Brněnská konference o srovnávacím studiu slovanské skladby
Antonín Vašek
[Posudky a zprávy]
-
Historickosrovnávací studium slovanské skladby náleží k úkolům, jejichž naléhavost vyplynula ze zasedání moskevského slavistického kongresu v r. 1958. Ten také zdůraznil význam studia skladby nářeční, jejíž hlubší poznání je pro osvětlení syntaktického vývoje jednotlivých slovanských jazyků naprosto nezbytné. Referáty i diskuse na kongresu ukázaly, že zájem o studium skladby vzrůstá. Zároveň se však objevilo, že se badatelé v pracích o témž tématu nejednou navzájem značně různí metodologicky, zejména pokud jde o uplatnění metody historickosrovnávací. Vynořila se dokonce i otázka její použitelnosti v bádání o skladbě. To vše zřetelně ukázalo naléhavou potřebu mezinárodního setkání pracovníků o slovanské skladbě.
Tyto důvody vedly k tomu, že na podnět brněnských syntaktiků Universita J. E. Purkyně v Brně uspořádala ve dnech 17.—21. dubna t. r. vědeckou konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanské skladby a o studiu skladby nářeční. Pozvala na ni všechny slavisty domácí i řadu badatelů zahraničních. Přípravu konference sledovala se zájmem všechna slavistická pracoviště v ČSSR, a zvláště Čs. komitét slavistů, jehož předseda akad. B. Havránek vydatně pomohl přípravnému výboru konference při sestavování programu i při organizačním zajišťování konference.
Na programu konference, jejíž vlastní pracovní náplň předcházel referát doc. Boř. Nováka o dějinách brněnské slavistiky, byly teoretické otázky spjaté jak s historickým a historickosrovnávacím studiem slovanské skladby, tak s problematikou studia vývoje věty a souvětí; tyto otázky byly jádrem konference. Obecně teoretickým otázkám skladby bylo věnováno zahajovací zasedání konference. Na podnět zesnulé prof. Haliny Koneczné z Varšavy byl zařazen výklad o poměru skladby a tvoření slov. Významnou, i když rozsahem nevelikou složku konference tvořila skladba mluveného jazyka a skladba nářeční, jež byla doplněna diskusí o zahrnutí otázek ze skladby do připravovaného slovanského jazykového atlasu.
V našem časopise není možno sledovat všechny referáty a příspěvky stejnou měrou; vědomě se omezíme jen na ty z nich, které jsou zásadní důležitosti a mají pro čtenáře Naší řeči největší význam. Konferenční materiál jako celek bude otištěn ve zvláštním sborníku.
K obecným problémům skladby přednesl významný referát Postavení skladby v nauce o jazyce akad. Fr. Trávníček. Základní útvar jazykového dění je věta. Proto musí být k poznání [234]věty zaměřeno přímo nebo nepřímo veškeré zkoumání jazyka. Věta je jazykové vyjádření myšlenky, slovo jazykový výraz pojmu. V jazykových projevech existuje slovo i věta, a to v nedílné dialektické jednotě. Přihlížení ke vztahu mluvčího k obsahu věty vede k poznání různých větných typů. V jednočlenných větách je vyjádřen jen jeden základní člen, jeden „nositel“ vztahu, druhý se doplňuje ze situace projevu. Věta jako celek může tvořit s jinou větou celek vyšší; mezi nimi existuje pak vztah souvětný. Ve větě existují dva typy vztahů mezi jejími členy: větotvorný (žák čte) a členský (pilný žák). Rozdíl mezi nimi není ve věcném obsahu, ten může být i stejný, nýbrž ve způsobu pojetí a vyjádření. Větotvorný vztah vystupuje v lidském vědomí jako proces, vztah členský pak jako (hotový) produkt myšlení. Členské vztahy jsou jen doplňky vztahu větotvorného. Větotvorný vztah se vyznačuje velikou snahou po dějovosti. Členská spojení mají dějovost jen druhotnou, přes spojení větná. Vztah větotvorný je analytický, vztahy členské, odrážející poznání hotové, jsou syntetické. Úhelný kámen skladebné tematiky je podle akad. Trávníčka vztahovost věty, to, že vyjadřuje rozumové poznání vztahů mezi předměty a jevy v objektivní skutečnosti. Ze vztahovosti věty vyplývá pak další náplň skladby, totiž nauka o jejích výrazových prostředcích. — Referát akad. Trávníčka vyvolal živou diskusi, jejíž účastníci polemizovali s některými vyslovenými názory, zejména s výkladem vztahu jazyka a myšlení a zdokonalování jazyka, dále pak s výklady o dějovosti, modálnosti a o jednočlennosti vět aj. Samostatným sdělením o otázce, je-li spojování slov záležitostí jen syntaktickou, přispěl F. Miko. Ukazoval, že spojení slov vyplývá již z jejich slovnědruhové platnosti.
Obecných otázek se týkal i referát doc. J. Ružičky Věta a sloveso. Referent pojednal o úloze tzv. intenčnosti slovesa (tj. jeho zaměřenosti k činiteli i k předmětu děje) ve stavbě věty. Ukázal, že věta jako jednotka syntaktické stavby jazyka je vybudována na větotvorném vztahu. Tento vztah nemá nutně dvojčlennou, syntagmatickou povahu. Základním dělidlem vět je právě jejich členitost. Sloveso jako slovní druh je charakterizováno „intencí“ děje. Mluvnický typ věty a intenční typ slovesa byly spjaty i v historickém vývoji, i když slovní zásoba a mluvnická stavba nejsou systémy stejnorodé. Proto se navzájem přecházením sloves osobních a neosobních nenarušuje protiklad mezi větou dvojčlennou a jednočlennou. Plastický obraz o současném stavu i o vývoji syntaktického systému dostaneme srovnáním intenčních typů slovesa se základními typy větnými. Tyto otázky referent podrobněji rozvedl, a zvláště se zastavil u hodnocení jednočlenné věty (pro její vysvětlení není nutno předpokládat jednočlenný soud).
O problematice historickosrovávacího studia slo[235]vanské skladby přednesl zásadní referát akad. B. Havránek. Vyzvedl v něm veliký význam historickosrovnávací metody jako důležitého nástroje bádání o skladbě. Při tomto srovnávání je třeba vidět, že (1) ve skladbě nejde o náhradu typu A typem B, oba typy žijí vedle sebe, (2) ve skladbě se starší nerozrůzněné typy rozrůzňují, (3) jevy rozrůzněné splývají n. vyřadí se jeden člen diference (tak např. z několika minulých časů zůstává jeden; užití přísudku sponového a nesponového řeší se ve prospěch jednoho). Chceme-li srovnávat, musíme vidět rozdíly. Kdyby srovnávání odhalilo jen jevy stejné, neprospělo by, neodhalilo by mnoho. Předmětem skladby je věta a větné vztahy; nejde však o rozbor obecných pojmů, ty jsou v základě stejné ve všech jazycích evropských, ale o rozdíl v prostředcích, jimiž se tyto vztahy uskutečňují. Srovnávací skladba se však nesmí zabývat jen prostředky. Pro srovnávací bádání nestačí odhalit nejstarší vztahy, východiska jevů. Musí se sledovat i jejich rozvoj ve všech slovanských jazycích, v celém jejich vývoji. Široké pojímání znesnadňuje úlohu komparatistiky a je nebezpečí, že budeme srovnávat jevy rozdílné systémově i časově. — Tyto obecné teze akademik Havránek názorně dokumentoval na výkladu několika důležitých syntaktických jevů. Tak u staré otázky vývoje podmětu, vývoje jednočlenných a dvojčlenných vět dospěl k závěru, že nelze zjednodušeně považovat jednočlenné věty za prvotní. Skutečnost je složitější. V starém jazyce asi nebyl tak veliký rozdíl mezi nevyjádřeným a neexistujícím podmětem, oba typy si byly bližší. Později se jasněji rozlišily, měnilo se jejich využití. Podobně byly už v dávné době vedle sebe konstrukce činné a trpné (trpných typů vývojem přibylo v rámci psaného a spisovného jazyka, existovaly však už v nejstarších fázích slovanských jazyků, ovšem s odlišnou úlohou, ne jako konstrukce paralelní k činným), vyjadřování sponové a nesponové (některé jazyky si vybraly typ jsem zdráv, jiné ja zdorov) nebo vazby participiální a infinitivní (participiální vazby jsou staré, ale nezmizely, mají jen jinou stylistickou úlohu; vazeb infinitivních přibývá i ubývá; některé typy přecházejí v jiné; také zde nastala výměna funkcí, ale tu zjistíme jen při srovnávání několika různých jazyků). Při výkladu některých jevů je třeba počítat i s vlivem cizího jazyka; přitom je důležité, že dávající jazyk je pasivní, kdežto přijímající aktivní. Srovnávací bádání se musí opírat i o poznání dnešního jazyka a nářečí. Pomoc srovnávacího bádání je dvojí: pomáhá nám (1) vidět vývoj jazyka lépe a nezjednodušeně a (2) vidět vývoj v širších souvislostech. Komparatistika není samoúčelná. Je to pomocný, avšak důležitý nástroj filologa pro osvětlení vývoje jevů a vztahů.
Koreferát prof. K. Horálka se rovněž týkal obecných zásad historickosrovnávacího studia. Přednášející zdůraznil, že další pokrok [236]tohoto studia závisí ve větší míře na teoretickém prohloubení a propracování základních otázek než na shromažďování úplného materiálu. Zkušenosti z výzkumu nářečí ukázaly, že se nemůže rozmnožit počet poznatků, nevypracuje-li se plán výzkumu na nových teoretických základech. V jazyce třeba lišit zdokonalování a změny, v kterých přímé zdokonalování vidět nelze. Nestačí jen nahradit teorii stadiálního vývoje mechanickou teorií pozvolného vývoje přímočarého. Typy různých jazyků jsou si rovnocenné v tom smyslu, že vyjadřují různým způsobem totéž. V jazyce jsou některé jevy (zejména skladebné a slovníkové), které je možno jasně spínat s kulturním vývojem, s přechodem k vyšším společenským formám a také s vývojem myšlení. Objevují se např. některé syntaktické kategorie, které na nižším stupni vývoje myšlení nebyly. Staroslověnština je vyspělejší než stará čeština nejen proto, že jde o jazyk umělý, který byl tvořivým zásahem odborníků formován (v staročeštině byl proces formování živelný, a proto nedošlo k tak rychlému ustálení), ale i pro odlišnou situaci v kulturní oblasti, v níž se oba jazyky formovaly: balkánští Slované již před 2. polovinou 9. stol. přijali mnoho z vyspělé kultury Řeků a Románů, a to urychlilo i proces tvoření jejich kulturního jazyka předspisovného, kdežto v Čechách nic podobného nebylo.
Těžištěm pracovního jednání konference v otázkách historickosrovnávacího studia skladby byly programové referáty J. Bauera o problematice historickosrovnávacího studia vývoje slovanského souvětí a R. Mrázka o historickosrovnávacím studiu vývoje větných typů. Cíl tohoto studia vidí Bauer především (1) v prohloubeném poznání dnešního stavu v jednotlivých slovanských jazycích i vývojových cest, kterými se k němu došlo, (2) v osvětlení vzájemných vztahů mezi slovanskými jazyky v průběhu jejich vývoje i jejich vztahů k jiným jazykům, (3) v osvětlení společného východiska vývoje — praslovanštiny. Při bádání si musíme ujasnit především teoretické východisko: souvětí nutno chápat jako svéráznou skladebnou jednotku a zkoumat je po všech stránkách. Je třeba vyjasnit pojem »souvětný typ« a řešit třídění souvětí. Vývoj souvětí je nutno chápat jako vývoj souvětných typů. Třeba vycházet z jazyka spisovného i z nářečí a důsledně uplatňovat srovnávání s jednotlivými slovanskými jazyky. Postup zkoumání lze rozdělit do tří etap, které se ovšem budou prostupovat: (1) historické studium vývoje souvětí v jednotlivých slovanských jazycích, (2) historickosrovnávací rozbor vývoje slovanského souvětí, (3) osvětlení vzniku slovanského souvětí a rekonstrukce stavu praslovanského. Zatím bylo dosti vykonáno v historickém zkoumání souvětí, zejména českého, ruského a polského. Téměř na počátku práce jsme v historickosrovnávacím studiu souvětí slovanského. Třeba pokračovat v historic[237]kém zkoumání a přecházet od prací dílčích k souborným, a to plánovitě, za vzájemné (i mezinárodní) výměny zkušeností, literatury, materiálu a za soustavného sledování každého jevu v současném jazyce spisovném i v nářečích.
R. Mrázek zdůraznil, že neuspokojivá situace ve studiu historické skladby jednotlivých slovanských jazyků plyne mj. i z toho, že se nevěnuje dosti pozornosti vývoji základních typů jednoduché věty. Historickosrovnávací práce se bude muset opírat o dílčí studie historické a bude je v jistém smyslu shrnovat. Měla by jednak usilovat o co nejvěrnější rekonstrukci stavu raně historického, popřípadě těsně předpísemného, jednak dovést nárys vývoje až k charakteristice přítomného stavu v slovanských jazycích. Přitom třeba rozlišovat časové i stylistické vrstvy a pátrat po systémových souvislostech nastalých změn. Řada vývojových tendencí je všem slovanským jazykům společná (vyplývá ze zákonitého zdokonalování syntaktického systému, který musí vyhovovat stále rostoucím výrazovým potřebám společnosti), ovšem řešení bývá už individuální a je podmíněno systémem.
Historickosrovnávacího studia skladby spisovných jazyků slovanských se týkaly koreferáty R. Večerky a Al. Jedličky.
R. Večerka promluvil o problematice tohoto studia v starších slovanských jazycích spisovných. Uvedl, že při srovnávacím studiu slovanských jazyků spisovných je třeba počítat s jejich vzájemnými vlivy, k nimž docházelo na různých místech a v různé době různým způsobem a v nichž se uplatňovaly i slovanské jazyky nespisovné nebo spisovné jazyky v mluvené podobě. Zdůraznil, že ve skladbě se vzájemný vliv spisovných jazyků realizoval méně jako přímé přejímání; častěji měl povahu podnětu vedoucího k omezení nebo i k potlačení běžných domácích prostředků, nebo naopak k rozvinutí a upevnění domácích prostředků řídkých, popřípadě k vytvoření prostředků nových. Významně zde působila latina a řečtina.
Al. Jedlička referoval o otázkách srovnávacího studia vývoje skladby v spisovných jazycích slovanských novějších období. Upozornil, že pro srovnávání jsou zde vhodná ta období, v nichž se střetají prostředky starší, knižní skladby s prvky živého jazyka mluveného. Nejde o období v jazycích slovanských časově totožná; ve spisovné češtině je to počátek 19. stol. Dosavadní zkoumání si tu více všímalo toho, co ustupuje (zániku různých útvarů příznačných pro starší, knižní jazyk), než toho, co nastupuje (odlišný pořádek slov atd.). To plyne i z toho, že při charakteristice nastupujících prvků vycházíme nikoli ze stavu a znalosti tehdejšího mluveného jazyka, nýbrž z jejich srovnávání s dnešním mluveným jazykem. Je [238]však nutno vycházet ze stavu tehdejšího mluveného jazyka, pokud jej můžeme poznat (z ústní slovesnosti, z archívních materiálů, z obrozenské korespondence atd.). V tom, co se nám jeví jako syntaktická přestavba nových slovanských spisovných jazyků, lze rozeznávat dvojí proud: jednak postupné vytlačování starších prvků, které se stylisticky přehodnocovaly a pak většinou zanikaly, jednak plné využívání prostředků běžně mluveného jazyka. Charakteristická pro tento vývojový proces je nerovnoměrnost vývoje syntaktických prostředků v jednotlivých stylech spisovného jazyka (zejména je výrazný rozdíl mezi beletrií a odbornými projevy).
Diskuse k předneseným referátům byla bohatá a plodná. Závažná byla zejména vystoupení akademiků Trávnička a Havránka. Akad. Trávníček zdůraznil, že jazyk není totožný s myšlením, ale tvoří s ním dialektickou jednotu; dialektickou jednotu tvoří také sdělná funkce jazyka a to, že jazyk něco vyjadřuje. Ve vývoji jazyka nejde o pouhý přechod od jednoho systému vyjadřování k druhému: změny v jazyce jsou odrazem myšlení. Vývoj jazyka je třeba vidět jako zdokonalování v tom smyslu, že nové výrazové prostředky lépe hovějí novým výrazovým potřebám. Akad. Havránek, jehož příspěvek diskusi uzavíral, ukázal, že skladbu spisovného jazyka charakterizuje mj. (1) větší racionalizace a (2) uvědomělejší vytváření normy. Některé znaky spisovného jazyka jsou spíše znaky jazyka psaného proti jazyku mluvenému (i když mluvený jazyk k spisovnému jazyku patří). To souvisí s velikou úlohou psaného jazyka ve vývoji jazyka spisovného. Z toho plyne dvojí vztah: (1) vztah vlivu spisovného (i psaného) jazyka na rozvoj skladby vůbec, (2) vztah vlivu mluveného (kulturního) jazyka na rozvoj jazyka spisovného. — Jazyk ve svém vývoji vyhovuje požadavkům společnosti i myšlení, ovšem nelze to chápat jednostranně a zjednodušeně; srov. např. vývoj participiálních vazeb (jejich rozklad, místy nový rozkvět, jejich stylistické přehodnocování). Pokud jde o vztah mezi metodou historickou a historickosrovnávací nebo o poměr materiálového podkladu práce a promýšlení teoretických východisek a principů, třeba vidět jejich dialektické sepětí, třeba uznávat vnitřní dialektiku vědecké práce.
Do pracovního rámce konference byly zařazeny četné referáty a sdělení zahraničních hostí, které se týkaly jak obecnějších otázek, tak specifických problémů v jednotlivých jazycích, řešených ovšem v osvětlení srovnávacím.
S velkým zájmem byl přijat referát prof. Ivana Lekova ze Sofie o možnosti spojovat různé slovní druhy v bulharské větě; byl opřen o fakta statistická a sledoval podrobně otázky pořádku slov.
K problematice jednoduché věty dále referoval doc. R. Ruzic[239]ka (z Lipska), který si položil otázku, jaký byl vzájemný poměr složených a jmenných tvarů staroslověnských participií (charakterizoval jej jako asymetrickou korelaci, v níž během vývoje došlo k obrácení poměru nepříznakového a příznakového členu). — Sorabistický příspěvek dr. Fr. Michałka Vliv němčiny na strukturu slovosledu v lužické srbštině zabýval se zejména změnami v postavení určitého slovesa.
Prof. N. S. Pospelov promluvil o základních tendencích ve vývoji strukturních typů podřadného souvětí ve spisovné ruštině 19. století. Vidí je (1) ve snaze o co nejtěsnější vzájemné sepětí částí souvětí a o sevřenost výrazu a (2) ve snaze o co největší rozrůznění strukturních typů a modelů souvětí.
Prof. Z. Klemensiewicz řešil otázku struktury složitého souvětí. Zabýval se takovým typem souvětí, které tvoří ústrojnou součást vyššího souvětného celku („skupienie wypowiedzeniowe“).
Prof. L. Andrejčin v referátě Syntaktické otázky v procesu formování současného spis. jazyka bulharského ukázal, že se spisovná bulharština formovala ve 2.-3. čtvrtině 19. stol. na základě živé řeči, ale že ji nenásledovala ve všem (spisovný jazyk má větší úkoly a zároveň větší možnosti uplatnění složitější větné stavby). Spisovná bulharština se obohacovala též o typy, které bulharština lidová nezná. Projevil se zde zvláště vliv ruštiny (začalo se užívat volně připojených větných členů, bylo oživeno užívání přechodníků aj.), zčásti i působení západních jazyků, zejména franštiny.
Doc. K. Popov promluvil o rusko-bulharských syntaktických paralelách. Vyzvedl přitom veliký vliv ruštiny na ustalování skladby nové spisovné bulharštiny (projevuje se v užívání spojovacích prostředků, ve shodě přísudku s podmětem, v slovosledu atd.).
Za nepřítomného prof. M. S. Laleviče z Jugoslávie přečetl výtah zaslaného referátu O pojmu jednoduché věty a o pojmu souvětí doc. M. Jelínek. Podle Laleviče vzniká souvětí nikoli jen spojením jednoduchých vět, nýbrž vytvořením vyššího syntaktického celku, který nejpřesněji vyjadřuje složitý myšlenkový obsah.
V okruhu Skladba a tvoření slov, v němž měla referovat zesnulá prof. Halina Koneczna, byl přednesen dr. Judyckou z Varšavy jako pietní akt pouze referát zesnulé bez diskuse. H. Koneczna se v něm zabývala otázkou oprávněnosti výkladu vztahů mezi formantem a základem slova jako protějšku vztahů existujících ve větě. Rozborem materiálu dospěla k závěru, že stoupenci tohoto názoru (zvl. polští jazykovědci J. Rozwadowski, W. Doroszewski aj.) měli pravdu, vidouce ve zkoumaných strukturách protějšek vztahů větných.
[240]Česky přednesený referát prof. Bruna Meriggiho Protiklad mezi determinovaností a nedeterminovaností slovesa ve slovanských jazycích všiml si skupiny významově příbuzných sloves, která se ve staroslověnštině, češtině a ruštině vyskytují ve dvou protikladných formách, z nichž jedna udává děj determinovaný (tj. málo složitý, vedoucí přímo k nějakému cíli), druhá nedeterminovaný, např. hnáti -honiti aj. Referent dovodil, že nedeterminovaná slovesa staroslověnská, ruská i česká jsou zbytky velmi vzdálené minulosti, které si — třebaže v pozměněných tvarech a v omezené míře — zachovaly svou původní vidovou hodnotu.
Samostatný tematický okruh tvořily otázky skladby běžně mluvených projevů a skladby nářeční. O studiu skladby běžně mluvených projevů promluvil doc. K. Hausenblas. Zdůvodnil naléhavou potřebu soustavného popisu a výkladu přechodových forem mezi jazykem vlastně spisovným a nářečími, forem, které se zahrnují pod pojem jazyka hovorového a obecného a pro které je charakteristické mj. jejich převážné užívání v projevech mluvených. Skladbu (běžně) mluvených projevů je třeba vykládat na základě celé jazykové výstavby (v souvztažnosti s jinými plány) a s přihlížením ke všem okolnostem, které mají na stavbu projevů vliv: v mluvených projevech se uplatňuje hlavně jejich nepřipravenost a prostě sdělná funkce (vedle neveřejnosti, vázanosti na situaci a vedle přímého styku s posluchačem). Tyto projevy se vyznačují poměrnou volností výběru jazykových prostředků (avšak na druhé straně i velkou frekvencí spojení ustálených), neprecizovaností užitého výraziva vzhledem k označované skutečnosti, implicitností, neúplností nebo zase přebytečností vyjádření, dynamičností a citovostí. Ve skladbě se tyto rysy projevují zejména v tom, že (1) skladba tu není tak uzavřeným a izolovaným plánem, jsouc doplňována i mimojazykovými prostředky, (2) ve výstavbě větných celků se velmi často projevuje neplná realizace syntaktických konstrukcí systémových (jde hlavně o eliptičnost, změny syntaktické konstrukce v průběhu výstavby výpovědí, hojně se k větám připojují nepřísudkové nebo neplně přísudkové výrazy „přívětné“ atd.), (3) syntaktické vztahy vždy nebývají dostatečně vyhraněny, spojení bývá méně kompaktní, bohatě se využívá intonace, její typy však nejsou vždy zřetelně rozlišeny. Řadou zvláštností se vyznačuje skladba dialogu, nejdůležitější formy běžně mluvených projevů. Ke skladbě mluvených projevů je nutno přistupovat jako k oblasti svého druhu a nepřenášet sem mechanicky poznatky, klasifikační kritéria atd. z oblasti písemného vyjadřování spisovného. Závěrem referent navrhl vypracovat pro jednotlivé slovanské jazyky chrestomatii dobře vybraných záznamů běžně mluvené řeči.
[241]V referátě O specifičnosti nářeční skladby vyšel J. Chloupek ze skutečnosti, že lidové nářečí, stabilizovaná místní obměna národního jazyka, je jazykový útvar stylisticky nepříliš rozrůzněný a dnes toliko mluvený; tím je dáno i jeho funkční omezení. Skladba místního nářečí je skladbou svébytného jazykového útvaru a má své vlastní strukturní rysy. Zároveň je však skladbou mluvené řeči, tj. má rysy vyplývající z mluvenosti nářečních projevů, společné s češtinou běžně mluvenou. Obě hlediska se vzájemně doplňují. Syntaktický rozbor má pátrat jak po skladebných archaismech, tak také po novotvarech. Specifičnost nářeční skladby se obráží i v jejím zpracování: v rozpoznání nářečních rysů strukturních, místnímu nářečí skutečně vlastních, a jevů pronikajících do nářečních projevů zvenčí. Při (žádoucím) srovnávání nářeční skladby se skladbou jazyka spisovného nelze příslušníkovi nářečí podkládat vlastní způsob myšlení, zejména způsob řazení myšlenek. Studium nářeční skladby má mnohostranný význam pro skladbu historickou, historickosrovnávací, pro teorii mluveného jazyka a — nepřímo — i pro mluvnici jazyka spisovného.
K předneseným referátům se přimykal výklad ruské lingvistky J. V. Nemčenkové vzniklý ze spolupráce s I. B. Kuzminovou, O typech syntaktických rozdílů v ruských nářečích. V diskusi k tomuto okruhu vystoupili četní domácí i zahraniční jazykovědci.
Na závěr konference byla zařazena diskuse o problematice syntaktických jevů v slovanském jazykovém atlase. Uvedli ji prof. J. Bělič, doc. Jar. Bauer a J. Chloupek. Prof. Bělič promluvil o potřebě zahrnout syntaktické jevy do jazykového atlasu. Připomněl objektivní okolnosti, které způsobují, že úroveň zpracování skladby v nářečních monografiích je pravidlem daleko nižší než zpracování hláskosloví, tvarosloví nebo zčásti také slovní zásoby a tvoření slov. Z nedostatků ve zpracování nářeční skladby plyne ovšem v dialektologických monografiích také metodologická nepropracovanost přístupu ke skladbě, takže by zde každý badatel měl začínat od počátku. Ještě výraznější rozdíly mezi ostatními úseky mluvnice a skladbou jsou zpravidla v jazykových atlasech, pokud je tu skladba vůbec zachycena. Přes všechny potíže spojené s výzkumem i s mapováním syntaktických jevů bylo by vyloučení důležitých a výrazněji územně rozlišených jevů ze slovanského jazykového atlasu jeho ochuzením. Tento názor zastává i Čs. dialektologická komise. Podle projektu vypracovaného doc. Bauerem za spolupráce J. Chloupka, J. Oravce aj. počítá se v dotazníku pro slovanský jazykový atlas asi se sto základními syntaktickými otázkami, z nichž řadu by bylo možno probrat v tvaroslovné části a v slovní zásobě (spojovat tvar s funkcí apod.). — Doc. Bauer pohovořil o zásadách výběru hesel [242]dotazníku a o způsobu jejich zpracování. Zdůraznil, že budou zkoumány jevy, ne jejich představitelé. Otázky se budou týkat především (1) větných typů (podle modality i podle mluvnického členění), (2) vyjadřování větných členů a syntaktických vztahů, (3) souvětí a funkcí spojovacích prostředků. — J. Chloupek pojednal o tom, jak se bude získávat syntaktický materiál přímo v terénu. Syntaktická část dotazníku pro výzkum slovanských nářečí měla by mít podle něho dvě části: část konkrétních významoslovných, větných a souvětných prostředků, zjišťovaných tak jako jiné mluvnické prostředky v dotazníku, a část souvětných, větných a významoslovných typů, kde by byly otázky formulovány jen obecně (v mluvnické charakteristice), explorátor by pak zapsal získaný doklad a při zpracování by se posoudilo, zda je doklad po všech stránkách sdostatek reprezentativní.
I k tomuto okruhu přispěli do diskuse mnozí pracovníci, zčásti na základě vlastních zkušeností. Všichni uznávali potřebnost zařazení skladby do jazykového atlasu slovanského (k možnosti realizace této myšlenky zůstal skeptickým prof. Horálek).
Vcelku možno konferenci hodnotit velmi kladně, a to nejen pro hojnou účast domácích (přes 100) i zahraničních (23) slavistů[1], ale i pro množství přednesených příspěvků, které přesvědčivě dokumentovaly její aktuálnost. Kladně možno hodnotit i to, že se jí vedle zkušených pracovníků starších zúčastnila aktivně i řada syntaktiků mladší badatelské generace. Tematika přednesených referátů měla ráz převážně teoretický a programový: na základě dosavadní práce vytyčovala další úkoly a naznačovala i cestu k jejich plnění. Menší část příspěvků se týkala výsledků speciálnějšího zkoumám konkrétních otázek.
Přes některé názorové různosti, týkající se přístupu badatelů k řešení jednotlivých úkolů, projevovala se téměř ve všech příspěvcích snaha (1) nezjednodušovat vývoj syntaktických jevů a vidět je v systémových souvislostech, (2) plně respektovat, ale nezjednodušovat vztah jazykového vývoje k vývoji myšlení i k vývoji společnosti a (3) hledat cesty ke zdokonalení historickosrovnávací metody jako stále živého a nepřekonaného badatelského postupu. Na závěr konference bylo přijato usnesení, které zdůraznilo potřebu zlepšit koordinaci práce mezi jednotlivými badateli i pracovišti na poli slovanské skladby.
[1] Jednání konference se zúčastnila delegace sovětská vedená prof. N. S. Pospelovem, polská v čele s prof. Z. Klemensiewiczem, bulharská vedená prof. I. Lekovem a německá vedená doc. R. Ruzickou z Lipska (v ní byli i mladí lužickosrbští jazykovědci H. Schuster-Šewc, F. Michałk aj.).
Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 7-8, s. 233-242
Předchozí Jan Chloupek: Nová česká studie jazykově zeměpisná
Následující Božena Zimová: Soustavnost v práci dopisovatelů archívu lidového jazyka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1