Nad slovníkem obyčejné řeči
Miloslav Churavý
[Posudky a zprávy]
On the dictionary of common speech
Obdivuhodné je, vyjde-li kniha v průběhu jednoho roku hned ve dvou vydáních, podle předmluv v dubnu a září 2006. Tím obdivuhodnější ovšem je, je-li tou knihou hodnou obdivu výkladový slovník českého jazyka,[1] který je po tom „letním semestru“ prý ještě rozšířen asi o dva tisíce hesel. Chtěl bych věřit, že takový zájem veřejnosti nevzbudil jen první podtitul o slovech z argotu a lidové mluvy, kam také patří vulgarismy, poslední dobou tak oblíbené, jako by i v užívání výraziva periferních vrstev společnosti spočívala ta pravá demokracie a svoboda.[2] Chci věřit, že zájemce nalákal až druhý podtitul Historie a původ slov, neboť etymologie (vznik lidové etymologie!) a vývoj slov s posunem jejich významu vždycky poutaly pozornost a poutají ještě, jak o tom svědčí ohlas tematických rozhlasových Rozmlouvání o češtině J. Hlavsové a četné dotazy v naší jazykové poradně. A snad má na tom zájmu zásluhu i sám titul slovníku, který ho staví do jakéhosi protikladu k Slovníku spisovné češtiny (pro školu a veřejnost) nebo alespoň jako doplnění lexikálního popisu mateřštiny, tentokrát o lexikum nespisovné.
Stává se už asi tradicí (snad vlivem soupisů nářečního výraziva, uváděných povšechnou jazykovou charakteristikou), že slovníky slangů (kdysi ovšem také zvaných „sociální nářečí“) jsou uváděny obecně jazykovou charakteristikou příslušného útvaru, a to už od skoro stoletého Bredlerova sebrání starších záznamů až k posledním slovníkům Hubáčka a Suka.[3] Této tradici se nezprone[40]věřili ani autoři SNČ, když vedle obvykle už uváděných oblastí (včetně vojenského slangu, profesionalizací armády nutně odsouzeného k zániku nebo aspoň k zásadním změnám při ztrátě dosavadního charakteru jedné ze součástí mluvy mládeže a přechodu pravděpodobně k typu slangu technického) charakterizovali brněnskou a ostravskou městskou mluvu a drogový, lépe snad narkomanský nebo abuzorský slang. Škoda, že se tu nepokusili o podobnou charakteristiku současného slangu mládeže s bohatou anglicizací lexikální i výslovnostní, když ho dost často připomínají u výrazů nově tvořených (hrancle ‚hranolky‘, founek ‚mobilní telefon‘, dát goučko ‚odejít‘, kajtra ‚kytara‘)[4] nebo i přejímaných z jiných okrsků společnosti, včetně promiskuity a drogové závislosti. Na 8 stranách hesel s náslovným ma- je taková poznámka „slang souč. mládeže“ 14krát, na 9 stranách s pa- 11krát.
Možná, že tu vzniká ještě další tradice, totiž pokaždé nový pokus o etapizaci literatury o českém argotu a slanzích. Autoři stanovují jen čtyři období: do první světové války, mezi oběma válkami, po druhé světové válce a po roce 1989. J. Suk,[5] soustředěný víc na kriminální slang, člení první etapu detailněji od počátku českého jazyka do poloviny 16. století, pak dvě stě let do poloviny 18. století a teprve potom období 1750–1918. Domnívám se, že Sukova etapizace je výhodnější, protože vytyčuje argot 16. a 17. století dobře popsaný F. Oberpfalcerem při rozboru jazyka soudních zápisů toho období.[6] Je to období, v němž je poprvé pojmenován argot ještě před svým označením ze zač. 19. stol. „hantýrka“. J. Blahoslav ve své Grammatice české (1571) brojil proti dialektismům v literárních projevech jako slovům pro některé posluchače nesrozumitelným a při té příležitosti napsal: „Taková slova sluší poručiti těm, jenž se na lesích kopčině učí, říkajíce sekeře straka, sukni svída, měšci štír.“
Vztáhneme-li údaj o obsahu SNČ „od nejstarších dob po současnost“ také na argot, budeme očekávat výklad všech argotických výrazů, od těch nejstarších, které jsou jako „lotrův přísloví“ v soudních zápisech ze 16. století, přes pozdější soupisy hantýrky až po Slovník současného českého kriminálního slangu a světského argotu sebraný J. Sukem přímo ve vězeňském prostředí.[7] Jisté zklamání mi přinesla namátková konfrontace mých excerpt s hesly v SNČ s náslovným ma-, že jich chybělo z Puchmajera 5, z Bredlera 8, z Oberpfalcera 9, z Podzimka 12, z Treimera 6 atd.[8] [41]Tady přece nemůže být výběr slov jakkoli závislý na jejich frekvenci či obecné současné použitelnosti. Někdy se v textu SNČ snad i starý výraz najde u jiného základního hesla, vytištěný málo výraznou kurzívou, např. důl z 16. stol. (vzpomínaný v úvodní stati na s. 14) jen v heslové stati dolina, přičemž odvozenina dolinář, dokládaná v prvorepublikových seznamech, také jen kurzívou tamtéž. Škoda, byla tu vhodná příležitost přenést vzácný jazykový materiál z dnes už obtížně dostupných pramenů pro uživatele s hlubším historicko-lingvistickým zájmem i pro lingvisty badatele. Předpokládejme, že novější prameny argotu a vězeňského slangu jsou vytěženy dokonale, protože ještě stále čtená literatura 20. století (Vachek, Káňa, Lacina aj.) takové výrazy užívala a SNČ obsahuje nejen poučení o jejich významu, ale i jejich původ a vývoj.
Podle přehledu použitých zkratek je v SNČ 36 vymezených oborových okruhů. Při namátkovém výpočtu jsem našel na 9 a půl stránky hesel na pa- vedle 202 nijak neoznačených výrazů 22 hanlivých, 4 vulgární, 14 argotických, 7 světských,[9] 6 vězeňských, 11 moravských, 26 brněnských, 1 ostravský a 3 pražské, 9 motoristických, 7 sportovních, 6 technických a 5 řemeslnických, 8 cirkusových, dále hudebnických, zdravotnických, železničních, vojenských a policejních po čtyřech, z ostatních 14 vyznačených okruhů pak po jednom, po dvou. To ukazuje na značně široký tematický záběr v bohatém rozptylu hesel.
Samo zařazení hesla do příslušného oboru je někdy dosti svízelné, protože některé výrazy jsou užívány na vícerých pracovištích. Např. první dobrá je tu označena jen jako rozhlasový slang, přestože lze toto rčení slyšet i při filmovém nebo televizním natáčení, když se scéna herecky i technicky podaří hned napoprvé a není ji potřeba opakovat. Šudlit je prý také rozhlasové sloveso, ačkoli si těžko představit, co v tak technicky náročném provozu je možné ‚si vyrábět v skrytu, na koleně‘. Lehy převzaté z Bezouškova ABCedníku[10] s významem ‚nic nezkoušet, mít volno‘ je uváděno jako divadelní, i když je lépe v SČFI[11] dát si, mít lehy hodnoceno šíře jako kolokviální, tedy hovorové. V takových případech zřejmě lexikograf podlehl sugesci pramene, z něhož čerpal, aniž kriticky zauvažoval. A vnitřní redakce nelogičnost přehlédla.
Na vrub vnitřní redakce lze připsat i celkovou nepropojenost jednotlivých hesel. Např. velkou předností Hubáčkova slovníku[12] byla úsporně, ale důsledně uvedena celá synonymická řada u jednoho, pokud možno základního, častěji užívaného nebo jen abecedně předního hesla, k němuž se pak jednotlivá synonymní hesla z celé té řady jen odkazují.
S tím souvisejí i odkazy vůbec. Např. káble ‚peníze, srov. hadry‘, ale pod heslovým slovem hadry žádný ze čtyř významů není o penězích, jen pod hadr je vysvětlení ‚tisíc korun‘. V etymologic[42]kém výkladu hesla búr, búra je uvedeno pro srovnání s něm. Geld slovo gelťásek, ale to v hesláři není. Světský výraz rinaj pro hudbu, muziku se doporučuje srovnat s bašavka, ale v abecedě se najde jen hnízdo bašavelit, v kterém jsou nevýraznou kurzívou uvedeny odvozeniny bašavka ‚hudba‘ a bašavák ‚flašinet‘. (Tedy stejně jako u shora zmiňovaného důl a při tom by stačilo slova zviditelnit půltučně, jako jsou lemmata.) Heslové spojení vo co gou? má odkaz na heslové go, ale najde se až pod gou. (Jde tu o anglický pravopis slovesa go a jeho výslovnostní tvar nebo jen o přehlédnutou tiskovou chybu?)
Nedůslednost, třebas i jen částečná, se vyskytuje také v pravopise hesel. Např. rakliben světsky ‚tajná řeč, hantýrka‘ má za příklad Pchenel mu to rakliben, ale pchenelit ‚říct‘ není heslové slovo, jen pod penelit je varianta phenelit, a abecedně o tři strany dál není ani pomocný odkaz phe-, pche- viz pe-. Nebo potíž s předsuvným v-: vopruzov ‚škola‘, ale jen opruz ‚otrava, nepříjemná … činnost‘ a opruzuvat ‚obtěžovat‘.[13] Ještě patrnější rozpaky projevují nijak vzájemně neodkazovaná hesla očko a vočko. Očko (na s. 260) má 3 významy: 1. vězeň. otvor pro sledování vězňů v cele 2. polic. neuniformovaný policista ve službě, též soukromý detektiv 3. házet vočkem (!M. Ch.) flirtovat. Heslo vočko (s. 417) také tři významy: 1. soukromý detektiv 2. dozorce, bachař 3. flirtovat (význam substantiva určen slovesem!).
Jeden z největších problémů vůbec je pravopis vlastních jmen, jako by byly chyběly příslušné pracovní směrnice nebo bylo lhostejno, co ještě je a co už snad propriem není. Např. čehún, čecháček, rákosník, lájoš, skopčák, dederón proti Slovačisko, Paprikáš, Makarón, Prahajzl, Jordán, Jugoš, Šlonzák, Vasrpolák (ale u waserpolak je odkaz na vasrpolák); nádraží: Hlavák proti masaryčka, wilsoňák, wilzoňák (tam k srovnání právě naopak hlavák, Masaryčka); stanice metra: Kačák, Pavlák (prý srov. Slinták) proti slintáč, slinták; budovy: Slováč, Obecňák, Arma, Armec, Armatúra (bývalý Dům armády) proti armáda, dykovka (sídlo redakce armádního vysílání v Dykově ulici v Praze), machrhaus (Rudolfínum), pakul, pakult (dř. Palác kultury); dále i slávka, slávista proti Sparťan; prodanka (podle dokladu?) aj.
Skoro každá heslová stať přináší vedle původu slova i informaci o jeho prvním záznamu (prkenice arg. ‚peněženka‘, srov. šrajtofle, flek; starý argot. výraz, uvádí již Puchmajer 1821; kejřit svět. ‚opít se‘, srov. nakejřit se; Podzimek 1937). U převzatých německých kompozit se ještě před významy jejich složek uvádí celá složenina v původním pravopise, protože heslové slovo je v podobě české výslovnosti (až na hesla s w-!). Např.: šlágvort … něm. Schlagwort ‚narážka‘…, schlagen ‚udeřit‘, Wort ‚slovo‘.[14] Totéž platí i o složeninách z anglického sousloví, např.: hartkor ‚něco, co [43]se líbí…‘; slang. souč. mládeže, z angl. hard core ‚tvrdé jádro‘ – zůstalo ovšem nepropojeno s heslem hácéčko v témž významu; frikulín … uměle z angl. free-cool-in, tj. svobodný, v pohodě a in, v módě.
Nejcennější jsou ovšem výklady hesel encyklopedického charakteru, za mnohé jiné buran, fabián, gauner, habán, knajpa, kočka, paparazzi, šmok, švanda, tatrman, Vasrpolák. Přirozeně, že se tu občas najdou chyby nebo nedostatky. Např. reálka není reálné gymnázium, ale bývalá sedmiletá střední škola bez výuky klasických jazyků zaměřená na matematiku, přírodní a technické předměty. Babka není koruna, ba ani dolar, jak se zhusta překládá v současném dabinku amerických filmů, nýbrž prostě jakýkoli drobný peníz nízké hodnoty, původně asi malý uherský denár (jen šestina uherského groše) nebo jednostranný černý peníz v 16. stol. s malým obsahem stříbra (jen asi 0,18 g), o nichž český sněm 1547 usnesl „babky aby nebrali dráže než po malém penízi“ (tehdy nejnižší mincovní jednotka).[15]
Ani betlemák ‚činoherní herec‘ nemá nic společného s bohémským hostincem na Betlémském náměstí (jako snad Ripplův ‚hudebník‘ jak zmiňuje také SNČ), ale je to škádlivá přezdívka od členů operních a baletních souborů, původně východočeské a moravské pojmenování herců mluvených lidových obchůzkových jesličkových her.[16] Některá vysvětlení významu by se měla ještě doplnit. Např. hrancle ‚hranolky‘ by bylo vhodnější definovat ‚smažené bramborové hranolky‘, jakož i grundle ‚malé ryby, oblíbený pokrm‘ lépe ‚malé rybky mřenky, usmažené bývaly oblíbenou pochoutkou nedělních výletníků po břehu Vltavy‘. Panák je vysvětlen ‚značka Panasonic‘ lépe ‚přístroj značky Panasonic‘. U některých hesel by měla být uvedena pojmenovávací motivace: lampasák má motivaci ‚podle lampasu na kalhotách vycházkové uniformy‘, ale kravaťák jen ‚kdo chodí v obleku‘ – přece ne každý, kdo nosí oblek, je kravaťák, nýbrž ‚kdo dává najevo své vyšší společenské, zaměstnanecké postavení uniformním oblékáním, jmenovitě kravatou‘.[17] Ani divadelní bouda není jenom ‚nápověda‘, ale dřívější kryt pro nápovědu umístěný uprostřed předního okraje jeviště. Vhodná by byla i poznámka, že kdysi bylo nutné napovídat při denně měněných a rychle uváděných her kočovnými společnostmi v jediném místě působení, kdežto dnes se při pečlivě secvičované, nastudované hře pro případ náhlého selhání paměti herce jen sleduje text za bočními částmi portálu. Heslo portál, vyložené jako jen ‚boční ohraničení jeviště‘, je synekdochic[44]ké použití termínu znamenajícího ‚celé výtvarné orámování jeviště, v kterém se pohybuje opona‘[18] ze slangové vazby napovídat z portálu, tzn. ze strany, nikoli z prostřední boudy. (V televizním pořadu Úsměvy 24.6. 2007 vyprávěl Boris Hybner: „V Umělecké besedě byla tak malá scéna, že když v ní Ctibor Turba rozpažil, tak se dotkl obou portálů.“) Vazba tahat z boudy je vysvětlena pod oběma lemmaty (bouda, tahat) správně, zato nápadně nelogickou větnou vazbu šít na někoho boudu ‚chystat na něho léčku‘ se autoři nepokusili logicky ozřejmit z dřívější čižby. Tehdy ptáčníci líčili na zpěvné ptactvo kromě smůlou lepkavých vějiček také plátěné pasti ve tvaru domků, podobných dnešním krmítkům, jejichž vstupní otvor za ptáčkem zadrhli.
Aby byla naplněna v podtitulu SNČ slibovaná určitá kontinuita ve vývoji lidového jazyka, postrádáme ještě obecné výrazy z období nacistické okupace. Vedle fírera a gestapáka není tu vysvětleno slovo esesák, kdežto esesman jen jako ‚člen Socialistického svazu mládeže‘ (tedy spíše hanlivé využití zkratky SSM místo připomenutí, že v době 2. světové války slovo esesman označovalo ‚příslušníka býv. nacistických úderných útvarů SS – Schutzstaffeln‘.)[19], nejsou zaznamenány kalambúry protentokrát místo ‚protektorát‘ a poslouchat Kroměříž ‚kteroukoli zakázanou rozhlasovou stanici mimo říšskoněmecké území‘, dále hloubkař a kotlář aj. Chybí i výrazy z poslední doby: plyšák ‚pokojná revoluce v listopadu 1989‘, rosnička a počasák ‚televizní hlasatelé počasí‘, dálkáč ‚dálkový ovladač televizoru‘ aj.
Naopak by asi nebylo vhodné jít nad rámec výrazů z mluvy větších měst a zařazovat slova nářeční, jak se o tom v předmluvě zmiňuje hlavní autor. Zeměpisně diferencované dialekty obrážejí specifické životní podmínky a zkušenosti venkovského obyvatelstva jako celku, jeho pracovní úkony a prostředky, stavby, nářadí, chov zvířat, pěstování plodin, tradiční jídla, kroje a zvyky, prostě zcela odlišnou tematickou oblast. Početnost nářečních výrazů z dosavadních výzkumů by nadměrně zatížila SNČ a oba soubory nespisovného jazyka vzájemně rozředila.
Vypracování popisu lexika spisovného je závislé na obsáhlosti a obsažnosti excerpt z literárních projevů i na jazykové zkušenosti lexikografa. O to složitější a svízelnější je pak práce nad slovníkem nespisovných jazykových prostředků při jisté bezbřehosti tvarových variant výraziva z nejrůznějších okruhů sociálních, pracovních, zájmových a ještě i oblastně i individuálně diferencovaných. Tím větší je zásluha autorů v tom, že se pokusili lexikálně analyzovat spontánní hovory v různých místech výskytu a uložit je v abecedním pořádku, a to s „překladovými“ ekvivalenty nebo synonymy s etymologickými (začasté i vícemotivačnými) údaji a místy i s šíře kulturními výklady.
Škoda, že komerčně tak úspěšné vydání Slovníku nespisovné češtiny překotně vyvolalo vydání druhé, aniž v textu mohlo být dotaženo mnohaleté úsilí autorského kolektivu, odstraněny alespoň některé do očí bijící nedostatky, nepřesnosti a omyly, důsledně doplněny výrazy vyskytující se ve větných příkladech, leckdy pro uživatele slovníku neprůhledné, dodatečně pečlivěji provedena vnitřní redakce, lexikografické (i typografické) dopracování tohoto průkopnického díla, záslužného ve své celistvosti a šířce záběru.
[1] HUGO, J. Slovník nespisovné češtiny. Argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost. Historie a původ slov. Praha : Maxdorf, 2006. – Dále jen SNČ.
[2] Pro konečně svobodné cesty do zahraničí má posloužit ke konverzaci s cizinci v pohotovostním kapesním formátu samostatný překladový slovník K. Bajgera (Slovník vulgarismů. Sprostě v 6 jazycích. Praha : Agave, 2005), v němž se úvodem poznamenává: „Nedílnou součástí živého jazyka je jeho „temná strana“, což jsou vulgarismy, lidová slova, obscénnosti a slangové obraty … Většina učebnic, lingvistických zpracování a slovníků je ochuzena právě o tuto jazykovou vrstvu. V tomto vydání je slovní zásoba obohacena argotickými výrazy, s nimiž se uživatel setkává v hovoru. Slovník může být nápomocen při práci nad překlady zahraniční literatury.“ – V předmluvě k folklorní (S)prostonárodní čítance (Praha : KMa, 2003) editor V. Spán omlouvá vulgarismy prostým rčením „jak nám zobák narost“ a biblickým příslovím „Vesel bývá člověk z příhodné odpovědi úst svých, neboť slovo v čas příhodný, ó jak jest dobré!“, asi úmyslně pomíjeje, že tu jde spíš o pádnou odpověď, než o hrubý výraz (srov. v ekumenické bibli: Př 15, 23).
[3] BREDLER, F. Slovník české hantýrky (tajné řeči zlodějské). Železný Brod : Krompe, 1914; HUBÁČEK, J. Malý slovník českých slangů. Ostrava : Profil, 1978; SUK, J. Několik slangových slovníků. Praha : Inverze, 1993. – Na přímé vyzvání redaktora časopisu Reportér J. Hollera jsem koncem roku 1968 (Reportér, II, 25–26, s. 24) okomentoval policejní Slovníček hantýrky pražského podsvětí, otištěný (na s. 21–23; pravděpodobně šlo o služebně cyklostylovanou přílohu Učebnice kriminalistiky od J. Lebedy, jejíž 4., doplněné vydání vyšlo v Praze 1938) na závěr Hollerova 16dílného seriálu Paměti tlustýho inspektora. Anotaci měl v úmyslu J. Bělič uvést v Nástinu české dialektologie, ale pro jména obou „pomýlených“ autorů a i pro titul „kontrarevolučního“ časopisu dostal od tehdejší cenzurní Hlavní správy tiskového dohledu přísný zákaz zveřejnění.
[4] Podobu kejta, kejtra doprovázejí autoři SNČ poznámkou „prý původně žertovně podle podobnosti s kýtou, tvar s r asi zpětně pod vlivem kytara“. Takovou metaforou tvaru by si hudebníci podávali ruku přes tisíciletí, protože ve 12. stol. začali ve Francii staroněmecké smyčcové fiduli (odtud něm. Fiedel ‚skřipky‘, fiedeln ‚vrzat na ně‘, odtud i č. sloveso fidlat) říkat gigue ‚kýta‘ (odkud je pak něm. Geige ‚housle‘. Srov. i šunky ‚horší housle‘, pomnožnost je analogická.). Třeba tu jde jen o kalambúr jako i ještě jiné varianty kytaro, kytra, až k adideaci kytka. Podobně jako klavír má slovní hříčky klábr, klóbr, klóbrc (klobouk) nebo jako klarinet vedle kladynet, klábrnet, klára, klároš, kláro i kláda, klacek, klásek. A tedy zpátky: ta kejta může být jen stejné zvukové připodobnění jako kytka.
[6] OBERPFALCER, F. Jazyk knih černých, jinak smolných. Praha : Česká akademie věd a umění, 1935. – Trochu mimo pozornost zůstává práce téhož autora Z minulosti českého argotu v Sborníku filologickém X, Praha, 1935.
[7] D. cit. v pozn. 3, s. 48–100.
[8] PUCHMAJER, A. J. Hantýrka oder Čechische Diebessprache. In Romani Čib. Praha, 1821; BREDLER, F., d. cit. v pozn. 3; OBERPFALCER, F. Argot a slangy. In Čs. vlastivěda III. Praha 1934; PODZIMEK, J. Slovníček „Světská hantýrka“. Praha : Bezpečnostní služba, 1937; TREIMER, K. Das tschechische Rotwelsch. Entstehung und Schichten. Heidelberg : Winter, 1937.
[9] Světskými výrazy se rozumí prostomluva kočovných lidí, světoběžníků, jako bývali podomní řemeslníci a obchodníci, vykupovači kožek, peří, trhovci, kramáři s různým zbožím, dvorkoví muzikanti, dnes ti, kteří provozují pouťové atrakce („jezdí s klackama“) a mezi něž se nepřesně někdy zahrnují i artisté a cirkusoví zaměstnanci („jezdí s plátnem“), kteří mluví „pátou řečí“, směsicí němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny.
[10] Slovníček divadelních výrazů v příloze knihy B. Bezoušky Tajnosti zákulisí. Praha : Panton, 1971.
[11] ČERMÁK, F. – HRONEK, J. – MACHAČ, J. Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy slovesné. Praha : Academia, 1994, s. 396.
[12] D. cit. v pozn. 3. – Srov. mou recenzi v Naší řeči, 1990, roč. 73, s. 85–90.
[13] Pravopisnou podobu pchenelit v tematické skupině „mluvit“ (s. 110) a důsledně s předsuvným v-: vopruz, vopruzák, vopruzovat (s. 126, 139, 142, 176, 233) uvádí P. Ouředník, Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny. Praha : I. Železný, 1992.
[14] Před 17 lety jsem v recenzi Hubáčkova Malého slovníku českých slangů (Naše řeč, 1990, roč. 73, s. 89) upozornil na opakovanou chybu (byla prve uvedena už v Hubáčkově knize O českých slanzích. Ostrava : Profil, 1979, s. 98) v divadelním slově mundšper. Žel i do SNČ byla odtud převzata podoba mundšperk s chybným vysvětlením, že jde o osobu. Dokazoval jsem podle souvislosti ve výčtu herecké hantýrky V. Vydry (Z hercova pera. Praha : Orbis, 1955, s. 175), kde je bez vysvětlujících poznámek vazba má mundšper bezprostředně po je dnes tajemný (suflér), že jde asi o náhlé zaváhání v řeči nápovědy nebo o jeho nebo hercovu vadu výslovnosti, např. jako knedlík v ústech. K druhému významu by mohl ukazovat zas následující Vydrův výraz deklamovat, deklamírovat. F. Černý ve stati Český herecký slang (Scéna 1998, roč. 13, č. 12–13 s. 15–16) uvádí význam ‚nerozhýbaná, nerozcvičená mluvidla (ústa)‘ ve smyslu složení výrazu: Mund ‚ústa‘ + Sperr ‚závora, závěr‘. Celé kompozitum je dnešní německý lékařský termín ‚strnutí čelistí, úst‘.
[15] Význam ‚peníz‘, jako zastaralý z díla Z. Wintra jsme doplnili teprve v 2. vydání Slovníku spisovného jazyka českého (Praha : Academia, díl VIII, s. 512) s exemplifikací: dnes ve spoj. koupit, prodat za babku velmi lacino. V Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha : Academia, 1985 i pozd., s. 24) je fráze, doplněna ještě mít peněz jako babek ‚velmi mnoho‘, pod původním obecným významem ‚chroust‘, neboť přenesením lidového názvu chroustka letního vznikla metafora na základě nadměrného výskytu tohoto brouka, jak v tom smyslu píší B. Hlinka a P. Radoměřský v knize Peníze celého světa (Praha : Mladá fronta, 1987, s. 33).
[16] Podrobněji v mé stati: Kdo a proč má činoherce za betlemáky. Naše řeč, 1992, roč. 75, s. 28–30.
[17] MARTINCOVÁ, O. A KOL. Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2. Praha : Academia, 2004, s. 215.
[18] Slovník spisovného jazyka českého. Praha : Academia, 1960–1971.
Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 1, s. 39-44
Předchozí Jana Valdrová: „Žena a vědec? To mi nejde dohromady.“ Testy generického maskulina v českém jazyce
Následující Šárka Tůmová: Čechoamerická periodika 19. století
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1