Jeden z nejlepších lidí

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

V 1. č. 2. ročn. jsme psali o otázce, kdy je možno číslovku jeden vypouštěti, kde ve spojení s předl. z vytýká některý ze skupiny stejných nebo podobných předmětů. Ukazovali jsme tam, že to je nutno, jde-li o jinou část věty než o přísudek (doplněk); lze říci »Petr byl jeden z učedlníků Kristových« i »Petr byl z učedlníků Kristových« (a dnes se vyjadřujeme obyčejně způsobem prvním, který byl možný již v době staré), ale nečeské jsou věty na př. »z učedlníků (m. jeden z učedlníků) zapřel Krista; Petr, z učedlníků (m. jeden z u.) zapřel Krista; děvečka poznala v Petrovi z učedlníků Kristových« (m. jednoho z u.) a p. Také jsme tam vykládali, že není mluvnického rozdílu, je-li při podst. jm. také příd. jm. v 3. stupni či není; je jedno, řekneme-li »Petr byl z nejlepších učedlníků Kristových« či »z dobrých u. K.«, mohu říci jen »jeden z nejlepších učedlníků Kristových jej zapřel«, ne »z n. u. K. jej zapřel«. I ve funkci přísudkové jsme tam uváděli tvary, v nichž číslovka jeden musí scházeti, chceme-li mluviti po česku; na př. nelze říci »byl to z učedlníků Kristových«, říká se »byl to jeden z (nejlepších) učedlníků Kristových«. Přehlížíme-li větové tvary, které jsme r. 1918 vyhlašovali za nečeské, opravdu žasneme, co se v Čechách Čechům teprv musí vykládati. Ale s radostí smíme říci, že věty jako »zemřel z nejlepších lidí našeho města«, jaké se tehdy nejen psaly, ale doporučovaly jako jediné správné, dnes se skoro ani neobjevují. Píšeme »skoro«; na př. v Nár. pol. v odp. 6. list. 1923 jsme čtli větu stejně nesmyslnou jako nečeskou, že Ot. Sklenářová-Malá v Rudolfině »jako profesorka konservatoře a tím jako z nejpovolanějších učitelek našeho hereckého dorostu byla činna dlouhou řadu let«, 18. listopadu 1923 [2]v Engelmüllerově feuilletoně větu možno-li ještě nesmyslnější »chystané otevření (Nár. divadla) stalo se proto z největších národních svátků«. Touto divnou snahou stůj co stůj vymýtiti z češtiny nevinné slůvko jeden vysvětlujeme, že se v Nár. list. přítel mineralog 15. ún. 1924 s bolestí dočetl, jak v Egyptě sedm děv mělo dohromady jedinou ruku (o mumifikované ruce, již kdosi dostal, tam stojí: »je to ruka ze sedmi dcer faraona, který…«). A nedivíme se ani, věší-li se výraz s předl. z na pouhé zájmeno (v malebném zákoutí Vinohrad tvoří tento z našich největších soudobých umělců výtvarných neúnavně, Nár. l. odp. 29. srp. 1924, vystavením … prací Zítkových vynikne jistě ucelený obraz umělecké osobnosti tohoto z našich největších architektů nové doby, t. 15. ř. 1924), anebo vyhodí-li se prostě do vzduchu, aby se zachytil, dovede-li, kde chce (mluvilo se o rodném domě, kde každý prožívá z nejšťastnějších chvil svého života, Jos. Zd. Stehlík v Nár. p. 1. srp. 1924).

R. 1918 jsme se také pokusili rozlišovati případy, kde u takovýchto výrazů v přísudkové funkci je možno stačiti bez číslovky jeden. Číslovka jeden je nutná, kde podmět věty je nahrazen zájmenným tvarem to; žádný Čech, nezkažený výmysly našich »oprávců« jazyka, neřekne »to byl (byl to) z nejlepších učedlníků Kristových«, ani »to je (je to) z učedlníků Kr.«; každý, kdo mluví přirozeným způsobem českým, přidá slovo »jeden«. Nikdo neříká u nás na př., že křest je ze svátostí; řekne buď, že křest je svátost, anebo, že je jedna (nebo jednou) ze svátostí. Pilně jsme od r. 1918 hledali, ale i dnes známe ze skutečné mluvy lidové a z češtiny starší jediný případ, kde u podobných výrazů s předl. z, vyjadřujících skupinu, do níž patří nějaká osoba nebo věc, číslovka jeden scházeti může: konstatuje-li se o jedné osobě, že patří k určité, nějak omezené skupině předmětů. A to jen tenkrát, kde slovo jeden by stálo v 1. pádu. Nebude na škodu, přidáme-li zde několik dokladů, jež nám 2, 12 nebyly známy.

Z bible Kralické jsme měli doklady z vypravování evangelií, jak »přišla jedna z děvek (ne prostě z děvek) nejvyššího kněze« a počala praviti, že »tento (Petr) z nich (z učedlníků Kristových) jest« (tak Mar. 14, 66 n.). I jinde tak čteme, na př. »vinobraní Abiezerovo« t. Abiezeritských, z nichž byl Gedeon (výkl. na Soudc. 8, 2); tehdáž Sibbechai Chusatsky zabil Sáfu, kterýž byl z synů téhož obra (2. Sam. = 2. Král. 21, 18); poznal ho král Izraelský, že by z proroků byl (1. = 3. Král. 20, 41). Množná čísla, jimiž se zde vyjadřují skupiny osob, z nichž někdo jest, mají význam týž, jaký by mělo hromadné jméno jed[3]notné, zahrnující ony osoby v jedno i slovem, kde by číslovka jeden (v 1. p. a v platnosti přísudkové!) také nemusila býti; Štítný praví na př. v Naučení křesťanském (u Vrťátka 310) »ktož chce vjíti v obec křesťanskú, aby byl z lidu božieho (= z lidí božích), najprvé přijma vieru má křest přijieti« (= přijmouti). Posud řekne o někom náš venkovan, že je »z pěti dětí«; tak píše na př. také J. C. Hronský (U nás, Knižn. Slov. Pohľ. 2, 14) »Matej Rábota je zo ztratených ovečiek« (t. luterán). Tento způsob, vyjadřovati se bez číslovky, je v lidové mluvě v obyčeji zvláště, kde máme na mysli skupinu lidí sdružených nějakou vlastností, zvykem a pod. O člověku takovém řekne venkovan, že není z těch, co se rádi uhodí přes kapsu; Tyl (u Sekaniny 1, 107) vypravuje o někom, že »nebyl z oněch pošetilců, kteří nechtějí o smrti slyšeti, a kdyby jim už na jazyku seděla«; v Jiráskově Věku (Spisy 20, 376) dcera z herecké rodiny vykládá o sestře, »že je Paula z nich, že má také divadelní krev«. Stejně v slovenštině, na př. »nie sme my z tých, čo sa vystrábia« (= uzdraví; Kukučín 5, 200, 2. vyd. 159). I o pojmech neživých se tak někdy vyjadřujeme; tak píše Quido M. Vyskočil (Loupežníci, Švejdův Div. sborn. 169, 14) »nezbude ti, než aby ses spokojil se svým osudem, však i tak není z těch nejhorších«. To jsou věty české, v nichž nikdo číslovky nepohřeší. Ale číslovka by se v přirozené češtině ihned musila objeviti, kde by výraz, o nějž jde, byl jinou částí věty než přísudkem; o téže Paule by se musilo říci na př. »byla zde Paula, jedna z nich«, »potkal jsem Paulu, jednu z nich« atd.[1]

Ale i kde číslovka jeden scházeti může, obyčejně může býti i připojena; a již jsme řekli, že — mimo případy naposled uvedené, kde lidová mluva obyčejně číslovky neklade — dnes ji spíše přidáváme. Dnes bychom děvečce nejvyššího kněze do úst vložili nejspíše větu »zajisté ty jsi jeden z Ježíšových učedlníků«, jako učinil překladatel Passionálu již ve 14. stol. (2, 94). Učitel jiného jazyka by z těchto všech věcí sestavil pravidlo, podle kterého by se měla číslovka klásti nebo neklásti docela podle toho, jak ji klademe nebo neklademe v živém hovoru; u nás se proti zvyku jazyka starého i dnešního výjimka, možná jen za jistých okolností, povýšila na pravidlo vůbec platné.

[4]Také již r. 1918 jsme se ptali, proč by u takovýchto výrazů mělo platiti jiné pravidlo, je-li u podst. jm. spojeného s předl. z ještě příd. jm. v 3. stupni, než stojí-li podst. jméno samo. Že ani při příd. jm. v 3. stupni číslovka jeden není chybou, doklady z jazyka starého skoro jsme dokazovati nemohli; naši předkové neměli ve zvyku říkati o někom nebo o něčem, že je »z nejdokonalejších« nebo »jeden (jedno) z nejdokonalejších«, stačilo jim příd. jm. v 1. stupni, někdy zesílené nějakým příslovcem (velmi a p.). Již 2, 6 a 170 jsme uvedli doklady, z nichž bylo viděti, že našim předkům výrazy jako »z najmúdřejších jeden« nebo »klénot zemský, takměř jeden z najvyšších a najpilnějších« nezněly pranic nečesky; dnes můžeme přidati z Kralické bible »ty pak budeš jako jeden z nejšlechetnějších« 2. Sam. (4. Král.) 13, 13 a podobné výrazy, jen bez 3. st. »na niežto (lodi) bieše (= byl) král Menelaus, jeden z větších králóv řecských s svú čeledí« v Kron. Troj. (47a ve vyd. z r. 1468), »znáti na tobě, že nejsi z těch múdrých jeden, o nichžto Aristoteles praví…« (Tkadleček 2a). Neznáme ze staré doby dokladu, kde by u takového výrazu s příd. jm. v 3. st. číslovka jeden scházela (ačkoliv by nás jinak nepřekvapil); v Krameriově úpravě Trojanské kroniky (1812) čteme: »poněvadž král Thoas jest z nejlepších mezi všemi králi řeckými« (188), ale starý tisk z r. 1468 (107a) má »jest najlepší…«. Našim předkům výrazy jako »jeden z nejlepších« chybou nebyly, my, kde jich užíváme, bez násilí se jinak vyjádřiti nedovedeme: proč nám to má býti chybou?

Za naší paměti se počíná vyskytovati u těchto výrazů chyba, jež sama svědčí, že jich užíváme jen jako módní cetky, která nemá kořenů v našem jazykovém vědomí: k jednotnému jeden z nejlepších přitvořeno množné jedni z nejlepších. Tak jsme čtli v Č. slově 5. čce 1922 v reklamní chvále nějakého ličidla, že »bude se řaditi … k jedněm z nejlepších« (když již na oslavu tohoto zboží bylo nutně potřebí papírového »řaditi se«, proč nemohlo stačiti »k nejlepším«, což snad zní i důrazněji než »k jedněm z nejlepších?«). Podle Merc. St. M. Friedländrové (v odp. Nár. pol. 31. čce 1923) »najdeme v Londýně kluby, do nichž přístup není cizincům omezen a které jsou při tom jedny z nejzajímavějších svou pestrostí« (proč ne »patří k nejzajímavějším«?). »Spojené státy byly obohaceny přírůstkem obyvatelstva z Vašich občanů, kterých si vážíme jako jedněch z nejužitečnějších a nejpokrokovějších živlů našeho národa« (Nár. pol. 4. srpna 1923); snad by stačilo »jako užitečných a pokrokových, jako občanů, kteří nestojí za nejužitečnějšími a nej[5]pokrokovějšími…« a jak všelijak lze říci totéž. A dokladů podobných by čtenář zakrátko nasbíral dost. I bez superlativů; v Nár. pol. jsme čtli 1. čce 1923 o hrobě devíti českých vojáků u Zborova, kteří tam padli jako vojáci rakouští, slova »také naši od Zborova, jedni z těch, kterým osud nedopřál dostati se do legií«, jako by nestačilo prostě »z těch« bez číslovky. Je zde číslovka jeden v čísle množném správná? Odpovědi na to nedá nám ani jazyk starý ani jazyk lidový; obojí se vyhýbá opisům s číslovkou jeden, třebas je zná, a jsou-li v nich takovéto opisy vůbec řídké, množných tvarů neznáme ani z doby staré ani z dnešní mluvy živé. Musíme hledati odpověď v úvaze mluvnické, ptáti se, pokud jazyk vůbec zná množné tvary slova jeden.

Slovo to mívá v češtině i význam neurčitého zájmena. Vykládali jsme o tom 2, 72 nn. Naše pohádky mívají začátek »byl jednou jeden král…«, říkáváme »v jedné knize jsem četl« a p. Víme, že naše brusy na to nevlídně hledí, ale víme také, že se tak říkalo v staré češtině, že se tak říká v lidové mluvě podnes, i v jiných jazycích slovanských, víme, že není jedno, řeknu-li »jedna kniha« či »nějaká kniha« nebo nějak jinak podobně, a proto nevěříme, že by jeden zde bylo napodobením německého »ein«; ale nejde nám zde o to. Stará čeština stejně užívala i množného čísla jedni. Jako bylo lze říci »jeden člověk«, tak se říkalo také na př. »jednú jedni lidie k českému kniežěti … přistúpivše jemu pověděchu (= pověděli) o svatého otcě Prokopa svatosti« Pass. 314; a jako říkáváme jeden místo plného »jeden člověk«, tak bylo po staročesku možno říci i jedni = »jedni (jistí) lidé«, na př. »král Pyrrus, když před ním pověděli, že jeho jedni (= jedni, někteří z jeho lidí) v svém kvasu o něm zle mluvili, kázal jim před se a otázal jich…« Šach. 295a. Sem patří také jeden u nadávek (někdy i u jmen lichotivých), které bývá v češtině a slovenštině (také na př. v jazycích jihoslovanských) nejčastěji u vokativu (2, 75), ale i u jiných pádů (na př. všecko ve světě promrhal…, světoběžník jeden, Růž. Jesenská, Tajemství srdcí 41; ešte i ty ideš do mňa … pre jednu hlúpu sedliačku! Svet. Hurban Vajanský 4, 451; čo, já si mám zapchať ústa? pre jednu babu? Ter. Vansová, Slov. Pohľ. 9, 295; to je už predsa primnoho, od jednoho zločinca nechať sa toľko trápiť, P. Beblavý, t. 566); také zde je posud možné i mn. č. (vý jedny holomci! Kubín, Rozpr. Č. akad, 52, 444).[2] Tento způsob uží[6]vání slova jeden se ovšem podstatně liší od výrazů tvaru »jeden z nejlepších lidí« a nelze se ho dovolávati k ospravedlnění množného »jedni z nejlepších lidí« již proto, že jeden zde není podle významu neurčitým zájmenem, nýbrž číslovkou.[3]

Číslovka jeden je v množném čísle možná přirozeně jen, kde množné číslo je jen formální, kde jméno v množném čísle, k němuž se číslovka vztahuje, vyjadřuje pojem jednotný. To je u jmen pomnožných, která číslem množným jmenují předmět jediný (dudy, ústa, dveře, necky, narozeniny, vánoce a j.), a u jmen vyjadřujících předměty skupené, kde několik předmětů stejného druhu tvoří jednotnou skupinu (boty, manželé, rodiče, včely, koně, kde se množným číslem míní pár bot, osoby spolu tvořící dvojici manželů nebo rodičů, jedno včelstvo, pár koní a p.). Zde se množství počínajíc od 2 vyjadřuje číslovkami druhovými (»dvoje housle, troje necky, čtvery boty, patery koně« na rozdíl od »čtyři boty, pět koní«) a číslo 1 množným číslem jedni (jedny brejle, jedny včely); v. Gebauer-Ertl § 719, 2, b. Podle toho lze říci na př. tedy i »jedny z mých bot, jedny z nejveselejších vánoc, jedni z nejdokonalejších rodičů, které jsem kdy poznal«, a p. Sem lze jako výrazy pojmů skupených počítati i mn. č. jedni proti řadovým číslovkám vyšším, kde se číslovkou množnou vyjadřují rozličné skupiny předmětů stejných (jedni stáli, druzí seděli, třetí nebo jiní přecházeli; jedny klobouky jsou po 80, druhé po 100 K); i zde tedy lze říci »jedni z nich seděli, druzí (nebo jiní)…«.

Jinak číslovka jeden v češtině množného čísla nemá, a je proto nemluvnické i naprosto nesmyslné říkati »jedni z nejlepších lidí« a p. Nikdo neřekne »to jsou jedni z dělníků pana X., potkal jsem jedny z jeho dělníků«, každý Čech by řekl prostě »to jsou dělníci pana X., potkal jsem některé z jeho dělníků«; proto není česká věta »X. a Y. jsou jedni z našich nejlepších básníků«, po česku by zněla »X. a Y. patří (počítají se, počítáme je a p.) k naším nejlepším básníkům«, anebo, musíme-li již mluviti podle módy, »jsou z našich nejlepších básníků«.

Podle Jana Kiče (v Tribuně 15. srp. 1922) »Vrchlický napsal, že (Rosenfeld) je dle jeho soudu z největšího, co vytvořila poesie 19. st.«. Napsal-li tak sám Vrchlický či jsou-li to slova, jimiž p. Kič vystihuje mínění Vrchlického, nevíme. Česká slova to jsou [7]jen hláskami, ne duchem; věta »X. je z největšího« je kříženec z německé věty »X. gehört zum Grössten« (se zpodstatnělým das Grösste, což je v češtině neslýchané) s českou módní větou »X. je z největších…«. Čech by řekl asi, že Rosenfeld patří k největším zjevům básnickým, nebo že je z největších zjevů a p.

---

[1] Říkáme také na př. »nechci býti z jiných« t. »nechci se vylučovati z jiných, býti jiný než ostatní«; Chelčický v Sieti 175b píše: »nechtě (některý člověk) z lidí býti (= lišiti se od jiných lidí), aby od nich pohaněn nebyl, i plní je (Písmo) s nimi v nějakých činech nejistých«. Zde ovšem by číslovka nemohla míti místa již proto, že výraz s předložkou nevyjadřuje celku, jehož částí by »jeden« byl.

[2] V Kvasinách u Rychnova jsme slyšeli o prázdninách r. 1918, jak kdosi o komsi užil výrazu »jeden nejhodnější člověk«. I to asi patří sem.

[3] Důkaz, že jeden ve výrazech jako »jeden z nejlepších lidí« je číslovka, ne neurčité zájmeno, vidíme v tom, že lze mluviti také o dvou, třech atd. z nejlepších lidí, z učedlníků Kristových a p. Tak na př. vypravuje Škultéty v Slov. Pohľ. 40, 328: »dvadsiati študenti slovenskí, z najstarších, v rozžialení opustili Bratislavu«.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 1, pp. 1-7

Previous Povidla

Next Účel, následek