Konference o spisovné slovenštině a jazykové kultuře
Alois Jedlička, František Váhala
[Posudky a zprávy]
-
Ve dnech 2.―4. dubna t. r. konala se v Bratislavě významná konference o vývojových tendencích dnešní spisovné slovenštiny a o problémech jazykové kultury.
Cílem konference, kterou uspořádal Ústav slovenského jazyka Slovenské akademie věd za spoluúčasti katedry slovenského jazyka a literatury university Komenského a Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd bylo osvětlit z marxistického hlediska teoretické problémy vývoje spisovné slovenštiny v období dovršování socialistické kulturní revoluce i vývojové perspektivy slovenského jazyka [249]a zhodnotit dnešní stav jazykové kultury na Slovensku. Tematikou i zaměřením konference zčásti navazovala na celostátní konferenci o marxistické jazykovědě konanou v prosinci r. 1960 v Liblicích,[1] na její poslední část.
Bratislavské konference se zúčastnili vedle slovenských jazykovědců značnou měrou i jazykovědci čeští. Pro závažnost a aktuálnost řešené problematiky, která má značný dosah i pro současnou kulturu spisovné češtiny a pro vzájemný vztah obou našich spisovných jazyků, přinášíme zprávu o jednání konference i v našem časopise.
Jednání konference se dotýkalo v podstatě tří tematických okruhů: 1. teorie jazykové kultury a dnešní stav jazykové kultury, 2. otázky stavby spisovného jazyka a jeho stylového rozvrstvení (v tom i závažná problematika odborného názvosloví), 3. poměr spisovného jazyka a nářečí. Vlastní jednání bylo uvedeno referátem dr. Š. Peciara, který předestřel celou složitost, závažnost i aktuálnost řešené problematiky, a uzavřeno nastíněním vývojových perspektiv spisovné slovenštiny i její kultury.
V naší zprávě se soustředíme na zásadní otázky na konferenci projednávané, na koreferáty z české strany ilustrující příslušnou problematiku konfrontací s českou situací a na otázky vzájemného poměru obou našich jazyků.
V úvodním referátě nastínil dr. Š. Peciar bohatství i složitost problematiky, k jejímuž řešení přistupujeme. Správně poukázal na to, že je třeba odlišit stupeň ovládání spisovného jazyka od objektivních kvalit spisovné slovenštiny. Značnou část referátu pak věnoval konkrétní kritice slovenského purismu, zvláště těm jeho projevům, které byly namířeny proti českým vlivům a českým prvkům ve spisovné slovenštině. Dnes je ovšem vzájemné působení obou našich jazyků, češtiny a slovenštiny, podporováno i hromadným pracovním stykem. Proto je třeba tento vzájemný vliv studovat; konfrontační studium obou našich jazyků, zdůrazňované už v souvislosti s problematikou překladů, je teprve v počátcích a je třeba je rozvíjet.
Živou diskusi vyvolalo stanovisko dr. Peciara, sdílené i jinými slovenskými jazykovědci, k některým osobitým jevům zvukové stránky spisovné slovenštiny, o nichž mluvil v souvislosti s přeceňováním osobitosti jazyka. Výslovnost širokého ä považuje nikoli za základní, ale za příznakovou, rovněž výslovnost měkkého ľ v skupinách le, li nelze považovat za jedině správnou.
Akademik B. Havránek se ve svém referátě zamýšlel nad specifičností jazykové kultury v socialistické společ[250]nosti. Úvodem připomněl známou dvojstrannost pojmu »jazyková kultura«, totiž jednak ‚vlastnost nebo stav jazyka v daném období‘, jednak ‚kultivování jazyka, uvědomělou péči o něj‘, připomněl i nutnost vědeckých kritérií, jimiž se tato péče musí řídit. Cílem každé jazykové kultury musí ovšem být, aby jazyk dobře sloužil dané společnosti.
Jazyková kultura v socialistické společnosti je určována postavením a úlohou spisovného jazyka v této společnosti, tou skutečností, že se pasivně dotýká spisovný jazyk vlastně všech příslušníků našeho národa, a rovněž do úlohy užít aktivně spisovného jazyka může být postaven každý člen našeho národa.
Podstatu dnešního hodnocení spisovného jazyka vidí akad. B. Havránek v dialektickém vyrovnávání dvou protikladů. Za prvé je to protiklad jisté nadnárodní úlohy spisovného jazyka, z níž vyplývá tendence po geografickém rozšíření a s tím souvisící snaha po jednotném vyjadřování společných pojmů a myšlenek, dnes zejména v zemích socialistického tábora, a především v češtině a slovenštině, a proti tomu stojící chápání jazyka jako znaku národa spjaté s požadavkem srozumitelnosti a přístupnosti jazyka pro všechny. Za druhé je to protiklad vnitřně jazykový: na jedné straně snaha vyhovět všem novým potřebám a mít přesné názvy pro specializované pojmy, na straně druhé požadavek obecné srozumitelnosti pro širší vrstvy uživatelů spisovného jazyka. Zásahy teoretiků-jazykovědců do jazyka musí vycházet ze správného hodnocení založeného na poznání těchto protikladů, jinak nepomáhají jazyku, ale brzdí jeho rozvoj.
V závěru svého referátu připomněl akad. Havránek boj proti brzdícímu a škodlivému purismu, který byl v češtině vybojován s úspěchem už před třiceti lety. Úlohou současné jazykovědy je podporovat rozvoj spisovného jazyka v dnešní společnosti a tento rozvoj na základě vědecky ověřovaných kritérií řídit a kontrolovat.
Koreferát K. Hausenblase připojil a rozvedl některé další otázky týkající se teorie jazykové kultury i jejího uskutečňování v praxi. Vyšel rovněž z dvojího přístupu k jazykové kultuře (rozlišuje zde aspekt společenský, poměr uživatelů k jazyku, a aspekt lingvistický, poměr odborníků jazykovědců k jazyku) a pokusil se také charakterizovat postavení spisovného jazyka v dnešní společnosti. Podle Hausenblase vystupuje dnes do popředí vlastní dorozumívací úloha jazyka a naopak ustupuje funkce národně reprezentativní, přežívá „obrozenský“ postoj k jazyku (akad. Havránek mluvil v podobném smyslu o překonaném „fetišování“ jazyka); silněji se projevuje potřeba i možnost řízení jazykového vývoje. V dnešní jazykové kultuře obou našich národů se obrážejí i dnešní vztahy mezi oběma národními jazyky, češtinou a slovenštinou. V závěru referátu se obecně dotkl [251]i otázek, které byly vlastním předmětem dalších referátů, tj. popularizace jazykovědného bádání a jazykové výchovy školní a mimoškolní.
Referát E. Jóny byl věnován vývoji názorů na spisovnou slovenštinu a na problémy jazykové kultury. Spisovná slovenština vznikla sice na podkladě místního nářečí, ale specifické prostředky spisovného jazyka si vytvářela podle vzoru, modelu spisovné češtiny, která byla po staletí též literárním jazykem na Slovensku. Tyto dvě skutečnosti staly se pak hybnými pákami vývoje spisovné slovenštiny až po nejnovější dobu. Ve vývoji zjišťujeme období oddalování od češtiny a období sbližování s češtinou. Autor analyzoval podrobně jednotlivá období charakterizovaná jmény Bernolák - Palkovič, Kollár, Šafařík, Štúr - Hattala, Czambel - Damborský a Vážný, a zejména věnoval velkou pozornost období tzv. purismu (H. Bartek aj.), bezprostředně předcházejícímu před dnešním obdobím marxistické jazykovědy. Rozbor historického vývoje spisovné slovenštiny i její jazykové kultury potvrdil Jónovi správnost kritérií, jimiž je možno měřit jazykové prostředky jak už existující, tak nové: 1. ústrojnost prostředků (tj. jejich shodu s vnitřními zákonitostmi jazyka, jejich zapojenost do systému jazyka), 2. funkčnost (tj. přiměřenost úloze, kterou mají plnit při dorozumívání).
O současném stavu jazykové kultury a jazykové praxe na Slovensku referoval J. Horecký. Vyzdvihl, jak pro současnou jazykovou praxi slovenskou mají rozhodující vliv škola, rozhlas, noviny, odborná literatura, administrativní písemnosti. Připomněl i přímý jazykový kontakt s češtinou, k němuž dochází jak v průmyslových oblastech (Ostrava, Košice), tak např. ve vojenském prostředí, v době základní vojenské služby; podobně jako ostatní referenti upozorňoval na potřebu zkoumání tohoto kontaktu. Spisovné prostředky pronikají do vyjadřování obecného, přičemž vyjadřování písemné prý je možno prohlásit za dobré, kdežto úroveň ústního vyjadřování za dobrou označit ještě není možno. — Pokud jde o psané spisovné projevy, upozorňoval Horecký na známou skutečnost, že do nich značnou měrou zasahují nakladatelští redaktoři a oprávci, a vyslovoval se kriticky o jejich činnosti, o časté libovolnosti a subjektivnosti zásahů, o doznívání starého brusičství ap. Jazykovědci by měli na jedné straně zkoumat jazykovou praxi, vnikání nářečních a českých prvků do spisovného jazyka, na druhé straně by měli dát jazykovým úpravcům v nakladatelstvích jasné směrnice. Jen touto cestou mohou platně přispět k upevnění normy spisovné slovenštiny.
Referáty Fr. Mika a V. Blanára a koreferát Fr. Daneše byly věnovány jazykové výchově.
[252]Fr. Miko se soustředil na otázky jazykové výchovy školní. Poukázal na jistý rozpor mezi požadavkem mluvit ve škole a vůbec na veřejnosti spisovným jazykem a skutečnou běžně mluvenou jazykovou praxí, v níž pozorujeme často prolínání prostředků spisovného jazyka, nářečí a slangu. Za vážný nedostatek považuje, že jazykovědci dosud nevypracovali jasnou teorii hovorového stylu; domnívá se, že hovorový styl by měl být východiskem pro osvojení vlastně spisovného jazyka na národních školách. Proto by měla i jazyková výchova věnovat hovorovému stylu — za jehož jistou formu považuje i studentský slang, který je třeba též do určité míry usměrnit — větší pozornost než dosud. Od učitele požaduje Miko stylistickou schopnost a dovednost, neboť jen takový učitel může mít v jazykové výchově úspěch.
V. Blanár a Fr. Daneš mluvili o výchově mimoškolní, Blanár o jejích formách a výsledcích na Slovensku, Daneš v zemích českých. Formy přímé i nepřímé jazykové výchovy jsou v obou našich státních jazycích v podstatě stejné (přímá jazyková výchova v kursech, přednáškách v lidových universitách a lidových akademiích, v rozhlase a televizi, jazykových sloupcích v novinách, poradenství apod.; nepřímá: působení literatury, rozhlasu, přednášek atd.). Cíle však, které si podle referentů jazyková výchova klade, se zčásti stupňovitě liší. Na Slovensku je podle Blanára hlavním jejím cílem seznámení s normou spisovného jazyka a zvládnutí spisovného jazyka co do správnosti, kdežto při češtině jde — jak soudí Daneš — jednak o doplňování a rozšiřování znalostí normy spisovného jazyka i slohových dovedností, jednak o hlubší pochopení vnitřních zákonitostí jazykové stavby, vztahu jazyka ke společnosti a úlohy spisovného jazyka v současné společenské praxi. Blanár konstatuje, že výsledky mimoškolní jazykové výchovy na Slovensku nejsou ještě uspokojivé, a přiznává, že ovládnutí spisovné slovenštiny celým národním kolektivem je delší vývojový proces, který se neukončí během jedné nebo dvou generací. Výsledky na české straně jsou příznivější, a to také proto, že se tu podařilo získat mladší generaci ze všech oborů technické i veřejné činnosti. Z Danešova koreferátu je třeba zdůraznit myšlenku, že při jazykové výchově dospělých nestačí jen dovolávat se citového vztahu posluchačů k národnímu jazyku, nýbrž je nutno ukazovat na praktický význam jednotného, vypracovaného systému dorozumívacích prostředků. A za druhé, že předpokladem úspěchu mimoškolní jazykové výchovy je její jednotné vedení a jednotný teoretický základ.
Velmi podnětné byly oba referáty zabývající se stavbou současné spisovné slovenštiny. Referát E. Paulinyho o rozvoji slovní zásoby spisovné slovenštiny probral [253]v historickém osvětlení vztahy k české slovní zásobě a snažil se odhalit dialekticky protikladné tendence v tomto vývoji. Proti starší fázi, kdy se kulturní slovní zásoba vytvářela pod silným vlivem slovní zásoby české, stavěl folklorizující tendence v jazyce i v jazykové kultuře na konci 19. století, projevující se i v jiných jazycích, tendence, které kladly jako vzor jazyk lidový, a tím posilovaly účast osobitých prvků slovenských. V současné slovní zásobě je možno pozorovat ústup některých z těchto osobitých prvků z celonárodního užívání, jejich stylovou diferenciaci (např. ve dvojicích zbožie - obilie, statok - dobylok, belasý - modrý aj.). I pro budoucnost předpokládá Pauliny vyrovnávání těchto tendencí; to bude určovat další vývoj slovní zásoby spisovné slovenštiny: užší kontakt s češtinou povede k sbližování slovní zásoby, ale vědomí národní odlišnosti bude udržovat rozdíly mezi oběma spisovnými jazyky.
J. Ružička načrtl charakteristiku mluvnické stavby současné spisovné slovenštiny se zřetelem k pohybu v jednotlivých rovinách jazykového systému; jeho referát přinesl řadu bystrých a podnětných postřehů platných i pro charakteristiku procesů v mluvnické stavbě současné spisovné češtiny. Jevy, které se nově v spisovném jazyku vyskytují a uplatňují a které často právě starší teorie odmítala jako nesprávné, pokusil se vyložit z přirozeného vývojového pohybu v systému spisovného jazyka; tento pohyb ovšem viděl ve vztahu k vyjadřovacím potřebám a v oblasti větné stavby i ve vztahu k vyjadřovaným myšlenkovým obsahům. Tak jako v češtině zvyšuje se i v slovenštině počet tvaroslovných dvojtvarů (starší teorie se snažila tento vývoj přímočaře, často protivývojově regulovat); je v tom možno vidět projev dynamiky tvaroslovného systému. Podobně se Ružička zabýval pohybem v skladbě současné spisovné slovenštiny. Konstatoval zde na jedné straně tendenci po zřetelném a výslovném (explicitním) vyjadřování vztahů (to vede např. k vzniku a šíření nových nevlastních předložek), na druhé straně jistou formalizaci při vyjadřování těchto vztahů (projevuje se rozšiřováním akuzativních vazeb slovesných jako základních vazeb předmětových a posílením přívlastkového genitivu). Ústup polovětných vazeb (přechodníkových, infinitivních ap.) spojoval s příklonem k mluvenosti a hovorovosti. S posílením podřadných spojení souvisí vznik nových spojovacích výrazů; ve shodě s logickou výstavbou věty se dostávají do popředí některé typy složitého souvětí; v šíření nepravých vět vztažných je možno vidět projev tendence po obsahové rovnocennosti s obsahem věty hlavní.
Otázky stylové byly osvětleny základním referátem M. Šalingové o stylovém rozvrstvení současné spisovné slovenštiny [254]a paralelním koreferátem Al. Jedličky o vývojovém pohybu v stylových vrstvách současné spisovné češtiny. M. Šalingová podala podrobnou a propracovanou charakteristiku jednotlivých spisovných stylů a jejich vzájemných vztahů; pracovala přitom s typy v české a slovenské jazykovědě obvykle vydělovanými. Značnou pozornost věnovala charakteristice slovenského hovorového stylu, který se vlastně teprve vytváří a který je dosud málo teoreticky prozkoumán. Pokusila se určit některé jeho varianty (oblastní, familiární, konverzační, generační) a vytkla i jeho typické znaky ve vztahu k ostatním stylům (mluvnost, dialogičnost, expresívnost, situačnost, uvolněnost normy aj.). Při stručné charakteristice uměleckého stylu připomněla jeho dnešní odpoetizování, prozaizaci.
Koreferát Al. Jedličky se soustředil na postižení vývojového pohybu v stylových oblastech a v stylových vrstvách současné spisovné češtiny (referent terminologicky výrazně rozlišil — jako už předtím L. Doležel — stylovou oblast jako dílčí oblast užívání spisovného jazyka a stylovou vrstvu jako soubor prostředků specificky stylově zabarvených). Dnes se v češtině šíří a propracovává hovorový styl, rozvíjí se a specifikuje styl publicistický a diferencuje styl odborný. Zvláštní pozornost věnoval referent charakteristice publicistického stylu. Za specifické prostředky tohoto stylu pokládá ustálená, automatizovaná spojení a ustálené obraty. Příznačné je pro dnešní publicistický styl využívání prostředků stylově protikladných; publicistický styl se nevyhýbá prostředkům mírně knižním, ale užívá s oblibou i prostředků hovorových; informace vyžaduje i prostředky odborné, účinnosti se dosahuje i prostředky uměleckými; vedle typických spojení ustálených volí se i prostředky aktualizované (např. v nadpisech zpráv aj.). Při charakteristice dnešního stylového posunu jazykových prostředků vyzdvihl Al. Jedlička zvláště dvě tendence: zneutrálnění prostředků původem hovorových (např. infinitivu na -t) a v souvislosti s procesem demokratizace zobecňování některých přejatých slov a tím ztrátu jejich původní knižnosti.
Aktuálnost publicistického stylu byla zdůrazněna i tím, že mu byl věnován samostatný koreferát vypracovaný M. Darovcem. Na rozdíl od Al. Jedličky popíral existenci specifických publicistických prostředků slovních a syntaktických a spojoval diferenciaci těchto prostředků především s jednotlivými žánry. Základními vlastnostmi tohoto stylu jsou mu obecná srozumitelnost, přesvědčivost a zajímavost (poutavost).
Jedním ze základních činitelů určujících vývoj spisovné slovenštiny je jazyk krásné literatury. Z této obecné teze vyšel ve svém referátě J. Mistrík a v dílčích charakteristikách pak vytkl nedostatek mluvnosti, živosti a aktualizace v jazyce současné [255]prózy, přejímání znaků odborného a publicistického stylu v syntaktické stavbě některých nejnovějších literárních děl, a konstatoval využívání nových kontextových postupů, zvláště polopřímé a nevlastní přímé řeči, a hojnější uplatňování prvků slangových.
V koreferátě věnovaném charakteristice jazyka současné české literatury pokusil se L. Doležel určit jednotlivé typy literární tvorby, pokud jde o odraz současné jazykové situace v jazyce literatury. Naznačil různé způsoby využívání prostředků jednotlivých útvarů národního jazyka (v podstatě jazyka spisovného s jeho stylovou diferenciací a útvarů nespisovných) v současné poezii i próze a došel k závěru, že užívání nespisovných forem je v jazyce současné literatury spíše omezeno a že obecně české prvky nahrazují dnes prvky nářeční; nespisovných prvků se využívá často k dosažení větší expresivity, jako prostředků jazykové komiky ap., ale tuto schopnost má i spisovná čeština.
Poměr spisovného jazyka a nářečí, jejich vzájemné působení a střetání i jejich vývoj, to je problematika na Slovensku velmi živá a citlivá. Referát A. Habovštiaka se soustředil hlavně na charakteristiku dnešního poměru spisovné slovenštiny a slovenských nářečí. Vzájemným působením nářečí i vlivem jednotného spisovného jazyka se vytvářejí větší nadnářeční celky, (v podstatě tři: západoslovenský, středoslovenský a východoslovenský; tento názor však vzbudil v diskusi zčásti nesouhlas) a mezi nimi a vlastním spisovným jazykem pak vzniká další mezistupeň — hovorový styl, hovorová řeč, oblastně, nářečně zabarvená. Obdobu této skutečnosti nalézá Habovštiak i v minulosti, v době pokusů o spisovnou slovenštinu. I bernolákovština i Štúrova spisovná slovenština nevznikly prý přímo z nářečí, ale na základě nadnářeční kulturní západoslovenštiny a středoslovenštiny. Podle Habovštiaka zůstávají nářečí ještě i dnes — prostřednictvím interdialektů a hovorové řeči — jedním z pramenů obohacování spisovného jazyka (nikoli ovšem pramenem jediným, jak se kdysi tvrdívalo).
Vztah spisovného jazyka a útvarů nespisovných v češtině ve srovnání s poměry slovenskými probral J. Bělič. Vyšel z naznačení problematiky tzv. obecné češtiny, o níž se dnes v české jazykovědě jako o velmi aktuální živě diskutuje (srov. Slovo a slovesnost 22, 1961, a 23, 1962), a obecně charakterizoval dvojí napětí, které v národním jazyce existuje: napětí mezi nespisovnými útvary navzájem a napětí mezi nespisovnými útvary na jedné straně a spisovným jazykem na straně druhé (i to je obousměrné). Nově vyzvedl, že zkonsolidovaný interdialekt brzdí přechod k spisovnému jazyku; je to zřejmé zvláště v Čechách; situace sloven[256]ská umožňuje vlastně snazší přechod ke spisovnému jazyku. Znovu připomněl vytváření a šíření hovorového spisovného jazyka (i ve srovnání s poměry slovenskými) i jeho úlohu vyrovnávat rozdíly mezi běžně mluveným a vlastním jazykem spisovným.
Důležitou a podstatnou součástí slovní zásoby spisovného jazyka je i odborné názvosloví, terminologie; o ní na konferenci jednal referát F. Buffy. Slovenské odborné názvosloví se postupně vytvářelo jednak z domácích zdrojů, jednak čerpáním z češtiny, a jak se dnes ukazuje, pokud byly tyto dvě tendence vyvážené, nijak to nenarušovalo vývoj spisovné slovenštiny. Do vývoje slovenského odborného názvosloví v poslední době silně zasáhla činnost terminologického oddělení Ústavu slovenského jazyka SAV, které bylo založeno r. 1950. Řídilo se zhruba těmito zásadami: souhlas s vnitřními zákony vývoje spisovné slovenštiny, orientace na živé slovotvorné typy, zřetel k významové průzračnosti a nosnosti termínu. Uplatňování těchto v podstatě správných zásad nebylo ovšem vždy v souladu s potřebami vyplývajícími ze soužití obou našich národů ve společném státě. Toto soužití klade dnes na odborné názvosloví jasné požadavky (dnes už ostatně uplatňované v praxi):
1. vytvářet nové termíny tak, aby vyhovovaly oběma jazykům;
2. provést revizi dosavadních názvů slovenských i českých i jejich synonym a vybrat z nich ty, které vyhovují oběma našim jazykům; přitom je třeba uplatňovat i zřetel k tomu, zda a do jaké míry jsou už příslušné odborné názvy vžité.
Buffův referát vhodně doplnil a ilustroval diskusní příspěvek K. Richtra, který ukázal, jak užitečně a zdárně se takováto spolupráce na sjednocování názvosloví projevila při práci na terminologii vojenské. Jejím výsledkem je vojenský terminologický slovník, který bude obsahovat na 27 tisíc odborných názvů.
Bohaté jednání konference shrnul Š. Peciar, ředitel Ústavu slovenského jazyka, závěrečným nastíněním perspektiv vývoje spisovné slovenštiny a její kultury. Konstatoval mohutný rozvoj spisovné slovenštiny v dnešních příznivých společenských podmínkách. Tento rozvoj se projevuje stálým obohacováním slovní zásoby, propracováváním a využíváním prostředků mluvnické stavby i jemnou stylovou diferenciací.
Při těsném kontaktu se spisovnou češtinou působí na sebe vzájemně zvláště slovní zásoba obou jazyků. V dnešním období vývoje je třeba zvláště dbát o sbližování v oblasti odborného názvosloví, a to především při vytváření termínů nových. Na obohacování slovní zásoby má v slovenštině i češtině velký vliv i ruština s tím, jak přebíráme při budování socialistické a komunistické společnosti sovětské zkušenosti.
[257]Odborná péče o spisovný jazyk musí být dnes založena na vědeckém poznání zákonitostí spisovného jazyka a na plném respektování vyjadřovacích potřeb. K dosažení co nejvyšší jazykové kultury musí sloužit rozvitá jazyková výchova školní i mimoškolní.
V závěrečném slově ze strany české jazykovědy ocenil akad. Havránek to, že slovenská jazykověda vidí dobře svou novou úlohu v dnešní společnosti, a připomněl, že to musí být stejně cílem i jazykovědy české při řešení jazykových otázek vyplývajících ze vzájemného vztahu obou našich spisovných jazyků. Konference znamenala na této cestě nesporně krok kupředu.
Jednání konference probíhalo za velké a trvalé účasti kulturní slovenské veřejnosti, zvláště z řad pracovníků školských, nakladatelských, redakčních i překladatelských; nezúčastnili se jí téměř vůbec autoři umělecky tvůrčí, slovenští spisovatelé, jejichž hlas, hlas předních nositelů vývoje spisovné slovenštiny, byli bychom na konferenci věnované vývojovým perspektivám spisovné slovenštiny rádi slyšeli.
[1] Srov. zásadní referát J. Kuchaře o této konferenci v Naší řeči 43, 1961, s. 65n.
Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 7-8, s. 248-257
Předchozí František Daneš: Poslední práce Viléma Mathesia
Následující Zd. Hrušková: O jazyce novin
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1