebo krátkosti můžeme vidět stopu Havlíčkovy domácí nářeční výslovnosti z dětství, jak tomu dlouho bývalo pravidlem i u jiných spisovatelů;[7] sem patří patrně délky v případech kříkl jsem (13), kláněli se (22; //klaněl se, ale klánění 53), líší se (31, 102), krátkosti v slovech hřiva (26, 37), mucha (87), s plačem (65), na nižinách (38) a j.

Za nespisovný prvek nemůžeme ovšem považovat ani Havlíčkovo í místo é v případech, kde jsou i v dnešním spisovném jazyce většinou dvojtvary, na př. dohlídnout (22), chlív (96), nalívá (57), nevyhlídala (67), vlívati (96), vylítnouti (52) a pod., neboť zvláště po l se objevuje í m. é ve spisech doby obrozenské velmi často a v uvedených slovech je bez poznámky zase registruje i Jungmannův Slovník. Rovněž Havlíčkovo důsledné ej nebo kolísání ej//ý v slovech hejřiti (59), vymejšlení (31), mlejn (41 a j.) //mlýn (41) a j. bylo v rámci tehdejší normy, stejně jako důsledné ou nebo kolísání ou//ú na počátku slov oučel (16, 30), oučastenství (58), oud (21, 60) //úd (85, 86 a j.), ouhlavní (24), ouplný (13, 27 a j.) //úplný (27), ouřad (52) a pod. Za spisovné byly považovány též podoby květou (69; //kvete 94), soběcký (91, 105) a j.

[95]Jungmannův Slovník uznává za správné rovněž adjektivní podoby se starobylou změnou někdejšího ň v n, vyskytující se u Havlíčka v případech vídenské (36), konská hlava (38), konské (51), a také formu vlaský (72, 108), se splynutím šs v s. Kontaminační Havlíčkovu podobu šlupina (57; ze slupka a šupina) prohlašuje i Jungmann za běžnější než slupka, slupina. Ojedinělá je však v obrozenské době analogická forma skleňka (43), skléňka (59), s ň podle sklenice; Jungmannův Slovník tuto podobu vůbec neuvádí. Naproti tomu podoba zanímavost (19, 23) byla i Jungmannem považována za stejně správnou jako zajímavost a v rámci uznávané normy byly též tvary přivežené věci (32; //přivezený 36), vynahražuje (39), povznešení (105), přednešené (10), přinešený (106) a pod., s analogickým ž, š místo z, s; rovněž podobu prostraňky (26), s anticipovaným r, uvádí Jungmannův Slovník bez poznámky vedle postranky, postraňky.

Větší volnost než dnes vládla v obrozenské době též ve vokalisaci předložek, takže nemůžeme pokládat pro Havlíčka za nenoremní ani nevokalisovanost proti dnešnímu usu v případech jako s sejmutými čepicemi (29), s skrovnější nádherou (52), s zištností (94), z starostlivosti (41), z slavnosti (59), z zásoby své (71), z zahraničných dílen (83), v zvláštním (36) a j., ani na druhé straně nadměrnou vokalisaci, zvláště předložky k v ku, nebo užití ku místo ke, na př. ku pláči (53), ku zlému (56), ku kterým (21), ku krásné věci (21), ku koupi (59), ku konci roku (86), ku kroji (101) a pod. Za noremní s hlediska obrozenské češtiny je třeba považovat i archaické u místo ve ve spojeních jako u veliké vážnosti (15), u veřejnosti (112).

Kdybychom takto probrali všechny hláskoslovné jevy, které v Obrazech z Rus dnešního čtenáře místy snad i zarážejí, scvrkl by se nám počet skutečných zvláštností, t. j. odchylek od dobového usu, na několik málo případů, v nichž běží na př. o záměrnou archaisaci, jako při užití ú místo ou v ironickém spojení múdři a opatrní otcové (118) a v slově kúzelník (115), nejde-li ovšem v tomto druhém případě o pouhé nedopatření, totiž o zbytek dřívějšího Havlíčkova důsledného způsobu psaní ú místo ou (vlastně au); jen v ojedinělých případech běží o hyperkorektní převádění hovorových slov do ideální spisovné normy, na př. v slově policejti (71) m. policajti, o zvláštnosti v citátových slovech cizích, jež později zobecněla v jiné podobě, jako honorár (75), Sibir (71), sibirský (84), nebo i o mylný převod cizího slova do hláskové podoby české, jako na př. Ormjané (74) z rus. Armjáne (= Arméni), kde Havlíček nepřízvučné první a v ruštině považoval za o, a j.

Podobná situace jako v hláskosloví je v Obrazech z Rus i v tvarosloví. Na př. koncové -í v přejatých podstatných [96]jménech jako assekurací (86), biblí (101), definicí (77), emancipací (106), produkcí (49) bylo v Havlíčkově době ještě zcela běžné a zakončení -e, vyskytující se ovšem již u Havlíčka rovněž (srov. definice 78), převládlo teprve později. Co se týče jiných výraznějších jevů, na př. v 1. p. množ. č. substantiv muž. rodu, připouští i Dobrovského mluvnice mnohem častěji koncovku -ové u životných, „kde toho žádá libozvuk“[8], ba i u neživotných, „kde je nutno přesněji odlišit nominativ od akusativu“;[9] proto nemůžeme považovat za odchylku od normy Havlíčkovy dosti hojné tvary jako cizincové (106), ctitelové (19), kacířové (21), kupcové (63, 81…), Němcové (62, 75…), žákové (76) …, druhové (30, 31; = druhy), chrámové jsou patrní důkazové (72), následkové (96) a pod.; stejně však nelze pokládat s dobového hlediska za nespisovné nom. pl. jako Čudi (126), Rusi (128), židi (80; //židé, židové) a j. V 6. p. množ. se v koncovkách -ech, -ách, -ích v praxi objevovalo mnohem větší kolísání než dnes, takže tvary jako chvílech (70), posicech (24), prácech (24), točenicech (42), ulicech (71) …, frakách (46), oblekách (40), služebníkách (26), kolách (39, 77…), městách (45, 71…), stehnách (130) …, chrámích (14, 31), hrstích (71), právích (87) … byly hodně běžné a většinou přímo noremní. Také v 7. p. množ. čísla muž. a střed. rodu připouštěl i Dobrovský tvary na -ami, -emi, srov. u Havlíčka lanami (35), ořechami (57), prsami (112), sloupami (22), řádami (38) …, malířemi (49), nástrojemi (48), rodičemi (56), talířemi (46) a pod. Se 7. pádem na -ma setkáváme se v Obrazech jen velmi zřídka, většinou ve spojení s číslovkami dvěma, oběma, na př. dvěma řadama (13, 35, ale též dvěma řadami 35, dvěma zábradlími 30), dvěma vojema (37), oběma bokama (74), nebo tam, kde jde u Havlíčka o pojetí „dvojné“, na př. pěstěma (58), mezi ramenama (41), mezi vojema (37); takové tvary, pronikající z obecné mluvy, vyskytují se v té době i u jiných spisovatelů a zčásti je připouštěli i gramatikové.[10]

Z jednotlivostí, jimiž se Havlíček skutečně odchyluje od dobového usu, stojí za zmínku snad jen 3. pády jednot. č. metropolitu (15), velkému rozmnožitelu a zvelebitelu vlasti (19) a 6. p. o témž Schlözeru (96), v nichž nepochybně můžeme vidět vliv ruštiny. Specifickým rysem Havlíčkovy individuální mluvy však není zajímavý 4. pád množ. čísla pro vězny své (71; proti tomu vězně 72), neboť v obrozenské češtině se podoba vězen vedle vězeň vyskýtá častěji.

[97]Ve sklonění adjektivním je u Havlíčka ve shodě s dobovým usem poněkud jiný rozsah zakončení -ný a -ní u přídavných jmen, na př. jižné ovoce (57), mravné naučení (88), subtilný (130), zahraničný (57, 112…), starodávní náklonnost (45) a pod.; uvedené tvary uznává za jedině správné nebo připouští u nich kolísání i Jungmannův Slovník a k ustálení dnešního rozvržení se dospělo až mnohem později. Velmi časté ještě v druhé polovině minulého století bylo i tvrdé sklonění adjektiva cizý, -á, -é (srov. u Havlíčka na str. 56, 103), třebaže již Jungmann je zamítal. Za zvláštnost pouze Havlíčkovu nelze pokládat ani archaisující větší rozsah jmenných tvarů, na př. viděl jsem ho … obklopena zástupem lidu (53), bývají zámožni (171), nepřirozena byla náklonnost (171), ba i lidé, dobře povědomi … (171), kteří … posedli jsou (172) a pod., nebo naopak ojedinělý výskyt složeného tvaru 2. p. jedn. čísla žen. rodu přídav. jména přivlastňovacího Kristové víry (75), souvisící zase s jazykem lidovým i se starším usem spisovným. Nepochybný rusismus je v superlativu všechno překrásnější (82).

Ve skloňování zájmen se v Havlíčkově době ještě pravidlem užívalo vztažného jenž nebo ježto v 1. pádě jedn. i množ. č. bez rozdílu rodu i čísla, takže hojné případy jako sborů, jenž si … odpovídaly (131), v zemi, jenž má… (13), Rusy a Poláky, ježto všickni ztuha upjati jsou (10) jsou zcela ve shodě s normou stanovenou Dobrovským.[11] Podobně připouštěl Dobrovský 7. pády zájmena 3. osoby ním, ní, nimi i v postavení bez předložky, jako je u Havlíčka na př. i doma ve vlasti ním [učitelem] býti může (111), Němci ním [knihkupectvím] vládnou (122), zajíst ní [perníkovou abecedou] svou mrzutost (45), kdyby nimi i jiné národy poděliti chtěli (62), vládne nimi neobmezeně (131) a j. Naproti tomu se od Dobrovského odchylují Havlíčkovy neskloněné tvary zájmena její, jejíž, na př. na její oděvu (65), část slavnosti, jejížto heslem jest (21), avšak tyto podoby se v praxi vyskýtají u četných spisovatelů ještě mnohem později; vedle neskloněných tvarů má ovšem Havlíček též podoby skloňované, na př. po skončení jejím (16). Řidší v běžném obyčeji první poloviny minulého století je 1. p. mn. čísla životných maskulin v analogické podobě všechni, na př. všechni Rusové (13), všechni cizozemci (30), všechni kupcové (76), objevující se u Havlíčka snad častěji než noremní formy všichni (22 a j.) a všickni (10 a j.), takže tento jev můžeme pokládat za skutečnou jeho zvláštnost.

U tvarů slovesných těsný vztah Havlíčkův k lidové řeči se projevuje na př. hojnými infinitivy na -t, jako jmenovat (125), nahradit [98](67), učit (11), vypustit (25), jež soudobé mluvnice většinou ještě neuznávaly za spisovné (infinitivy na -ti mají ovšem i u Havlíčka převahu), nebo též dosti častou koncovkou -u místo předpisovaného -i v 1. osobě jedn. čís. v případech jako nepochybuju (12), opíšu (116), prorokuju (32) a j. Za vliv běžné mluvy je třeba pokládat i nadměrné -ejí v 3. osobě množ., na př. chránějí (56), jezdějí (33, 52), myslejí (62), prosejí (29) a pod.; Havlíček ovšem směřoval k požadované normě, ba naopak se u něho objevuje v 3. os. množ. přes míru též -í, na př. dopouští se (127), hřmí (21), pouští (72), nebo i kolísání rozumějí (127) //nerozumí (23) a pod., jak to bylo vůbec v dobovém literárním jazyce velmi časté. Některé odchylky s dnešního hlediska, jako příčestí minulá typu dosáhnul (94), kopnul (27), umlknul (14), zajmuly (93) nebo slovesná adjektiva z příčestí trpných typu najmuté (52), pozdvihnutý (52), vyřknuté (18) a pod., byly v Havlíčkově době většinou uznávány za tvary noremní. Knižní erudice Havlíčkova je naproti tomu patrna z četných forem čistě literárních, na př. z dosti hojných tvarů předminulých, jako byl představil (11), byli … přinesli (97), jako by teprv bylo počalo (96) a j.; ojediněle se objevuje i umělá forma passivního podstatného jména slovesného ošizenu bytí (78). Z velmi četných tvarů přechodníkových všechny jsou tvořeny ve shodě s dobovou normou, i archaismus živouce (106), i novotvar dajíc (74), uznávaný již Dobrovským.[12]

Jisté kolísání Havlíčkovo mezi uznávanou podobou spisovného jazyka a běžnou řečí lidovou je patrno i ve skladbě. Neobyčejné množství přechodníkových vazeb, o nichž jsme se právě zmínili, ukazuje souvislost se starší obrozenskou tradicí a snad bylo posíleno i vlivem ruštiny. Přitom Havlíček užívá přechodníků přesně podle pravidel stanovených Dobrovským a výjimky jsou opravdu jen ojedinělé, snad pouze případy šlechtic, navrátivši se… místo navrátiv se (172) a [člověk,] … vyšlapujíc … místo vyšlapuje (tamtéž). S dřívější literární tradicí souvisí též užívání genitivu ve větším rozsahu, na př. poskytuje zas jiných sladkostí (44), snaží se nalákati pánu svému do boudy diváků (46), jiné čižby vyhlížejí (82), rázu národního ztratili (62), takového vplyvu nemají (126), jednoho času (91), letního času (85), zimního času (82), ba i několik archaických vazeb akusativu s infinitivem a nominativu s infinitivem, na př. kdo ale dva vousaté ruské kupce na ulici smeknutím pozdravovati se neviděl (67), žádnému, kdo mne a pravoslavnou církev zná, nápadnouti nemůže, že bych ji mněl býti pravověřící (92), jazyk [se] nejpřirozenější známkou národnosti býti zdá (92) a pod.

[99]Také dosti časté kladení shodného přívlastku, zvláště zájmenného, za jméno, k němuž patří, navazuje na starší zvyklosti, které doznívaly v soudobém obyčeji; srov. na př. myšlenky mé (22), po skončení jejím (16), úsudek svůj (16), u pána svého (27), do vlasti své (112), zásluhy takové (19), kupec ruský (20), na ulici moskevské (116), ticho hrobové (16), po krámích kupeckých (71) a j. Kladení rozvitého shodného přívlastku před jméno může naproti tomu stejně souviset se starší tradicí jako svědčit o vlivu německého vzdělání Havlíčkova nebo i stylistických zvyklostí v ruštině; na př. všechnu na cestách v Evropě nabytou rafinovanost (56), oblíbená i u nejnižších tříd mlska (59), takovému důstojnost ženskou snižujícímu obyčeji (83), v prvním nejbližším hranice guberniálním sídle (106).

Na starší zvyklosti domácí navazuje zřejmá tendence klást určité sloveso nebo infinitiv na větný konec, na př. zdržeti se nemohu, bych se jí [zkouškou] před svými vzdálenými krajany nepochlubil (9), čím více který národ takových slov ve svém jazyku má, tím více povšimnutí se stran jinonárodních zasluhuje (23), doma se pak o to pokusil, … dle našeho způsobu malované obrazy do ruských chrámů pověsiti (73), až bude ruský sedlák taková práva, takové svobody míti, jakých … (124). S tím souvisí i sklon k široce rozvitým, avšak logicky uspořádaným souvětím, jako na př.: Dne 23. května tedy odpravil jsem se na jednokonném izvoščíku (fiakru), kterých zde po městě tak plno jako v Praze vrabců, do nového universitétu, vystaveného velmi vkusně a nákladně naproti maněži (veliký sál bez sloupů pro zimní cvičení vojska, v kterém prý se dosti pohodlně celý pluk jízdný pohybovati může), jako by naschvál dva obrovští representanti duchovní a tělesné síly proti sobě čněli (10) — nebo: Stran kupectva cizozemského říci se může povšechně, že jenom od luxusu se živí, poněvadž všechno, co cizozemci prodávají, i u domácích ruských kupců dostane se, arciže za třetinu ceny, a proto nejvíc bohatí moderní pánové a paní u cizozemců kupují, protože pravého pána nehodno jest, aby ku př. klobouk, který za 25 rublů (29 zl. v. č.) u Francouze neb Němce dostati může, v ruském krámě za 6 rublů kupoval (121). Tyto tendence se u nás ovšem v první polovině devatenáctého století, zvláště v krásné literatuře, již opouštěly,[13] a to zčásti přibližováním k hovorovější stavbě věty; toto zhovorovění, zlidovění jazyka se projevuje na mnoha místech i u Havlíčka jak opouštěním tradičního slovosledu, na př. Tyto dvě části ruského obecenstva dělí se od sebe tak jako olej a voda, jako den a noc: k první, jevropejské, fračí straně náleží celá šlechta, obsahující v sobě veškeré [100]úředníctvo, důstojnictvo, pak všechni cizozemci, kterým vzdělanost známost cizích, neruských jazyků a evropejský klobouk dobývají všude v Rusích v obecenském životě šlechtická práva (30), tak také užíváním kratších vět, vnášejících i do objektivního výkladu často přímo dialogické napětí; srov na př.: Jak hlavně použila šlechta ruská, t. j. majitelé statků, evropské osvěty? Zvelebili svá panství? A jak zvelebili svá panství? Zvýšili dle možnosti jejich výnos. Jak ale zvýšili výnosy statků svých? Hlavně na útraty a k obtížnosti svých poddaných (118).

K lidovým prvkům mluvnickým patří také nenoremní užívání složených tvarů přísudkového adjektiva i tam, kde jsou na místě tvary jmenné, na př. gulání … jsou si podobná (25), [rovina] jest hned po poledni posetá … (52), celá zem jest postlaná (57) a j. Havlíček si tu ovšem byl vědom normy a vedle převahy tvarů správných se v Obrazech objevují, jak jsme již uvedli výše, i hyperkorektní tvary jmenné místo složených.

Vedle lidových prvků, povětšině zživotňujících ustrnulou tradiční stavbu větnou, nalézáme ovšem ve skladbě u Havlíčka i zřejmé germanismy, jako na př. užití osobního zájmena přivlastňovacího místo zájmena zvratného (uslyšev v čas mého pobytí v Moskvě 13, já s mým krajanem 64), nesprávné užití předložkové vazby (na př. s jakým ale okem musel naň hleděti 16, s kožešinou podšitý 64, ode všeho, co jsem viděl a slyšel, pobouřily se myšlenky mé 22, [honba se] od dávných ruských carů provozovala 52, odvislý od vlády 87, skrze mnohá století 97 a pod.) nebo naopak z obavy před germanismem hyperkorektní spojení bez předložky, kde má být vazba s předložkou s (na př. s přívětivostí, jakou se všechni Rusové … chovají 13, [kůň] hlavou do výšky 37) a j. Takové a podobné jevy byly ovšem v literární češtině dlouho běžné[14]. V několika případech můžeme vidět i zřejmý vliv ruštiny, na př. v přivlastňovacím genitivu tabák Žukova (33), ve vazbě s všeobecným podmětem po hřbitově chodí s flašinetami (60) a j. K zvláštnostem Havlíčkovým patří na př. 4. pád ukazovacího zájmena po předložce kromě (kromě to 37, 79 a j., proti kromě modlitby 71, kromě národních slavností 73), pleonastické užití dvou adverbií nebo předložek stejného významu, na př. i také mezi kupci (77), jenom pouze řečí (92), kolem okolo celého náměstí (33), a jiné, celkově bezvýznamné drobnosti.

Také po lexikální stránce Havlíček v podstatě zachovává dobovou normu, a mnohá slova v Obrazech z Rus, která [101]nám dnes připadají jako zvláštní, nezvykle tvořená, s neobvyklým významem a pod., uvádí Jungmannův Slovník v téže podobě nebo v témž významu bez poznámky. Srov. na př. výrazy kupovatel (80 a j., kupující), obecenský život (30, veřejný …), opsati (85 a j., popsati), podskoky (79, 80, podvody, úskoky), průmyslný zloděj (50, asi: prohnaný …; Jungmann vysvětluje: der etwas durchdenkt), překladač (23, překladatel), přešlost (70, minulost), tlumač (99, tlumočník), ústav (19 a j., zařízení), vplyv (18 a j., vliv), zevnitřnost (9 a j., vnější uspořádání, formální stránka) a pod. I mnohé výrazy a obraty, které ukazují na německý vliv, byly v Havlíčkově době zcela běžné a pokládaly se za nezávadné, jako na př. faldy (37 a j.), haklice (65), vésti obchod (63, obchodovati, srov. Geschäft führen), vystavovati chyby (21, vytýkati…, srov. Fehler ausstellen) a j. V některých případech sáhl ovšem Havlíček po německém slově proto, že český výraz ještě neexistoval (na př. Ringelspiel 42, kolotoč) nebo nebyl dosti rozšířen (srov. na př. flaga 53, grupa 54, kde snad působil i vliv ruštiny, a j.). Taková slova bral Havlíček z obecné řeči, podobně jako frazeologické germanismy v každém pádu (27 a j.), jenom o jméno … [se] jedná (111), je v stavu (117) a pod.

Lidové prvky frazeologické vystupují v Obrazech velmi výrazně a v dobových souvislostech literárního jazyka jistě dávaly Havlíčkovým statím o Rusku silně hovorový ráz. Jsou to na př. spojení a obraty jako za tepla (10), pije, jako by chtěl duši vypustit (25), draze, jak se sluší (43), jak stádo běží (45), bůh sám ví jaký (49), kdo s koho, ten toho (78) … sázím se, že … (91), všichni lidi všechno vědí (92), že se tam čerti žení (97), pro pána krále (117), ať si pak najde kupce, jak chce (120), za málo peněz malá muzika (121), řeč kozel ví jaká (128) a j.

Zvláštní místo zaujímají v Obrazech lexikální rusismy. Jde tu buď o přímé citáty, jako na. př. Prekrásno! Prevaschodno! (11), po nášemu (136), nebo citátová slova, kde Havlíček pro postižení odlišné ruské skutečnosti volil i ruský výraz nebo alespoň ruskou hláskovou podobu, aby dodal některým slovům zvláštního zabarvení; srov. na př. dača (52), hosudár (21), jevropejský (30), mužik (31), popečítel (10), riza (14), sabór (13), úkazy (31, rozkazy, nařízení) a j. Někdy Havlíček po prvním užití v ruské podobě, kde výraz zároveň vysvětluje, užívá dále podoby hláskově zčeštěné, jako by usiloval tímto způsobem češtinu obohatit, zvláště neexistoval-li ještě v té době ustálený odpovídající výraz český. Tak na př. při prvním užití vysvětluje slovo prikažčiki (79) v závorce slovem mládenci (na str. 85 slovem commis), dále pak píše už jen přikažtíci; podobně vrchnostenské správce označuje na str. 118 s vysvětlením [102]upravítělé, dále však již upravitelé; u slova izvoščik kolísá mezi touto podobou a podobami izvoštik (130), izvoščík (10) a izvoštík (29). Celkem jen zřídka prostě bez poznámky uvádí ruské slovo, srozumitelné z kontextu a eventuálně hláskově počeštěné, místo českého, na př. mražené (59, zmrzlina)[15], povozka (30 a j.), nebo vlivem ruštiny vytváří český novotvar, na př. bezvkus (40, rus. bezvkusnosť), pěšechodec (30, rus. pešechod). Ještě řidčeji se objevují v „Obrazech“ slova vůbec nově tvořená, jako obrazář (49, obchodník s obrazy; Jungmann uvádí obrazník), nebo humorná označení fračí strana (30, ruští páni na rozdíl od lidu), fračice (11) a pod.

*

Předcházející srovnání, třebaže jen zběžné, s uznávanými kodifikacemi první poloviny minulého století a zčásti i s dobovým spisovatelským usem názorně ukazuje, že jazyk v Obrazech z Rus v zásadě odpovídá tehdejší obecné situaci ve spisovné češtině. Rozkolísanost a neustálenost, kterou pozorujeme zvláště v hláskosloví a tvarosloví, jsou převážně jen projevem rozkolísanosti a neustálenosti soudobé normy, nikoli znamením nedokonalé její znalosti u Havlíčka. A odchylky syntaktické a lexikální od dnešní češtiny, pokud nemáme na mysli lexikální zvláštnosti plynoucí z thematiky obrazů, jsou rovněž zpravidla odchylkami dobovými, nikoli zvláštností pouze Havlíčkovou. Celková bilance tedy nedopadá pro Havlíčka tak negativně, jako soudil Z. V. Tobolka i jak by se mohlo vyvozovat přímo ze slov Havlíčkových, která jsme citovali na začátku. Naopak je možno říci, že od svého národního uvědomění do napsání prvního Obrazu Havlíček zvládl spisovnou češtinu v rámci tehdejších možností poměrně dobře.

Jisté zhovorovění větné stavby a velké množství lidových prvků frazeologických však dokonce dává Havlíčkovým Obrazům významné místo ve vývoji českého slohu výkladového. Jak jsme si zčásti naznačili, proti ustrnulé monumentalitě věty a větné periody humanistické, udržující se a oživené ve sdělné literatuře nejvýrazněji snad zásluhou Palackého, a proti nadnesené poetisaci jazyka v krásné literatuře praeromantické v prvních třech desítiletích devatenáctého století, vyznačující se pathetickou verbální pompésností a umnou zvukovou skloubeností i na újmu výrazové přesnosti a přirozenosti, vystupuje zvláště od třicátých let požadavek jasného slohu vyprávěcího; „základem zůstala spisovná věta výkladového slohu, ale byla postupně zbavována periodické [103]složitosti syntaktické a myšlenkové členitosti a mimo to byl celý projev oživen konversací s prvky hovorovými“.[16] Nejvýraznějším představitelem tohoto úsilí o slohovou přirozenost na poli krásné literatury, kde je zároveň spojeno s přiblížením k aktuální skutečnosti národní a sociální po stránce thematické, byl Josef Kajetán Tyl a po něm Božena Němcová. Havlíčkovou zásluhou pak je, že již v Obrazech z Rus, kolísajících na hranici mezi beletrií a prózou poučnou, vnáší zásadu přirozenosti i do slohu v podstatě výkladového. Obrazy z Rus stojí sice na počátku Havlíčkovy prozaické tvorby, a nejvíce proto navazují na starší tradice, ale již v nich lze pozorovat alespoň v zárodcích jazykové rysy pozdějšího Havlíčka novináře, takového mistra po stránce stylistické, že podnes — jak výstižně řekl Zdeněk Nejedlý — „naši žurnalisté by vstávajíce lehajíce měli mít u sebe Ducha Národních novin a učit se, jak se má psát, česky jadrně, lidově a přece bohatě, jak vůbec má vypadat lidový žurnalista“.[17]

Nelze pochybovat, že zdůraznění přirozenosti výrazu v posledních desítiletích první poloviny minulého století souvisí především s rozvíjejícími se potřebami české společnosti, která již opravdu začíná národně žít, a proto zživotňuje i svůj dorozumívací nástroj, spisovný jazyk. Obrazy z Rus mají po této stránce hodnotu přímo dokumentární: je sice pravda, že čeština v nich je ještě nepevná po stránce hláskové, tvarové, skladebné i slovní, ale zároveň je vidět, že je to už jazyk opravdu živý, plný pohybu a krevnatě pulsující na rozdíl od ztrnulé papírové archaičnosti i skleníkové výlučnosti literárního jazyka z prvních období našeho obrození.

---

[1] Korespondence Karla Havlíčka, vyd. L. Quis, Praha 1903, s. 725.

[2] Viz tamtéž, s. 37n.

[3] Viz Tobolkovo vydání Obrazů, Praha 1904, s. 4.

[4] Korespondence, s. 37.

[5] Číslice v závorkách odkazují na strany mého vydání Havlíčkových Obrazů z Rus v Národní knihovně, Praha 1953. O edičních zásadách tohoto vydání, usilujícího v zásadě zachovat původní jazykovou podobu Havlíčkova díla, viz v Poznámkách vydavatelových na s. 165n.

[6] Viz ve studii B. Havránka Jazyk Máchův, sborník „Torso a tajemství Máchova díla,“ Praha 1938, zvl. s. 280n.

[7] Srov. tamtéž. — Viz také Havránkovu stať Lidový podklad jazyka v „Babičce“ Boženy Němcové, Slovo a slovesnost 9, 1943, s. 129n.

[8] Josef Dobrovský, Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819, Praha 1940, s. 473.

[9] Tamtéž s. 475.

[10] Srov. ramenama v mluvnici Dobrovského, cit. vyd., s. 505.

[11] Viz v mluvnici Dobrovského, s. 543.

[12] Viz tamtéž s. 619.

[13] Srov. Felix Vodička, Počátky krásné prózy novočeské, Praha 1948, s. 78n. a j.

[14] Srov. takové hyperkorektní instrumentály bez náležité předložky, na př. u Němcové; viz vydavatelské poznámky k I. i II. svazku jejích Povídek v Národní knihovně (I 306, II 278).

[15] Výrazu zmrzlina se užívalo již v obrozenské době, avšak výraz mražené, tvořený patrně podle ruského označení, zčásti pronikal vedle něho.

[16] Felix Vodička, Počátky krásné prózy novočeské, s. 341. — Srov. i u B. Havránka ve Vývoji spisovného jazyka českého o této změně u Máchy a Tyla (s. 103, „nebojí se … přiklonit se k frazeologii živého jazyka mluveného“) a dále u Havlíčka i Němcové (s. 107, 110).

[17] Z projevu Zdeňka Nejedlého na sjezdu čs. spisovatelů 4. — 6. III. 1949; viz ve sborníku „Od slov k činům“, Praha 1949, s. 30.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 92-103

Předchozí Bohuslav Havránek: K stylu Národních báchorek a pověstí Boženy Němcové

Následující Felix Vodička: Nerudův thematický a jazykový program v Poetických besedách