Časopis Naše řeč
en cz

Nad slovníčkem slangů

Miloslav Churavý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na sklonku r. 1988 vyšel v ostravském nakladatelství Profil z pera Jaroslava Hubáčka Malý slovník českých slangů (189 s., dále jen MSČS). A řekněme hned, že jde o počin záslužný, protože od posledního J. Gallerova a J. Mrázkova Prvního slovníku slangů a kolokvialismů (Praha 1947) uplynulo už 40 let, nehledě na ještě starší práci Zum Wortschatz der tschechischen Rotwelsch (Liberec 1926) E. Rippla a jemu předcházející Slovník české hantýrky (Železný Brod 1914) E. Bredlera, zaměřené víc na argot a lidový žargon. Koncem šedesátých let se ke slovníku slangů na základě za[86]jisté bohatého materiálu F. Jílka chystal překladatel R. Krátký po své úspěšné novoročence SNKLU Hantýrka pro samouky (Praha 1965). Ale poměrně brzy následující úmrtí obou (1973) překazilo jejich společný plán.

Hubáčkova knížka tvoří poněkud rozšířený abecední pandán k autorově dílu O českých slanzích (Ostrava 1979; dále jen OČS),[1] s nímž má také společnou kapitolu o postavení slangu v národním jazyce a kapitolu o způsobu tvoření slangových názvů. Navíc rozpracovává kritéria, podle kterých je možno diferencovat slangové výrazivo jako jednu z lexikálních vrstev národního jazyka, totiž povahu slangového prostředí, pojmenovávací motivaci slangového názvu, jeho míru nespisovnosti, expresivity a stáří, a konečně i formu jeho tvoření. Škoda, že se autor spokojil těmito povšechnými teoretickými statěmi a nevěnoval raději konkrétní výklad jednotlivým abecedním heslům.

Uživatel těžko může sledovat teoretické vývody, byť celkem slušně exemplifikované, protože ani význam všech příkladů zde uváděných nenajde ve slovníku objasněn. Např. nepozná, jakou spisovnou předlohu jednoslovnou nahrazují slangové názvy „nejčastěji terminologické povahy“ mozol, oskar, puchejř, pulec, pupenec, teplárna, nemůže posoudit míru expresívnosti televizního názvu grínbox a jen přibližně si může domýšlet, že trampský výraz poblivka se vztahuje k polévce a projektant snad k tomu, kdo projektal zuby zimou ve stanu celou noc (všechny jen na s. 12 a 13).

O hudebnickém výrazu flauto traverzo, uváděném na s. 13 jako příklad jazykového humoru, také ovšem bez výkladu v abecedním sledu, ba i v OČS na s. 119, jsem se zmiňoval už na plzeňské konferenci 1980.[2] Jde jen o ironicky nadnesené užití italského termínu pro příčnou flétnu místo univerbizovaného slangového výrazu traverza odtud odvozeného; P. Eisner dokládá, jak „výborně dovede lidová píseň ilustrovat cizomluvnou hantýrku odbornou, např. muzikantskou“, mezi jinými výrazy z klimkovské koledy i jinak univerbizovanou podobou flautraver.[3]

Ale ani pozdější exemplifikační výrazy (na s. 19, 21, 24 a 25) nejsou ve slovníku vyloženy, např. polit, grupírovka, sport, komíny (?totéž co komínek 2 — sg! — ‚vysoké sjezdařské boty‘ — pl!), kozel (na s. 95 jen jako železniční, nikoli sportovní), studentská přejímka z cizího jazyka kaltna (?), ani trampské tlach (podle SSJČ i SSČ spisovné expresívní slovo, nikoli slangismus, znamenající zbytečné mluvení), tlachoviště a tlachovna. Dnes ještě víme, že pod názvem žlutý anděl (jehož význam lze nalézt jen v OČS, s. 107) není myšleno to, čemu jsme říkali mlíkaři (MSČS, s. 109 jen v sg.!), než došlo před několika lety k změně barvy policejních aut z modrobílé na žlutobílou; ještěže žlutý hlídkový vůz pojízdné opravárny dosud nedostal jinou barvu.

[87]Žel ani při výkladu trampského potlach na s. 130 nebo aspoň na s. 25 není zmínka, že jde o skautskou přejímku psané podoby amerického hovorového slova potlach(e), potlatch pro společenskou událost (v americkém prostředí znamená také ‚dárek‘, protože toto původně indiánské slovo označovalo obřadní slavnost vzájemného rozdílení darů)[4] kontaminovanou s českými spisovnými slovy tlach a tlachat, jejichž expresívnost má ještě dosud odstín pejorativní (na rozdíl od pozdějšího pokecat si zneutralizovaného ve význam prostě ‚popovídat si, porozprávět‘).

Motivace slangového výrazu je celkem jasná u většiny zkratkových slov (ábéčko, ábíčko, ácéelka, Ádr, cafrník, nex aj.), u odvozenin z firemních nebo obchodních značek a z vlastních jmen projektantů a výrobců (adidasky, adamovka, engertka, mamatěj, sipkař) nebo u prostě univerbizovaných výrazů (ampuťák, anodka, koncák, zlomek), protože se dobře vyrozumí ze samého výkladu. Někdy je ovšem výklad poněkud zavádějící (čopka ve vojenském prostředí ‚nedovolené opuštění posádky‘, podle Peňáze[5] ‚černé opuštění posádky, tj. načerno‘) nebo zastřené (mosi v elektrotechnice ‚molybdenový drát s příměsí křemíku‘ — Mo je chemická značka molybdenu a Si křemíku) nebo nevyužitý (úbé mezi studenty ‚student vůbec nic neumějící‘, totiž úplně blbý) nebo naopak nadbytečný (rotačka u rybářů jako ‚excentrická rotační třpytka poprvé vyráběná francouzskou firmou Mepps‘ ap.).

Horší situace je u metaforických výrazů (v železniční dopravě albatros, bardotka, ragulin nebo v lékařství alois, zbulit), u nichž to přímo volá po nějakém, třebas i jen hypotetickém výkladu (např. odvození lékařského výrazu richard ‚dar‘ z angl. rich ‚bohatý, hojný‘).

Zanikající (já bych spíš řekl zastaralý, protože ho uvádí jen K. Čapek ve své causerii Jak se dělá film z r. 1937—38, později už není doložen; ostatně už i Čapek píše: Kdysi se užívalo … světlometů, které slyšely na jméno gajda) filmový název gajda pro ‚vyřazený armádní světlomet‘vyžaduje nutně výklad, že jde o dobovou přenášku jména gen. R. Gajdy, který byl r. 1926 vyřazen z armády, suspendován pro přípravu fašistického převratu. — Podobně je bez bližšího vysvětlení nepochopitelný zastaralý studentský výraz husa pro nedostatečnou známku, když tvarem připomíná dvojku (také jsme dvojce tak říkali), tedy ani naši pětku, ani ruskou jednotku; jde tu o označení nejhoršího prospěchu ve starodávné čtyřstupňové klasifikaci: eminens, ademinens, prima, secunda, jak ke slovům dvojka a dvojkář cituje F. Pravdu F. Oberpfalcer v Čs. vlastivědě III, s. 344.

Někdy ovšem, ale škoda, že jen nahodile, autor s objasňováním motivace nezaváhal (brýlatá o železniční ‚lokomotivě řady T 478.3, T 478.4, podle nápadné úpravy čelního výhledového okna‘; červenáček, červenka v pražské městské dopravě ‚pomocný dispečer, podle červené šňůry na čepici‘ ap.).

Ani u starších řemeslnických slov převzatých z němčiny, nebo vůbec u slov cizího původu, zvláště u těch, která zvukově připomínají slova česká [88](háj, pachy, skajpán, volej), by etymologické poznámky nebyly žádným přepychem.

V zařazování slova do určitého oboru a v určení jeho stylové charakteristiky čekají na lexikografa nebezpečná úskalí. To proto, že postupem doby se mění nejen vědecká kritéria, ale i jazykový cit vyplývající z míry užívání výrazu ve společenském styku, a to jak zcela objektivně, tak i subjektivně v kruzích, v nichž se sám slovníkář pohybuje. O to pak horší je situace při popisu slangového výraziva, protože mluvená podoba výrazu leckdy může zavádět k nesprávnému hodnocení. Např. za slangové se tu považují termíny dvojnulka (mouka), naivka (divadelní), optika (část přístroje), skript (režijní záznam), knižní výraz penzum (v MSČS jako koncentráčnický zanikající), hovorový perónka, obecné výrazy dávat bacha, rap, rapa (v MSČS sportovní jezdecký slangismus, v SSJČ poněkud zastaralé slovo obecné češtiny), rest, plácačka (železniční, v SSJČ přenesené obecné expresívní), singrovka (krejčovský, v SSJČ obecné), čelo (vyslovované, ale psané cello) místo ‚violoncello‘ a fundus jako ‚movité zařízení, inventář‘ (v MSČS jako „divadelní — již použité oblečení a rekvizity“). Oba poslední výrazy jsou v SSJČ bez stylové charakteristiky. Ale i při určování příslušného oboru je MSČS dost nepochopitelně nedůsledný. Např. bulač je prý výraz pracovníků bezpečnosti, ale bulat patří do skupiny označované interslang (pokud jsem obě slova jako Neostravák zaslechl, pak vždycky jen v hornickém vyprávění), naproti tomu drátovat je hodnoceno jako interslangismus, ačkoli už podle výkladu „zatýkat, vyslýchat“ ukazuje jasně na výraz pracovníků bezpečnosti; rudl je tu jako slovo technického slangu, ale rudlovat prý patří do interslangu; knipfování, tj. ‚poutkování vlasů (do paruky)‘, je pro divadelní prostředí výraz příliš speciální (autor ho uvedl už v OČS, s. 100, odkud ho převzal i F. Černý do svého Českého hereckého slangu r. 1988 v červnovém čísle Scény): proto by bylo vhodnější považovat ho za výraz řemeslnický; špalek jen jako televizní výraz je nepřesné, je i divadelní (mám zaznamenáno z rozhovoru s Č. Řandou v r. 1972); švenk a švenkpáka jsou tu označované jen jako televizní, švenknout a švenkovat jen jako filmové a teprve poslední švenkr jako filmový i televizní výraz — a přitom je to pět hesel bezprostředně za sebou jdoucích.

Podobné přebírání nepřesností se projevilo i na hesle permeza; prý je to zastaralý výraz pro „člena divadelní společnosti, který jezdil vyjednávat představení a který žádal o povolení ke hrám v obci“. Autor ho uvedl poprvé v OČS na s. 99, odtud ho převzala L. Tomsová v diplomové práci, i když pro takového „funkcionáře“ uvádí i název permezista, dále ho převzal F. Černý, který zaznamenává také výraz permes (pravděpodobně tisková chyba, protože připsaná fráze jet na permesu ukazuje na a-kmen) pro činnost „vyjednání nové štace“. U V. Vydry čteme, že ředitel vyjížděl na permessi, u J. Jedličky byl jsem vyslán na permesi, to jest vyjednat štaci, u R. Deyla st. ředitel se chystal na permesu, u A. Branalda ve Stříbrné paruce odjels do Vodňan na permesí a v knize My od divadla vydat se na permesi. Z toho [89]vyplývá jednak nominativní podoba permesa, permese (zastarale permesí), kterou Vydra spojuje s francouzským permission, já spíše s italským permesso (di soggiorno) = dovolení (pobytu), jednak, že to slovo neznamená člověka pověřeného určitou funkcí, ale prostě funkci samu, získání povolení k přechodnému působení v obci. — Také vlekle chybná je podoba slova mundšperk, uvedená autorem v OČS, s. 98, a v MSČS, s. 111, ve významu ‚herec, který nevýrazně vyslovuje‘; L. Tomsová vycítila v tom „šperku“ ironii, ale správná podoba toho výrazu je mundšper, přičemž podle vazby se slovesem mít neznamená osobu! U Vydry je mezi sedmdesáti rčeními i má mundšper, žel jako všechna ostatní bez vysvětlení; F. Černý ho pokládá za ‚nerozhýbaná, nerozcvičená mluvidla (ústa)‘ vycházeje pravděpodobně z etymologie výrazu (r Mund = ‚ústa‘ + e Sperre = ‚závora, závěr‘; celé kompozitum je v dnešní němčině lékařský odborný termín znamenající ‚ztrnutí čelistí, úst‘). Není však vyloučena ani interpretace jiná: vezmeme-li v úvahu, za předpokladu jisté spontánnosti zápisu, pořadí Vydrových rčení, pak v asociaci s následujícím výrazem deklamovat, deklamírovat může znamenat prostě nějakou trvalejší vadu řeči při přednesu, třebas jako ‚mít knedlík v ústech‘, nebo v asociaci s předcházejícím rčením Je dnes tajemný (suflér) nějakou poruchu paměti, jako ‚mít okno‘, nebo dokonce ‚neumět roli, a proto nemoci promluvit‘. (Bohužel ani jeden z mých informátorů to ze současného úzu neznal.)

Při klasifikaci dobového omezení je třeba také uvažovat o potenciálním užití slova. Také např. spíše budeme i dnes mluvit o stříbrňáctví jako metodě bulvárního tisku než podávat historizující charakteristiku stříbrňáka jako stoupence českého fašizujícího hnutí v meziválečném období (v OČS označena obě hesla za zanikající, v MSČS je stříbrňák bez omezení). Přirozeně většinou rozhoduje mimojazyková skutečnost: žákovské názvy klasifikačních stupňů ajncka, cvajka nemohou být v současnosti zcela běžné (v MSČS bez omezení!), protože dnes už němčina rozhodně nemá ve vyučovacím systému takovou obecnou pozici jako měla kdysi, ještě u generace naší.

Velmi hezky jsou ve slovníku zpracována synonyma výrazů, zvláště úsporně, a přece výrazně se uvádí celá synonymická řada u jednoho, pokud možno základního nebo alespoň abecedně předního hesla, k němuž se pak jednotlivá synonymní hesla z členů řady jen odkazují (gél viz čundračka — čundračka ‚trampka, též děvucha, gél, holuběnka, huriska, kámoška, lejdy, skvav, trampířka, trampulajda, trampulena, tulačka, včelička‘).[6]

Tiskových chyb není mnoho, spíše jde o nedůslednosti, na s. 24 pruba × 133 průba, 27 šlachata × 157 šlachtata, 70 fujtafl studentský název ‚fakulty technické a jaderné fyziky (FTJF)‘, tedy přirozeněji fujtajfl jako je zhrubělé citoslovce fuj tajfl[7] z původně něm. pfui Teufel) nebo nesprávné, jen polovičaté řešení základní [90]podoby výrazu (např. proč saidkára z angl. sidecar a teprve následující sajd(k)a a metajazykový výraz sajdkár ve vysvětlivce významu, proč saifrtovec, když Seifertova metoda, proč tedy ne všude foneticky saj-?), popř. o lexikografickou chybu (je-li v záhlaví zvratné přijít si pro někoho pak nelze přihnízdovat nezvratné sloveso p. v koních a p. za peníze, kdežto opačně by to možné bylo s vypsáním zvratného zájmena).

Ale přes všechna nedopatření, která jsem tu mohl jen v příkladech připomenout, je možno Hubáčkův Malý slovník českých slangů přivítat jako pohotovou praktickou příručku vhodnou pro rychlou informaci o významu slangových výrazů, s nimiž se dost často střetáváme. Množství oborů, podle ukazatele zkratek skoro stovka (mimochodem jaký je asi rozdíl mezi slangem administrativních pracovníků a úřednickým a mezi slangem pracovníků bezpečnosti a policejním?), i množství hesel, podle průměrného počtu na stránce skoro šest tisíc, zajišťuje určitý reprezentativní výběr. Ovšemže na větší slovník českých slangů, jaké vycházejí v západních zemích a které bývají svodem podrobnějších slovníků výraziva jednotlivých oborů, musí česká jazykověda ještě dále čekat.


[1] Srov. recenzi L. Klimeše v NŘ 63, 1980, s. 257n.

[2] Srov. Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu, Plzeň 1982, s. 136.

[3] P. Eisner, Chrám i tvrz, Praha 1946, s. 435 a 438n.

[4] Srov. Webster’s Seventh New Collegiate Dictionary, Springfield 1967, s. 665.

[5] P. Peňáz, Poznámky k češtině ve vojenském prostředí, NŘ 70, 1987, s. 134.

[6] Nepříjemná chyba se vloudila u hesla bombardón v označení, jako by šlo o hudebnický výraz s odkazem k heslu heligón, ale tam jde o železniční název ‚parní lokomotivy s baňatým tvarem komína …, též bombardón, židovka‘.

[7] Srov. Slovník spisovného jazyka českého 1, Praha 1960, 527 s.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 2, s. 85-90

Předchozí Ludmila Uhlířová: Bulharština — jazyk klasický i exotický

Následující Alena Nejedlá: Další svazky bibliografie české lingvistiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1