Za docentem Bohumírem Dejmkem

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po dlouhé a těžké nemoci zemřel dne 25. listopadu 2003 statečný člověk doc. PhDr. Bohumír Dejmek, CSc., který velkou část svého života a nejlepší své tvůrčí síly věnoval „svému městu“, Hradci Králové. Víc než dvacet let zde působil jako bohemista na pedagogické fakultě a tuto činnost vysokoškolského učitele měl za své nejvlastnější a nejkrásnější poslání. Proto pokládal za velký dar, že se ke své milované práci – třeba v omezenější míře – mohl zase vrátit, i když po náročné operaci a ještě náročnější rehabilitaci překonával následky těžké nemoci, která ho stihla krátce po šedesátce. Pokud mu to zdravotní stav dovoloval, byl pak se svou mateřskou katedrou, se svými studenty a kolegy i nadále v úzkém kontaktu.

Rodák z Kutné Hory (narodil se 19. prosince 1928), kde na gymnáziu maturoval, studoval v letech 1948–1952 češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Zde ještě zastihl onu po[46]válečnou generaci vynikajících profesorů, z nichž ho nejvíce ovlivnili V. Šmilauer, J. Vachek a krátký čas ještě i A. Pražák (který musel z fakulty odejít už brzy po r. 1948); od nich získal dobrý vklad i pro svou pozdější badatelskou práci.

Jako středoškolský profesor působil B. Dejmek téměř patnáct let v Přelouči (z toho v letech 1962–1964 na Pedagogickém institutu v Pardubicích), na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové přešel pak v r. 1968. Dejmek si byl dobře vědom toho, že jako vysokoškolský pedagog v regionálním centru (zabýval se zde především historickými disciplínami, tedy hlavně staroslověnštinou, historickou mluvnicí a dialektologií) musí při svém celkovém zaměření na bohemistiku přijímat také úkoly širší. Avšak i v takových případech vycházel vždy jak z prohloubené odborné znalosti, tak z promyšlených přístupů metodických. Svědčí o tom např. jeho skriptum Tvoření a stavba slov s cvičeními pro posluchače PF (Hradec Králové 1983); o účelnosti a oblíbenosti skripta svědčí, že ještě poměrně nedávno došlo k třetímu, přepracovanému vydání (Olomuc 2002). Když jednou v dopise uvažoval o poslání vysokoškolského pedagoga, s poukazem na příklady z vlastních studií na pražské FF k tomu napsal: „Myslím si, že právě zapálení učitelé dávají předpoklady pro výchovu další generace učitelů či mladých vědců. Jenom vysoké odborné znalosti nebo jenom dobrý vztah k studentům, schopnost něco jasně vyložit ještě nedělá dobrého pedagoga. Musí tu být obojí.“ A u Dejmka zřejmě obojí bylo. „V Bohumíru Dejmkovi,“ vzpomínají jeho kolegové na smutečním oznámení, „jsme spatřovali člověka, jenž spojoval značnou erudici odbornou s příkladnou osobní mravností. Byl přísný, ale spravedlivý, náročnost byla u něho spojena s dobrotou a laskavým pochopením. Byl oporou i mladším kolegům; rád poradil a pomohl.“

Svou činnost neomezoval však B. Dejmek jen na školu. Po dlouhá léta pracoval ve výboru královéhradecké pobočky Jazykovědného sdružení (šest let ve funkci předsedy) a jako člověk se širokým kulturním zázemím měl zvlášť niterný vztah k hudbě, kterou pěstoval i aktivně jako člen hradeckého pěveckého sboru Smetana (později také jako jeho předseda).

Pokud jde o Dejmkovu činnost odbornou, ta vycházela především z práce na fakultě. Status dialektologa postupně rozšiřoval na příbuzné disciplíny, zejména na studium slangů (K některým způsobům obohacování slovní zásoby slangu, Sb. z II. konference o slangu a argotu, Plzeň 1983, s. 46–50, Nespisovné výrazy rockové hudby, jejich charakter a zdroje, Sb. z III. konference o slangu a argotu, Plzeň 1987, s. 193–198) a na sociolingvistiku (příspěvek v Čítance české sociolingvistiky, v němž zobecnil některé poznatky ze svého studia městské mluvy, viz Sociolinguistic Aspects of Research into Urban Speech, in: Reader in Czech Socioliguistics, Praha – Amsterdam – Philadelphia 1986, s. 106–122). Samozřejmou autorovou devízou byla poctivost ve vědecké práci; pokládal proto za přirozené, že i při těchto svých „výletech“ do příbuzných specializací připravil vždy samostatné fundované příspěvky, podložené vlastní badatelskou prací.

Z příbuzných oborů blízkých dialektologii zaujala Dejmka nejvíce onomastika. Impulzem tu bylo zřejmě setkání onomastiků organizované hradeckou fakultou, pro něž připravil příspěvek Slangová vlastní jména (in: 1. celostátní seminář Onomastika jako společenská věda, Hradec Králové 1984, s. 87–89). K rodině onomastiků se přihlásil ještě při pátém hradeckém setkání v r. 1993 (Toponyma v poezii (Zamyšlení nad funkcí toponym v Šiktancově básni Leden ze sbírky Český orloj), Sb. z 5. semináře Onomastika a škola, Hradec Králové 1995, s. 209–214). Vyvrcholením jeho studia v této oblasti je však knižní publikace Historie a současnost Hradce Králové ve jménech ulic (Gaudeamus, Hradec Králové 1993), jeden z „dárků“, které věnoval „svému“ městu. Knížka, [47]doplněná mapovými přílohami, obsahuje nejen podrobný abecední seznam jmen ulic se všemi změnami, ale i zasvěcený rozbor o vývoji hradeckého uličního názvosloví a o jeho významových motivacích. S dejmkovskou pečlivostí začal tuto náročnou práci připravovat ještě před svou nemocí, ale dokončoval ji s obdivuhodným úsilím už v obtížném období své rekonvalescence.

„Mateřským“ oborem byla ovšem Bohumíru Dejmkovi dialektologie. Jeho odchod nám tak dává smutnou příležitost znovu si jej připomenout – a tak ho znají i čtenáři Naší řeči (srov. zde i připomínku jeho šedesátin[1]) – především jako autora dvojdílné monografie o městské mluvě (Mluva nejstarší generace Hradce Králové, PF Hradec Králové 1981, Běžně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové, PF Hradec Králové 1987, srov. rec. NŘ 65, 1982, s. 215–223 a 74, 1991, s. 27–30; konečnému knižnímu zpracování předcházelo i několik autorových příspěvků časopiseckých, viz např. NŘ 61, 1978, s. 183–192; SaS 47, 1986, s. 131–138; NŘ 69, 1986, s. 136–140; sb. PFHK 52, 1988, s. 43–56),[2] jejíž přínos je pro českou dialektologii vpravdě průkopnický. Nesmí nás mýlit nenápadná a skromná vnější podoba obou těchto publikací (odpovídalo to tehdejším možnostem), jejich obsahová náplň je však vlastně klíčová pro poznání základního charakteru městské mluvy v Čechách vůbec. Vzhledem k zvláštní povaze této, vcelku nivelizované mluvy bylo totiž významné, že Hradec leží v příznakové nářeční oblasti, takže autor zde mohl odlišit dva v zásadě odlišné typy charakteristických znaků městské mluvy: kromě rysů společných běžné nespisovné mluvě v celých Čechách (tj. rysů českých nářečí v užším smyslu, shodných s obecnou češtinou) i příznakové rysy oblastní. A právě ty jsou – jak autor ukázal – pro charakter jednotlivých konkrétních měst v Čechách i pro sledování reflexů na faktory mimojazykové určující.

K této tematice se Dejmek dostal v šedesátých letech na popud prof. Jaromíra Běliče. Jako jeden z mála tehdejších účastníků celonárodních konzultací nejenže svůj úkol splnil (zpracoval monografii Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče, PF Hradec Králové 1976), ale studium městské mluvy, které dále věnoval Hradci Králové, se mu pak vlastně stalo celoživotním posláním. Pro postižení komplexního obrazu hradecké mluvy připravil široce koncipovaný soustavný výzkum (v rámci těchto příprav se účastnil i přímého terénního výzkumu ve dvou bodech sítě Českého jazykového atlasu ve venkovském zázemí města) a založil jej hlavně na podrobné analýze rozsáhlého souboru magnetofonových nahrávek běžné mluvy hradeckých rodáků. Zaměřil se přitom jen na mluvu příslušníků staré a mladé generace, tedy na oba protikladné póly generačního rozpětí, a konfrontace obou těchto rozsáhlých materiálových souborů mu pak ve výsledné fázi umožnila doložit a odhalit výrazné vývojové procesy v mluvě zkoumaného města.

Je až paradoxní, že toto srovnání, jež je vlastně vyvrcholením víc než patnáctiletého badatelského úsilí, dokázal autor shrnout do pouhých dvou tabulek (číselné a grafické), které však názorně a přesvědčivě ukazují, jak míra regionálních rysů v mluvě mladé generace postupně ubývá. Jen dialektolog dobře ví, kolik poctivé, nenápadné a náročné práce je za těmi strohými čísly skryto. Je třeba litovat, že nemoc pak už autorovi zabránila, aby v tomto svém studiu pokračoval, a to – třeba jen v dílčích vybraných sondách – rozborem mluvy střední generace, která tvoří jádro populace města. To by byl zajisté úkol dost náročný, ale Dejmkův pronikavý rozbor obou krajních [48]pólů generačního rozpětí mluvy v neutrální stylové rovině vytvořil spolehlivý rámec pro „diagnostiku“ i jednotlivých individuálních jazykových projevů jak na ose generační a sociální, tak podle míry prestižnosti v projevech polooficiálních a oficiálních. Je to tedy možný úkol pro příští vědeckou generaci.

Avšak i tak zůstávají Dejmkovy monografie důležitým vodítkem k analogickým výzkumům i k zobecňujícím pohledům na stav a vývoj mluvy měst v Čechách vůbec. Síla jeho studií není ve vytváření nových teorií, ale v soustavném a soustředěném, až „laboratorním“ bádání. V tom, že známá a často jen obecně uvažovaná fakta (např. že nářeční rysy v mluvě mladé generace ustupují, že osoby s vyšším vzděláním užívají méně nářečních prvků apod.) dokázal autor promyšlenými metodickými postupy a trpělivou badatelskou prací prověřit na spolehlivém a velmi široce založeném materiále a konkrétními rozbory přímo „matematicky“ specifikovat.

Vytrvalost, houževnatost, síla vůle, to jsou vlastnosti, které Bohumíra Dejmka provázely celým životem a které pak musel ve svrchované míře prokázat zvláště v závěrečných fázích své životní cesty. S úctou a obdivem jsme mohli sledovat, jak po přestálé těžké nemoci, jíž vzdoroval s příkladnou statečností, uměl svůj celoživotní výzkum ve vší skromnosti představit a zároveň s velkým nadhledem resumovat na památné pražské přednášce v Jazykovědném sdružení před pěti lety při svých sedmdesátinách. V této souvislosti je vhodné také připomenout malý detail, který dobře charakterizuje Dejmkův poctivý přístup k badatelské práci. S lehkou sebeironií zde také dodatečně osvětlil, že k jediné dílčí disproporci v konečných výsledcích, kdy procento příznakových podob u mladé generace nečekaně převýšilo u jednoho jevu odpovídající doklady u generace staré (srov. NŘ 74, 1991, s. 29, pozn. 4), přispěl patrně i sám nemístnou explorátorskou „horlivostí“, protože v rozhovorech s mladými Hradečáky se zřejmě příliš často ptal, čím zalévají zahradu, a očekávanou odpověď, že „hadicej nebo konvej“, zaznamenal pak magnetofon častěji, než bylo pro konečnou statistiku únosné.

Na svou pražskou přednášku přivezl tehdy Dejmek už také krátce předtím vydanou půvabnou vzpomínkovou knížku Starý Hradec vypravuje (Garamond, Hradec Králové 1998), která – jak se bohužel později ukázalo – autorovu publikační činnost přímo symbolicky zároveň uzavřela. Knížka, o níž uvažoval už dlouho (dokonce s doprovodem ve zvukové podobě na kompaktním disku, který se ovšem pro značnou finanční náročnost nemohl realizovat), je totiž sestavena z autentických vyprávění Dejmkových informátorů ze staré generace, tedy „generace poznamenané hrůznými léty první světové války, ale také bouřlivou dobou znovuzrození města“ (s. 5). Těmto hradeckým rodákům v závěru předmluvy autor vzkazuje: „Všem těm, kteří mi projevili takovou důvěru, že mě nechali nahlédnout do doby svých mladých let, děkuji. Bez nich by tato kniha nikdy nemohla vzniknout, jsou všichni jejími spoluautory.“ Jako každý správný dialektolog totiž jen autor sám dobře věděl, s kolika krásnými lidmi se při svém putování za hradeckou mluvou setkal a kolik krásných a neopakovatelných chvil přitom zažil. Dejmkova poslední publikace, provázená díky porozumění a účasti několika jeho dalších spolupracovníků dobovými fotografiemi z archivu Muzea východních Čech, potěšila tedy nejen široký okruh hradeckých čtenářů, ale i autorovi samému byla bezesporu zaslouženou odměnou za to, že svým celoživotním úsilím mohl oslavit „svoje“ město. Čest jeho památce!

---

[1] J. Nekvapil – J. Zeman, K životnímu jubuleu Bohumíra Dejmka, NŘ 71, 1988, s. 264–266.

[2] Z tohoto širokého materiálového záběru vytěžil pak autor ještě příspěvek Frekvence slov a tvarů substantiv a sloves v běžně mluvené jazyce, SaS 63, 2002, s. 15–25.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 1, s. 45-48

Předchozí Eva Minářová: Rozloučení s Janem Chloupkem

Následující Lucie Hašová: Šufunky gang aneb naběračka plná funkové hudby