Jako třetí – Otisky

Hana Konečná

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Počátkem roku 2006 se v knihkupectvích objevila knížka Otisky (Dokořán, 116 s.), jejímž autorem je Dušan Šlosar, emeritní profesor Filozofické fakulty Masarykovy univezity v Brně. Otisky navazují na přechozí dvě autorovy popularizační knížky o češtině, a to na Jazyčník[1] a Tisíciletou[2], které se dočkaly nového (zčásti přepracovaného) vydání v tomtéž nakladatelství. Všechny tři knížky mají společné to, že obsahují krátká pojednání, ve kterých se autor projevil jako všímavý pozorovatel jazyka. V Jazyčníku[3] (64 glos) se zabývá některými obyčejnými slovy (či slovními spojeními) z našeho běžného života, která jsou něčím zajímavá, nebo naopak těmi, která na sebe upozornila nějakou vadou na kráse. Vedle poučení o původu některých slov (puk, touš, groteska), zde najdeme i glosy, v nichž se věnuje pravopisu (Češi — Nečeši, Romové — Neromové), deklinaci některých substantiv (rukojmí, pestrokřídlec), rozdílům u dvojic slov podobně znějících (komunikační × komunikativní, povědomí × podvědomí), tvoření slov (hltnost, chybovost, odrekreo[210]vat), prohřeškům proti stylové vhodnosti (spojení jsou, jací jsou, slov řádově, nesmírný). V Tisícileté[4] (27 glos) přibližuje čtenářům různé zajímavé jevy z dlouhého vývoje češtiny, ale neopomíjí ani jazyk současnosti (glosy Jak píší noviny? (1989), A jak se píše patnáct let nato).

Knížka Otisky obsahuje 60 glos, ve kterých autor soustřeďuje pozornost na výklad původu zajímavých slov, na to, kdy a kde vznikla a jaké byly jejich osudy. Název otisky vysvětluje takto: „Naše slova všechna kdysi kdesi vznikla, pradávno, dávno i nedávno. Kromě toho, že slouží k našemu dorozumívání, nesou také stopy, svědectví o tom, jak to bylo. Dalo by se říct, že doba vzniku či příchodu a okolnosti jejich života, putování a služby se do nich nějak otiskly.“ Dále autor upozorňuje na to, že existuje literatura, která poskytuje klíč k takovému pozorování slov, a že se pokusí poznatky získané z odborných knih čtenářům zprostředkovat.

Výběr slov odráží Šlosarův zájem o historii (a to nejen jazyka), o hudbu, o dialekty a také o mluvu města Brna. Předmětem Šlosarova zájmu jsou jak slova běžná, často užívaná (bažant, holka, kluk aj.), tak i slova méně frekventovaná (např. chvostoskok sněžný, hruden). Ve svých pojednáních si všímá též i slov nářečních (např. dědina, čagan, šumný) a slangových (šmé, póvl, hokna aj.).

U mnoha z nich vysvětluje, z jakých jazyků k nám přišla. Uvádí slova pocházející z arabštiny (např. algebra, alchymie, almanach, algoritmus, alkohol, muškát, cukr, rýže), z němčiny (např. bažant, knedlík, dolar, pampeliška, sporožiro), z jidiš (např. melouch, póvl), z italštiny (např. baraba), z polštiny (plyn) nebo z rómštiny (např. čokl, žúžo).

Autor věnuje pozornost též slovům pastýřské karpatské kultury, a to nejen těm frekventovaným, jako jsou např. spisovné výrazy brynza, čutora, salaš, ale i těm, která se nedostala do spisovného jazyka a zůstala v nářečích, např. cap[5] ‘kozel‘, carek[6] ‘ohrádka pro menší zvířata‘, grapa[7] ‘neschůdný terén‘.

Na nářečí autor opět odkáže například při vysvětlování jména pražské ulice Celetná. Její název je odvozen od slova calta, což bylo pojmenování pečiva, jež znají dnes již jen okrajové dialekty. Český jazykový atlas[8] registruje toto slovo v několika významech. Na jihovýchodním Plzeňku bylo zachyceno ve významu ‘podlouhlý chléb‘, na Chodsku a Doudlebsku ‘houska‘, na Chodsku navíc ‘vánočka‘. Též při vysvětlování původu adjektiv hezký a šumný se autor opírá o doložené podoby v nářečích. Slovo hrská (německého původu) bylo zachyceno ojediněle na Prostějovsku, šumná ve Slezsku. Tyto nářeční ekvivalenty spisovného adjektiva hezký byly pro Český jazykový atlas zjištěny jako atributy ke slovu dívka[9].

[211]V souvislosti se Skácelovými verši Nablízku někde potlouká se déšť / a v huralovém houští / narostly strachu rohy (z básně Krajina s hlavou obrácenou zpátky[10]) pojednává autor o výrazu hural; ten je nářečním pojmenováním pro keř a plod černého bezu a je typický zejména pro poměrně rozsáhlé území na jižní Moravě[11].

Autor samozřejmě neopomíjí svéráznou brněnskou mluvu, a to jak starší „plotnu“ (podle autora tento název brněnské předválečné společenské spodiny souvisí s rakouským slovem Platte, což je název pro zločinecký gang), tak současný „hantec“. Najdeme zde vysvětlení původu slov hokna ‘práce‘, šolna ‘oděv‘, hemon ‘policista‘, rola ‘nádraží‘, bomzovat ‘lhát‘, gómat ‘rozumět‘, čoch ‘hospoda‘ aj. S Brnem též úzce souvisí slovo šalina ‘tramvaj‘. Není to výraz spisovný, ale jak píše autor, „slangový také není; v takzvaném hantecu, záměrně komické mluvě mladé generace, se tramvaji říká šmirgl“. Výraz šalina podle Šlosara byl asi svérázným brněnským protějškem už pozapomenutého pražského elinka, což byl zřejmě zkrácený název e(lektrická) linka, a brněnská šalina z (elektri)sche Linie mohla být důsledkem někdejšího osobitého brněnského městského bilingvismu[12]. S Brnem souvisí též výklad názvu kamélie. Přírodovědec Linné přejmenoval krásně kvetoucí čajovník Thea japonica na Camelia japonica (odtud česky kamélie) podle brněnského rodáka, přírodovědce a lékárníka Georga Josefa Camela (*1661).

V dalších výkladech autor objasňuje názvy hudebních nástrojů (dudy, varhany, šalmaj, loutna), názvy světových stran, dnů v týdnu a měsíců.

U starého počeštěného názvu německého města Řezno (Regensburg) autor upozorňuje na hláskové změny, které způsobily, že z původního prastarého názvu města (Castra) Regina vzniklo Řezno. Hláskovým změnám se též věnuje při objasňování vzniku slova bažant.

V závěru Šlosarovy knížky je — podobně jako v Jazyčníku a v Tisícileté — uveden výběr z lingvistické literatury, ve které mohou najít zájemci o češtinu další poučení; v této publikaci je výběr literatury zaměřen na práce sledující původ slov.

Stejně jako předchozí dva díly i knihu Otisky doplnil svými osobitými a vtipnými ilustracemi výtvarník Jan Steklík.

Všechny Šlosarovy glosy jsou psány jasně, stylisticky obratně a také se smyslem pro humor. Myslím si, že je to poutavé čtení, a to nejen pro laickou veřejnost.

---

[1] D. Šlosar, Jazyčník, Dokořán 2004, 143 s.

[2] D. Šlosar, Tisíciletá, Dokořán 2005, 107 s.

[3] Srov. R. Landsman, O jazyce poučně i zábavně, NŘ 69, 1986, s. 150—153.

[4] Srov. A. Polívková, Tisíciletá, NŘ 74, 1991, s. 95—96.

[5] Srov. Český jazykový atlas 3, Academia, Praha 1999, s. 462. Zde najdeme vedle nářečního pojmenování pro kozla cap (typické pro oblast východomoravských a slezských nářečí) i pojmenování košut (též slovo pastýřské karpatské kultury), jež bylo zachyceno většinou jako dubletní v oblasti mezi Vsetínem a Uherským Brodem.

[6] Srov. d. cit. v pozn. 5, s. 82. Slovo cárek bylo zaznamenáno ojediněle na Vsetínsku a v ostravickém úseku.

[7] Srov. Český jazykový atlas 2, Academia, Praha 1997, s. 306. Areál pojmenování grapa a jeho nářečních ekvivalentů (zgrapa, zdrapa, drapa) zaujímá jihovýchodní polovinu Slezska a zhruba severní polovinu východomoravských nářečí. V nářečích znamená buď ‘rokle‘, nebo opačně ‘příkrá stráň, strmý vrch‘, přeneseně pak ‘roklinaté pole‘, ‘pole na svahu‘, ‘neúrodné pole‘.

[8] Srov. Český jazykový atlas 1, Academia, Praha 1992, s. 262, s. 270, a d. cit. v pozn. 7, s. 472.

[9] K tomu srov. d. cit. v pozn. 8, s. 84.

[10] Jan Skácel, Dávné proso, 1981.

[11] Srov. d. cit. v pozn. 7, s. 285, 288.

[12] K tomu srov. Český jazykový atlas 5, Academia, Praha 2005, s. 578.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 4, s. 209-211

Předchozí Iva Nebeská: Co čeština vypovídá o proměnách společenského klimatu?

Následující Petra Přadková: Publikace o slovanských názvech povolání