Přivoditi

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tohoto slovesa dnes užíváme velice rádi, ale vlastně ani nevíme, jak ho užívati, zdali jako slovesa trvacího či končicího: říkáváme na př., že nachlazení přivodí (působí) nemoci i že přivodilo (způsobilo) někomu nemoc. A vlastně nám přichází [212]toto sloveso dnes náramně vhod tím, že pod rouškou slova znějícího velmi pěkně a vybraně pášeme germanismy: překládáme jím něm. herbeiführen ve větách, kde by nás tvar přivésti (nebo přiváděti), budící v české duši skutečné české představy, sám vzpamatoval, že nemluvíme po česku. »Španělský král prý si přivodil nákazu při mši«; »nehoda přivodila ztrátu parníku«; »Němci odhodlali se přivoditi rozhodnutí«: tak a podobně čteme v novinách denně kolikrát: co v takových větách vězí, poznáme, uvědomíme-li si, že Němec by zde všude řekl »herbeiführen« a že by věty takové nezněly ani česky, kdybychom místo slovesa »přivoditi«, při kterém si nic určitého nemyslíme, protože to je slovo učené, v lidové živé mluvě neznámé, položili sloveso »přivésti«. Proč neříkáme po česku, že se král nakazil, že nehoda způsobila to a to, že Němci chtí vynutiti nebo způsobiti rozhodnutí? Bylo by to srozumitelnější a také češtější.

V staré době přivoditi (jako jiné podobné složeniny 4. třídy, přichoditi, závoditi, přinositi a m. j.) bylo sloveso trvací, znamenalo tolik co »přiváděti, voditi«. Tak na př. r. 1492 čteme žalobu na kohosi, že do kostela nepouští kněze katolického, »než všetečně kradmo přivodí kněze té strany pod obojí zpuosobú« (Arch. Č. 15, 60); ještě Komenský píše na př., že »čtvrtý rok přestupný rok přivodí (přivádí)«, »přivodí (přivádí) mne to k strnutí«. Lze říkati i v přeneseném smysle na př., že nachlazení přivodí (přivádí) rozličné nemoci, protože lze říci také, že nemoc přichází: ale neříkejme ani nepišme přivoditi, kde bez násilí nedovedeme místo tohoto slova položiti tvar přiváděti, a chceme-li již užívati slova zastaralého, užívejme ho po staru, t. j. jako slovesa trvacího, neklaďme ho, kde bychom v obecném hovoru řekli na př. přivésti, způsobiti atp.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 7, s. 211-212

Předchozí Gilbert C. Křikava: Ještě o nesprávném přízvuku

Následující Dr. H. Bulín: Právnická čeština