Časopis Naše řeč
en cz

O písmenku c a o písmenech a hláskách vůbec

František Daneš

[Články]

(pdf)

Remarks on the status of the grapheme c in Czech and the “sound – letter“ relationship in general

The most considerable deviation from the phonological principle applied in Czech orthography is the existence of two graphemes, i and y (called “soft” and “hard”, respectively) standing for one and the same phoneme /i/. The distribution of the two graphemes is controlled by certain rules, which, in turn, bring forth some spelling problems on the level of morphology. One of these follows from the fact that the grapheme c has been traditionally (and problematically) classed among “soft (palatal) graphemes” (sic!). The author analyzes the situation in some detail and evaluates different possibilities for solving the problems, discusses the overall position of the grapheme y in the whole vocabulary of contemporary Czech, and suggests some adjustments for contemporary usage. Two background assumptions are highlighted: first, that the basic distinction phonemegrapheme should be consequently maintained in all cases, and second, that the high complexity of natural languages entails certain weak points and irregularities in spelling systems.

Key words: Czech spelling, graphemes c and i/y, weak points in spelling systems
Klíčová slova: český pravopis, písmena c a i/y, písmeno versus hláska, slabá místa pravopisných systémů

Téma obojetného písmene c vnesl znovu do diskuse článek R. Adama ve 4. čísle Naší řeči z r. 2003 na s. 169–180 s dlouhým, poněkud žurnalistickým názvem „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné? Není to ovšem téma nové. S pravopisnými jevy, které Adama inspirovaly, vypořádávali se už ti, kdo byli pověřeni přípravou nového vydání Pravidel českého pravopisu koncem 50. let a s výsledky svých úvah seznamovali veřejnost v Naší řeči, v Českém jazyce a v rozhlasovém Jazykovém koutku. Souborně vyšly tyto výklady v knížce Píšeme podle nových Pravidel (Praha : Orbis, 1958); jejími autory byli F. Daneš, M. Dokulil, K. Hausenblas a F. Váhala. (Adam tuto knížku cituje, ale bez uvedení jejích autorů.)

K myšlence „zobojetnění“ pravopisně měkkého písmene c vedou především dva pravopisné jevy podmíněné morfologií: jednak jsou to 1., 4., 7. pád plurálu skupinky jmen typu tác, skloňovaných podle tvrdého vzoru „hrad“, jednak mnohem početnější skupiny vlastních jmen mužů a žen typu Vašica, Máca, Danica, skloňovaných podle vzoru „předseda“, resp. „žena“ (jde o 2. pád singuláru), a apelativum skica (vedle několika nespisovných); kapuca/kapuce kolísá.

[128]Pokud jde o typ tác, vysvětlil jeho postavení v systému češtiny, s nutným historickým pozadím, Karel Hausenblas v rozhlasovém jazykovém koutku v r. 1957 (je otištěn v knižním souboru „Jazykový koutek Československého rozhlasu. Třetí výběr“, vydaném Nakladatelstvím ČSAV r. 1959). Pokládám za potřebné tu jeho výklad, v poněkud zkrácené podobě, otisknout:

Mužská jména zakončená na -c jsou většinou staršího původu a patří k měkkému skloňování: krajíc, krajíce, s krajíci; konec… Souhláska c však ve výslovnosti během doby ztratila měkkost, proto některá novější slova zakončená na -c dostala skloňování tvrdé. (Pravopisně je však c dosud považováno za měkké.) Jde vcelku o nečetná slova okrajová, hlavně přejatá z cizích jazyků a většinou nespisovná. Ve spisovných projevech je z nich ještě nejčastější slovo tác ‚podnos‘…; jiná jsou nespisovná, např. hic, kec, kloc, pajc, plac, truc… Jak jsme již uvedli, c platí v pravopise stále jen za souhlásku měkkou, a proto by se mělo psát u těchto slov v tvarech 1. 4. a 7. pádu množ. čísla měkké -i. Protože však uvedená slova nemají delší tradici a kromě slova tác se v písemných projevech objevují jen zřídka, psalo se v nich už dříve obvykle -y, tedy rozbité tácy, dělat trucy… atd. Zásada pravopisná tu v jazykovém obyčeji ustoupila zásadě vyšší, tvaroslovné. … V novém vydání Pravidel se tento úzus výslovně kodifikuje.

Jak vidět, Hausenblas (a s ním vlastně i jeho spolupracovníci, včetně mne) tu rekuruje k jazykovému obyčeji, přičemž však je ze dvou autorových formulací jasné, že mu myšlenka považovat písmeno -c za pravopisně obojetné není cizí. Ostatně o „zvláštním postavení grafému c“ se zmiňuje i Miloš Dokulil v akademické Mluvnici češtiny 1 (na s. 176), s poukazem na jeho fonetickou povahu (povšimněte si rozlišování mezi grafémy a fonémy, standardní fonologické transkripce a užití uvozovek):

Pokud jde o grafém c, chová se v slovech domácích jako „měkký“, třebaže odpovídající mu foném /c/ je v těsném vztahu k ostrým sykavkovým fonémům /s/ a /z/, a proto také nemá „měkčicí“ diakritické znaménko. Toto zvláštní postavení grafému c se prozrazuje např. v tom, že přejatá slova se základem na -c, stejně jako vlastní jména na -ca se přiřazují k „tvrdému“ skloňovacímu typu, srov. tác, G tácu, Vašica, A Vašicu; v koncovkách s fonémem /i/ však tradiční grafématická „měkkost“ -c- působí rozpaky: platná pravopisná norma předepisuje sice tácy, ale skici, Vašici.

Hausenblas charakterizuje tuto skupinu slovy „Jde vcelku o nečetná slova okrajová, hlavně přejatá z cizích jazyků a většinou nespisovná“. Tato charakteristika je objektivní, pravdivá (jak vzápětí doložím) a autor ji uvádí proto, aby vymezil postavení této skupinky substantiv v systému. R. Adam však Hausenblasovi i ostatním, kteří jsou podobného názoru, podkládá úmysl, že „chtějí bagatelizovat skutečnost, že se slova zakončená na tvaroslovně měkké c skloňují podle tvrdého vzoru“ (s. 173). Nehledě na ne zcela jasný smysl tohoto výroku, musím jej odmítnout jako nepodložené obvinění z vědecké nepoctivosti.

A nyní onen avizovaný doklad. Pokusil jsem se sepsat všechna substantiva této skupiny, která jsem shledal v mluvnicích a jiných pracích, a navíc doplnil několik dalších: Jména tác, punc, truc, plac, sulc, glanc, hec, flanc, frc (zastavárna, z něm. [129]Versatz), kloc, hic, rajc, pajc/pác, šprajc, šlic, špric, sic, švic jsou nepochybně cizího původu. K nim lze přiřadit nově přejaté výrazy kibuc a hospic, přičemž druhé z nich má podle SSJČ i Nových slov v češtině také tvary měkké a podle ASCS dokonce jenom měkké; podobně kolísá podle SSJČ též punc a starší příručky i Příruční slovník uvádějí u tohoto slova dokonce jen tvary měkké. Z uvedených jmen patří do spisovného jazyka jenom stylisticky neutrální tác a termín (popř. v metaforickém přenesení) punc, navíc pak nové termíny kibuc a hospic a vlastně i brněnský hantec. Ostatní jména jsou v různém stupni nespisovná (distinkce mezi charakteristikou „hovorový“ a „obecný“ je značně vágní a nejednotně aplikovaná), mnohá výrazně expresivní, popř. hrubá, nebo/a zastaralá; jejich frekvence v psaných textech – a o ty tu jde – je nepochybně malá, zejména pak plurálových tvarů na -y (škoda, že se to Adam nepokusil zjistit v korpuse, pokud takové tvary vůbec existují).

A nyní k oněm několika slovům, která nejsou cizího původu: nepochybně české je nic a také nespisovné výrazy kec(y), pokec a šmrnc (což lze vyčíst jak z etymologických slovníků, nikoli však až z Rejzkova, jak soudí Adam, tak ze SSJČ) a zvukomalebné canc. Adam uvádí navíc několik slov typu drc, nářečních a zvukomalebných, ovšem tak zvláštních, že v diskusi o obojetném c nejsou relevantní, leda že dosvědčují Hausenblasem a kolegy postulovanou okrajovost celé skupiny. (Diskutovaného jevu si povšiml i V. Šmilauer v Oběžníku Kruhu přátel českého jazyka 3, 1950, č. 14, s. 1.) Je ovšem třeba dodat, že pozice osobních vlastních jmen (Vašica, Danica, …) je specifičtější. Vlastní jména vytvářejí v slovníku každého jazyka samostatnou, zvláštní skupinu, jsou v jistém smyslu na okraji systému a setkáváme se u nich s různými gramatickými zvláštnostmi. A pokud jde o jména osobní, musíme počítat s tím, že uživatelé k nim mají zvláštní emocionální vztah a jsou citliví i na jejich pravopis.

 

Na tomto místě se hodí zamyslet se nad distribucí písmen i/í a y/ý v lexikální zásobě dnešní spisovné češtiny celkově, a to i v slovech přejatých. Je to při stále výrazněji hybridní povaze našeho jazyka samozřejmé. Pravidla o písmenech pravopisně tvrdých, měkkých a obojetných platí jen pro slova domácí, kdežto u slov přejatých se „zachovává psaní podle původního pravopisu“ (PČP 1993, s. 32). To znamená, že běžný uživatel češtiny musí v případě přejatých slov, která zcela nezdomácněla (jak je asi identifikuje?), zapomenout na tvrdost a obojetnost písmen a naučit se pravopis těchto slov jednotlivě, či přesněji zvyknout si na něj způsobem globálním. Kdyby se měl totiž učit pravopis přejatých slov „pomocí pravidel“, musil by se naučit nazpaměť množství „vyjmenovaných slov“, v nichž se píše -y- po písmenech tvrdých a obojetných. Po tvrdých je situace jednodušší: ve velké převaze je to -i- (jeví se jako typické pro cizí slova), případů s -y- je mnohem méně (např. dynamit, dys-, dynastie, tyfus, kybernetika, brachy-, hydro-, kyano-, kyno-, kryo-, krypto-, většinou odborné termíny). Zato „vyjmenovaných slov“ s -y- po obojetných (včetně cizího grafému x, fonologicky /ks/ nebo /gz/) je velký počet a vyjmenovávat je tu nemohu, [130]jen uvedu, že jsem jich zjistil poměrně větší počet po s, kdežto málo po z, a po v se mi podařilo najít jedině slovo heavy (metal). Obdobná situace platí i u cizího písmene g; to se chová „obojetně“, stejně jako ostatní tvrdá a obojetná „domácí“ písmena (např. agilní, gigant – gymnázium, gynekologie). Podobně je tomu u f; to se řadí do souboru písmen českých jen vzhledem k slovům doufat/zoufat a onomatopoickým foukat, frkat, frnět, hafat apod. Hojná slova jako fiala, houf, ofěra, fěrtoch nejsou domácí, ale poslední dvě obsahují čistě český grafém ě; a právě vzhledem ke spojení , zejména v tvaru 3. a 6. p. j. č. u vzoru „žena“ (ale mnoho jich není: na harfě, k nymfě, v karafě, trefě, strofě, šrafě, parafě, lufě, Marfě, Josefě, v Ufě), ono řazení ospravedlňuje. Obojetně se chová ovšem i dosud měkké c (měkké grafémy s háčkem a j nejsou v této souvislosti ve hře); příkladů je dost (cifra, cigareta, cikáda, cirhóza, acíd, citovat, citron, civilní – cyanóza, cyklus, cyklistika, encyklopedie, cyklon, cyankáli, cynik, cyklámen, cylindr, cysta, cytoplazma, acylpyrin a další). (Už v Gebauerově Mluvnici najdeme poznámku, že c je měkké jen v slovech domácích.)

Poznámky. 1. Je zajímavé, že v přepisech česky vyslovovaných cizích slov psáváme zpravidla po obojetných písmenech y (nikoli i) tam, kde mu odpovídá původní grafém u nebo ü: refýž (fr. refuge), syžet, bysta, byfé, byrokrat; fýrer; byznys. Připadá nám to samozřejmé, přirozené. Motivace této tendence mi není jasná; možnost že by mohlo jít o historický reflex z doby, kdy /y/ znělo jako „široké“ – na jeho blízkost k výslovnosti francouzského u a německého ü upozorňoval dokonce Gebauer ve své Mluvnici (české /y/ však nemělo a dosud v některých nářečích nemá rys labializovanosti) – nelze sice zcela vyloučit, ale zjistit pozitivně vznik a vývoj výslovnostních a pravopisných inovací nedovedeme. 2. Četnost výskytu písmene i po tzv. obojetných a tvrdých grafémech (včetně t, d, n) zvyšují odvozeniny s příponami počínajícími tímto písmenem (-izmus, -izovat, -izace; -ivní, -ický; -ista, -ik; -ie ad.); např. rasista, rasizmus, rasistický, mystika, mystik, mystický, ironizovat.

Tyto skutečnosti jsou v podstatě známé a reflektují je také PČP (s. 32). Věnoval jsem se jim zde podrobněji proto, že z nich chci vyvodit jistý praktický závěr. V psaní i/y v přejatých slovech lidé příliš nechybují – alespoň ne v slovech běžněji užívaných – a pokud přijdou do rozpaků, mají možnost podívat se do Pravidel nebo do nějakého slovníku (to není hanba, tak postupují i příslušníci velkých kulturních jazykových společenství). Jak to, že si žáci osvojí správné psaní slov jako kilometr, cyklista apod., ačkoli nejsou cvičeni v žádných pravidlech a výjimkách a učitel je nanejvýš upozorní na pravopis příležitostně při některých slovech? Žák si prostě na pravopis jednotlivých slov zvykne (vždyť se také s nimi denně setkává v tisku apod.). Kladu si proto otázku (kterou jsme si položili už r. 1967 v doporučujícím elaborátu Jazyková kultura a škola, vypracovaném komisí při ÚJČ ČSAV a otištěném ve Věstníku Akademie), zda by tato zkušenost neměla vést k úvaze o změně metodického postupu i při vyučování pravopisu slov domácích. Přinejmenším by bylo možné doporučit nezacházet, zejména u slov „vyjmenovaných“, do podrobností a všech nepravidelností a nechat stranou slova okrajová, taková, která bude žák stěží běžně užívat (jako např. slynouti, výška – vížka, lýčený – líčený, vlys – vlis, pysk – pisk, pýř, vyžle, cavyky).

[131]Nabízí se ovšem možnost radikálnějšího zjednodušení, totiž odstranit psaní -y- ze základů domácích slov a přestat se tak trápit s „vyjmenovanými slovy“. Jak jsme konstatovali už r. 1958, této úpravě brání v podstatě jenom ohled na tradici, jiný závažný důvod proti ní není. Do této diskuse se však nehodlám zde pouštět.

Nyní několik slov ke vztahu hláska (foném) – písmeno (grafém). Jde o základní, elementární oblasti, o dvě odlišné existenční formy jazyka a nedbání této distinkce by bylo závažným prohřeškem, a to i ve školní výuce. Tuto distinkci zdůrazňoval (i když ne vždy dodržoval) už Gebauer. V odd. „Hlásky a písmena“ jeho Příruční mluvnice čteme v § 4 tuto formulaci: „V písmě naznačujeme jednotlivé hlásky příslušnými písmeny (literami) … Jest tedy rozdíl mezi hláskou a písmenem. Hlásku vyslovujeme a slyšíme, písmeno píšeme a vidíme; písmeno je viditelné znaménko pro hlásku.“ Takovouto jasnou a výstižnou, možno říci i moderní, formulaci bychom v dnešních mluvnicích, učebnicích a příručkách jistě uvítali. Je sice pravda, že důsledné dodržování této distinkce do jisté míry pravopisné výklady komplikuje, pochybuji však, že by fyzici, chemici, matematici i další odborníci a autoři učebnic nedbali ve svých výkladech na některé základní distinkce svého oboru jen proto, aby to nepřipadalo složité. Prestiži jazykové výchovy to nepřispívá, a to patrně ani v očích bystřejších žáků.

Ve všech vydáních Pravidel českého pravopisu počínaje r. 1902 až do jejich zásadního přepracování z r. 1957 nalézáme formulace typu „po souhláskách tvrdých h, ch, k, d, t, n, r píšeme tvrdé y“. Jednak se tu mluví o souhláskách místo o písmenech, jednak celé pravidlo je falešné, neodpovídá skutečnosti, neboť po d, t, n se píše často také („měkčící“) i, jak každý snadno pozná (hady – hadi). PČP od r. 1957 nejen užívají termín „písmena“ (ponechávajíce v závorce bohužel dosud vžitý pochybný termín „tzv. tvrdé/měkké souhlásky“ z důvodů návaznosti, což lze snadno pochopit), ale zároveň vyčleňují jako zvláštní skupinu psaní i – y po písmenech d, t, n. To je jistě správné a vhodné, otázkou zůstává jen to, máme-li tuto skupinu zařadit mezi písmena pravopisně obojetná. (M. Komárek v článku „Tvrdé, měkké, obojetné souhlásky, nebo písmena?“, NŘ 1975, s. 233–236, je v této věci na rozpacích, i když ovšem snahu vést žáky už v nejnižších třídách k rozlišování hlásek a písmen pokládá za chvályhodnou.) Další novum nových Pravidel pak bylo vypuštění písmen ď, ť, ň z kategorie pravopisně měkkých, a to proto, že se po nich nepíše vůbec žádné i. Po těchto písmenech mohou následovat ze samohláskových písmen jedině a, o, u, ou (samozřejmě i dlouhé – ďábel, s Baťou, Láďo, Máňu); ve zbylých případech se palatální souhlásky /ď/, /ť/, /ň/ zapisují obojetnými písmeny d, t, n, po nichž následují měkčící písmena i/í nebo ě (dítě, děti, něco, nic).

Pojetí nových PČP akceptovali Havránek a Jedlička ve své, tehdy nové, České mluvnici, a to v úvodních výkladech v § 30 (mám k dispozici vyd. 1960) (v následujících výkladech se však bohužel přidrželi tradičních „obojetných souhlásek“). – Důslednému lišení kategorií hlásek a písmen by nepochybně bylo ku prospěchu, [132]kdyby se fonémy zapisovaly standardní transkripcí, tedy stojatými literami v rovných závorkách, kupř. /d/, /i/, popřípadě jejich fonetické varianty v závorkách hranatých; písmena by se ovšem zapisovala literou kurzívní (bez závorek). (Na možnou námitku, že by to bylo pro žáky příliš složité, lze odpovědět, že v matematice a přírodních vědách musejí žáci zvládat i složitější notace.)

Těžkosti vyplývají i z užívání přívlastků tvrdý a měkký. Tyto termíny (původem patrně německé) užívala kdysi fonetika a historická mluvnice k charakterizaci souhlásek na základě obrazně pojmenovaného sluchového dojmu. Měkkost/měkčení znamenalo v podstatě totéž co palatálnost/palatalizace. Jenže, jak říká Komárek (cit. dílo, s. 234), v dnešní češtině jsou podle nejpřísnějších fonetických kritérií měkké jen palatální souhlásky /j/, /ň/, /ď/, /ť/, takže pojem tvrdých a měkkých souhlásek v tom rozsahu, jak se ho užívá v českém pravopise, nemá v synchronní fonetice a fonologii nové češtiny oporu. Toho si byl, zdá se, vědom už Gebauer, když v Příruční mluvnici poznamenal: „Nejpatrnějším měřítkem pro souhlásky tvrdé a měkké je v pravopise českém i a y“ (§ 8). Tato souvislost vedla pak k tomu, že atributy „měkkosti/tvrdosti“ byly přeneseny i na písmena i a y. Sám Gebauer preferoval tradiční historické termíny úzké a široké i. V Ertlově přepracování Gebauerovy Mluvnice české (vyd. 1926) najdeme v § 108, nazvaném „Rozdělení písmen“, už jen písmena „měkké i“ a „tvrdé y“. Zároveň se tu však objevuje formulace, která bohužel zavádí ono nežádoucí zkratové terminologické ztotožnění písmen a hlásek: „2. Písmena označující souhlásky anebo v pravopise krátce souhlásky jsou a) tvrdé: …, b) měkké: …, c) obojetné: …“ (zdůraznil Dš). Pro úplnost dodávám, že v Ertlově přepracování Gebauerovy Krátké mluvnice české (vyd. 1924, § 20) najdeme formulaci nezkratovou: „3. Písmena označující souhlásky jsou: a) tvrdá …., b) měkká …, c) obojetná …“ Napadá mě, zda by situaci nezjednodušilo, kdybychom pro litery i a y užívali názvy jota a ypsilon.

 

Facit: Je myslím načase s oním nedůsledným, nediferencovaným a zatemňujícím užíváním názvů písmeno (grafém) a hláska (foném) skoncovat. Pevný základ pro to vytvořila již Pravidla z r. 1957, Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice a Komárkova studie z Naší řeči. Termíny souhlásková písmena, respektive písmena pravopisně tvrdá/měkká/obojetná jsou nasnadě; navíc pak je zapotřebí vyřadit písmena d, t, n z kategorie tvrdých a nejlépe zařadit do kategorie obojetných (jako podskupinu).

 

Vraťme se však k návrhu na „zobojetnění“ písmene c ve skloňování jmen na -ca. Už jsem uvedl, že Hausenblas a druzí se v zásadě přikláněli k této možnosti (tj. psát Mácy stejně jako Máchy), přesto však její praktické provedení nedoporučili. Zdůvodnění tohoto rozhodnutí naznačil Hausenblas v článku „Psaní i a y podle nových Pravidel českého pravopisu“ (NŘ 1956, s. 195n.). V poznámce pod čarou na s. 195 říká mimo jiné, že dosavadní způsob psaní měkkého i u jmen typu skica, paňáca, Vašica, Marica byl ponechán proto, „aby byla udržena souvislost se jmény téhož typu s pravopisně měkkou souhláskou…, [133]např. Píša, Máňa, Váňa“. Je to argument nepochybně závažný, a to nejen z hlediska obecného principu, ale výrazně v ohledu praktickém: vlastních jmen na -ša, -ňa, -ča, -řa, -ja, … je poměrně mnoho, mnohem více než jmen na -ca, a souvztažnost obou skupin je samozřejmě obecně pociťována. Jednoduše řečeno: proti novým pravopisným podobám Vácy, Mácy, … by stály podoby Váši, Míči, …, což by představovalo pro píšící nepochybnou a patrně většinou i těžko pochopitelnou komplikaci. Neboli zjednodušení v jedné menší oblasti by přineslo ztížení v jiné, mnohem širší oblasti. Neříkám, že takovou úpravu nelze provést, ale mám i dnes vážné pochybnosti o stupni její účelnosti, vhodnosti. Pro názornost zde uvedu snadno doplnitelnou řádku příkladů. Jde hlavně o jména osobní (příjmení i křestní, často povahy hypokoristické, a to mužská, ženská nebo obou rodů): Váša, Máša, Píša, Jíša, Míča, Žaža, Kaluža, Hodža, Večeřa, Váňa, Baťa; Ilja, Béďa, Láďa, Ríša; Míša, Sáša, Stáňa, Fráňa, Péťa, Kája; Dáša, Maryša, Bláža, Anča, Jarča, Mářa, Máňa, Soňa, Naďa, Káťa, Mája, Valja, Darja. Najdou se i některá jména místní, jako kupř. Amudarja. Dále sem patří i několik jmen obecných (osobních i věcných, mužských a ženských, stylisticky nějak příznakových): paša, (mahá)rádža, bača, fouňa, frája; káča, doňa, gejša; čača, gutaperča; číča, méďa, vikuňa.

Existuje ovšem jedna teoretická možnost, jak pravopis v obou skupinách sjednotit, totiž, obdobně jako u c, přeřadit do kategorie písmen pravopisně obojetných rovněž ž, š, č, ř, j a též ď, ť, ň (ta však vlastně zařadit mezi tvrdá), a tedy zavést psaní Vášy, Váňy, Baťy, Láďy, Kájy, Ančy, Mářy; bačy, gejšy atd. Bylo by to ovšem značně nezvyklé, a problematické také vzhledem k morfologickému systému (srov. např. Komárek v cit. stati). Tudy cesta asi nevede.

 

Pokusme se v závěru posoudit diskutovanou problematiku z celkového pohledu na principy našeho pravopisu. Základ dnešního pravopisu češtiny tvoří princip fonologický. Potvrzují to ve svých pracích jak Vachek, tak i Sgall. Ten ve své velmi důkladné a objektivně pojaté „Charakteristice českého pravopisu“ (1986)[1] říká, že „základním, centrálním vztahem, na kterém je založena korespondence mezi mluvenou a psanou normou češtiny, je vztah fonému a grafému“ (s. 51) a dodává, že fonologický princip má přednost před morfologickým (s. 69). Jak víme, fonologický princip v přísném slova smyslu je založen na vzájemně jednoznačném vztahu mezi fonémem a grafémem, takže skutečnost, že foném /i/ se zapisuje dvěma různými grafémy, i a y, představuje velmi citelné porušení tohoto principu. (Vachek, 1933, s. 296, přímo říká, že toto porušení je „skutečným kazem na fonologičnosti českého pravopisu“.) Distribuci těchto grafémů řeší náš pravopis jednak zavedením kategorizace písmen na tvrdá, měkká a obojetná, jednak pravidly gramatickými, především morfematickými či morfologickými, přičemž se tato pravidla pohybují v rámci [134]oněch pravidel kategorizačních. A právě případy, o něž nám zde jde, tj. tvary jmen zakončených v nominativu sg. na -ca, -ča, -ša, …, z tohoto rámce vybočují.

Takový je tedy aktuální stav prezentovaný v PČP: vychází z preference kategorizace grafémů a z hlediska psycholingvistického zřejmě implikuje předpoklad, že tato jednoduchá, čistě povrchová grafická pravidla jsou vzhledem ke své prosté mechaničnosti pro píšícího výhodnější. Ukazuje se však, že současní uživatelé jazyka mají sklon opačný, jak ve své praxi, tak ve vyjadřovaných názorech. Svědčí to zřejmě o tom, že znalost struktury morfologického systému je v jejich jazykovém povědomí živá a že hlubšímu principu systémové pravidelnosti dávají přednost před principem prosté povrchové mechaničnosti. (Nejde tu ovšem o převážení principu morfologického nad principem fonologickým, nýbrž o to, že princip morfologický nastupuje tam, kde princip fonologický lokálně selhává.)

Vyjít vstříc tomuto sklonu uživatelů jazyka změnou pravopisných pravidel není však úkol snadný. Poměrně jednoduché je přeřadit písmeno c mezi písmena pravopisně obojetná, a to vzhledem k jeho poněkud okrajovému postavení v řadě měkkých (po stránce vnější mu chybí háček a odpovídající hláska poněkud vybočuje z řady ostatních). Jenže právě princip systémovosti, který představuje motivaci uvažované změny pravidel v případě písmene c, nás logicky nutí provést tuto změnu rovněž u ostatních „měkkých souhlásek“ – avšak taková změna by byla, jak jsme výše poznali, stěží přijatelná. Uvážíme-li, že rekategorizace písmene c se týká jen jednoho členu početné řady měkkých písmen, a že samozřejmě počet vlastních jmen patřících do této řady je u ostatních písmen mnohem větší než u písmene c, dojdeme k závěru, že právě hledisko systémové nás vede k tomu, pochybovat o vhodnosti izolovaného zobojetnění písmene c. Upřímně řečeno, jsme v situaci, že máme zvolit jedno ze tří zel. Je to zjištění nepotěšující, ale pravopis žádného jazyka nepřináší řešení ideální, není to ani možné; mívá svá úskalí, slabá místa a jen stěží může být úplně důsledný a jednoduchý, když jazyk sám takový není.[2]


[1] SGALL, P. Charakteristika českého pravopisu. In Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung XII. Praha : Matematicko-fyzikální fakulta UK, 1986, s. 47–100.

[2] R. Adam probírá i několik dalších, okrajových případů s možným obojetným c; mimo jiné trojvýchodná adjektiva na -cý, -cá, -cé. Je však otázka, do jaké míry tato adjektiva ve spisovném jazyce vůbec žijí. Adam jmenuje především podoby bezkopcý a bezkoncý, uváděné Kopečným, ale zpochybněné Havránkem, tedy zřejmě dialektismy z okolí, v němž Kopečný žil; další podobu, bezpalcá (opice), přejímá Adam z třetí ruky a sám připojuje navíc dvě další, jím ad hoc vytvořené podoby. Obávám se, že to je dost málo pro nějaký závěr platný pro změnu kodifikace spisovného jazyka. Pokud pak jde o jednovýchodná adjektiva na , musím dodat, že jednotlivé příležitostné odchylky trojvýchodné nepochybně existují; tak zejména podoby adjektiva cizí/-á-/é by se jistě v nějakém korpusu objevily; obdobného charakteru je právě i Adamem uváděný příklad tisícou cigaretu. Různé odchylky od spisovné normy mohou sice někdy zajímavě odhalovat některé vztahy v jazykovém systému a třeba i nějaké vývojové tendence, ale je třeba vždy vážit, zda jsou takové povahy, síly a závažnosti, abychom je mohli hodnotit jako změnu spisovné normy a relevantní pro úpravu její kodifikace.

Chodská 13, 120 00 Praha 2

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 3, s. 127-134

Předchozí Jana Hoffmannová, Josef Šimandl: „Euročeština“ v lucemburských překladech dokumentů Evropského parlamentu

Následující Libor Prexler: K frazeologii klubů amatérské kopané Ústecka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1