Jazykovědné příspěvky ve sbornících z konferencí

Jarmila Syrovátková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V období před V. mezinárodním sjezdem slavistů v Sofii badatelská činnost českých a slovenských jazykovědců velmi zintenzívněla. Součástí příprav na sjezd — ať přímo nebo nepřímo — byly i některé domácí vědecké konference dříve konané, jejichž referáty a diskusní příspěvky byly publikovány ve sbornících, které vyšly v roce 1962 a 1963. Přinášíme dnes stručnou souhrnnou zprávu o čtyřech sbornících: „Problémy marxistické jazykovědy“ (vyd. Nakladatelství Československé akademie věd 1962), „Otázky slovanské syntaxe“ (Státní pedagogické nakladatelství 1962), „Jazykovedné štúdie VII“ a „Odkaz P. J. Šafárika“ (oba sborníky vydalo Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied 1963). Všechny otiskují referáty, diskusní příspěvky a výsledky jednání na jazykovědných konferencích konaných u nás. Protože jsme v Naší řeči podrobně referovali o průběhu těchto konferencí[1] a samostatně i o sborníku „Problémy marxistické jazykovědy“,[2] omezíme se na obecnou charakteristiku [34]té problematiky, která je v současném jazykovědném bádání živá a náleží do okruhu tematiky našeho časopisu.

Ve sbornících je uveřejněna řada teoretických článků, které jsou důležité pro dnešní jazykovědné zkoumání z metodologického hlediska. Marxistický přístup k řešení problémů umožňuje vedle kritického přehodnocování teorií předchozích vidět zřetelně úkoly nové. Uplatňování metodologie dialektického a historického materialismu znamená přistupovat k jazyku z hlediska vývojového procesu, ve vztahu k vývoji společenskému, i z hlediska poměru, který má jazykověda k jiným vědním oborům.

Některé příspěvky ve sborníku „Problémy marxistické jazykovědy“ přesvědčivě ukázaly, jak se jazykověda ve spolupráci s některými jinými obory podílí na řešení obecných otázek (např. pomáhá spolu s psychologií, filosofií, logikou, neurofyziologií ujasňovat otázky vztahu jazyka a myšlení či vědomí) a naopak využívá metod a podnětů jiných vědních disciplín k prohloubení svých poznatků (např. matematika a logika umožňuje hlouběji proniknout k poznání kvantitativní stránky jazykových jevů a jazykových vztahů).

Vedle problémů obecně jazykovědných soustřeďovala se pozornost naší jazykovědy jednak na studium současného národního jazyka českého a slovenského, v celé jeho rozloze, jednak na sledování vzájemných vztahů slovanských jazyků a zkoumání vývojových tendencí. Tuto problematiku spisovného jazyka sledovala ve dvojím aspektu: jednak z hlediska jeho úlohy v životě národní společnosti, jednak z hlediska vnitřní jazykové stavby a jejího vývoje.

Největší pozornost je věnována jazykovému útvaru celonárodnímu a společnému všem uživatelům — spisovnému jazyku, a to ať v jeho podobě psané, nebo mluvené, anebo viděnému z hlediska těch funkcí, které plní. Nové teoretické zásady nacházejí své uplatnění v jazykové praxi. Do popředí vystupují otázky jazykové kultury a jazykové výchovy; jsou jim věnovány základní referáty ve sborníku „Jazykovedné štúdie“. Jazyková kultura, tj. především úroveň jazykového vyjadřování písemného i ústního, má své důsledky v péči o jazyk, jeho pěstění. Dnešní rozšíření spisovného jazyka do všech vrstev národa vyžaduje soustavnou péči o jazyk, péči založenou na vědeckých poznatcích. Jazyková kultura se stala nedílnou součástí celé kultury národní a její úroveň musí být v souladu s jinými složkami této kultury.

Spisovný jazyk má vliv i na jazykové útvary nespisovné; řada příspěvků ve sb. „Problémy marxistické jazykovědy“, „Jazykovedné štúdie“ a „Otázky slovanské syntaxe“ si všímá mizení místních nářečí a zaměřuje svou pozornost na vznikající interdialekty, zvláště v Čechách a na Moravě; sleduje i jejich zpětný vliv na spisovný jazyk: interdialektické prvky a prvky jazyka běžně mluveného pronikají do hovorové oblasti spisovného jazyka.

Tato situace má odraz i v jazyce současné umělecké literatury české i slovenské. Ve sborníku „Jazykovedné štúdie“ je jazykové stránce beletrie věnováno několik příspěvků. Pozorujeme v české situaci na jedné straně, že se ve velmi malé míře sahá k prvkům nářečním, na druhé straně že se využívá [35]jiných útvarů mluvené češtiny, tj. hovorové formy češtiny spisovné nebo češtiny obecné. Mezi těmito dvěma podobami českého národního jazyka je často plynulý přechod. Články soustřeďující se na stylovou diferenciaci spisovného jazyka a její poměr k útvarům nespisovným tuto skutečnost potvrzují. V některých příspěvcích sborníku „Otázky slovanské syntaxe“ výrazně vystupuje do popředí požadavek zkoumat více jazyk běžně mluvený, a to i ve srovnání se situací, jaká je v jiných slovanských jazycích.

Srovnávací a porovnávací zřetel, který je nejvýraznější ve sborníku „Otázky slovanské syntaxe“, soustřeďující se na vztahy mezi slovanskými jazyky v oblasti syntaxe a na skladbu nářeční, projevuje se v „Problémech marxistické jazykovědy“ a „Jazykovedných štúdiích“ především při analýze vztahu češtiny a slovenštiny. Dřívější zásahy puristické, které měly svůj odraz i v negativním postoji k vzájemnému přejímání prvků českých a slovenských, ustoupily novému chápání o vzájemném působení národních jazyků. Dokladem tohoto dnešního pojetí je např. péče, kterou čeští a slovenští jazykovědci společně věnují vytváření, normalizaci a koordinaci odborného názvosloví nejrůznějších oborů; nežádoucí rozdíly se postupně odstraňují především tím, že termíny v obou jazycích vznikají na podkladě těch jazykových prvků, které jsou v našich jazycích shodné; přitom se zachovávají systémové zákonitosti češtiny a slovenštiny.

Řada článků uveřejněných ve sborníku „Otázky slovanské syntaxe“ přináší výsledky historickosrovnávacího studia slovanské skladby, především studia vývoje věty a souvětí. Ukazují jak na různé prostředky, kterými se vztahy ve větě a v souvětí v jednotlivých slovanských jazycích vyjadřují, tak na vývoj těchto prostředků. Toto srovnávací bádání vychází i z poznatků o dnešních spisovných jazycích (a tomuto srovnávacímu studiu spisovných jazyků slovanských je věnován ve sborníku celý důležitý oddíl) i ze znalosti jejich nářečí a vede zpětně k prohloubenému poznání celého vývojového procesu.

V r. 1961 uplynulo sto let od smrti P. J. Šafaříka; této příležitosti využili slovenští a čeští badatelé (historikové, literární vědci a jazykovědci) k tomu, aby na vědecké konferenci tomuto výročí věnované rozšířili a prohloubili dosavadní znalosti o jeho životě a díle. Některé referáty a diskusní příspěvky z této konference vyšly v samostatném sborníku „Odkaz P. J. Šafárika“ (Slovanské štúdie VI).

Akad. B. Havránek ve svém článku hodnotí přínos P. J. Šafaříka slovanské jazykovědě v konfrontaci Šafaříkova díla s díly jeho současníků i bezprostředních předchůdců. Šafařík navazuje na období Dobrovského, které je výrazně určováno složkou jazykovědnou. Veškerá činnost P. J. Šafaříka směřovala k vytvoření slavistiky jako celku, tj. takové vědecké disciplíny, která zahrnuje bádání o jazyku, literatuře, archeologii a protohistorii. Všechny práce tohoto vědce, ať už soustředěné na studium literatur jižních Slovanů, nebo staročeských památek a historicky viděného českého jazyka, vycházely z rozsáh[36]lého a spolehlivého materiálu. Zvlášť pozorně sleduje akad. Havránek práci, kterou věnoval Šafařík srovnávací mluvnici slovanské, a ukazuje na význam Šafaříkova úsilí, dobově nového, o historickou jazykovědu a zájem o oblast hláskosloví.

K. Horálek vyzdvihuje Šafaříkovu pomoc rozvoji slovanské jazykovědy pracemi v různých pomocných disciplínách, jako je textová kritika, diplomatika, paleografie, etnografie. Podrobněji se zabývá Šafaříkovými výklady v knize „Serbische Lesekörner“; všímá si i Šafaříkových studií o tvoření slov a upozorňuje na jeho názory na stylové rozvrstvení v slovanských jazycích, které Šafařík promýšlel především v souvislosti s otázkou vztahu Čechů a Slováků. Oba články zdůrazňují životnost a aktuálnost Šafaříkova díla.

M. Helcl shrnul Šafaříkovy články zabývající se vznikem a tvořením slov. Šafařík se v nich vědomě soustředil na bádání slovotvorné, protože se mu — od Dobrovského — podrobněji nikdo nevěnoval. Závažnost výsledků Šafaříkova studia dokládá Helcl rozborem tří článků: článku o reduplikaci, článku o tvoření slov „šířením časoslovných kořenův a kmenův vsouváním a přirážením souhlásek“ a studie „Mluvozpytný rozbor časoslova“.

Všechny čtyři sborníky jsou dokladem toho, že čeští i slovenští jazykovědní pracovníci promýšlejí metodologické otázky marxistické jazykovědy a plně využívají výsledků své činnosti i pro jazykovou praxi.

---

[1] J. Kuchař, Marxistická jazykověda u nás v teorii i praxi, Naše řeč 44, 1961, s. 65n., A. Vašek, Brněnská konference o srovnávacím studiu slovanské skladby, Naše řeč 44, 1961, s. 233n., Konference o životě a díle P. J. Šafaříka, Naše řeč 44, 1961, s. 303n., a Al. Jedlička a Fr. Váhala, Konference o spisovné slovenštině a jazykové kultuře, Naše řeč 45, 1962, s. 248n.

[2] I. Lutterer, Problémy marxistické jazykovědy, Naše řeč 46, 1963, s. 75n. O sborníku vyšly i podrobné a velmi příznivé referáty v Sovětském svazu: v Izvestiích Akademii nauk, otd. literatury i jazyka 22, 1963, s. 546—552 (I. P. Mučnik) a v čas. Voprosy jazykoznanija 1963, č. 6, s. 140—144 (T. V. Bulygina).

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 1, pp. 33-36

Previous Alois Jedlička: V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii

Next Helena Křížková, Blažena Rulíková: Nové sovětské práce o češtině