Časopis Naše řeč
en cz

Co čeština vypovídá o proměnách společenského klimatu?

Iva Nebeská

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Odpověď na takovou otázku můžeme hledat (a nacházet) v historických slovnících, slovnících neologismů, odborných i popularizačních monografiích a článcích. Nejnovějším příspěvkem k tomuto širokému a v podstatě nevyčerpatelnému tématu je knížka Jana Horálka Diachronní sémantika a pragmatický význam (Acta Universitatis Purkynianae 112, Ústí nad Labem 2005, 125 s.).

Autor v ní zhodnotil svoje dlouholeté zkušenosti z práce na Staročeském slovníku i široký rozhled historický, lingvistický a obecně kulturní. Čtenářům nabízí několik sond do vývojových proměn české slovní zásoby. Zvolil si tři období: staročeské (tj. 14. a 15. století), pro které čerpá materiál právě ze Staročeského slovníku, národní obrození a relativně nedávnou minulost, o níž mluví jako o období „československém“. Jednotícím prvkem výkladů je zaměření na to, co vybraná slova, resp. celé okruhy významově blízkých slov vypovídají o proměnách společenských postojů, dobových hodnotách, o povaze myšlení mluvčích, tedy nejen jak se co pojmenovává, ale především proč — jaká jsou motivační východiska vybraných pojmenování.

[208]Teoreticky se Horálkova diachronní sémantika opírá vedle klasických prací o jazykovém znaku především o známé práce Igora Němce[1] a historickou sémantiku v pojetí historika Josefa Macka[2]. Postup sémaziologický (od formy k obsahu) se tu doplňuje s onomaziologickým (od obsahu k formě), velký důraz se klade na jevy pragmatické povahy; při zkoumání vývojových proměn vybraných fragmentů slovní zásoby se autor zaměřil především na to, odkud se významy slov berou (na motivační východiska) a jak se postupně mění věcné významy slov a jejich konotace. Současným českým mluvčím tak odkrývá některé spojitosti, které jsou už dnes málo zřetelné.

Práce je rozdělena do šesti kapitol s podrobným vnitřním členěním. Po úvodních rámcových a teoretických výkladech následuje 2. kapitola věnovaná staré češtině. Značná část této kapitoly pojednává o slovech, součástí jejichž významu je hodnocení. Materiálová analýza dovedla autora k obecnějšímu závěru, že mnohá slova vyjadřující pozitivní hodnocení mají společné motivační východisko v umístění v prostoru, pohybu po prostoru, směru, vnímání prostoru; uvádí k tomu mnoho příkladů, např. náležitý, důležitý (od slovesa ležet), zásadový (sedět), pravý (v původním významu ‚přímý, rovný‘) a odvozená slova správný, právo, pravda aj. Tento závěr koresponduje s poznatky kognitivních věd o tom, že orientace a pohyb lidského těla v prostoru patří při vytváření obrazu světa k tomu nejzákladnějšímu a projevuje se to i v jazyce[3]. Jiným motivačním východiskem slov s pozitivními konotacemi byla kdysi společenská hierarchie, konkrétně prestižní vzory chování vyšších vrstev; svědčí o tom např. přídavná jména zdvořilý (od slova dvůr ve významu „sídlo panovníka“), ušlechtilý (od slova šlechta) i spanilý (od slova pán). — Pokud jde o slova s konotacemi negativními, Horálek tu např. zajímavě vykládá, proč měla původně negativní konotace mnohá pojmenování osob nedospělých (robě, pachole, kluk i holka) a co o tom čeština vypovídá, jak je tu důležitý význam adjektiva holý jako motivačního východiska. Dozvíme se také, proč se pojmenování některých domácích zvířat začala užívat jako nadávky (prase, svině, kráva), původní význam adjektiva pitomý a mnoho jiného.

Z jazyka národního obrození (3. kapitola) autora zaujala nejvíce slova složená. Zamýšlí se nad vysokou frekvencí kompozit v RKZ i nad jejich oblibou u různých obrozeneckých autorů; mnoho, ne-li většina těchto slov z češtiny postupně vymizela. V době národního obrození měla jejich obliba podle Horálka několik důvodů: takto tvořené neologismy byly vysoce popisné, tudíž srozumitelné, nezanedbatelný byl neuvědomovaný vliv němčiny a v neposlední řadě tu byly důvody estetické (s. 65).

Téměř polovina rozsahu knížky připadá na kapitoly, které se zabývají jazykem nedávné minulosti. Výklady v nich svědčí o tom, že autor pragmatické aspekty jazyka mnohokrát a v různých souvislostech promýšlel (o některých slovech i jinde sám psal)[4]. Opět ho tu zajímá především axiologická složka významu: za jakých okolností jazykové prostředky (především slova a slovní spojení) hodnocení nejen vyjadřují, ale hodnotící postoje ve společnosti také vytvářejí, kdy slova [209]slouží k účelovému ovlivňování. K tomu nepochybně v určité míře docházelo vždy, ale totalitní společnost poskytuje pro manipulativní využívání jazyka zvláště příznivé podmínky; mimo jiné i tím, že preferuje černobílé vidění světa. K tomu sloužila (nejen v češtině) např. mnohá slova s příponou -ismus a předponou anti- nebo opozice pojmenování pan a soudruh. Materiál k dalším výkladům autorovi poskytují podrobné analýzy věcných a pragmatických významů takových slov jako odsun, vyhnání, vysídlení, vlast a jejich německých ekvivalentů, v nichž složka axiologická dominuje nad věcným významem. Spíše okrajově se věnuje vybraným manipulativním pojmenováním v současné češtině, která nachází nejen v reklamě a publicistice, ale také v politickém diskursu.

Horálkova knížka je určena především bohemistům, ale jistě zaujme i vzdělanou veřejnost. Kromě poznatků poskytuje totiž čtenáři nemálo materiálu k přemýšlení o různých aspektech vztahu vývoje jazyka a proměn mimojazykové skutečnosti. Autor sám mluví především o pragmatice, ale jeho úvahy mají širší dosah: jde v nich hlavně o to, jak jazyk formuje nebo může formovat myšlení mluvčích. Jeho výklady jsou proto cenné i pro kognitivní lingvistiku a lze je chápat ještě jinak, než autor zamýšlel. Mohli bychom říci, že jsou na pomezí historické lexikologie a kognitivní lingvistiky, jde jen o různé pojmové rámce: kognitivní lingvista by o týchž otázkách mluvil jako o proměnách fragmentů jazykového obrazu světa.

Po formální stránce je knížka pečlivě zpracována až na drobné nedostatky v bibliografii: u několika titulů je neúplný bibliografický údaj a v seznamu literatury chybí autorovo knižní vydání jazykových sloupků uveřejňovaných původně v Přítomnosti … a nejde jen o slova (d. cit. v pozn. 4).


[1] Zejména I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968; týž, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980.

[2] Zejména J. Macek, Historická sémantika, Český časopis historický 89, 1991, s. 1—30 (otisk článku z r. 1970).

[3] Např. G. Lakoff — M. Johnson, Metafory, kterými žijeme, Brno 2002.

[4] Zejména I. Němec a kol., Slova a dějiny, Praha 1980; I. Němec — J. Horálek a kol., Dědictví řeči, Praha 1986; J. Horálek, … a nejde jen o slova, Chomutov 2002.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 4, s. 207-209

Předchozí František Daneš: „Slovník roku 2006“

Následující Hana Konečná: Jako třetí – Otisky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1