Tvrdé, měkké, obojetné souhlásky, nebo písmena?

Miroslav Komárek

[Články]

(pdf)

-

Při tvoření nové koncepce výuky českému jazyku na školách I. a II. cyklu snaží se autoři koncepce o to, aby žáci již od prvních tříd bezpečně rozlišovali grafickou a zvukovou stránku jazykových jevů (zejména hlásky a písmena). Toto úsilí do [234]značné míry ztěžují tradiční termíny, užívané ve všech dosavadních učebnicích i v jiných jazykových příručkách (např. v Pravidlech českého pravopisu): tvrdé, měkké, obojetné souhlásky.

Redakce Naší řeči se obrátila na M. Komárka, aby z hlediska současné české jazykovědy zaujal k tomuto problému stanovisko. Článek M. Komárka s autorovým svolením uveřejňujeme jako podnět k eventuální další odborné diskusi, a to nejen z hlediska vlastní jazykovědné bohemistiky, ale i metodiky jazykového vyučování.

M. Komárek reaguje na návrhy, aby byly ve výuce místo termínů tvrdé, měkké, obojetné souhlásky zavedeny termíny tvrdá, měkká, obojetná písmena, přičemž by se do třídy obojetných písmen počítala písmena d, t, n (také po nich se píše i/y).

Redakce

 

Při řešení této otázky je třeba přihlédnout k okolnosti, že se termínů tvrdý, měkký, popř. i obojetný neužívá jenom v pravopisných poučkách. Užívá se jich především v trojí různé souvislosti:

a) adj. tvrdý — měkký označují fonetické nebo fonologické vlastnosti hlásek, zejména souhlásek;

b) rozlišují v morfologii varianty některých morfologických typů;

c) všech tří adjektiv se užívá k rozlišení tří různých skupin souhlásek z hlediska jejich pravopisných vlastností; adj. tvrdý — měkký kromě toho k rozlišení i-ových grafémů.

Ad a) Pro fonetiku a fonologii je pojem souhlásek obojetných bezpochyby zcela bezpodstatný. Ovšem i pojem souhlásek tvrdých a měkkých je v současné češtině značně nepřesný. Podle nejpřísnějších fonetických kritérií jsou měkké jen palatální souhlásky /j/, /ň/, /ď/, /ť/ (Horálek považuje dokonce za možné chápat dvojice /n/-/ň/, /d/-/ď/, /t/-/ť/ jako měkkostní korelaci). Na první pohled dává jistou možnost rozšířit pojem měkkých souhlásek Vachkovo pojetí dvojic /d/-/ď/, /t/-/ť/, /n/-/ň/, /z/-/ž/, /s/-/š/, /c/-/č/ jako korelace kompaktnosti, ale ztotožňovat měkkost s kompaktností není teoreticky zdůvodněné (sám Vachek o této možnosti ani neuvažuje). Avšak i kdyby to možné bylo, zůstaly by zcela mimo řadu měkkých souhlásek souhlásky /j/, /ř/, /c/, které kompaktní nejsou. Je tedy jasné, že pojem tvrdých a měkkých souhlásek v tom rozsahu, jak se ho užívá v českém pravopise, nemá v synchronní fonetice a fonologii nové češtiny oporu.

Ad b) Měkké a tvrdé souhlásky v běžném (pravopisném) pojetí se zato velmi zřetelně uplatňují v morfologii: jádrem tzv. měkkých typů jsou lexémy zakončené měkkými souhláskami, u tvrdých typů jsou to [235]naopak lexémy zakončené souhláskami tvrdými. Z morfologického hlediska je zdůvodněna i skupina souhlásek obojetných — vymezují pásmo kolísání mezi tvrdými a měkkými typy. Pojmy souhlásek tvrdých, měkkých a obojetných nejsou tedy zakotveny (ze synchronního hlediska) v rovině fonologické, popř. fonetické, nýbrž v rovině morfonologické, popř. v rovině morfémové kombinatoriky. Samy termíny jsou sice víceméně motivovány historicky, ale byla by možná i jejich synchronní interpretace: jestliže počítáme s fonetickou i fonologickou měkkostí souhlásek /ď/, /ť/, /ň/, můžeme třídu měkkých souhláskových morfonémů určit jako třídu, jejímž jádrem (centrem) je skupina palatálních (fonologicky měkkých) morfonémů /ď/, /ť/, /ň/, a analogicky je možno chápat i třídu tvrdých morfonémů (s tvrdými morfonémy /d/, /t/, /n/ jakožto jádrem). Obojetné morfonémy jsou průnikem množiny morfonémů tvrdých a morfonémů měkkých. Morfonologická podstata měkkosti a tvrdosti souhlásek se projevuje i v alternacích, které bychom mohli označit jako měkkostní: /hada/-/haďi/, /den/-/dňi/, /voják/-/vojáci/ atd. — Z praktického školského hlediska z této úvahy vyplývá — jak se zdá — nutnost ponechat také termíny „tvrdé, měkké, obojetné souhlásky“ (přesněji „souhláskové morfonémy“, termín „morfoném“ ovšem není ve škole možný).

Ad c) Zavedení termínů „tvrdé, měkké, obojetné písmeno“ nepovažuji za nemožné. Mohou být sice výhrady ke spojování přívlastků tvrdý… se jménem písmeno (tyto vlastnosti má totiž hláska, přesněji morfoném), ale v jazykovědné terminologii se najdou i jiné podobné případy metonymického významového posunu (srov. např. rus. „mjagkij znak“, tj. ‚znak měkkosti‘). Bylo by však třeba tyto pravopisné pojmy důsledně koordinovat s příslušnými pojmy morfonologickými. Tomu by odpovídala např. tato formulace: „souhlásková písmena, kterými se označují tvrdé (měkké, obojetné) souhlásky, označujeme jako písmena tvrdá (měkká, obojetná)“.

Je zde ovšem potíž s písmeny d, t, n. Nemyslím, že by bylo vhodné označovat je jako písmena obojetná. Nejen proto, že by se tím porušila důsledná souvztažnost pojmů pravopisných s morfonologickými, ale i proto, že psaní di - dy, ti - ty, ni - ny má i fonologický dosah, kdežto např. psaní si - sy, mi - my nikoli. Jako obojetná by se měla označovat jen písmena, kterými se píší obojetné souhlásky (morfonémy).

Necháme-li stranou měkké souhlásky (morfonémy) /j/, /c/, je pro všechna ostatní měkká souhlásková písmena charakteristické užití diakritického znaménka. To platí i pro měkké souhlásky /ď/, /ť/, /ň/, [236]jejich psaní literami ď, ť, ň je základní (daň, meť, Máňa, Dáďa aj.).

K interpretaci dvojí platnosti písmen d, t, n nejen před písmeny i/y, ale i před ě/e musíme podle mého názoru rozšířit platnost pojmů „tvrdé, měkké písmeno“ také na uvedená samohlásková písmena: i, ě jsou písmena měkčící (měkká), kdežto y, e měkkost nevyjadřují (jsou neměkčící). (Vlastnosti tvrdý—měkký jsou v tomto případě jen vlastnostmi písmen, nikoli hlásek, morfonémů.)

Je pak možno formulovat tato pravidla:

/1/ Měkká písmena kromě j a c se v zásadě tvoří z písmen tvrdých diakritickým znaménkem měkkosti (háčkem apod.), tj. ž, š, ř, ď, ť, ň. Diakritickým znaménkem (háčkem) je odlišeno také měkké písmeno č (od c).

/2/ Jestliže ve výslovnosti po měkkých souhláskách /ď/, /ť/, /ň/ následují samohlásky /i/, /e/, přebírají v písmě úlohu diakritického znaménka měkkosti měkčící samohlásková písmena i (í), ě, jež tak v sobě spojují funkci znaménka měkkosti a označení fonému, např. div, ticho, nic, bez ní — děcko, tělo, něco. Měkčící samohláskové písmeno ě se kromě toho píše a označuje měkkost také po předcházejících obojetných souhláskových písmenech b, p, v, m, jenže v těchto případech se měkkost ve výslovnosti projevuje po m vsunutím vkladné měkké souhlásky /ň/, po ostatních obojetných písmenech vsunutím /j/, např. běžet [bježet] pěna [pjena], věta [vjeta], měřit [mňeřit]. Na rozdíl od ě může měkčící písmeno i (í) stát po všech obojetných souhláskových písmenech, avšak nemá vliv na výslovnost příslušných souhlásek. Samozřejmě důsledně se píše měkčící i (í) po měkkých souhláskových písmenech.

/3/ Neměkčící písmeno y /ý/ se důsledně píše po tvrdých písmenech a zčásti po písmenech obojetných; neměkčící písmeno e se píše po tvrdých písmenech, po obojetných písmenech (vedle bě, pě, vě, mě) a po měkkých písmenech kromě skupin dě, tě, ně.

Závěry

Považuji za účelné ponechat termíny „tvrdé, měkké, obojetné souhlásky“ (ve smyslu morfonémů) a za možné zavést jim odpovídající pojmy a termíny „tvrdá, měkká, obojetná souhlásková písmena“.[2] Bylo [237]by pak vhodné pracovat i s pojmy a termíny „měkčící, neměkčící samohlásková písmena“ (nikoli samohlásky!). Měkčící písmena i, ě slučují v sobě funkci označovat vokál s funkcí diakritického znaménka měkkosti, takže ve psaní di, ti, ni — dě, tě, ně lze vidět specifický případ označování měkkosti diakritickým znaménkem, v podstatě poziční variantu psaní ď, ť, ň.

Snaha vést žáky už v nejnižších třídách k rozlišování hlásek a písmen je chvályhodná. Je nutno přiznat, že k tomu mnohdy ani oficiální příručky nepřispívají (srov. např, v Pravidlech pravopisu: „Po písmenech j, ž, š, č, ř a c, tzv. měkkých souhláskách…“).

---

[2] Stejný návrh podala Československá terminologická komise lingvistická při práci na chystaném Slovníku slovanské lingvistické terminologie; při lexikografickém zpracovávání ekvivalentů v ostatních slovanských i neslovanských jazycích však Mezinárodní terminologická komise lingvistická nedoporučila návrh ve slovníku realizovat. A. J.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 5, s. 233-237

Předchozí Josef Filipec: Cesta k českému jednosvazkovému slovníku

Následující Pavel Jančák: Dvě středočeské izoglosy