Kdo a proč má činoherce za betlemáky

Miloslav Churavý

[Články]

(pdf)

-

Betlemáci značí přezdívku, kterou častuje zpěvohra činoherní kolegy. Je míněna někdy ironicky, někdy depreciativně.[1]

Zajímavé však je, že tento výraz nezaznamenal ani K. Čapek ve své causerii Jak vzniká divadelní hra (1925), ačkoli tu slangovým výrazům věnoval velkou pozornost, ani J. Teichmann v obdobné knížce Svět za divadelní oponou (1942); nemá ho ani šifra O. K. (Oldřich Kautský?) v sérii sloupků Z divadelního slovníku (České slovo v době mezi 1. 7.—10. 12. 1941) a nenajde se v publikacích V. Vydry, R. Deyla, ani v ABCedníku Bezouškových Tajností zákulisí (1971).

Objevuje se však v Hubáčkově práci O českých slanzích (Ostrava 1979, s. 98): „K rozlišení herce činohry od herce operety slouží názvy betlemák a hrcpaňáca.“ Týž autor zařadil uvedený výraz ve stejném smyslu i do svého Malého slovníku českých slangů (Ostrava 1988, s. 43). Od J. Hubáčka ho převzal F. Černý do slovníčku hereckého slangu uveřejněného v červnovém čísle čtrnáctideníku Scéna 1988. A když ho z Hubáčkovy knížky přejímala do své diplomové práce L. Tomsová (FFUK Praha 1986), správně pocítila potřebu zaetymologizovat: „Ze slova betlém, jak se údajně (!? Ch.) kdysi také říkalo divadlu. Slangový výraz betlemák se používá (tedy ještě stále? Ch.) ve významu ‚činoherec‘.“ Zato se nepokusila o jeho stylistické zařazení, které u jiných slov má, např. august, herenda, kecálista, stínoherec, zpěvanda — expresívní; hrcpaňáca, panák — hanlivé. Protože Tomsová i Hubáček uvádějí mezi prameny brněnskou diplomovou práci D. Ovčačíkové z r. 1970, domýšlím se, že výraz betlemák je převzat odtud. Nevíme ovšem, zda ho diplomantka nevyčetla ze stejných pramenů jako já nebo zda ho zachytila jako dosud živý v některém brněnském hereckém souboru. To by pak ovšem ukazovalo, že zůstává omezen jen na brněnské prostředí, což mi na mou přímou otázku [29]v anketním rozhovoru 3. 6. 1970 trochu rozpačitě potvrdila i paní Zinková, která byla šest sezón (1949—1955) v angažmá ve Státním divadle v Brně.[2]

Ale vysvětlení původu toho slova, jak je podává L. Tomsová, je málo pravděpodobné. Divadlu se totiž nikdy betlém neříkalo. Betlémem neboli jesličkami rozumíme ‚prostorové zobrazení Ježíšova narození v chlévských jeslích na pokraji města Betléma‘. Takové betlémy bývaly v kostelích, bývaly i v domácnostech a obcházeli s nimi po vsi i po městě ode dveří ke dveřím koledníci. Těmto koledníkům s jesličkami se říkalo betlemáci, pokud se nějak jinak neodlišovali od ostatních koledníků. Ve vánočním vydání Lidových novin v r. 1942 se vzpomínalo: „Trochu nám (koledníkům) přitom pomáhali „betlemáci“, totiž drotárkové, putující dům od domu se skládacími jesličkami.“ V. Pittnerová v knížce Kytice vřesu (1902, s. 88) píše: „Chodilo koledníků ovšem víc i hoši „betlemáci“ a převlečení za tři krále.“ V předcházející větě vyprávěla, jak se slepý bratr se sestrou vydali do ulic, „aby něco získali zpíváním koled“. Ano, koledy koledníci zpívali, ne odříkávali! Proč tedy betlemáky mají být herci hrající v činohře, a ne spíš operní zpěváci?

Ostatní významy slova betlemák, jak je lze vyčíst z dokladů v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV, se k našemu výkladu vůbec nehodí. Někdy to je ‚výrobce betlémů‘, tedy totéž co betlemář, jindy znamená výraz betlemák, popř. betlemáček ‚vyřezávanou nebo jen z papíru vystřihovanou figurku do jesliček‘. Z těchto významů uvádí Příruční slovník jazyka českého 1 (Praha 1935, s. 103) jednak ‚figura z betlému‘ (u betlemák), jednak ‚figurka do jesliček‘ (u betlemáček). Slovník spisovného jazyka českého 1 (Praha 1960, s. 104) má navíc význam ‚podomní zpěvák s betlémem, koledník‘ a obsahuje i výraz betlemář jako ‚výrobce betlémů‘ (s. 105), které v prvním slovníku nenajdeme.

On ale ten betlém přece jen něco společného s divadlem má. Ve vdavkách Nanynky Kulichové I. Herrmann píše: „Byly to skutečné [30]jesličky s Betlemem a vším příslušenstvím, ale tvořily zároveň jeviště, na němž podnikatelé hráli loutkové divadlo.“ Podobně vzpomíná na pokoutní „jesle k vidění“ L. Quis,[3] který podrobně popisuje jeviště i děj celého představení spodových loutek (tj. voděných zespodu) od méně sledované vánoční hry po triviální scény z všedního pražského života, které se těšily pozornosti mnohem větší. Ale ještě před tím uvádí v kostce vývoj divadla ze středověkých velikonočních mysterií, přičemž se stále více zaměřuje na hry vánoční: „Hry ty stávaly se pak rozmanitější a rozmanitější; nepřestávalo se již na tom choditi s betlémem a předváděti děje pojící se s narozením Kristovým, ale přibrán i příchod tří králů, Herodes atd. K tomu připojila se masopustní již hra o Saličce aj., jež jsem jako dítě doma (první desetiletí svého života strávil ve svém rodišti Čáslavi — Ch.) vídal provozovat od takových putujících „herců“, obyčejně mladších chasníků řemeslnických, kteří k nám v čase vánočním a v masopustě často zavítali.“ Žel ani Hermann, ani Quis nepoužili slova betlemák pro provozovatele takových vánočních her, ať už loutkových, nebo živě předváděných. Ostatně oba autoři byli z Čech a tedy ani nemohli vědět, že na Moravě (i když přípona -ák neukazuje právě na moravskou provenienci) se jim tak říká.[4] A odtud to pravděpodobně kterýsi z moravských operních pěvců vnesl do brněnského divadelního prostředí narážeje na prostoduše prkenný a starosvětsky patetický herecký projev amatérů v sousedském divadle.

---

[1] Srov. Brněnský divadelní list Lidové noviny z 8. 10. 1940 a po nich České slovo ze 13. 10. 1940; dále: B. Stejskal, Jak se dělá divadlo, Rozpravy Aventina 1927, a F. Klika v čl. věnovaném herecké hantýrce, Lidové noviny ze 13. 7. 1932. (Tehdy tu vycházely příspěvky věnované hantýrkám nejrůznějších oblastí.)

[2] V Čechách totiž členové opery škádlivě přezdívají činohercům kalambúrem stínoherci, protože ve srovnání se sonórními hlasy operních pěvců překřikujících orchestr tutti mají hlasy v činohře zvučnost omezenou. (M. Horníček v televizních Hovorech H 20. 6. 1969, B. Bezouška v ABCedníku Tajnosti zákulisí (1971), v mé anketě u člena opery Národního divadla žasl. umělce Z. Jankovského v létě 1971 a u P. Patery 17. 4. 1972, před odchodem do Čs. televize člena Příbramského divadla.)

[3] Vzpomínky ze staré Prahy. Výbor z Knihy vzpomínek, Praha 1984, s. 23—27.

[4] Děkuji J. Balharovi z brněnské pobočky ÚJČ ČSAV za laskavé potvrzení mé domněnky o moravském pojmenování herců vánočních her jako betlemáků. — Teprve při recenzním řízení mne upozornila J. Hlavsová na to, že i v severovýchodních Čechách na Novopacku patřilo toto označení hercům mluvených obchůzkových lidových jesličkových her, čímž se potvrdil nejen celý můj vývod, nýbrž i český původ s příponou -ák.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 1, s. 28-30

Předchozí Iva Nebeská: Dvojí poloha pojmu jazyková norma

Následující Eva Havlová: České slovo ocas a jeho sémantický vývoj