Časopis Naše řeč
en cz

„Euročeština“ v lucemburských překladech dokumentů Evropského parlamentu

Jana Hoffmannová, Josef Šimandl

[Články]

(pdf)

Translation into Czech in the European Parliament in Luxemburg

This article tries to give an answer to a frequently asked question: how (and how much) is contemporary Czech influenced with the processes of European integration? The authors have had recently an opportunity to analyse a great number of official administrative texts that had been translated into Czech (mostly from English) by the members of the group of translators who work in Luxemburg as a service for the European Parliament. This analysis confirmed the conviction of Czech translators in Luxemburg: the main problem is not a great amount of loanwords in Czech but rather an ambition of translators to find always a Czech word (a new “purism”); and than a highly complicated composition of sentences.

Keywords: administrative language (style), “EuroCzech”?, European integration, loanwords, purism, translation of documents into Czech, syntax (condensation)
Klíčová slova: administrativní styl, „euročeština“?, evropská integrace, přejatá slova, překlad dokumentů do češtiny, purismus, syntaktická kondenzace

Ta otázka zaznívá dnes velmi často: Co se děje s češtinou po vstupu České republiky do Evropské unie, jaký vliv na ni mají procesy evropské integrace? Jako odpověď se samozřejmě ozývají rozdílné názory.

(1) Část laické veřejnosti (ta, která za různých situací obvykle inklinuje ke stížnostem na úpadek češtiny) je přesvědčena, že se čeština opět „kazí“ – zejména přemírou cizích slov, která do ní pronikají a jimž běžný občan nerozumí. Přitom nezřídka protestuje nejen proti novějším anglicismům, ale také proti internacionalismům, které už jsou v češtině dávno pevně usazeny a měly by patřit k základnímu vzdělání. Opět se objevují expresivní výroky o barbarizaci, bastardizaci apod.

(2) Jazykovědci se snaží tyto stížnosti (zejména ty silně hyperbolické a emocionálně zabarvené) uvádět na pravou míru. Svou váhu tu má argumentace založená na vývoji evropských jazyků. Např. J. Marvan[1] dokazuje, že eurojazyky, patřící k evropskému lingvoareálu (euroareálu) – ať jakkoli typologicky nepříbuzné – už dávno zcela přirozeně vytvořily eurounii, neboť sdílejí řadu společných rysů v růz[114]ných rovinách. Mezi tyto eurokonstituenty nepatří zdaleka jen eurolexikalismy, společné lexikální přejímky (tedy eurogrécismy, eurolatinismy, eurogalicismy aj.), ale i některé eurouniverzálie z oblasti morfologie, eurovzorce zachycující např. stupňování adjektiv a další jevy, které z pohledu mimoevropského lze považovat za eurounikáty. Z přesvědčivých inspirací této vývojové eurosolidarity by měla vycházet současná eurolingvistika, zkoumající evropeismy z hledisek lingvoekologických, lingvoestetických i lingvoetických.

(3) Jen na okraj: právě jsme reprodukovali celou soustavu hybridních i nehybridních složenin s komponentem (prefixoidem, prefixem, radixem?) euro- ze stati J. Marvana. Masivní výskyt eurosloženin s tímto komponentem zaznamenáváme samozřejmě i mimo lingvistiku a už jen toto dílčí téma poutá mimořádnou pozornost jazykovědců.[2]

(4) Kromě toho ale čeští lingvisté opakovaně – a jistě právem – upozorňují na to, že je nezbytné věnovat pozornost procesům překládání dokumentů a tlumočení v oficiálních institucích Evropské unie, úrovni servisu poskytovaného poslancům Evropského parlamentu a pracovníkům dalších orgánů (Evropská komise, Evropský soudní dvůr aj.). J. Hasil[3] vyslovuje přesvědčení, že právě zde je třeba sledovat vývoj euročeštiny, resp. českého eurospeaku. Touto myšlenkou bylo vedeno i uspořádání konference o současné „eurokomunikaci“ Eurolingua 2004, jak uvádí její organizátor O. Uličný v programovém úvodu konferenčního sborníku i ve vlastní stati.[4] Tam poukazuje mj. i na současný vývoj angličtiny směrem k variantě EuroEnglish (poznamenané diverzifikací a interferencí se specifickými strukturami jednotlivých evropských jazyků); je ovšem otázkou, nakolik lze vést paralely mezi konstituováním EuroEnglish a euročeštiny…

(5) Na právě zmíněné konferenci ovšem zazněl i hlas, který by v tomto kontextu měl být výrazně slyšen: hlas profesionálů, kteří se v Lucemburku podílejí na často velmi hektickém překládání dokumentů Evropského parlamentu do češtiny a kteří se snaží – v kontaktu s českými lingvisty – své jazykové problémy poctivě reflektovat. Příspěvky P. Potůčka a Z. Opavy[5] sice vycházejí z potřeby sjednocování a koordinovaného utváření závazné oficiální terminologie evropských institucí, ale [115]rozhodně nepropagují přejímání a užívání cizích slov „jak na běžícím pásu“. Nabádají v tomto ohledu k rozvážnosti a obezřetnosti, ale zároveň – na druhé straně – varují před přehnaným „jazykovým purismem“ při překládání právních předpisů EU; uvádějí četné příklady na situace, kdy se v češtině celkem běžný a obecně srozumitelný přejatý výraz zbytečně nahrazuje českým neologismem, vytvořeným neústrojně, nesystémově a někdy téměř nesrozumitelným; anebo se mechanicky nahradí existujícím českým „synonymem“, i při nedostatečné sémantické ekvivalenci, za cenu narušení přirozené spojitelnosti slov apod. Autoři uvedených statí se tedy snaží na základě svých bohatých zkušeností korigovat neadekvátní představy české veřejnosti: nesrozumitelnost překladových textů není podle těchto expertů způsobena přemírou přejatých slov, ale někdy spíše zbytečným puristickým hledáním výrazů českých, a snad ještě častěji přetížeností a defektností syntaktických struktur.

Tento příspěvek by měl především potvrdit právě reprodukované názory a ještě rozšířit jejich argumentaci. Před nedávnem jsme byli pozváni do Lucemburku k uspořádání semináře s početnou skupinou pracovníků, kteří tam převádějí dokumenty Evropského parlamentu do češtiny, a k tomuto účelu nám bylo poskytnuto značné množství překladových textů. Závěry z jejich rozsáhlé analýzy zde chceme shrnout.

 

A. Slovní zásoba, terminologie, problém přejatých slov

Při úvahách o některých výrazech, které připoutaly naši pozornost, jsme se řídili především tím, zda je slovo v češtině běžně užívané a srozumitelné; u přejatých slov sloužil do určité míry jako kritérium této „etablovanosti“ výrazů v češtině Nový akademický slovník cizích slov (ASCS).[6] Z tohoto hlediska nelze mít námitky vůči slovům jako auditor, subsidiarita/subsidiární, readmisní (politika), biodiverzita nebo kabotáž – jsou v ASCS, i když může být otázkou, pro jak velkou skupinu uživatelů češtiny jsou tato slova srozumitelná. Také na výraz rezident (zbavený vazby na špionáž a tajné služby) si už bezpochyby zvykáme; ve spojení „občané a rezidenti EU“ má navíc jasnou rozlišující funkci. Slovo multirezistentní (ve spojení s chorobami jako tuberkulóza a AIDS) není v ASCS, ale má zřejmě srozumitelnou stavbu i prvky, podobně jako např. desegregace; horší už to může být s výrazy jako fytosanitární (programy) nebo dokonce antiretrovirální (léčba), kde přísně vzato jsou dva prefixoidy blízkého významu. ASCS uvádí i výraz proaktivní, neměl by však být psán se spojovníkem (pro-aktivní opatření). Rovněž spojovník, ale asi i srozumitelnost lze zpochybnit u slova agro-enviromentální. Někdy není problémem ani tak nepřijatelnost či nesrozumitelnost přejatého slova jako spíš jeho frekvence ve zkoumaných textech, nadužívání, to, že se z něj stává klišé – v případech jako harmonizace, harmonizovat (předpisy jednotlivých států), inovativní (myšlenky), masivní (protesty) [116]a hlavně (vy)generovat. Vysoká je i např. frekvence komponentu inter-: interinstitucionální dohodu si představíme bez potíží, interoperabilní poskytování služeb možná už hůře. Regularizační opatření snad lze akceptovat, horší je to už s regularizovanými osobami. Překládáme-li spojení „the authorisation and use of military force“, není zřejmě vhodné použit výrazu autorizace, ale raději „schválení a použití vojenské síly“.

Větší nebo menší rozpaky v lexiku analyzovaných textů vzbuzují i některé aktuální anglicismy. S neustálým monitoringem, monitorováním je už asi zbytečné bojovat. Rovněž na outsourcing si nejspíš raději zvykneme, než abychom stále používali mnohoslovný opis (ASCS vymezuje význam takto: „zajišťování služeb a prací prostřednictvím externích dodavatelů“). S rostoucí znalostí angličtiny u obyvatel ČR lze asi totéž předpokládat o mainstreamingu nebo o twinningových projektech, horší to možná zatím ještě bude u benchmarkingu („vypracování standardů pro hodnocení“). U výrazů tohoto typu by překlady dokumentů měly raději uvádět výklad v závorce; to se děje poměrně zřídka.

A nyní k problémům s volbou českých ekvivalentů a s jejich užíváním. Lze jen souhlasit se Z. Opavou,[7] že není třeba „puristicky“ nahrazovat v češtině běžné internacionalismy, tedy volit důsledně začlenění/začleňování místo integrace, pružnost místo flexibilita, předcházení místo prevence, vymezení místo definice. Jak ukazuje citovaný autor, nelze vždy plnohodnotně nahradit iniciativu podnětem, rekonstrukci přestavbou; specifické potíže jednotlivých členských zemí není vhodné překládat jako zvláštní potíže. Výraz national (národní) má sice v různých jazycích velmi odlišné konotace, přesto ho však nelze plně suplovat např. v češtině adjektivem vnitrostátní („vnitrostátní parlamenty“? „vnitrostátní zvyklosti“?). Pochybné je jistě i hledání zbytečných neologismů, tj. doplňkovost místo komplementárnost (programů Unie), (vzájemná) slučitelnost místo kompatibilita, souběžnost místo konvergence. Sami podobně soudíme, že participantní demokracii je jistě možno nahradit účastnickou, ale asi to není nezbytné a lze tu dát přednost mezijazykové jednotě terminologie. Hodně se už diskutovalo o výrazech migrace, migranti versus přistěhovalectví, přistěhovalci; i tady bude asi lepší zůstat u přejatého slova, neboť významová ekvivalence není úplná a „migrační toky“ bychom asi nenahradili „toky přistěhovalců“… Také výrazy transparentnost, transparentní mohou být zajisté nahrazeny ekvivalenty průhlednost, průhledný, ale „průhledné volby“? Ani slovo koherence už jistě není zcela nesrozumitelné, ale přesto by ve spojení „cílem bude zlepšení koherence při nakládání s odpady“ bylo asi naopak lepší nahradit koherenci např. součinností. Nenadchly nás ani (v češtině rozhodně nikoli běžné) výrazy jako obezřetnostní (dohled nad finančními institucemi), sledovací (mechanismus), nesmrtící (vojenské vybavení), zpětná vysledovatelnost nebo kořenové příčiny (v češtině jsme zvyklí [117]na „kořenovou zeleninu“ a „základní příčiny“). Pokud jde o slovotvorné postupy, k nimž se překladatelé často uchylují, příliš elegantně nepůsobí např. typ přeshraniční (rozměr), předvstupní (nástroj, strategie, fáze, spory…), podzákonný (právní akt) ani složeniny typu rostlinolékařský (stav zemědělských plodin). A ještě k několika speciálním jednotlivostem týkajícím se překladů z angličtiny:

– „possibility“ je někdy lépe překládat jako možnost než jako příležitost („mnoho zemí ztratí příležitost vyrábět generické léky“)

– „urgent“ jako urychlený, spíše než jako naléhavý („musí umožňovat naléhavý vývoj vakcín…“)

– „involved“ jako příslušný, ne dotčený („na straně dotčených rozhodovacích orgánů“)

– „to represent themselves“ asi ne jako zastupovat se; nikoli „schopnost Romů zastupovat se“, ale např. volněji „mít vlastní zastupitele“.

Výraz předsednictví známe ve významu ‚výkon funkce předsedajícího‘. V českých textech týkajících se EU se však nově užívá (jako metonymie) pro právě předsedající stát („vyzývá Radu, předsednictví a členské státy“) a také pro období předsedání. Zdá se, že se tyto spíše kolokviální metonymie v kontextu překladových dokumentů pevně „zahnízdily“.

Také přidaná hodnota, spojení v češtině jednoznačně terminologizované, je v těchto dokumentech někdy užíváno velmi vágně, ve významu „něco navíc“ („zda to přinese skutečnou přidanou hodnotu k ochraně lidských práv“).

Několikrát jsme se už zmínili o nadměrné frekvenci některých výrazů a spojení. Nezáleží na jejich českém nebo cizím původu, jako klišé mohou působit spojení založená na výrazech přejatých (investovat politický kapitál, mít velký potenciál, dohody nové generace) i domácích (neustále opakovaná vyváženost, provázanost, udržitelnost; nejen „trvale udržitelný rozvoj/růst“, ale i „udržitelný mír“, „udržitelné hospodářství“, „udržitelná hospodářská a sociální obnova“).

 

B. Tvarosloví

Pod vlivem jinojazyčných originálů se v překladech často objevují plurálové tvary, které u substantiv s abstraktním významem nejsou v češtině příliš obvyklé. Asi nejčastější je to v případě různých politik: „stanovit politiky zaměstnanosti Evropské unie“; „posílit součinnost svých politik vůči rozvojovým zemím“. Dále např. „berou se v úvahu regionální soudržnosti a vzájemnosti“; „otázka diskriminací založených na pohlaví“; „dopad stárnutí populací“ nebo „nebezpečí, kterému jsou vystaveny zranitelné populace“ (snad raději domácí ekvivalent: „kterému je vystaveno zranitelné obyvatelstvo“). Mimoto se v plurálu, jako počitatelné, vyskytují dva výrazné typy deverbativních substantiv: a) „souvislost se zpracováními osobních údajů“; „předcházení ohrožením“; b) „nárůst vývozů“; „důsledek střednědobých rozvojů“; „nechtěné odlovy kytovců“.

[118]Zkratky jako UNESCO se ve sledovaných textech nezřídka skloňují („v rámci Unesca“). Tendencí k neměnnosti tvaroslovného základu v podobných případech se zabýval Šimandl,[8] ale nejde jen o problém volby Unesca/Uneska. Samo skloňování zkratky zde působí poněkud kolokviálně; vzhledem ke stylu oficiálních dokumentů by bylo vhodnější „v rámci UNESCO“.

Pozornost v těchto dokumentech upoutá i stupňování adjektiv – zdá se totiž, že je častější než v českých textech, zejména u adjektiv přejatých (koherentnější, konzistentnější, transparentnější, strategičtější). Akceptovat lze i stupňování některých adjektiv zdánlivě nestupňovatelných: „cílenější intervence“; „zajistit těmto osobám řádnější a řízenější vstup do EU“. Adjektivum konkurenceschopný je asi přijatelnější než některými překladateli prosazované české soutěžeschopný, u stupňování ale váháme: „z Evropy učinit nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku“? Kontaminace dvou způsobů stupňování je běžná i v původních českých textech, v textech EU jistě spolupůsobí převaha opisného stupňování v angličtině: „Indie je stále více důležitějším partnerem“; „imigrace bude čím dále tím více potřebnější“.[9] Že se zejména v nadpisech dokumentů a jejich částí stupňovaných adjektiv nadužívá a že tu působí jako reklamní nebo agitační slogany („Konkurenceschopnější a soudržnější Evropa“; „Kvalitnější život v Evropě“; „Silnější Evropa v bezpečnějším světě“; „Lepší kvalita života“; „Evropa, která funguje lépe – blíže občanům“), za to už nemohou překladatelé.

Neosobní formulace založené na zvratném pasivu jako „Rada ministrů se vyzývá (se žádá)“, „členské státy se vyzývají k přispění“ jsou zřejmě obligatorní součástí politicko-administrativního stylu těchto dokumentů. Tvary se zvratným pasivem tu přijímáme s rozpaky, ale opisné pasivum „jsou vyzývány“ nepůsobí o nic lépe. Pro češtinu by bylo nejpřirozenější vyjádřit agens („někdo vyzývá…, žádá…“) a opustit deagentní konstrukci jinojazyčné předlohy.

 

C. Jevy z pomezí flexe a syntaxe, resp. lexika a syntaxe

V tomto souhrnném komentáři k materiálu, který jsme měli k dispozici, necháváme stranou elementární typy chyb a nedostatků, které jednak nejsou ničím specifickým právě pro tyto texty, jednak jsou nepochybně způsobeny rychlostí produkce překladů a nedostatečnými možnostmi jejich korigování. Nevšímáme si tedy např. v oblasti tvarosloví chybných tvarů zájmena jenž, ani v oblasti pravopisu chyb ve shodě podmětu s přísudkem apod. Chyby v koncovkách adjektiv (koncovky má určovat shoda s řídícím substantivem), jsou dnes nepochybně stále častější i v původních [119]českých textech; přesto je zahrneme mezi specifika těchto překladových textů, protože množství těchto chyb je zde zřejmě způsobeno i složitou, kondenzovanou syntaxí originálních dokumentů: „navzdory opatřením učiněných Francií a Německem“; „realizace dohod se třetími zeměmi týkajícími se migrace a azylu“; „pokročili v postupu týkajícího se nadměrného schodku“; „kniha s rozborem možností zvolenými Komisí“; „akční plány jednotlivých zemí, navržených flexibilně“; „boj proti znečištění způsobeného plavidly“; „pomoc evropským občanům zasažených neštěstím”…

Na pomezí syntaxe patří i nedostatky v realizaci ustálených vazeb: objevují se nesprávné pády i nevhodné předložky, vznikají tu četné kontaminace a klasická zeugmata. Uvedeme aspoň několik příkladů:

– „nominovat kandidátem“ je jistě ovlivněno českou vazbou „jmenovat kandidátem“; ve spojení se slovesem nominovat je v češtině obvyklé „nominovat na/za/jako kandidáta“

– „i přes úctu pro práci dosud vykonanou“ (raději: „úctu k práci“)

– „opožděné provádění směrnic Společenství do vnitrostátních předpisů“ (provádění něčeho do něčeho? lépe: zavádění, uvádění)

– „účastnit se na vývoji…“ (směšuje se „účastnit se čeho“ a „podílet se na čem“)

– „zajistit lepší dostupnost k lékům“ (směšuje se „přístup k čemu“ + „dostupnost čeho“)

– „využívat politiku jako nástroje…“ (4. pád vs. 2. pád)

– „tyto oblasti v zásadě představují nebo patří k regionům typu…“

Velmi častá je obvyklá záměna: u slovesa zamezit 3. p. místo 4., u zabránit naopak 4. p. místo 3. Slovník spisovného jazyka českého u zamezit připouští dativ s označením „řidč.“, ale v těchto dokumentech by snad bylo vhodnější rozdíl podržet a vyvarovat se formulací jako „aby bylo zamezeno skutečné liberalizaci trhů“; „zamezilo by se komplikacím a nákladům“; „Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení“; „předejít a zamezit jakémukoli porušování“. Podobně by měl být zachován rozdíl mezi často zaměňovanými slovesy směřovat (někam) a tranzitivním směrovat někoho/něco někam ve smyslu „usměrňovat“. V následujících ukázkách z překladů by bylo na místě sloveso směrovat: „členské státy směřují své hospodářské politiky tak, aby…“; „strategie by měla být směřována k následujícímu cíli…“

Nepříliš obratné překladatelské řešení představuje i kumulace předložek („přechod od v zásadě čisté vojenské fáze“; „pomoc Unie může být rozšířena, i na k nim přiléhající menší oblasti“; „vývoz zbraní do a z EU“) a jejich stereotypní opakování, které může být někdy i příčinou snížené srozumitelnosti. Např.: „jednání o úmluvě o ochraně rozmanitosti“; „akce směřují k usnadnění přístupu veřejnosti k informacím“; „aby rozhodnutí bylo sděleno písemně v ověřeném dokumentu v jazyce srozumitelném žadateli“; „bere na vědomí iniciativu na přeměnu EUMC“ (zde navíc vadí vazba „iniciativa na…“). I v těchto textech se samozřejmě setkáváme s obvyklou přítěží administrativního stylu – množstvím sekundárních, složených předložek. Nej[120]častější jsou asi z důvodu, za účelem, s cílem, vzhledem k, s ohledem na, v případě…, ve spojitosti…; vznikají tu i spojení jako „v oblasti odpovědi na krize ve vztahu k pomoci v případě pohromy“. V řadě případů („prozkoumat možnosti ohledně režimu po roce 2012“) bychom se obešli i bez symptomatického, „zdeúředního“ výrazu ohledně: místo „návrh ohledně jejího zavedení“ by stačilo „návrh na její zavedení“.

Všimneme-li si aspoň krátce užívání spojovacích výrazů, inklinují překlady unijních dokumentů ke spojkám zastaralým, knižním až „papírovým“. V enumerativních strukturách se hojně uplatňuje výraz jakož i („týká se to boje proti sociální nespravedlnosti, jakož i ochrany evropského kulturního dědictví“), který lze nahradit spojením stejně jako. Podobně místo jakožto („postavení Unie jakožto světového partnera“) by bylo lepší jako, místo taktéž také, místo jelikož neutrální protože. Naproti tomu spojka aniž by neměla být hodnocena jako knižní a neměla by být nahrazována nezadržitelně se šířícím spojením bez toho, že by: „zprávy se zabývají tímto problémem bez toho, že by byly vyčerpávající“; „získat kvalifikaci bez toho, že by museli opakovat studium“.[10] Tendence k vazbě považovat jako místo považovat za není u uživatelů češtiny ničím novým, ale v těchto dokumentech by se prosazovat neměla.

 

D. Syntax

Po stránce skladebné jsou překlady dokumentů přímo prototypem administrativního stylu, s nímž jsou neodlučitelně spojeny nadmíru rozsáhlé, přetížené a nesrozumitelné syntaktické celky. Nositeli extrémně kondenzovaného vyjadřování jsou polovětné konstrukce, které náleží k několika typům.

a) Konstrukce založené na slovesném infinitivu

– „má význam pro pomoc rozvojovým zemím zapojit se do světové ekonomiky“

– „zdůrazňuje odpovědnost státu vydávat varování…“

– „příslušnost Soudního dvora rozhodovat spory…“

– „bere na vědomí dohodu vypracovat hlavní cíl…“

Někdy jde opravdu o spojení mimořádně těžkopádná a v češtině téměř nepřijatelná: „je to důležité pro realizaci potenciálu této sítě přispět k mezinárodnímu hospodářskému rozvoji“; jindy není jasné, kdo je vlastně subjektem děje vyjadřovaného infinitivem: „souhlasí se žádostí těchto organizací poskytnout příspěvek do globálního fondu“ (= aby mohly poskytnout…? aby jim někdo poskytl…?).

b) Konstrukce založené na substantivech verbálních

Příkladů by bylo možno uvést bezpočet (jde o jeden z nejfrekventovanějších a nejnápadnějších nedostatků v analyzovaných textech), např.:

[121]„opatření nezbytná pro zajišťování dodržování tohoto nařízení“; „provedení opatření stanovených nařízením“; „podniknutí opatření zaměřených na zavedení…“; „jednání o usnadnění udělování víz“; „plán pro zlepšení uplatňování ustanovení Amsterdamské smlouvy“; „zajišťování provádění a prosazování předpisů“; „zabránění narušení hospodářské soutěže“; „úkoly zahrnují navrhování zahájení stíhání“; „spolupráce zahrnuje přijímání opatření pro sbližování právních předpisů“; „bylo dosaženo splnění cíle snížení znečištění“; „opatření mohou spočívat v dočasném pozastavení uplatňování dotyčných ustanovení a rozhodnutí“; „uzavírají ujednání o přenesení působnosti k provádění dalších ustanovení“.

Zvlášť je třeba překladatelům vytknout tvorbu konstrukcí založených na substantivech odvozených od sloves zvratných: „závěry svědčí o uvědomění si problémů“; „forma seznámení se s lepšími podmínkami“; „dobrovolné vydání se soudu“; „podnět k zamyšlení se nad cestami…“; „potvrzovaly své zasazování se o demokratické hodnoty“; „zajistit spravedlivé postavení partnerů zaměřením se na omezení na straně nabídky…“

c) Konstrukce založené především na verbálních adjektivech

Adjektiva tohoto typu se podílela už na některých právě uvedených kondenzátech (stanovený, zaměřený aj.): „Soudní dvůr EU rozhoduje v mezích níže stanovených spory týkající se opatření přijatých orgány subjektu podléhajícího právu Unie…“

 

Dokumenty jsou přímo nabity verbálními substantivy a adjektivy, jde tedy o vyjadřování nominální, s naprostou převahou jmen. To podporují výčtové struktury, hojně zastoupené ve výstavbě těchto textů (z konstrukcí, které tvoří jednotlivé položky výčtů, jsou samozřejmě vyloučeny určité slovesné tvary). Uveďme aspoň dvě ukázky takových přebujelých nominálních řetězců:

– „potenciální nepružnost nabídky dvoustranných kvót pro pracovní síly jako motivace pro lepší spolupráci třetích zemí v boji s nelegální migrací“

– „podpora plánů a programů podle rámcové směrnice 96/62/ES o kvalitě vnějšího ovzduší a následných směrnic poskytováním inovačních řešení pro snížení znečištění ovzduší nebo pro zahájení, sledování a hodnocení takových plánů a programů používáním ukazatelů dopadu na zdraví a životní prostředí, včetně biologických ukazatelů“

S nezbytnou rychlostí překládání, jež zřejmě neumožňuje rozložit, „demontovat“ a znovu čitelně zkonstruovat složité syntaktické celky, souvisí přirozeně i nedostatky ve slovosledu, kdy se nedaří početné větné členy logicky seřadit, např.: „Německo zavedlo program zelených karet v srpnu 2000 zaměřený zvláště na nábor IT odborníků.“ Někdy to vede i ke vzniku „falešných větných dvojic“, jak ukazují následující příklady:

– „Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí se sídlem ve Stockholmu, které začne fungovat od roku 2005, je nezávislou agenturou, jejímž posláním je odhalovat, vyhodnocovat a sdělovat reálné a vznikající hrozby, jaké představují pro zdraví přenosné nemoci

[122]– „aby umožnily nestranné vyšetřování obvinění z mučení a zneužívání pro osoby zbavené svobody držené ve vazbě Spojenými státy

Jindy ovšem nestačí úprava slovosledu, defektní konstrukce vyžaduje rozsáhlejší přestylizování, např. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před soudní tribunál…“

Bylo by možno poukázat ještě na mnoho dalších syntaktických nedostatků a nepříjemných defektů. Někdy překladatel při následování originálu buduje složité souvětí a „nabaluje“ další a další vedlejší věty, polovětné konstrukce a vsuvky tak dlouho, až úplně ztratí orientaci a vůbec neuzavře konstrukci, jejíž výstavbu přerušil na samém začátku. V některých případech by pomohlo zpřehlednit složitě vystavěný celek jeho rozdělením, zopakováním spojky u další vedlejší věty, promyšleným využitím interpunkce nebo vyjasněním směru anaforického odkazu. K textovému odkazování poznamenejme aspoň, že se ani tyto texty – jako mnohé další produkty administrativního stylu – neobejdou bez dalšího formálně úředního prostředku, totiž zájmena tento: někdy zcela zbytečného („chrání práva svých občanů, i když tito žijí v zahraničí“; „podpořit využívání standardů tam, kde tyto již existují“), jindy nahraditelného pouhým to („v praxi toto pro mnoho států znamená…“; „toto dokazuje, že…“).

Pokusili jsme se názorně předvést, jak stavba větných a souvětných jednotek v evropských dokumentech většinou „bobtná“ a rozrůstá se až k naprosté nepřehlednosti. Proto bychom zřejmě nečekali, že se zde můžeme setkat i s vyjadřováním eliptickým, nějak redukovaným. A přece: nezřídka tu najdeme vyjadřování implicitní, zkratkovité, jakoby „osekané“. U určitých spojení se nám zdá, že tu něco chybí: většinou nějaký obligatorní komponent gramatického či sémantického větného vzorce. Chybí to ovšem jenom nám, kteří texty pozorujeme jaksi „zvnějšku“. Profesionálové, kteří pracují pro orgány EU a denně se od rána do večera pohybují v kontextu těchto dokumentů, si nepochybně chybějící členy jaksi „podprahově“ doplňují, na základě automaticky fungujících inferencí. Tyto elipsy slov silně vázaných na kontext působí poněkud kolokviálně, možná by se dalo uvažovat i o specifickém slangu tohoto prostředí, založeném na jakýchsi „zástupných zaklínadlech“.

Tak např. „smlouva o přistoupení“. Není třeba uvádět, kdo přistupuje k čemu – samozřejmě jde o přistoupení nových členských zemí k Evropské unii. Podobně např. „boj proti sociálnímu vyloučení“, „zahrnout aspekty nešíření do sousedské politiky EU“, „oblast občanské účasti“, „jedním ze tří hlavních pilířů je snížení expozice“, „60 % způsobilých výdajů“. Nezřídka jsou podobná spojení založena na abstraktech a výrazech významově vyprázdněných, zbavených konkrétních souvislostí a s nimi i vazebného okolí. Zatím nás asi občas zarazí vyjádření typu „hospodářské a sociální přínosy“, „podpora sociální soudržnosti“, „přístup založený na znalostech“, „záchrana podniků v obtížích“ – zatímco bez rozpaků přijímáme „přínos k něčemu“, „soudržnost někoho s někým“, „znalosti něčeho“, „obtíže nějaké/s něčím“. Je ovšem možné, že si postupně budeme na takováto „okleštěná“ vyjádření [123]zvykat. Ostatně postavme si vedle nich vyjádření obvyklá nebo dokonce už tradiční: místo hospodářské a sociální přínosy „pozitiva“; místo podpora sociální soudržnosti „stability“; místo přístup založený na znalostech „na vzdělání“. Vadí nám skutečně záchrana podniků v obtížích, pokud nám nevadí „dáma v nesnázích“? A v případě „dokončit práce na studii proveditelnosti“ evidentně nic nechybí, jde dokonce o nový pojem a nový termín. Doba projektů financovaných z různých fondů totiž s sebou nese, že před zahájením projektu je zvykem zadat expertům studii proveditelnosti („feasibility study“; „étude de faisabilité“; „Machbarkeitsstudie“). V korpusu SYN2006PUB[11]studie proveditelnosti už nemalý počet 194 výskytů.

Některá abstrakta – nic neříkající, a proto se hodící vždy – se v těchto dokumentech obzvláště rozmohla. Patří k nim mj. hledisko: „ministerstvo zahraničních věcí zajišťuje koordinaci civilních a vojenských hledisek těchto misí“; „přispívají k podpoře evropských hledisek sportu“. Dále také postup: „vzrůstající oživení postupů pro dohled nad rozpočtem“; „Komise postoupila také s postupy týkajícími se států…“ A konečně, a především nejoblíbenější „zaklínadlo“, kdykoli použitelná zástupka – rámec: „rámec regionální spolupráce“; „podpora budování mnohostranného rámce“; „nabídnout rámec pro zlepšení vztahů“; „vybudování spravedlivého právního rámce v Iráku“; „fiskální pravidla, která se týkají preventivního prvku rámce“; „jak obrodit rámec za účelem vyrovnání se s nedostatky…“

 

O tom, že v dokumentech Evropského parlamentu se bohatě uplatňují výčtové struktury, už zde byla zmínka. Pochopitelně jsou na něm založena zejména usnesení, kde je využíván následující model:

 

Evropský parlament,

s ohledem na… (předchozí usnesení);

s ohledem na… (jiné dokumenty);

 

A. vzhledem k tomu, že tento konflikt je překážkou pro rozvoj Gruzie…,

B. vzhledem k tomu, že „prezidentské volby“ v Abcházii je nutné považovat za nezákonné…,

C. vítaje politické a hospodářské reformy v Gruzii…,

D. lituje nedávného propuknutí násilí v oblasti Jižní Osetie…,

E. upozorňuje s obavami na humanitární následky…,

 

1. se domnívá, že…

2. vyjadřuje svou podporu…

3. vyzývá Radu a Komisi, aby…

 

K realizaci tohoto modelu lze vznést drobné připomínky:

a) bylo by lépe nesměšovat v jednotlivých částech usnesení body začínající s ohledem na…, vzhledem k tomu… a body začínající slovesnými tvary;

[124]b) na začátku bodů preambule by neměly stát přechodníky, navíc někdy identické s tvarem verba finita ve 3. osobě (zdůrazňuje, poukazuje, lituje…); homogennější by byly začátky vzhledem k…, s důrazem na…, s poukazem na…, s lítostí nad / že…, a verba finita by mohla zůstat rezervována až pro následující (číslované) body vlastního usnesení;

c) texty jednotlivých bodů by neměly mít na počátku příklonku (se domnívá, že…; si uvědomuje…), nýbrž až za slovesným tvarem (domnívá se, že…; uvědomuje si…);

d) na konci jednotlivých bodů by se neměla neprůhledně střídat interpunkční znaménka, tj. čárka, středník, tečka, nebo někdy žádné znaménko.

 

Naše procházka překlady zpracovávanými pro Evropský parlament se nyní pohybovala v oblasti syntaxe a celkové výstavby textu. Než přejdeme k poslednímu oddílu, který bude věnován pravopisu, umístíme na přechod k němu ještě zmínku o interpunkci, jejíž kladení v češtině diktují syntaktická pravidla. Nejrůznější běžné nedostatky zde pomineme a zmíníme se aspoň o dvou jevech, ve kterých zdaleka nechybují pouze naši překladatelé; naopak se v nich chybuje tak často, že situace tu zřejmě pomalu spěje k vyšší toleranci, ne-li k nějaké systémové změně. Zdá se, že už většina uživatelů češtiny nepíše čárku před infinitivními konstrukcemi, které vlastně zastupují vedlejší větu a začínají především vztažným výrazem jak (případně také co, kolik…): „bylo rozhodnuto jak nejlépe včlenit…“; „komise by měla hledat možnosti jak financování navýšit“. Druhý případ, který si možná už vyžaduje nové řešení, jsou čárky před výčtovými pasážemi, jimiž začleňujeme do výpovědi ilustrativní skupiny příkladů. Na pisatele zřejmě klademe poměrně vysoké nároky, žádáme-li od nich, aby před výčtem uvedeným výrazem jako udělali čárku tehdy, obsahuje-li následující pasáž ono nepatrné určité sloveso je/jsou; aby udělali čárku i tehdy, kdy ono rozhodující verbum finitum sice chybí, ale „příkladovou část lze vynechat“ (má tedy povahu jakéhosi volného přívlastku); a aby naopak čárku nedělali, jestliže „příkladová část je nezbytnou součástí sdělení“, tedy má povahu přívlastku těsného.[12] Přitom ale i ona příkladová pasáž, která náhodou určité sloveso obsahuje, může vyjadřovat „nezbytnou součást sdělení“! Také naši překladatelé si v těchto případech velmi často počínali zcela nekorektně: „spolupráce v odvětvích, jako např. energetika, doprava…“; „v oblastech jako jsou nové objevy…“; „oblasti jako je ekonomika…“; „řeší problémy jako jsou…“ Jde zřejmě o rozlišení značně formální či formalistické. Zatím však převládá názor vyjádřený např. N. Svozilovou:[13] „…český interpunkční systém je natolik provázán, že by jakoukoli zásadnější změnu (a tou by zrušení rozdílu mezi členským a větným obsazením místa ve větné struktuře nepochybně bylo) neunesl.“

 

[125]E. Pravopis

Z četných pravopisných problémů, jež nastávají při překládání dokumentů, lze za nejobtížnější pokládat psaní velkých písmen. Obecně lze uvést, že se tu objevuje na počátku slov – pod vlivem angličtiny, případně dalších jazyků – daleko větší množství velkých písmen, než jsme v češtině zvyklí, a pojetí vlastních jmen se zdá být mnohem širší. Týká se to hlavně

a) názvů institucí: Evropský parlament, Evropská komise atd. – ale objevuje se i nesprávné Evropská Rada, Evropská Komise, Evropský Parlament, také např. Státní Duma aj. Při zkráceném, zástupném označení samozřejmě Komise, Rada. Otázkou je, zda psát v češtině s velkým počátečním písmenem i názvy různých výborů: Výbor pro integraci a azyl Komise; Výbor pro zahraniční věci Evropského parlamentu;

b) názvů hodností a funkcí: objevuje se Vysoký komisař pro uprchlíky OSN, ale na druhé straně „J. Solana opět zvolen vysokým představitelem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku“;

c) názvů dokumentů: Ženevské úmluvy, Amsterodamská smlouva, Niceská smlouva (Smlouva z Nice), Výroční zpráva EU, Pakt o stabilitě a růstu, přijali Zelenou knihu – pravděpodobně se velká písmena objevují i tam, kde nejde o oficiální názvy; s tímto trendem se setkáváme i v běžné češtině „domácí“, „neevropské“, viz případy jako „tento Záruční list“, „po předložení Občanského průkazu“;

d) názvů událostí: Světový summit o udržitelném rozvoji; Euro-středomořská schůzka na nejvyšší úrovni – často není jasné, zda jde o vlastní jména, nebo spíše o popisná označení;

e) názvů akcí, iniciativ, různých programových sloganů: Lisabonská strategie; Nástroj pro nové sousedství; dosažení Rozvojových cílů tisíciletí; vytvoření Informační a koordinační sítě; síť Národních kontaktních bodů pro integraci – platí totéž jako v předchozích bodech, velkými písmeny by bylo vhodné šetřit.

U místních jmen vznikají někdy problémy u státních či správních celků bývalých, ne zcela uznávaných, nemajících zatím oficiální označení apod.; v těchto případech lze asi velké písmeno akceptovat, tedy Jižní Osetie, Palestinská samospráva, Bývalá jugoslávská republika Makedonie.

Podobně jako tyto texty hýří velkými písmeny, překypují někdy až příliš i uvozovkami. Ty zde plní různé funkce, vyznačují např.

– citátové užití méně obvyklého termínu, případně určitou distanci od něj: systém „komitologie“ (tak se pojmenovávají pravidla práce komisí a výborů);

– zkratkové, zástupné, neoficiální označení např. dokumentu: „směrnice o transparentnosti“;

– metaforické vyjádření: „jednotné evropské nebe“;

– kolokvialismus: zamezit nevyžádaným e-mailovým zprávám s obchodními nabídkami („spamům“).

[126]Někdy jsou uvozovkami nadbytečně obklopena právě vlastní jména, k jejichž vyznačení (zvláště u těch jednoslovných) by postačilo velké písmeno: případ „Microsoft“, vojenská operace „Althea“.

Další pravopisné problémy, např. psaní s/z (biodiversita, prekursor), sporné podoby holokaust, ghetoizace, psaní e-Learning i e-learning aj. už zde nemůžeme probírat.

 

F. Závěr

Pokusili jsme se v tomto textu – podobně jako P. Potůček (c. d.) – vyvrátit některé mýty spjaté se současnou „euročeštinou“, především mýtus o agresivní invazi nesrozumitelných cizích slov, která způsobuje „barbarizaci“ našeho jazyka. Snad se nám podařilo aspoň v náznaku předvést, že daleko větší nebezpečí pro všechny adresáty či příjemce evropských dokumentů představuje

– typická administrativní syntax: složitost, přetíženost, kondenzovanost převážně jmenného vyjadřování tu ovšem dostupuje naprostého vrcholu, takže sami pisatelé (v našem případě překladatelé) výstavbu rozsáhlých syntaktických celků nezvládají, přestávají se v ní orientovat; výsledkem je porušování kongruence v koncovkách, vazebné kontaminace, nelogický slovosled aj.;

– nedůsledná realizace zvolených textových modelů („vzorců“), zejména nedostatečná uspořádanost strukturovaných výčtů;

– určité inklinace k vytváření specifického slangu či k vyjadřování kolokviálnímu, jež se projevují např. užíváním zkratkovitých, zástupných pojmenování (a zde pak začínají problémy s užíváním velkých písmen, uvozovek atd.);

– nevyhnutelný výskyt některých klišé, vzniklých mechanickým převáděním hlavně z angličtiny (snad nejvíc tu bijí do očí neustálé rámce);

– a asi také specifický „purismus“, ne vždy úspěšná a někdy zbytečná horlivost při nahrazování přejatých slov výrazy českými (i neologismy).

Platnost těchto zjištění je však samozřejmě omezena tím, že vznikla na podkladě materiálů jediné evropské instituce, navíc z časově omezeného období. Bude nezbytné – a svrchovaně zajímavé – sledovat vývoj tohoto českého „eurojazyka“, „eurospeaku“ i nadále, a určitě vždy s maximálním porozuměním pro náročnou práci našich vysoce kvalifikovaných překladatelů a tlumočníků, kteří působí v orgánech Evropské unie.


[1] MARVAN, J. Jak představit euročeštinu Evropanům. In Přednášky z 50. běhu Letní školy slovanských studií. Praha : UK – Filozofická fakulta, 2007, s. 9–17.

[2] Srov. např. HASIL, J. Euročeština? In Přednášky z XLIX. běhu Letní školy slovanských studií. Praha : UK – Filozofická fakulta, 2006, s. 64–70; JÍLKOVÁ, H. Eurosloženiny na cestě k eurojazyku. Časopis pro moderní filologii, 2005, roč. 87, č. 1, s. 1–9; MITTER, P. Nový význam komponentu euro- v současné češtině (na materiálu hybridních složenin). Jazykovědné aktuality, 2003, roč. 40, č. 3 a 4, s. 34–37.

[3] D. cit. v pozn. 2, s. 68.

[4] ULIČNÝ, O. Slovo na úvod. In Eurolingua 2004. Opera Academiae Paedagogicae Liberecensis, Series Bohemistica, vol. III. Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 7–8; ULIČNÝ, O. Budou se Evropané učit česky? Tamtéž, s. 18–22.

[5] OPAVA, Z. Jazykový purismus v překladech právních předpisů EU. In Eurolingua 2004. Opera Academiae Paedagogicae Liberecensis, Series Bohemistica, vol. III. Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 117–123; POTŮČEK, P. Euročeština – mýty a skutečnost. Tamtéž, s. 34–39.

[6] Nový akademický slovník cizích slov. Praha : Academia, 2005.

[7] D. cit. v pozn. 5.

[8] ŠIMANDL. J. Salesiáni Dona Bosca? Naše řeč, 2002, roč. 85, č. 5, s. 244–256.

[9] O „dvojkomparativu“ srov. v poslední době ŠIMANDL, J. Morfologická problematika v jazykové poradně. Naše řeč, 2000, roč. 85, č. 3, s. 126–127. Tento jev vyvolává pozornost lingvistů opakovaně, srov. např. už DANEŠ, F. Malý průvodce po dnešní češtině. Praha : Orbis, 1964, s. 196–198.

[10] Srov. o tom SVOZILOVÁ, N. – UHLÍŘOVÁ, L. Bez toho, aby/že versus aniž. Naše řeč, 1993, roč. 76, č. 1, s. 51–53; ŠTÍCHA, F. Ke dvěma méně běžným spojovacím prostředkům v současné češtině (poté, co a bez toho, aby/že): korpusová analýza. Naše řeč, 1997, roč. 80, č. 2, s. 73–80.

[11] Tisk z let 1989–2004; viz http://ucnk.ff.cuni.cz/bonito.

[12] is (SVOBODOVÁ, I.) Čárka před spojkou jako. In: ČERNÁ, A. – SVOBODOVÁ, I. – ŠIMANDL, J. – UHLÍŘOVÁ, L. Na co se nás často ptáte. Praha : Scientia, 2002, s. 23.

[13] SVOZILOVÁ, N. Jak dnes píšeme / mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině. Praha : H + H, 2000, s. 89–90.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
hoffmannova@ujc.cas.cz
simandl@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 3, s. 113-126

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující František Daneš: O písmenku c a o písmenech a hláskách vůbec