Časopis Naše řeč
en cz

Problémy marxistické jazykovědy

Ivan Lutterer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Za nástup československé jazykovědy k marxistickému chápání jazyka označila Naše řeč před osmi lety sborník „Studie a práce lingvistické I“, který byl vydán roku 1954 k šedesátým narozeninám akademika Bohuslava Havránka.[1] Tehdy bylo výstižně řečeno, že to není náhoda, spojuje-li se naše první, opravdu marxistická jazykovědná publikace s jeho jménem. Jako vedoucí osobnost celé československé lingvistiky položil u nás akad. Havránek svou prací vědeckou a organizační spolehlivý teoretický základ marxistickému bádání o jazyce, které sám v uplynulých letech vedl a dosud vede k pevnému sepětí se životem a potřebami naší socialistické společnosti. Není proto náhodné, že i nedávno vydaný kolektivní soubor vědeckých studií, podávajících přehled současného stavu a perspektiv vývoje naší marxistické lingvistiky, je znovu spjat se jménem akad. Bohuslava Havránka.[2] Příčina je jen zčásti v tom, že vydání sborníku spadá do těsné blízkosti Havránkových sedmdesátin, jejichž poctě je věnován. Souvislost je mnohem hlubší: sborník přináší materiály z celostátní konference o marxistické jazykovědě,[3] kterou akad. Havránek vedl a na níž se tvůrčím způsobem podílel. Konference byla svolána v době, kdy požadavky kladené na jazyk a jazykovědu rozvojem kulturního života společnosti, a zejména technické praxe postavily metodologickou a teoretickou složku jazykovědného bádání na přední místo. Aktuálnost projednávaných otázek a nezbytnost komplexního přístupu k jazykové problematice byla příčinou, že se liblické konference vedle jazykovědců aktivně zúčastnili též filosofové, psychologové, logikové a matematici, tedy představitelé oborů, s nimiž moderní lingvistika hraničí a v poslední době stále těsněji spolupracuje. Ačkoli by se mohlo zdát, že při tak hojném počtu přispěvatelů a při jejich odlišném zaměření bude publikace nevyhnutelně jakousi snůškou statí různorodého zájmu a formy, má sborník (zredigovaný J. Běličem, L. Doleželem a Št. Peciarem) až překvapivě vyhraněný profil a ucelenou podobu. Soustřeďuje se na čtyři okruhy základních problémů: (1) metodologii marxistické jazykovědy (s. 9—137), (2) vztah jazyka a myšlení (s. 141—281), (3) vývoj jazyka a vývoj společnosti (s. 285—384) a (4) aktuální otázky vzájemného vztahu češtiny a slovenštiny [76](s. 387—439). Pro sborník jako celek je příznačná snaha všech autorů o tvůrčí dialektický přístup k marxistickému pojímání jazyka. Tím se výrazně odlišuje od podobných prací dřívějších, hlavně z počátku let padesátých, kdy se marxistická jazykovědná teorie přijímala do značné míry jen deklarativně, kdy se mechanicky reprodukovaly Stalinovy teze a uplatňovaly vulgarizujícím způsobem. V retrospektivě deseti let, jež uplynuly od zrodu naší skutečně marxistické jazykovědy, však zdaleka není smysl posuzovaného sborníku.

Ve shodě s výzvou B. Havránka v úvodní stati Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy (s. 9—19), aby se středem diskusního zájmu staly problémy vztahu jazyka a myšlení a otázka „fungování“ jazyka vzhledem ke skutečnosti, věnuje sborník svou pozornost právě studiu současného stavu jazyka, aniž přitom zanedbává otázky jeho vývoje. Se zřetelem k tomu, a dále pak s ohledem na zájmy čtenářů Naší řeči, jež o průběhu a náplni konference informoval již J. Kuchař (viz pozn. 3), chceme se ve svém posudku záměrně soustředit jen na několik nejdůležitějších příspěvků, které se uvedenou problematikou zabývají ve vztahu k češtině a slovenštině, a mohou tedy být vhodným podkladem k zamyšlení nad aktuálními problémy naší jazykové situace.

Tím, že svou pozornost obracíme nejdříve k problematice nejsoučasnější, které je věnována stať Fr. Daneše Vývoj češtiny v období socialismu (s. 319—328), porušujeme vlastně věcný sled příspěvků i jejich chronologii. To však neznamená, že podceňujeme význam obecnějších otázek vývojových, jimiž se zabývá základní referát Al. Jedličky (o něm viz dále). Nám jde především o nadhození těch složitých a v naší veřejnosti živých otázek přítomného vývoje jazyka, na něž se dosud názory liší a které proto zůstávají stále otevřeny. Příspěvek Danešův je v plném slova smyslu diskusní; přesto však v jádru obsahuje řadu velmi cenných myšlenek, které ukazují cestu k možnému řešení naší složité jazykové situace. Nejsou to vždy myšlenky nové — leccos z toho, co dnes zní revolučně, bylo řečeno a prosazováno již před třiceti lety pokrokově orientovanými jazykovědci sdruženými v Pražském lingvistickém kroužku. Například již dávno neplatí Danešova výtka, že pro své historické zaměření pokulhává naše jazykověda za vývojem jazyka (viz i stanovisko Al. Jedličky v diskusi, s. 345). Danešova kritická slova mají však jisté oprávnění, pokud jde o zjišťování a vědecké předvídání hlavních tendencí budoucího vývoje. V tomto směru zaujímá naše jazykověda někdy zbytečně rezervované stanovisko. Daneš správně připomíná, že vhodnost a oprávněnost nových jevů a tendencí současného jazyka nelze měřit jen podle toho, jak odpovídají kritériím minulosti, nýbrž hlavně tím, jak vyhoví požadavkům přítomnosti a budoucnosti, přesněji řečeno, jak se vyrovnají [77]s nároky, které na jazyk klade a čím dál tím víc bude klást rozvinutá společnost socialistická a později komunistická. Co budou od jazyka požadovat příští generace, nedá se dnes přirozeně do detailů předvídat, ale může být snad jisté to, že společenská praxe bude stále více vyžadovat, „aby její nástroj myšlení a dorozumívání byl dostatečně racionální a v souladu s potřebami vzrůstajícího zodbornění a technizace našeho života“ (s. 326). To se podle názoru Fr. Daneše projeví patrně v radikálnějším zjednodušení, zhutnění, zpravidelnění a zpřesnění jazykových prostředků i stavby jazykových projevů — přinejmenším v určitých dorozumívacích oblastech. Jakkoli tato Danešova prognóza vývoje spisovného jazyka vypadá jednostranně a zjednodušeně, zaslouží si naší bedlivé pozornosti. Nedá se totiž předem vyloučit, zda stále průraznější zásada plánovitého vědeckého řízení vývoje všech složek našeho společenského života se v jisté době a v jisté míře neuplatní i v tzv. jazykové politice,[4] chápané dosud často nedialekticky spíše jako kompromis starých jistot s „nutným zlem“ novot než jako uvědomělé napomáhání pozitivním prvkům jazykového vývoje. Všechna tato fakta objeví se v novém světle, až budeme opravdu vidět, že společenský vývoj v období socialismu nesporně přispívá k zrychlování postupné přestavby jazykového systému, a ta že se děje evolucí, která nemá nic společného ani s násilným regulováním, ani s neovladatelnou živelností. Jev, kterým se dnes u nás ona „přestavba“ nejvíce vyznačuje, je podle Daneše „frontální postup běžně mluveného stylu“ (s. 321). Je však třeba počítat s dialektickou protikladností vlivů ve vývoji jazyka, tedy i s tím, co autor ne dost jasně zdůraznil, že ani řeč běžně mluvená není a nebude bez vlivu spisovného jazyka. Upozornili na to i v diskusi např. A. Lamprecht, J. Bělič aj. (s. 345). Současné protichůdné působení tendence zjednodušovací (unifikační) a tendence rozrůzňovací (stylově diferencující) Daneš samozřejmě nepopírá. Soudí však, že se při kodifikaci mluvnické i slovníkové normy obě tyto tendence zdaleka ne rovnoměrně respektují; většinou se příliš zdůrazňuje diferenciace. Aniž tendence unifikační jednostranně povyšujeme nad snahy po stylovém odlišování, musíme oprávněnost této výtky objektivně přiznat. Problémy kodifikačními se však Daneš podrobněji nezabývá.

Tato otázka ve spojitosti se společenskou podmíněností jazykových jevů je předmětem příspěvku Al. Jedličky Vztah vývoje spisovného jazyka k vývoji společnosti (s. 292—301). Kolísání v normě spisovného jazyka, které autor zjišťuje v průběhu dlouhého jazykového vývoje, je podle něho přirozeným důsledkem „napětí“ mezi jazykem spisovným a běžně mluveným. Ve vývoji spisovného jazyka vzhledem [78]k jazyku běžně mluvenému lze pozorovat jednak tendence sbližovací (například v období pobělohorském nebo v současnosti), jednak tendence diferenciační (např. v období humanismu nebo v první fázi národního obrození). Existence dublet, především hláskových a tvarových, které jsou příznakem kolísavosti normy, nemusí být vždycky výsledkem „aktivního, vědomého sbližovacího procesu“ (s. 298), ale může někdy signalizovat i oslabení vývoje spisovného jazyka. Dubletnost jazykových prostředků v dnešním období vývoje češtiny hodnotí Jedlička nikoli jako projev nežádoucího rozkolísání normy, jak se to značné části naší veřejnosti často jeví, nýbrž jako snahu po jeho jemnější stylové diferenciaci (např. dublety úřad - ouřad, muži - mužové apod.). Bude ovšem užitečné položit si v této souvislosti otázku, do jaké míry může vzrůstající hlásková a tvarová variabilita spisovný jazyk opravdu stylově obohacovat, a kdy se naopak může měnit v nevítanou přítěž, která výrazovou sílu spisovného jazyka zbytečně jen tříští.[5] Potlačování dubletnosti tedy nemusí vždy nutně znamenat jen prosazování konzervativních hledisek tzv. historické čistoty spisovné normy, nýbrž též úsilí o její sladění s živým jazykovým povědomím nebo snahu o vyšší intelektualizaci jazyka.

Tzv. demokratizaci spisovného jazyka, jejíž smysl byl v době buržoazní republiky často chápán nesprávně, dovede Jedlička jako marxisticky orientovaný vědec vidět v celé složitosti a rozpornosti. Podle něho má demokratizace v různé době různé kořeny a společenské příčiny, a tedy i charakter. Na rozdíl od staršího názoru, že demokratizace je vlastně jen početní rozšíření sociálního okruhu těch, kdo jsou schopni a ochotni spisovný projev bez potíží a bez připomínek „konzumovat“, objevuje se u nás asi od poloviny čtyřicátých let nové pojetí této jazykové demokratizace, formulované zde Jedličkou jako proces směřující k „celospolečenskosti“ spisovného jazyka. Je to proces dialektický, který nejen zapojuje nejširší vrstvy společnosti do situací, v nichž se cítí nuceny spisovného jazyka aktivně užívat, ale který jim zároveň přiznává právo uplatňovat v něm do určité míry některé progresívní prvky z jazyka lidového, neboli jak dnes říkáme, běžně mluveného.

V přiměřeném kompromisu mezi jistou výlučností spisovné normy a mezi masovostí oněch běžně mluvených prvků bude zřejmě podstata problému. Jedlička správně upozorňuje, že tento sbližovací proces má v různých obdobích různou povahu, protože je projevem rozdílné situace společenské, kulturní a jazykové.

Nutnost neignorovat zvláštní ráz integračních tendencí v různých etapách vývoje spisovného jazyka dá se nejlépe ukázat na vztazích mezi češtinou a slovenštinou, jak je charakterizuje např. J. Bělič [79]v stati Poměr mezi češtinou a slovenštinou v období socialismu (s. 387—399) nebo Št. Peciar v referátu O vztahu spisovnej slovenčiny k spisovnej češtine (s. 403—414). Názory na otázku vztahů mezi oběma našimi národními jazyky nebyly vždy tak jasné jako dnes. V minulosti, a to konkrétně v období první buržoazní republiky, byly sice spisovná čeština a spisovná slovenština uzákoněny ústavou jako dvě různá „znění“ jednotného státního jazyka československého (s. 390), ale ve skutečnosti byla svébytnost slovenštiny (prý pouhé nářeční skupiny českého jazyka) z české strany popírána. To vyvolávalo u Slováků snahy co nejvíc zdůraznit odlišnost obou jazyků. Tím, že nový socialistický řád odmítl zdiskreditovanou koncepci tzv. československé národní jednoty, byla slovenštině zajištěna opravdová samostatnost. Po překonání jistých přežitků nesprávných buržoazně nacionalistických názorů mohla se konečně vynořit otázka postupného sbližování obou spisovných jazyků, nikoli ovšem unifikací v jeden jazyk, ale především koordinací v oblasti vývoje slovní zásoby, speciálně odborného názvosloví. V slovní zásobě totiž slovenský purismus slovenštinu od češtiny nejvíce oddálil. Šlo například o vymycování slov jako kružidlo, sústruh, okienko, rýchle aj. a vymáhání dublet češtině nepodobných: cirkeľ, točovka, oblôčik, chytro aj. Takové umělé rozdíly zbytečně ztěžují přesné dorozumění mezi příslušníky obou národů, kteří přicházejí stále častěji do styku, především v oblasti výrobní a správní. Tím ovšem není řečeno, že by se měla přizpůsobovat vždy jen slovenština. Oba příspěvky zdůrazňují i jistý vliv spisovné slovenštiny na češtinu. V důsledku těsného soužití Slováků s Čechy např. ve vojenských jednotkách apod. je dokonce patrný i určitý vliv mluvené slovenštiny na mluvenou češtinu. Všechny tyto sbližovací tendence je třeba podle názoru Běličova a Peciarova podporovat a dále prohlubovat, např. zajištěním kvalitní výuky slovenštiny na českých universitách a obráceně, zlepšením distribuce knih, zvláště slovenských v Čechách, a vůbec co nejširší výměnou všech kulturních hodnot. Diskuse vyzdvihla jako perspektivní úkol naučit každého Čecha pasívně slovensky a každého Slováka pasívně česky, a to tak, aby to oběma stranám působilo potíže vskutku co nejmenší. Zvláštní zmínky zaslouží si též zajímavá myšlenka J. Běliče: řešit i některé normativní otázky dnešní spisovné češtiny s přihlížením ke stavu v slovenštině; stalo se tak zatím jen v případě úpravy českého pravopisu, ale bude třeba v této cestě dále pokračovat (s. 394). Postupně se tak vytvoří podmínky pro ještě těsnější sblížení našich jazyků nejen v slovní zásobě, ale i v gramatické stavbě a zvukové podobě. To je však podle Peciara perspektiva poměrně daleké budoucnosti v období rozvitého komunismu (s. 413).

Stručná resumé z diskusí k jednotlivým okruhům problémů svědčí [80]o tom, že většina diskutujících, zvláště mladších, už opustila donedávna běžnou formu předem připravených „mluvních cvičení“ a přešla k opravdu živé věcné diskusi k předneseným otázkám. Již sám tento fakt ukazuje, že po celou dobu převládalo na konferenci nezvykle plodné a inspirující ovzduší. Potvrdila se tak slova z úvodního referátu akad. B. Havránka, že totiž jen diskuse skutečně volná a svobodná, diskuse nedogmatická a vycházející z jasného marxistického stanoviska umožní naší jazykovědě dobrat se pravého vědeckého poznání, které nemůže být založeno jenom na obecných teoretických úvahách, ale které musí vycházet především z objektivní jazykové situace a praktických potřeb naší společnosti. Na cestě k tomuto cíli bude nám sborník o problémech marxistické jazykovědy neobyčejně cenným pomocníkem.


[1] Viz referát L. Doležela, Naše řeč 38, 1955, s. 165.

[2] Problémy marxistické jazykovědy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, stran 452, Kčs 48, 50.

[3] Uspořádal ji Ústav pro jazyk český Československé akademie věd ve dnech 5.—8. 12. 1960 v Liblicích. V Naší řeči 44, 1961, s. 65n., referoval o ní J. Kuchař.

[4] Měl by se pro ni najít výstižnější termín.

[5] Fr. Daneš mluví o tendenci „zbavovat se diferencí, které se nepociťují jako nutné“ (s. 323).

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 2, s. 75-80

Předchozí Ernst Eichler (Lipsko), Václav Machek: K etymologii slova svačina

Následující Alexandr Stich: Český frekvenční slovník

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1