Časopis Naše řeč
en cz

„Jeden z nejlepších lidí“

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

O úpadku jazykového citu u nás svědčí snad nejvýmluvněji, že tak často i vědomě »okrašlujeme« svou řeč věcmi, které prostému Čechu, nepokaženému čtením nových spisů, překladů a novin, ani nemohou býti srozumitelné. A právě takové věci se ujímají nejsnáze: čím víc se slovo nebo rčení odchyluje od způsobu, kterým se vyjadřuje lid, tím zřetelnější znak jazykové správnosti v něm vídáme a tím raději jím zakrýváme vlastní ubohost dnešní češtiny knižní. Drobty náhodou vytržené z bohatství starého jazyka, které v životě již před sta lety zanikly, jako najmě, po výtce, stará slova, jimž se v nové době nesprávně rozumělo, jako kdyžtě, mluvnická nedorozumění, jako lhu místo starého, lidového a správného lžu, nebo dnes do omrzení se vtírající ničeho v záporných větách (ničeho nemám, ničeho se nestalo), výmysly lidí, neznalých českého slovníku a české mluvnice, jako nadjíti místo přijíti (nadejde doba, nadešlo jaro), oproti, obhajoba, padají u nás v zemi dobrou a vydávají užitek hned tisící jen proto, že si jich kde kdo musí všimnouti, i kdo se shání po takových ozdobách, i kdo podle nich posuzuje dokonalost řeči: při tom bez ostychu, ani si toho nejsouce vědomi, hřešíme dále proti duchu českého jazyka i proti jeho nejzákladnějším pravidlům mluvnickým.

Dnes je, jak se zdá, zvláště oblíbeným důkazem jazykové čistoty, vynechá-li se slovo jeden, ať to je možné či nemožné. Dnes [5]by již babička nesměla vypravovati, že »byl jednou jeden král« atd.: musila by říci jen »byl král«, protože ten král beztoho byl jen jeden a mohl býti jen jednou, ne dvakrát nebo třikrát. Bratří neuměli česky, když v Kralické bibli v evangeliu sv. Matouše napsali »i přistoupila k němu (k Petrovi) jedna děvečka«. V novinách jsme čtli letos: »S příslušného místa se dovídáme, že jak (loď) Goeben, tak i ministerstvo vojenství (v Cařihradě) zůstalo úplně nepoškozeno, rovněž tamější ponorky. Jen torpédovka byla pumou poškozena«. Jaká torpédovka? Předloha ovšem měla ein Torpedoboot; každý Čech by jinak řekl »jedna torpédovka«, protože zde ein ani není neurčitým členem, nýbrž číslovkou, ale dnes zní »češtěji«, neřekne-li se tak. O zásilkách potřeb z Ameriky do Evropy jsme čtli: »Nebude se dávati přednost spojenci před druhým«. Překladatel slyšel kdesi, že »jeden před druhým« není dobře po česku. Kdyby byl napsal »spojenci před spojencem«, bylo by to snad sice již nezvyklé, ale české (jako ruka ruku myje): ale napsal-li »spojenci před druhým«, ne »jednomu spojenci před druhým«, není to ani české, protože tak nikdo neříká ani jindy neříkal, ani dosti srozumitelné, protože Čech jeho slovům spíše bude rozuměti tak, že spojenec nemá míti přednosti před jiným, před nespojencem. Překladatel se tu spokojil jen tím, že vynechal slovo, které prý se má vynechávati: zní-li po česku, co napsal, čili nic, ani se již nestaral. Ostatně, směl-li napsati na př. v 14. stol. Štítný »jeden bratr zabil druhého«, smíme tak psáti v 20. stol. i my, tím spíše, že v oné novinové větě ani nejde o děj vzájemný mezi dvěma spojenci. (K této věci se ještě vrátíme.) Ale nám jde nyní o vynechávání slova jeden dnes zvláště oblíbené, jímž vznikají i věty naprosto nesrozumitelné.

V listě z venkova jsem četl: »Zemřel z nejlepších lidí našeho města«. V článku o Králových výčitkách nedosti správným jambovým veršům: »Co bychom pak řekli Máchovu verši z nejkrásnějších, jimiž se může naše básnictví honosit, ale teoreticky naprosto nesprávnému: na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.« Ve zprávě divadelní: »Královské Vinohrady, z nejmladších a nejpodnikavějších českých měst, oslavily v sobotu 24. listopadu desítiletí svého městského divadla.« V jiné novinářské zprávě: »Je v příliš dobré dosud paměti, jak dlouho to trvalo, než se zjistil pravý stav oné z nejbolestnějších pražských afér.« A takové věty čítáme dnes skoro denně. Jsou to věty české? Přiznávám se, že málo co se mému citu jazykovému tak příčí, jako takovéto věty. Vím, že osobní cit v těchto věcech nerozhoduje; ale vím také, že jsem nikdy nic takového nečítal ani v knihách starých ani u spisovatelů nových, jejichž jazyk se uznává za dobře český, a že jsem [6]nikdy nic takového dříve neslýchal ani v Praze ani mezi lidem venkovským. A nedovedu v tom viděti nic, než poblouzení, jehož by nebylo, kdybychom měli dosti živého citu jazykového. A první pramen tohoto poblouzení zase byly veliké oči strachu, abychom slovem jeden nenapodobili neurčitého členu německého.

Obyčejně v takovýchto větách bývá nejvyšší stupeň přídavného jména: ale to je jen následek naší záliby v superlativech, již správně pokárané na str. 305 I. roč. t. l. O nic správnější nebo nesprávnější by nebylo, kdybychom řekli na př., že zemřel »z dobrých lidí našeho města«. V starším jazyce vět podobných s třetím stupněm přídavného jména skoro nenajdeme. Znám jediný doklad, ve kterém je číslovka jeden; nestavím mnoho na této okolnosti, protože je to doklad jediný, k tomu s větou po stránce větové ne dosti zřetelnou, ale přece jej uvádím. V stč. překladě Života Josefova si povídají bratří o Josefovi, jehož nepoznali: »Vězte, že člověk tento… skrze čáry svého koflíka… byl by všecky naše skutky poznal jako při všem byv a k tomu divný a z najmúdřejších jeden« (v Prusíkově Kroku 2, 127), což tuším znamená »jako by byl při všem býval a jako muž obdivuhodný a jeden z nejmoudřejších«. Ani bez stupně přídavného jména mnoho dokladů podobných není: naši předkové se vyjadřovali, jako se podnes vyjadřuje náš lid, nejraději přímou cestou bez okliky s předložkou, a chtěli-li koho pochváliti, řekli prostě na př., že je moudrý anebo nejmoudřejší člověk. Ale některé doklady přece lze shledati, z nichž je viděti, že nejčastěji v takových větách číslovka jeden bývala; a opravdu bude lépe, vyložíme-li podle nich nejprve, kde scházeti nemá.

Vlastně to bylo aspoň z části již vyloženo. Zenklův Rádce (v 2. vyd.) píše, »jeden s 3. stupněm přídavného jména přísudkového jest úplně zbytečné«. Výklad Zenklův je zúžen tím, že je v něm řeč o 3. stupni přídavného jména; slovo »zbytečné« vlastně povídá málo, protože jde o otázku, co je nesprávné, a v každém jazyce najdeme množství slov někdy zbytečných, jichž proto potlačovati nelze, neboť by se to dělo na útraty zvyku i správnosti jazykové. I jinak Zenklův výklad ještě doplníme: ale i tak, jak byl napsán, měl by stačiti, aby se nepsaly věty, jaké jsme svrchu uvedli. Kde výraz částečnosti s předložkou z je jinou částí věty než přísudkem, v starém jazyce i v mluvě lidové vždy má ještě číslovku jeden (anebo jiné slovo podobného větného úkolu). Jest to také pochopitelné: mimo přísudek potřebuje věta (aspoň zpravidla) nějakého slova, na němž by bylo viděti pád, a jako nemohu říci »z města přišel« místo »někdo (nějaký člověk atp.) z města přišel«, nemohu ani říci »přišel ze služebníků«, »zemřel z nejlepších lidí« místo »přišel jeden ze služebníků«, »zemřel jeden z nej[7]lepších lidí«. A že užíváme zde slova jeden, děje se proto, že ho přece užíváme vůbec, kde z většího počtu předmětů slušejících dohromady jmenujeme »jeden«.

Tak na př. ve větách, kde takový výraz je podmětem. Ve vypravování o tom, jak Petr zapřel Krista, čteme (podle bible Kralické) »přišla jedna z děvek nejvyššího kněze«, jinde »jeden pak z těch zločinců rouhal se jemu« (Luk. 23, 39), »jeden z vás ďábel jest« (Jan 6, 70). Hájek (v předmluvě) napsal »jeden pak dosti z učených lidí, jménem Eneas, syn Sylviuov, …ten také… tu vzal na se práci, aby… kroniku sepsal«: »jeden dosti z učených (t. j. z dosti učených) lidí« je přece dosti podobno dnešnímu »jeden z nejučenějších lidí«?

Zrovna tak přece musíme říci, kde jde o předmět: nemohu-li říci jinak na př., než »přivedli jednu z děveček (»vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých« Mat. 18, 28), nemůže přece býti chybnou ani věta »ústupem na Tagliamento vykonalo italské vojsko jednu z nejobtížnějších operací, známých v dějinách válečných vůbec«? Jak je nemožný předmětový výraz takového způsobu bez číslovky jeden (anebo bez jiného podobného slova), nejlépe viděti z překladů evangelia sv. Matouše 23, 34. Text řecký a překlad Vulgaty mají tam předmětový výraz předložkový (ex illis occidetis et crucifigetis, et ex eis flagellabitis Vulg.): jest-li to správná řečtina a latina čili nic, nechceme uvažovati. Staří naši překladatelé ve zbožné úctě k slovům Písma snažili se překládati slovo od slova: tak na př. Čtenie knězě Benešovy, jež známe z vydání Měrkova (v Prostějově 1917) mají »ova, jáz šéli (hle, já posílám) k vám proroky a mudrcě a mistry, a z těch zabiete a ukřižujete, a bičevati budete v sňa[t]ciech (shromážděních) vašich«. Bible Kralická, jež je plodem stejně zbožné úcty ke znění původnímu, k starým českým překladům i rázu českého jazyka, přidala dvě slova: »aj, já posílám k vám proroky a moudré a učitele, a vy z těch některé zmordujete a ukřižujete, a některé z nich bičovati budete v školách svých«; přidala »některé«, protože je číslo množné (v jednotném čísle by bylo »jednoho«), a přidala to slovo, že věta ona bez něho by nebyla česká, jako z téže příčiny Luther přidal »etliche«.

A stejně nemožné jsou podobné výrazy na př. v přístavku. Nemohu říci »přišla Anna z děveček«, musím říci »Anna, jedna z děveček« (anebo »Anna a Marie, dvě z děveček«); a zrovna tak musím říci »Královské Vinohrady, jedno z nejmladších a nejpodnikavějších českých měst«. Stejně musíme psáti i v přívlastcích, volněji připojených ke svému jménu; správně je napsáno na př. v Sovově románě »Tóma Bojar«: »(rodina N. N.) zůstala v kraji [8]jako jedna z poslednějších rodin zemanských« (»aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás« 1. Mojž. 3, 22). Stejně musíme psáti v předmětě vyjádřeném třetím pádem: »kdož by koli dal jednomu z těchto maličkých toliko číši vody studené k nápoji ve jménu učedlníka, zajisté pravím vám, neztratiť odplaty své« (Mat. 10, 42) v bibli Kralické je stejně české, jako na př. Benešovo »jednomu z najmenších těchto«, které svým superlativem se zase těsněji drží Vulgaty (uni ex minimis istis). Atd.

A nyní tedy o výrazech přísudkových (anebo, jak se od dob Gebauerových u nás říkává, po mém soudě ne správně, doplňkových). Jest pravda, že se říká na př. »jsem z pěti bratří«, »nechci býti z jiných«, »nejsem z těch, co by dovedli něco takového udělati«, »to je z těch věcí, co jsem onehdy koupil«; »děvka počala praviti, že tento (Petr) z nich (Ježíšových učedlníků) jest« (Mar. 14, 69), »nejsi-liž i ty z učedlníků jeho?« (Jan 18, 25). České překlady bible na místech zde uvedených (a na jiných jim podobných) překládají do slova z Vulgaty a z řečtiny, ale ne proti správnosti svého jazyka; Luther na př. musil již přidávati »einer« (du bist auch einer von denen Mat. 26, 73; dieser ist der einer Mar. 14, 69; du bist der einer t. 70; du bist auch derer einer Luk. 22, 58; bist du nicht seiner Jünger einer? Jan 18, 25). Tedy v přísudku slova jeden klásti nebudeme? Proč nám však časem znějí tak nečesky věty (s 3. stupněm přídavného jména i bez něho), hovějící tomuto pravidlu, proč zrovna v duchu vídáme jejich původce, jak se brání, aby do nich nepřidali »zbytečné« číslovky jeden (anebo jiného slova podobného)? Čtěme si bez mluvnických předsudků na př. tyto věty, vesměs nasbírané v časopisech z několika dní: »Epický temperament, jenž je z Vrbových předností, je i jeho závažným nebezpečím«; »z jeho (umělce, který na Vinohradech hrál Shakespearova Antonia) hereckých vlastností je, ne v špatném smysle, ležérnost«; »ten, který je z nejlepších znalců otázek zahraničných... jest zbaven dosud možnosti vykonávati funkci poslaneckou«. Proč, čteme-li v Mašínově Slovníku českých vazeb a rčení (bez výstrahy) na př. Pastrnkovu větu »Dobrovský jest jedním z oněch mohutných pilířů, na kterých spočívá nynější budova české osvěty«, nepociťujeme potřeby opraviti ji škrtnutím číslovky? Proč nás (aspoň mne) neurážejí věty jako »byl to jeden z těch výkonů vysoké umělecké úrovně, které vyrážejí pero z ruky«, »urovnání tohoto sporu jest prý jedním z úkolů italské cesty Lloyda George«, »je to kurs..., který tehdy byl jedním z důvodů pro vyrovnání to (s Uhry)«? Odpověď jest: proto, že není přísudek jako přísudek.

Kde v úloze přísudkové (anebo podobné přísudku) bychom [9]chtěli míti jiný pád než první, musí býti slovo, na kterém by pád bylo viděti, tedy podle potřeby i to nešťastné slovo jeden. Chci na př. říci, že mám Karla za poctivého člověka a chci to mermomocí říci způsobem, v němž se nám v posledních letech tak zalíbilo: nemohu říci »mám Karla za z nejpoctivějších lidí«, protože by tomu nikdo nerozuměl; musím říci »mám Karla za jednoho z nejpoctivějších lidí«. A zrovna tak musím říci, kde náš mluvnický cit dnešní žádá raději sedmého pádu přísudkového než prvního. Neříkáme dnes »má přednost jest to a to«, říkáme »mou předností je to a to« (vím dobře, že se náš cit mluvnický v této věci mění, ale nejde mi zde o to); řeknu-li »to a to je z mých předností«, schází mi ve větě něco, na čem by bylo viděti sedmý pád, a tento nedostatek křičí, přidám-li ještě jiné přísudkové jméno v sedmém pádě (»epický temperament, jenž je z Vrbových předností, je i jeho závažným nebezpečím«). To je jedna z příčin (anebo zatím ještě »to je z příčin«), proč se v takových větách náš (aspoň můj) mluvnický cit bezděky ohlíží po něčem, co by větu jaksi doplnilo. Jest ovšem ještě příčina jiná, trochu méně makavá.

Vypravuji na př. někomu, že u mne kdosi byl; »říkal, že je z Plzně«. Byl tedy z Plzně. Mohu tedy říci »byl to z Plzně«? Nemohu; nebyla by to česká věta, a musím přidati něco, na čem je viděti první pád, říci na př. »byl to kdosi, nějaký člověk atp. z Plzně«. Anebo byl ten muž ze spolku »Radostslav«. Mohu o něm říci »byl to člen spolku«, ne »byl to ze spolku«; a chci-li to opsati způsobem dnes tak oblíbeným, musím přece také říci »byl to jeden z členů spolku«, ne »byl to z členů spolku« (číslovka jeden pak je zde na místě proto, že »členové spolku« je množný pojem, který lze počítati). Tedy o Petrovi děvečka mohla říci, že je z Kristovy družiny, z Kristových učedlníků; kdyby se byla vyjádřila poněkud jinak, byla by řekla »je to učedlník Ježíšův«, anebo »je to jeden z učedlníků Ježíšových«. Je zde totiž rozdíl, jemný sice, ale přece rozdíl, který čeština vystihuje tvarem věty. Mohu o podmětě vypovídati, z kterého místa, z které skupiny, z čeho, nač je atd.; pak v úloze přísudku (který zde ani přísudkem v nejvlastnějším smyslu toho slova není) může býti výraz příslovečný, a mohu na př. o člověku říci, že je z Plzně, ze spolku, z mých žáků, o noži, že je z dobré ocele, na rozřezání papíru atd. Ale vypovídám-li o osobě neb o věci (vlastním přísudkem), co je nebo jaká je, žádá čeština slova, na němž je znáti přísudkový ráz, tedy nějakého jména (podstatného, přídavného, číslovky nebo zájmena): musím tedy říci na př. »je to nástroj z nejlepší ocele«, »je to člověk z Plzně«, a také (zase podle mého citu) »je [10]to jeden z mých žáků«. O rozdíle, který zde vidím, svědčí tuším zvláště jedna věc. Výklad, podle něhož číslovka jeden v češtině schází, jsou-li takovéto výrazy přísudkem, pochází od Bartoše (po prvé byl v Listech filol. 2, 149): není náhodou, že v jeho dokladech není ani jediného, kde by se nemluvilo o skupině osob vzniklé shodou nahodilou (je z roty pikhartské, z učedlníků člověka tohoto, z rebelantů, z vypověděných). Kde jde o skupiny, sdružené podstatnými znaky pojmovými, říkáme raději odjakživa, co která osoba nebo věc jest, ne z které skupiny jest.

A když jsme si oblíbili, vyjadřovati přímý přísudek (jako odpověď na otázku »co je?« »jaký je?«) stále a stále opisem částečného poměru, musíme mu také dávati tvar skutečně přísudkový. Na otázku, co jest naděje, naši předkové by byli zkrátka odpověděli »božská ctnost«; chceme-li my naznačiti, že je božských ctností více, nemáme říkati »naděje je z božských ctností«, nýbrž »naděje je jedna z božských ctností«. Ptám-li se někoho, co soudí o Svatopluku Čechovi, chci od něho slyšeti, jaký podle jeho soudu jest, ne k jaké skupině našich spisovatelů patří. A správná odpověď (podle mého citu) bude na př., že je jeden z našich nejlepších básníků, ne, že je z našich básníků. A ten rozpor mezi psychologickým základem takových vět a mezi tvarem, jakým se dnes tak často vyjadřují, je příčina, proč nás ten tvar neuspokojuje, třebas si jí snad ani nebýváme vědomi.

 

Po těchto úvahách bych rád položil určitější pravidla, jakými bychom se podle mého mínění měli říditi ve větách s takovýmito výrazy. Po jedné stránce není to snadné, totiž pokud jde o věty, v nichž by číslovka jeden měla či neměla býti ve výraze přísudkovém v 1. pádě: věty sem slušející nejsou stejné povahy, a přece není lehko s plnou určitostí je roztříditi v pevné skupiny. Rozeznávám tento trojí druh, jejž snad nejlépe vystihují příklady, které kladu proto na začátek:

1. Byl to jeden z nejlepších lidí. Mluvím o osobě nebo věci známé z přímé přítomnosti nebo z celé souvislosti řeči, naznačím ji jako podmět pouhým středním zájmenem to a přísudkem jí přiděluji nějaký pojem jiný (obyčejně širší). Jsou to věty, v nichž přísudkem může býti jen podstatné jméno (někdy i na př. osobní zájmeno) anebo složitý výraz, nahrazující jméno podstatné v prvním pádě: jsem to (co zde vidíš) já, jest to Karel, jest to (muž, o němž mluvím) učenec, jest to hodný člověk, jest to někdo z Plzně, byl to (kdo to udělal) někdo z vás, jest to dobrý nůž atd. Každý cítí, že v takovýchto větách nemůže býti přísudkem na př. pouhé jméno přídavné, ani výraz příslovečný bez nějakého pří[11]davku, který by z něho udělal výraz jmenný v 1. pádě: nikdo neřekne na př. jest to hodný, jest to (tento člověk) z Plzně, byl to z vás atd. Z toho plyne, že nemůže scházeti číslovka, vybírám-li tak za přísudek z nějaké skupiny osob jednu (anebo více osob), s níž stotožňuji osobu, o níž mluvím anebo již představuji. Děvečka vně v síni nejvyššího kněze mohla říci o Petrovi, že jest z učedlníků Ježíšových, ale nebyla by mohla říci »jest to z učedlníku Ježíšových«, nýbrž »jest to jeden z učedlníků Ježíšových«; mluvím-li o vinníku a mám podezření o osobě určité, musím říci »byl to jeden z vás«, ne »byl to z vás« atd. A protože přece není nijakého rozdílu v této věci, jest-li v takovémto výraze nějaké přídavné jméno v 3. stupni či nic, nemůžeme pokládati za českou větu, již jsem nedávno četl v posmrtné vzpomínce: »byl to z nejlepších kněží a také z nejlepších lidí, takových lidí, jakých je nám zapotřebí…«, místo »byl to jeden z nejlepších lidí…« — Stejně musí býti tvořen výraz přísudkový, stojí-li zájmeno to v takovýchto větách (s jemným rozdílem významovým) na začátku: »to jest jeden z učedlníků Ježíšových«, »to byl jeden z nejlepších kněží.«[1]

2. Naděje jest jedna z božských ctností. O podmětě plně vyjádřeném (anebo nevysloveném proto, že jest docela zřejmý ze souvislosti) vyslovuji přísudkem, že jest členem určité pojmové skupiny, v podstatě v sobě uzavřené a hotové. Na př. »Sirius jest jedna z hvězd«, »Melpomené byla jedna z mús«, »naděje jest jedna z božských ctností«. Pojem podmětu stotožňuji prostě s jedním z členů skupiny, o niž jde, vypovídám o něm, »co jest«, a proto tuším jest zde číslovka na místě. Cítím, že zde jest slabý bod mých výkladů proto, že jich nedovedu podepříti skutečnými doklady z dějin jazykových ani z mluvy lidové: ale protože v dalším druhu vět, o nichž mluvíme, číslovka jest aspoň možná, není chyba, jíž se snad dopouštím, veliká. Sem počítám také věty, jako »Svatopluk Čech byl jeden z největších našich básníků«: mému citu tvar větný bez číslovky jest aspoň stejně nečeský, jako by byl ve větě na př. »kůň jest ze ssavců«.

3. Petr byl z učedlníků Páně anebo Petr byl jeden z učedlníků Páně. O podmětě plně vyjádřeném (anebo ze stejné příčiny nevyjádřeném) vyslovuji přísudkem, že jest členem skupiny, jejíž [12]členové jsou v ní sdruženi jen nahodile a jež by mohla také zaniknouti. Sem patří Bartošovy doklady, které byly východištěm všeho toho vypouštění číslovky, tak často neoprávněného: »ty jsi z učedlníkuov člověka tohoto«, »svým vlastním vyznáním toho potvrdil, že z rebelantů byl«, »komisaři relací činili, že sic nalezli některé podezřelé, ale ti že se, aby z vypovězených byli, neznají. Toho způsobu jsou také věty bez číslovky ve dnešní mluvě živé: »jsem z pěti bratří«, »nechci býti z jiných«, »nejsem z těch, co…« (i jinak zvláště ve větách záporných tak říkáme: »nejsem z členů spolku« atp.). Ale i zde jsou také staré doklady s číslovkou. V staročeském Passionále na př. čteme větu »svatý Štěpán, boží mučedlník, byl jeden z volených sedmi jáhnóv«, v Kralické bibli (a podobně v jiných českých překladech evangelií, starých i pozdějších) »Lazar pak byl jeden z stolících s ním« (Jan 12, 2). Jest pravda, že zde má číslovku již původní znění řecké i latinská Vulgata (Lazarus vero unus erat discumbentium cum eo), ale stejně znějí na př. i jiné překlady slovanské (též překlady staroslověnské). Z toho soudíme, že číslovka jeden zde není germanismus (či bude kdo hledati germanismy v původním znění evangelií?) a že se nepříčí jazykovému duchu slovanskému ani českému: vždyť na př. Bratří, dovedli-li jinde podle potřeby svého jazyka ke slovům Písma slovo přidati, byli by je dovedli zde také ubrati, kdyby bylo uráželo jejich jazykový cit. Věty »Petr byl z učedlníků Páně« a »Petr byl jeden z učedlníků Páně« jsou různé větné tvary stejného významu, z nichž jeden nevylučuje správnosti druhého: jeden z nich má v přísudku výraz příslovečný, druhý výraz jmenný, a obojí věty se neliší od sebe v podstatě nic jinak než věty »Karel je z Plzně« a »Karel je Plzeňák«. A vidíme-li, že výraz jmenný pravidlem bývá skoro ve všech jiných úkolech větných, snadno pochopíme, že jazyk již svou stálou snahou po stejnosti svých prostředků jest veden k tomu, aby byl výraz stejný také v úkole přísudkovém. V němčině tato snaha způsobila již dávno před Lutherem, že v ní větný tvar »Petr byl z učedlníků Páně« jest nemožný, v češtině tento vývoj ještě není ukončen, ale děje se v ní (a dálo by se v ní asi, i kdyby byla od němčiny oddělena mořem) totéž. Nám věty tvaru »Petr byl z učedlníků Páně« znějí již dosti nezvykle, ale ne cize: užívejme jich na př. ve slohu vyšším, užívejme jich vůbec, kde jich užívá mluva lidová, ale nebojme se tvaru druhého. Větný tvar bez číslovky v tomto druhu vět jest možný, ale nikoli nutný.

 

Opakuji, že zejména po této stránce mé výklady nejsou všude tak nepochybně doloženy, jak bych si sám přál. Snad někdo ze [13]čtenářů má bezpečných dokladů více: »Naše Řeč« by je ráda uveřejnila, i kdyby těmto výkladům byly na odpor.

O jedné věci nelze pochybovati: takové výrazy by neměly býti bez číslovky jeden (anebo bez jiného slova podobného), kde jsou najisto jinou částí věty než přísudkem. Neříkalo se ani se neříká po česku »z mých žáků umřel, »N. N., z mých žáků umřel« atd., a nejsou českými ani věty »z mých nejlepších žáků umřel«. Píše-li se tak, je to jen tím, že někdo nedobře rozuměl nějakému brusičskému pravidlu, snad neúplnému nebo nezřetelnému (na př. »jeden bývá často zbytečně tam, kde není na slově tom důrazu, na př.… »Jedna z nejkrásnějších ulic pražských jest atd., spr. z nejkrásnějších ulic« v 3. vyd. matičního Brusu). Podle mého zdání by měla býti číslovka (anebo slovo podobné) také, kde by přísudek měl býti v 7. pádě (»epický temperament jest jednou z Vrbových předností«), a i v pádě 1., kde se skutečně o podmětě vykládá, co nebo jaký jest. Ovšem by nebylo na škodu našemu novému písemnictví, kdybychom si řekli, že snad ani není potřebí pořád o všem možném psáti, že je »z toho a z toho« anebo »jedno z toho a z toho«, že je možno také se vyjadřovati jinak.

Kde je podmět dvojný nebo množný, je rozdíl jen v tom, že číslovka jeden není již podle smyslu možná. Četl jsem na př. větu »oba Boleslavové (t. j. Boleslav I. a II. v dramatech Vrchlického) jsou z velikých postav našeho jeviště.« Proč ne raději zkrátka »jsou veliké postavy«, anebo »náleží, patří, vždy budou počítány k velikým postavám«? Podobně bych nějak naložil s větou »jdeme vstříc událostem, které budou z nejožehavějších peripetií světové války«. Kdo takto píše, přece sám cítí, že píše, jak nikdo nemluví? A přidávám: jak se u nás nikdy nemluvívalo.

[1] Jsou ještě jiné věty s podmětovým zájmenem to, v nichž toto zájmeno nahrazuje jméno osoby nebo věci, jíž nedovedu anebo nechci z jakékoli příčiny pojmenovati: na př. »bylo to takové bílé, ale nevím, co to bylo«, »leží to pod švestkou, je to modré, a není to švestka«, »nemá to co jíst, ale pána to dělá«, »je to z těch věcí, co jsem nedávno koupil«, »leží to na stole« atd. Takovéto věty mohou míti přísudky nejrozmanitějšího tvaru a netýká se jich hořejší pravidlo.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 1, s. 4-13

Předchozí Antonín Frinta: Rukopisné podvrhy a naše spisovná řeč

Následující Vojtěch Kebrle: Zařaděn či zařazen?