Časopis Naše řeč
en cz

Koncepce stylotvorných faktorů v československé lingvistice: rozbor, kritika, nástin řešení

Jan Chromý

[Články]

(pdf)

The conception of style-forming factors in Czechoslovak linguistics: analysis, critique and potential solutions

The article presents an overview of research on style-forming factors in Czechoslovak linguistics. The conception of style-forming factors was unique at the time of its introduction, but it has not been developed much since then. The article identifies the following problems with this conception: (1) The processual domain of style is not examined; (2) Factors are derived from the resultative domain; (3) It is not clear what particular factors influence and to what extent; (4) Some factors are complex and they could be broken down into partial factors; (5) There is no limit to what can potentially be a style-forming factor. The article offers a possible solution to these problems: experimental research on style-forming factors.

Key words: communication, style, style-forming factors, written text
Klíčová slova: komunikace, styl, stylotvorné faktory, psaný text

V tomto textu se budeme věnovat otázce vlivu „externích“ (běžnou terminologií můžeme říci „mimojazykových“) faktorů na produkci psaného textu. V československé lingvistice jsou tyto faktory nazývány „stylotvorné“, někdy se též mluví o „slohotvorných činitelích“. V posledních letech se někdy užívá i označení „komunikativní faktory“ (Krčmová, 1991; viz níže).

Koncepce stylotvorných faktorů je nedílně spojena s funkčně-strukturním pojímáním jazyka, respektive stylistiky. Zde si nejprve představíme různé pohledy na věc v československé lingvistice, zároveň se budeme snažit o kritický přístup k těmto pojetím a posléze se pokusíme o nástin alternativního pojetí, které by se dovedlo s kritizovanými body lépe vyrovnat.

 

Stylotvorné faktory v československé lingvistice

To, že produkci psaného či mluveného textu ovlivňují určité externí faktory, je zjevné, ne-li samozřejmé. Nezdá se proto zvláště závažné, kdo s otázkou stylotvorných faktorům přišel. Jisté je, že v československé lingvistice bychom náznaky této problematiky viděli už u Bohuslava Havránka (1940, cit. podle 1963) a Viléma Mathesia (1942).

[58]Havránek píše, že „styl je způsob využití (výběr) jazykových prostředků v daných jazykových projevech jak podle jejich konkrétního cíle, formy a situace, tak podle individualizačního zaměření […] mluvčího, resp. pisatele.“ (s. 77) Ačkoliv se zde nemluví přímo o „stylotvorných“ či „slohotvorných“ faktorech/činitelích, je zřejmé, že si Havránek všímá toho, že výběr jazykových prostředků je spoluurčován mimojazykovými skutečnostmi – cílem, situací a „individualizačním“ zaměřením mluvčího.

Podle Mathesia (1942) je „možno mluvit o slohu v dvojím smyslu. Rozdíl záleží v tom, že v prvním případě máme na mysli sloh jako skutečnost jevící se na hotovém výtvoru jazykovém […], kdežto v případě druhém myslíme slohem možnost, kterou určuje situace, v níž výtvor jazykový vzniká.“ (s. 35) Tato situace podle Mathesia „zahrnuje tři důležité faktory: materiál jazykový, osobnost mluvčího nebo pisatele a cíl, k němuž se směřuje“ (s. 36). Na základě těchto faktorů pak Mathesius vyčleňuje sloh jazykového základu (např. sloh český či francouzský), individuální sloh (např. Šaldův sloh) a funkční sloh (např. sloh důvěrného listu). Klíčové je podle Mathesia rozlišení individuálního slohu (tj. způsobu, „kterým se v jazykovém výtvoru projevují vyjadřovací schopnosti, záliby a zvláštnosti mluvícího nebo píšícího subjektu, autorské individuality,“ s. 36) a slohu funkčního (tj. způsobu, „kterým jazykový výtvor odpovídá na vyjadřovací nároky funkčního objektu“, s. 36). V Řeči a slohu tak Mathesius mluví přímo o faktorech, které určují vznik jazykových projevů (jednou jim dokonce dává přívlastek „slohové“), a najdeme u něj důraz na rozlišení mezi individuálními a funkčními aspekty slohu, což velmi úzce souvisí s pozdějším rozlišením subjektivních a objektivních faktorů (viz níže).

Přímo o stylotvorných faktorech / slohotvorných činitelích se však začalo mluvit až v 50. letech 20. století. Impulz vzešel nejspíše od Františka Trávníčka (1953). Trávníčkovo pojetí mluví o základním stylotvorném činiteli, kterým je oblast lidské činnosti: „Jestliže jazyk ‚objímá všechny oblasti lidské činnosti‘, jak praví Stalin, a jsou-li tyto oblasti velmi hojné a rozmanité, je zcela přirozené, že se tato hojnost a rozmanitost oblastí lidské činnosti odráží v jazyce, v jazykových projevech.“ (s. 28) Tento odraz Trávníček vidí jednak v tom, že „původce projevů užívá takových jazykových prostředků, které hovějí myšlenkovému obsahu projevů“ (s. 28), jednak v tom, že se projevy liší v závislosti na dané činnostní oblasti („odborník vykládající o nějaké odborné otázce odborníkům užívá z větší nebo menší míry jiného výraziva než třeba novinář, píšící o téže otázce pro široké okruhy čtenářské,“ s. 29).

Lidská činnost má podle Trávníčka tři stránky: svůj cíl (zaměření), své prostředí a svého vykonavatele. Tyto stránky se podle něj „obrážejí v projevech a proto můžeme mluvit o cíli, zaměření projevů, o prostředí, ve kterém projevy probíhají, a o původci projevů, který je zároveň vykonavatelem činnosti“ (s. 30). To jsou tři činitele, které Trávníček vedle oblasti lidské činnosti uvádí – původce projevů je [59]podle Trávníčka činitelem subjektivním, cíl (zaměření) a prostředí jsou činitele objektivní. Tyto svoje poznatky Trávníček příliš nerozvíjí – je však nápadné, že jeho koncepce je v principu shodná s tím, co píše již Havránek.

Vedle Trávníčka vystoupili k tematice stylotvorných faktorů v polovině padesátých let především Eugen Pauliny a Karel Hausenblas. Pauliny (1955) definuje stylotvorné faktory jako „všetky vonkajšie podmienky, ktoré podmieňujú podobu jazykového prejavu ako oznamovacieho celku“, (s. 19) a uvádí čtyři činitele: stimulus („podnet vonkajší alebo vnútorný, ktorý podávateľa núti uskutočniť prehovor“, s. 19); oznamovací sílu (sdělnost), prostředí a kontext (zde Pauliny rozlišuje zejména situační a jazykový projev); dialogičnost vs. monologičnost a mluvenost vs. psanost.

Z hlediska dalšího myšlení o stylotvorných faktorech byla však zásadnější studie Karla Hausenblase K základním pojmům jazykové stylistiky (1955). Stylotvorné činitele jsou pro něj „podmínky a potřeby vyjadřování“ a – v návaznosti na Trávníčka – rozlišuje činitele individuální (subjektivní) a objektivní. První jmenované „mají význam při rozboru jedinečného stylu konkrétních projevů a při rozboru osobitého stylu (individuálního)“ (s. 10). Mezi subjektivní činitele Hausenblas řadí schopnosti a záliby, vzdělání a zkušenosti autora projevu – jde však pouze o ilustraci. Hausenblas k tomu říká, že „není dobře možno vypočítat je ani obecně stanovit míru jejich vlivu na utváření stylu jazykového projevu“ (s. 10).

Důsledněji se Hausenblas věnuje stylotvorným činitelům objektivním – uvádí dokonce strukturovaný výčet hlavních z nich. Obecně rozlišuje tři skupiny objektivních faktorů: a) faktory spjaté s myšlenkovým podkladem vyjádření (funkce sdělení: prostě sdělná, prakticky odborná, teoreticky odborná, agitačně sdělná, esteticky sdělná; cíl: věcné zjištění, apel; výraz; stanovisko k tématu: vážné, humorné, znevažující; způsob pojetí tématu: dynamický, analytický; připravenost–nepřipravenost), b) faktory související se situací promluvy (prostředí: soukromé či veřejné; druh dorozumívacího aktu: oboustranný, jednostranný; kontakt mezi autorem a adresátem: přítomnost, nepřítomnost adresáta), c) materiál: zvukový, grafický. Jednotlivé faktory pak konstituují určitý styl (např. veřejné prostředí konstituuje styl veřejných projevů).

Mezi stylotvorné faktory Hausenblas neřadí téma. Každému stylotvornému činiteli přisuzuje jiný význam a míru, „v níž zasahují do výstavby jazykových projevů a specifikace jazykových prostředků“ (s. 12). Prostřednictvím srovnávání projevů, „v nichž se uplatňují tíž objektivní slohotvorní činitelé, zjišťuje [stylistika] stylové normy platné v daném jazyce v dané době“ (s. 12).

Dále se slohotvorným činitelům věnovali František Daneš, Lubomír Doležel, Karel Hausenblas a František Váhala (1957). Konstatují, že slohotvorných faktorů je celá řada a jmenují hlavní z nich – materiál: zvukový či grafický; dialogická či monologická forma; přítomnost či nepřítomnost adresáta projevu; připravenost nebo nepřipravenost projevu; statický nebo dynamický [60]postup podání; poměr účasti prvků rozumových a citových (expresivita); soukromé nebo veřejné prostředí; funkce sdělení: prostě sdělná, odborná (prakticky nebo teoreticky), přesvědčovací, esteticky sdělná. Co se týče materiálu, vidí autoři důležitý rozdíl v různých vlastnostech zvukových a grafických prostředků, což má podle nich ve výsledku vliv i na slohovou výstavbu psaných a mluvených projevů. Po obsahové stránce zde vidí základní rozdíl v přehlednosti psaného projevu (a opačně omezené přehlednosti mluveného projevu) a působivosti projevu mluveného (resp. omezené působivosti projevu psaného). Co se týče připravenosti projevů, tvrdí autoři, že nepřipravené (psané) texty se vyznačují nedostatečnou propracovaností: „Některé slovo potřebuje nahradit výrazem přesnějším, někdy jednotlivé věty nejsou na sebe dost plynule a logicky vázány, ba stane se, že napsaná formulace nevystihuje dobře to, co jsme vlastně chtěli vyjádřit.“ (s. 18) Statické a dynamické podání charakterizují autoři prostřednictvím „dvou základních kompozičních postupů“ – popisu (statický) a vyprávění (dynamické). Vliv prostředí se zde chápe především v pojmech veřejný– soukromý, což autoři spojují s užitím určité variety češtiny (konkrétně spisovného a nespisovného jazyka). Za nejdůležitější slohotvorný činitel považují autoři funkci projevu, podle níž se vyčleňují různé funkční styly.

Stylotvorným faktorům se ve své mluvnici věnují i Havránek s Jedličkou (1960). I oni rozlišují individuální (subjektivní) a objektivní faktory. Mezi první jmenované řadí povahu, temperament, osobní sklony a záliby mluvčího, jeho vyjadřovací schopnosti, pohotovost, věcné i jazykové vzdělání a jazykové prostředí, odkud mluvčí pochází. Jako objektivní činitele uvádějí cíl, úkol, zaměření projevu, situaci, prostředí, v němž projev vzniká, a formu projevu. Cíl, úkol a zaměření projevu chápou Havránek s Jedličkou, domnívám se, shodně, jako např. Hausenblas chápe „funkci“ (srov. „Buď někomu něco prostě sdělujeme, abychom jej o něčem informovali […], nebo někomu něco vysvětlujeme, vykládáme, abychom jej poučili […], nebo někoho o něčem přesvědčujeme, pro něco jej získáváme […], anebo sdělujeme něco tak, aby to bylo esteticky působivé, účinné […]“, Havránek – Jedlička, 1960, s. 369). V rámci faktorů situace a prostředí, v němž projev vzniká, autoři rozlišují veřejné a soukromé projevy a rovněž dialog a monolog. Forma může být psaná nebo mluvená. Pouze v rámci mluvených projevů Havránek s Jedličkou rozlišují projevy připravené a spontánní a dále přímé a nepřímé.

K problematice stylotvorných faktorů se poté ještě jednou podrobně vrací Karel Hausenblas v článku Komplexní a simplexní styly (1973, cit. podle 1996). Hausenblas zde vlastně propracovává svou představu vztahu stylotvorných faktorů k stylům (už v citovaném článku z roku 1955 poukazuje na to, že styly jsou vymezeny na základě jednotlivých přítomných stylotvorných faktorů). Simplexní styly vymezuje tak, že jsou „založené jenom na jednom faktoru“ (s. 82) – k takovým stylům dospějeme „srovnáváním stylů různých textů, zjišťováním a zobecňováním vlastností souvisících s daným faktorem a abstrahováním ode všech vlastností ostat[61]ních“ (s. 82). Hausenblas si je vědom toho, že „počet stylotvorných faktorů a jim odpovídajících stylů […] je velmi značný a […] samo jejich vymezení je metodologicky velmi náročným úkolem, který stylistika dosud zdaleka ještě nezvládla“, a dodává, že „bez propracování nauky o komunikaci pro cíle i jazykovědné, stylistické, literárněvědné a jiné si nelze dobře představit pokrok na tomto úseku problematiky“ (s. 83). Dodejme ještě, že při promýšlení stylotvorných faktorů Hausenblas nově rozlišuje mezi faktory pravidelnými a příležitostnými.

Z počátku 70. let 20. století můžeme uvést práci Aloise Jedličky, Věry Formánkové a Miloslavy Rejmánkové (1970). Slohotvorné činitele jsou podle autorů této příručky „podmínky a okolnosti, za nichž projev vzniká“ (s. 10). V souladu s většinou ostatních pojetí se zde rozlišují subjektivní a objektivní činitele. Mezi objektivní činitele jsou řazeny speciální funkce projevu, jeho zaměření, prostředí nebo situace, v nichž projev vzniká (soukromé/veřejné), forma projevu (mluvená/psaná) a speciální podmínky spojené s vytvářením a realizací projevů (připravenost/nepřipravenost, okruh adresátů, způsob kontaktu s adresátem, zřetel k němu). Ze subjektivních činitelů autoři uvádí pohlaví, věk mluvčích, povahové vlastnosti autora, temperament, osobní sklony a záliby, vyjadřovací schopnosti a pohotovost, jazykové vzdělání, vliv prostředí, v němž mluvčí žijí nebo z něhož vyšli. Pojetí Jedličky, Formánkové a Rejmánkové se tak zdá být ve shodě s pojetími dalšími.

Blízko k Hausenblasovu pojetí stylotvorných faktorů má i Jozef Mistrík. Ve své Štylistice slovenského jazyka (1969) definuje stylotvorné faktory jako „tie činitele, ktoré prejavu dajú istú štylistickú tvár, ktoré ho sformujú tak, že je v súlade s cieľom, s prostredím, s autorovou osobnosťou, a vôbec s tým, čo sa ho pri vznikaní priamo dotýka“ (s. 53). Před samotným výčtem jednotlivých faktorů Mistrík upozorňuje na důležitou věc: „Jazykový prejav je výsledkom zložitého – štýlotvorného – procesu, na ktorom sa zúčastňuje celý rad zjavných a skrytých síl. V štýlotvornej činnosti sa stretajú javy povahy psychologickej, filozofickej, sociálnej, jazykovej a i. Paleta týchto javov je taká bohatá, že nech by sme tu počet štýlotvorných faktorov rozmnožili akokoľvek, vždy dosiahneme iba riedky náčrt ich inventára a slabý náznak ich neobyčajnej rôznorodosti.“ (s. 55)

Mistrík pak, stejně jako další stylistici, rozlišuje subjektivní a objektivní faktory. Mezi subjektivní faktory uvádí intelektuální vyspělost autora; citové založení, temperament a povahu autora, sociální zařazení; osobní sklony; uchopení tématu; momentální duševní stav; schopnost práce s jazykovým inventářem; smysl pro vystižení situace; hloubku zážitku, který je stimulem řeči; vnitřní potřebu vyjádřit myšlenku nebo cit; schopnost ovládat se; znalost a uplatňování mimojazykových dorozumívacích prostředků; stupeň připravenosti autora. K tomu však doplňuje, že jde pouze o reprezentativní výběr z obrovského množství. K objektivním stylotvorným faktorům řadí Mistrík „všetko to, čo mimo autora akýmkoľvek spôsobom [62]prispieva k štylistickej podobe prejavu“. (s. 61) Za nejzákladnější objektivní faktory považuje osobnost adresáta, kontakt s adresátem, prostředí (to Mistrík chápe šířeji než jen v dichotomii veřejné–soukromé), předmět projevu, funkce a jazykový materiál (zvukový–grafický).

Mezi subjektivními a objektivními faktory vidí Mistrík jeden zásadní rozdíl – zatímco první jmenované „sú v akcii pozitívne, samy do prejavu niečo dávajú“, objektivní faktory „majú v podstate opozičný charakter, tie kladú podmienky, obmedzujú alebo vymedzujú podobu prejavu“ (s. 61). Důležité je, že Mistrík tvrdí, že „žiaden zo štýlotvorných činiteľov nepôsobí na formovanie prejavu sám, izolovane a čistý. A preto aj každé teoretické vyčleňovanie jednotlivých činiteľov a aj každá ich klasifikačná schéma je viac-menej subjektívna, i keď sa ich sily v podstate tým nemenia“ (s. 70) K tomu dodává, že mohou v projevu fungovat činitele, které působí až protichůdně, a naznačuje, že můžeme působení stylotvorných faktorů znázorňovat pomocí vektorů.

Tuto otázku Mistrík později rozvíjí v textu Vectors of style-forming stimuli (1972). Mluví zde o stylotvorné aktivitě (angl. style-forming activity), která má dvě veličiny: aktivní a pasivní. Aktivní veličinu vymezuje jako „soubor stylotvorných činitelů, které ve výsledku jednají uniformně“, pasivní veličinu jako „soubor výrazových prostředků, které slouží jako skladiště, z nějž můžeme libovolně a bez obtíží čerpat“ (s. 109). Vztah aktivní a pasivní veličiny pak Mistrík chápe takto: „Stylotvorná činnost spočívá ve vyrovnání napětí mezi souborem stylotvorných faktorů a prostředky, které jsou těmto faktorům k dispozici.“ (s. 111) Stylotvorné faktory podle Mistríka spočívají v autorovi a v situaci (do té je řazena i funkce projevu). Každý stylotvorný faktor má určitý směr, určitou velikost a určité uplatnění. Zmiňovaná uniformní platnost faktorů je chápána jako výslednice vektorů: „V konečném důsledku se kombinují, splývají do jednoho proudu, který určuje výběr vhodných a adekvátních jazykových prostředků, jež jsou nezbytné pro výstavbu řeči.“ (s. 114)

Pozdější přístupy ke stylotvorným faktorům však na toto pojetí nenavazují, ale naopak se vrací k tomu, co bylo řečeno již v 50. letech, a dále tyto myšlenky nerozvíjí. Josef Hubáček (1987) vymezuje faktory takto: „Stylotvorný činitel je faktor, který jakýmkoli způsobem působí na výběr jazykových prostředků při vzniku souvislého jazykového projevu. Nikdy však nepůsobí pouze faktor jediný, ale svůj vliv uplatňuje obvykle celý soubor činitelů.“ (s. 37) I Hubáček dělí faktory na subjektivní a objektivní, konkrétní výčet je však opět částečně odlišný.

Mezi subjektivní činitele řadí znalost jazyka, znalost věci, vliv četby, okamžitý duševní stav, sociální zařazení (zaměstnání, prostředí, ve kterém mluvčí nebo pisatel pracuje, věk), povahu, osobní sklony, smyslovou vnímavost, fantazii, intenzitu citu. Subjektivní faktory jsou podle Hubáčka tlumeny působením objektivních faktorů, „které autor projevu často ovšem i zcela bezděčně, avšak vždy v nějaké míře respektuje“ (s. 38). Objektivní faktory jsou pak podle Hubáčka funkce projevu, prostředí [63](soukromé–veřejné), forma (mluvená–psaná), připravenost–nepřipravenost, okruh adresátů (úzký–širší), způsob kontaktu s adresátem (přímý–nepřímý).

Několik stran věnuje stylotvorným faktorům i Jan Chloupek (1974). I zde nalezneme dělení na subjektivní a objektivní činitele – mezi subjektivní jsou řazeny vzdělání původce projevu; vztah původce projevu k jazyku, jeho hodnotám a k jeho funkčnímu rozrůznění; povahové rysy člověka; citové dispozice; sociální závislosti (to je nejspíše míněno velmi široce – v příkladech Chloupek uvádí věk, pohlaví a zastávanou ideologii). Objektivní faktory se podle Chloupka „projevují jako síla, která normuje výběr výrazových prostředků pro promluvu“, a tak platí, že „čím tužší je stylová norma, tím méně místa poskytuje pro uplatnění faktorů subjektivních“ (s. 210). Jsou to způsob přenosu sdělení, možnost/nemožnost kontaktu s adresátem a funkce (kterou Chloupek chápe jako nejdůležitější z faktorů).

Specifické pojetí prezentovala Marie Krčmová (1991). Vlastním smyslem stylistiky je podle Krčmové „postižení zákonitostí užívání jazykových prostředků v komunikaci“ (s. 78). Na rozdíl od předchozích pojetí Krčmová nemluví o stylotvorných faktorech jako takových, ale soustředí svou pozornost pouze na „stálé komunikativní faktory“, které „stojí mimo osobnosti komunikantů“ (s. 80). Jako komunikativní faktory uvádí intimnost–veřejnost sdělení, neoficiálnost–oficiálnost, mluvenost–psanost, spontánnost–připravenost, singulárnost adresáta vs. kolektivního adresáta, míru aktivity partnerů komunikace (vede k dialogičnosti či monologičnosti), vázanost jazykového sdělení na konkrétní kulisu probíhající komunikace (včetně spojení celku komunikátu s kódy nejazykovými). Výčet podle Krčmové „není uzavřen“, ale tyto faktory „rozhodující měrou formují výběr a uspořádání jazykových prostředků v komunikátu, tedy jeho styl“ (s. 81). Komunikativní faktory Krčmová přirovnává k objektivním stylotvorným faktorům, jednak k nim však neřadí funkci (ta „vychází z komunikačního záměru produktora“, s. 80), jednak jsou podle ní „daleko dynamičtější a mají charakter polární: mezi krajními, výrazně vyhraněnými projevy komunikačních faktorů existuje vždy celá škála situací méně jednoznačných“ (s. 81–82). Krčmová tvrdí, že „typické konfigurace komunikativních faktorů vedou k formování typů komunikátů, jež by bylo chápat [sic] jako analogické s jednotlivými funkčními stylovými oblastmi, s nimiž se v české lingvistice počítá […], významnější je však, že na nestandardním průsečíku jednotlivých komunikačních faktorů v jejich různém stupni polarity by našly své místo i dnes velmi hojné komunikáty ‚netypické‘, jimž se často právě pro jejich rozporuplnost při stylistické analýze vyhýbáme“ (s. 82–83).

Stylotvorným faktorům se dále věnoval rovněž Milan Jelínek v Příruční mluvnici češtiny (1995) a v Encyklopedickém slovníku češtiny (2002). Vymezuje je jako „faktory, které mají větší nebo menší vliv na výběr výrazových prostředků a na způsoby jejich integrace do textu“ (PMČ, s. 704–705). Rozlišuje faktory subjektivní (personální) a objektivní (mimopersonální). Jako subjektivní faktory Jelínek [64]jmenuje pohlaví, věk, všeobecné vzdělání, odborné vzdělání, zaměstnání, zájmy, příslušnost k ideologii, psychický typ a psychický stav; uvádí však, že „uplatnění subjektivních faktorů je v konkrétních promluvách a také v promluvových typech limitováno faktory objektivními“ (PMČ, s. 705). Objektivní faktory jsou podle Jelínka mluvený vs. psaný (popř. tištěný) způsob komunikace (v rámci mluvené komunikace pak možnost–nemožnost přípravy); přítomnost–nepřítomnost adresáta; zaměření na jistý typ adresáta; podmínky pro monolog vs. situace dialogická; oficiální– neoficiální prostředí; věcná vs. estetická komunikační funkce (nejdůležitější); vyvázanost z komunikační situace („vyvázání promluvy z aktuální komunikační situace umožňuje autorovi neomezený výběr tematických složek, kompozičních postupů a také realizačních výrazových prostředků, pokud ovšem není tento výběr omezen dobovými konvencemi“, s. 717).

Stylotvorným faktorům věnuje pozornost v Současné stylistice (2008) rovněž Eva Minářová. Stylotvorné faktory vymezuje jako všechny okolnosti a vlivy, „které usměrňují výběr výrazových prostředků a ovlivňují výsledný styl komunikátu“ (s. 76). Stejně jako většina uvedených pojetí i Minářová rozlišuje faktory subjektivní a objektivní. Objektivní faktory chápe jako faktory stojící „v procesu komunikace mimo autorský subjekt“ (s. 78) a jako objektivní faktory jmenuje základní funkci komunikátu; užitou formu komunikátu (mluvenost–psanost); kód jazykové komunikace (verbální–neverbální–smíšená komunikace); ráz komunikátu (soukromý–veřejný, příp. oficiální); místo a čas komunikace (sem Minářová zařazuje známé–neznámé prostředí; sociální prostředí; vzdálenost mezi mluvčím a posluchačem; čas vymezený ke komunikaci); adresáty (známý–neznámý adresát; přítomný–nepřítomný adresát; počet adresátů); míra spontánnosti–připravenosti; téma a jeho uchopení.

Subjektivní stylotvorné faktory Minářová chápe jako faktory, „které vycházejí z komunikujícího subjektu“ (s. 87). Jako příklady uvádí dosavadní poznání, výchovu a zkušenostní komplex autora, jeho sklony, záliby a zvyklosti; znalost kódu komunikace; celkový kulturní rozhled autora; znalost tématu a obsahu; emocionální, resp. emotivní založení; zařazení autora k určitému sociálnímu prostředí; faktory biologické (věkové a pohlavní); povahové, mentální vlastnosti člověka; psychický a fyzický stav; stupeň připravenosti ke komunikaci a schopnost vyjadřovat se bez zábran; postoje k adresátovi a schopnost metajazykového myšlení.

 

Problémy uvedených pojetí

Koncepce stylotvorných faktorů v československé lingvistice je světově jedinečná. Ačkoliv si nejrůznější práce všímají toho, že na samotnou produkci textu (ať už mluveného či psaného) působí různé externí vlivy (srov. např. Olive – Piolat, 2002; Alves et al., 2008; Kellogg, 2001 atd.), v zahraniční lingvistice neexistuje, alespoň pokud vím, žádná podobná koncepce, která by tyto faktory usouvztažnila a pojala komplexně.

[65]Ačkoliv v 50. letech 20. století vystoupilo s podobnou tematikou hned několik lingvistů (především pak František Trávníček, Eugen Pauliny a Karel Hausenblas), byl to Karel Hausenblas, který přišel s pojetím stylotvorných faktorů, které je dnes považováno (přinejmenším z pohledu hlavních prací československé stylistiky) za základní. Právě v Hausenblasově pojetí došlo k dosud užívanému rozlišení subjektivních a objektivních faktorů, právě tam se rozlišila řada stylotvorných faktorů, které jsou dnes chápány jako nezpochybnitelné. Je však třeba si uvědomit, že Hausenblas v roce 1955 celou problematiku pouze načrtával a ještě v roce 1973 si byl vědom, že „samo jejich [tj. stylotvorných faktorů] vymezení je metodologicky velmi náročným úkolem, který stylistika dosud zdaleka ještě nezvládla“ (Hausenblas, 1996, s. 83). Je proto s podivem, že československá lingvistika Hausenblasovu koncepci téměř nerozvíjela, ale pracovala s ní mnohem spíše jako s definitivní a danou.

Abychom mohli v koncepci stylotvorných faktorů pokročit, musíme nejprve analyzovat slabá místa dosavadního pojetí. Jaké problémy s sebou tedy dosavadní koncepce nese?

  1. Vzhledem k tomu, že styl můžeme – velmi obecně – vymezit jako záměrnou volbu slov a jejich uspořádání, je na místě mluvit o dvou vrstvách stylu: a) procesuální (proces volby slov a jejich uspořádávání) a b) rezultativní (výsledek tohoto procesu). Problémem dosavadní koncepce stylotvorných faktorů je to, že se hledí pouze na výsledné texty, samotný proces jejich vznikání se nesleduje, pouze odhaduje. Jinými slovy, nesleduje se procesuální vrstva stylu – je pouze předpokládána, avšak nikoli popisována.
  2. S bodem 1 je spojeno to, že jsou stylotvorné faktory vyvozovány ex post, tedy až z rezultativní vrstvy stylu. To je však značně problematické a v principu lze říci, že si nikdy nemůžeme být jisti, že stylotvorné faktory a jejich působení určujeme přesně. Z hotového textu totiž teoreticky můžeme rekonstruovat nekonečné množství sad stylotvorných faktorů, které mohly hrát roli. Je tak narušena možnost falzifikace (klíčový rys jakékoli vědecké teorie – srov. např. Popper, 1998) – o správnosti naší rekonstrukce nemůžeme rozhodnout jinak než určitým typem sociální shody (laicky řečeno: „čtenář nám to uvěří“).
  3. Dosavadní pojetí stylotvorných faktorů si jen zcela okrajově klade otázku, na co jednotlivé faktory při produkci textu působí a jakou silou. Ve všech výše uvedených pracích sice narazíme na konstatování, která na tento problém narážejí (např. se obvykle tvrdí, že nejdůležitějším stylotvorným faktorem je funkce projevu; nebo se často zdůrazňuje obecná převaha objektivních faktorů nad subjektivními), jde však víceméně o nahodilé poznatky. Koncepčně se tato otázka neřeší.
  4. Některé stylotvorné faktory jsou značně komplexní, lze je rozdělit na dílčí faktory. Výhodnost práce s komplexními faktory není ve standardním pojetí jakkoli zdůvodňována. Navíc nelze vyloučit, že jednotlivé dílčí faktory mohou [66]působit na různé aspekty textu různě. Dokonce si můžeme představit, že dílčí faktory působí přímo protichůdně (zcela hypotetický příklad: věk lze rozložit na kapacitu pracovní paměti a zkušenost práce s textem – s trochou zjednodušení se dá říct, že zatímco v dospělosti zkušenost práce s textem s narůstajícím věkem roste, což se projevuje např. na vyšší syntaktické propracovanosti textu, kapacita pracovní paměti s věkem klesá, což naopak syntaktickou propracovanost textu limituje).
  5. Zeptáme-li se, jestli může existovat něco, co nemůže být za žádných okolností stylotvorným faktorem, těžko najdeme odpověď. Můžeme říci, že potenciálním faktorem může být cokoliv. I v tomto případě však platí, že některé faktory mají roli zásadnější než jiné a některé faktory jsou jen zcela potenciální. V této souvislosti je třeba znovu zmínit Hausenblasovo (1973, cit. podle 1996) rozlišení mezi faktory příležitostnými a pravidelnými, které však rovněž zůstalo dále nerozvíjeno.

Předtím, než načrtneme možnosti řešení vytčených problémů, vrátíme se ještě v krátkosti ke dvěma pojetím, které se od toho hausenblasovského přece jen liší, a to k přístupu Marie Krčmové a jí vymezovaným stálým komunikativním faktorům a k Mistríkovu znázorňování stylotvorných faktorů pomocí vektorů.

Jak jsme uvedli, Krčmová (1991) se ve svém textu omezuje pouze na faktory, které „stojí mimo osobnosti komunikantů“ (s. 80). To je patrně dáno jejím požadavkem, že „vlastním smyslem stylistických bádání je postižení zákonitostí užívání jazykových prostředků v komunikaci“ (s. 78). V podstatě se Krčmová snaží vymezit faktory, které působí vždy, v každém projevu (proto „stálé“), a logicky sem pak nezařazuje faktory, které souvisí s konkrétním produktorem, protože ty stálé nejsou. Z typických konfigurací stálých komunikativních faktorů se pak vymezují určité komunikační typy (v zásadě něco podobného jako funkční stylové oblasti). Jinými slovy Krčmová předpokládá vytvoření typologie textových typů bez ohledu na jakékoli rozdíly mezi jednotlivými individui. To se zdá být přinejmenším problematické. Domnívám se, že stylotvorné faktory jako např. věk, vzdělání a pohlaví mají na produkci textu určitý vliv a že jde o faktory, které působí systematicky, nikoli nahodile. (Ostatně, v sociolingvistických výzkumech, zaměřených na mluvený jazyk, je systematický vliv těchto proměnných prokazován neustále – srov. např. Milroyová – Gordon (2003) – bylo by tak s podivem, kdyby se v psaném jazyce neprojevoval.) Jinými slovy, podle mého názoru jde o proměnné, které jsou v korelacích s jinými proměnnými v rámci textové produkce. Pokud by se tato domněnka potvrdila, znamenalo by to, že dané pojetí při popisu komunikační reality určitou část této reality apriorně nezohledňuje. Při vymezování textových typů by pak docházelo k nekontrolovanému (a v rámci daného pojetí nekontrolovatelnému) zkreslení.

Krčmová uvádí, že stálé komunikativní faktory jsou oproti objektivním stylotvorným faktorům „daleko dynamičtější a mají charakter polární: mezi krajními, výrazně [67]vyhraněnými projevy komunikačních faktorů existuje vždy celá škála situací méně jednoznačných“ (s. 81–82). Co je myšleno „dynamičností“ Krčmová neuvádí. Se škálovým, resp. alespoň ne striktně dichotomickým, charakterem jednotlivých faktorů pracovala i předchozí pojetí – byť možná zčásti implicitně (např. Hausenblas (1973, cit. podle 1996, s. 83) mluví v rámci stylotvorného faktoru prostředí o prostředí neveřejném až intimním, ale i o poloveřejném a veřejném; Hubáček (1987, s. 41) mluví o stylotvorném faktoru okruh adresátů ve stupních jediný adresát – úzký okruh adresátů – širší okruh adresátů apod.). U některých běžně uváděných stylotvorných faktorů, např. u věku, si dokonce neškálovost lze představit jen obtížně. Škálovost faktorů tedy není novum nebo něco, co by bylo možno použít jako argument pro větší výhodnost dané koncepce – stylotvorné faktory přinejmenším mohou být (pokud už nejsou) chápány škálově, škálové vnímání je s nimi kompatibilní.

Pojetí stálých komunikativních faktorů se tak celkově nejeví jako vhodnější než pojetí hausenblasovské. Jinak řečeno, Krčmová nenabízí žádné přijatelné argumenty, proč by takové pojetí bylo užitečnější, výhodnější, a navíc se na rozdíl od hausenblasovské koncepce předem svazuje požadavkem neindividuálnosti zkoumaných faktorů, který může být zdrojem nekontrolovatelného zkreslení.

Mistríkovo (1972) pojetí je zajímavé, neboť se vlastně snaží vyrovnat s tím, co výše uvádíme jako problém 3 – tedy s otázkou různého směru a síly působení jednotlivých stylotvorných faktorů. Mistrík za tímto účelem využívá fyzikální metaforiku, je však třeba říct, že ta není využita do důsledků. Prostřednictvím vektorů totiž Mistrík sice může zobrazit sílu a směr působení určitého faktoru, není však ani naznačeno, jakým způsobem onu sílu a směr zjišťovat, jak ji kvantifikovat (což je pro důsledné využití vektorů samozřejmě nutné). A hlavně – není ani naznačeno, jak vlastně zjistit, které stylotvorné faktory jsou pro daný text relevantní. Mistrík tak svým pojetím sice poukázal na – do té doby nepříliš rozvíjenou – otázku různého směru působení a síly jednotlivých faktorů, v důsledku však dál než k tomuto poukázání nedošel.

 

Jak dále rozvíjet koncepci stylotvorných faktorů?

Řešení výše uvedených pěti problémů dosáhneme dle mého soudu jedině tehdy, budeme-li k produkci textu přistupovat za řízených podmínek. Jinými slovy, k tomu, abychom dané problémy odstranili, musíme vyjít od experimentálního zkoumání.

Experimentální přístup má nepochybně svoje meze – těch si musíme být vědomi a nesmíme naše výsledky přeceňovat. Na druhou stranu však kontrolovaný, experimentální přístup k problematice odhalí víc, než bychom mohli odhalit dosud praktikovaným způsobem, tedy vyvozováním stylotvorných faktorů z rezultativní vrstvy.

Princip základního experimentu, který by uvedené problémy řešil, je veskrze jednoduchý. Chceme-li zjistit, jestli stylotvorný faktor A působí, musíme vytvořit dvě experimentální situace, které se liší přítomností (situace 1) a nepřítomností [68]faktoru A (situace 2). Působení faktoru A (tj. co ovlivňuje a do jaké míry) pak vyplyne ze srovnání textů vzniklých v rámci situace 1 a situace 2, a to jak z jejich rezultativní, tak z jejich procesuální vrstvy (je tedy třeba sledovat i samotný proces).

V rámci procesu psaní můžeme zkoumat například čas (např. délku pauz, změny v rychlosti psaní), opravy (jejich celkový počet, jejich rozvrstvení v rámci procesu, jejich typ – např. opravy překlepů vs. kompoziční úpravy), strategie psaní (např. linearita vs. „skákavost“) apod. V rámci výsledného textu lze měřit mimo jiné syntaktickou komplexitu textu, délku vět a celého textu, propoziční hustotu (tj. počet propozic děleno počtem slov), lexikální rozrůzněnost (tzv. type-token ratio, tj. poměr typů k tokenům), aspekty koheze textu atd.

Poslední věcí, kterou pro experiment potřebujeme, je dostatečný počet mluvčích na to, abychom získali statisticky průkazná data. Je tedy třeba sestavit reprezentativní vzorek vybrané populace a rozdělit jej na dvě podobné skupiny, které projdou testováním (jedna skupina situací 1, druhá situací 2). Ideální pak je, provést ještě kontrolní zkoumání, kdy se situace pro dané skupiny prohodí (to je důležité především tam, kde lze předpokládat významnou roli individuálních sklonů, které by mohly výsledky dané skupiny vychýlit).

Při experimentování je třeba si uvědomit, že musíme všem testovaným osobám dané skupiny udělit stejný pokyn. Jako nejschůdnější se jeví dát jim za úkol popsat děj určitého filmu, který jim bude promítnut. V případě volnější úlohy (typu „napište, co zajímavého se vám v tomto týdnu přihodilo“) se totiž ocitáme před nebezpečím, že se do experimentu významně promítnou proměnné, s nimiž vůbec nepočítáme a které nejsme schopni kontrolovat.

První experiment tohoto druhu byl uskutečněn v červnu 2010 na pražské filozofické fakultě. Jeho výsledky přineseme v budoucí studii.

 

Závěr

V článku jsme prezentovali stručný přehled myšlení o stylotvorných faktorech v československé lingvistice. Pojetí stylotvorných faktorů bylo sice ve své době světové jedinečné, zároveň se však koncepčně téměř nerozvíjelo. Analyzujeme-li problémy, které jsou s tímto pojetím spojeny, dojdeme k několika zásadním problémům: 1. Nesleduje se procesuální vrstva stylu. 2. Faktory jsou vyvozovány ex post. 3. Není jasné, na co jednotlivé faktory při produkci textu působí a jakou silou. 4. Některé faktory jsou komplexní a rozložitelné na dílčí faktory. 5. Potenciálním faktorem může být cokoliv.

Aby bylo možné tyto problémy řešit, je třeba přistoupit k experimentálnímu zkoumání celého stylotvorného procesu. To samozřejmě nevyřeší všechno – řadu věcí by nám ale mohlo pomoci odkrýt.

 

[69]LITERATURA

 

ALVES, R. A. – CASTRO, S. L. – OLIVE, T. (2008): Execution and pauses in writing narratives: Processing time, cognitive effort and typing skill. International journal of psychology, 43, s. 969–979.

DANEŠ, F. et al. (1957): Kapitoly z praktické stylistiky. 2. vyd. Praha: Orbis.

Encyklopedický slovník češtiny (2002). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

HAUSENBLAS, K. (1955): K základním pojmům jazykové stylistiky. Slovo a slovesnost, 16, s. 1–15.

HAUSENBLAS, K. (1996): Komplexní a simplexní styly. In: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace. Praha: FF UK, s. 79–86.

HAVRÁNEK, B. (1963): Stylistika. In: Studie o spisovném jazyce. Praha: ČSAV, s. 77–80.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. (1960): Česká mluvnice. Praha: SPN.

HUBÁČEK, J. (1987): Učebnice stylistiky. Praha: SPN.

CHLOUPEK, J. (1974): Knížka o češtině. Praha: Odeon.

JEDLIČKA, A. – FORMÁNKOVÁ, V. – REJMÁNKOVÁ, M. (1970): Základy české stylistiky. Praha: SPN.

KELLOGG, R. (2001): Long-term working memory in text production. Memory & Cognition, 29, s. 43–52.

KRČMOVÁ, M. (1991): Stálé komunikativní faktory a možnosti jejich využití při deskripci stylu. In: Všeobecné a špecifické otázky jazykovej komunikácie. Banská Bystrica: Pedagogická fakulta, s. 78–85.

MATHESIUS, V. (1942): Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poesii. Praha: Družstevní práce, s. 11–102.

MILROY, L. – GORDON, M. (2003): Sociolinguistics: Method and interpretation. Oxford: Blackwell.

MISTRÍK, J. (1969): Štylistika slovenského jazyka. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.

MISTRÍK, J. (1972): Vectors of style-forming stimuli. Recueil linguistique de Bratislava, 3, s. 109–117.

OLIVE, T. – PIOLAT, A. (2002): Suppressing visual feedback in written composition: Effects on processing demands and coordination of the writing processes. International journal of psychology, 37, s. 209–218.

PAULINY, E. (1955): O funkčnom rozvrstvení spisovného jazyka. Slovo a slovesnost, 16, s. 17–24.

POPPER, K. (1998): Teorie vědy ve vývojově technickém a logickém pohledu. In: Život je řešení problémů: o poznání, dějinách a politice. Praha: Mladá fronta, s. 15–40.

PMČ: Příruční mluvnice češtiny (1995). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Současná stylistika (2008). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

TRÁVNÍČEK, F. (1953): O jazykovém slohu. Praha: SPN.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
jan.chromy@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 95 (2012), číslo 2, s. 57-69

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Josef Štěpán: Interjekce vyjadřující údiv (překvapení, úžas)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1