Časopis Naše řeč
en cz

Postavení městské mluvy v současné jazykové situaci

Bohumír Dejmek

[Články]

(pdf)

-

1. Hovoří-li se o městské mluvě (MM), poukazuje se obvykle na skutečnost, že v posledních desetiletích přibývá větších míst městského charakteru, zatímco menších obcí ubývá[1]; v souvislosti s tím se zvyšuje počet obyvatel bydlících ve městě.[2] Upozorňuje se na to, že jazyk obyvatel měst, jako převážné části našeho obyvatelstva, začíná významně zasahovat do formování současné jazykové situace. Kromě programového článku J. Běliče[3], tří monografií, jež se však týkaly buďto mluvy menších měst, nebo jen dílčích úseků komplexní proble[184]matiky[4], a řady časopiseckých článků[5], nebyla MM věnována taková pozornost, jakou by si — podle našeho názoru — zasloužila. Jistě tomu bylo tak i proto, že jde o otázky a výzkum značně náročné, do nichž je nutno kromě aspektů lingvistických vnést i hlediska sociologická, popř. i psychologická, a pro tak všestranně pojatý úkol, předpokládající mezivědní spolupráci kolektivu autorů, nebyly zřejmě dosud vytvořeny vhodné podmínky. Proto také termín-pojem „městská mluva“ je v naší jazykovědné literatuře nevyhraněný, mlhavý a různá pojetí MM se mohou pohybovat v dimenzích značně vzdálených. Tento článek je třeba chápat jako pokus přesněji vymezit MM a začlenit ji do současné jazykové situace.

2. Poznání současné jazykové situace (tj. vlastně synchronní pohled na jazyk v ekonomicko-společenských podmínkách let sedmdesátých) je problematikou nejen lingvistickou; jazyk a jeho výrazové a obsahové prostředky jako hlavní nástroj komunikace mezi lidmi se stávají předmětem zkoumání jak teorie komunikace, tak i sociologie.[6]

Současná jazyková situace bývá charakterizována existencí několika jazykových útvarů fungujících uvnitř kolektivu užívajícího konkrétního jazyka. Obvykle se hovoří o dvou základních strukturních útvarech, stojících na krajních pólech, o spisovné češtině a dialektech. Základních proto, že jsou „poměrně jednotně pojímány i popsány“ a že jejich norma je (byla) poměrně stabilizována[7]. Pásmo existující mezi nimi, pásmo přechodné, bývá nazýváno různě: interdialektem (interdialekty), obecnou češtinou, běžně mluveným jazykem. Bývá posuzováno buďto jako samostatný útvar, jehož výrazným znakem je silná variabilita, a současná jazyková situace se pak jeví jako trichotomní, nebo se hovoří o širokém přechodu mezi dvěma základními útvary a vztah mezi útvary národního jazyka je dichotomní[8].

2.1. Je pochopitelné, že právě přechodnému pásmu mezi oběma základními útvary se věnuje zvláštní pozornost,[9] jednak proto, že prostředky tohoto pásma jsou bohatě funkčně vytíženy (jimi se vlastně [185]realizují projevy v stylové funkční oblasti běžně dorozumívací), jednak pro vývojové procesy, které uvnitř tohoto pásma probíhají. Jestliže se v poslední době ujímá v souvislosti s tímto přechodným pásmem pojmenování „běžně mluvený jazyk“, bývá i tento název pojímán a vykládán různě: od víceméně pomocného shrnujícího termínu zahrnujícího prostředky útvarů nespisovných, tj. obecné češtiny a dialektů, přes pojetí jako samotného jazykového útvaru vnitřně diferencovaného, až k jeho ztotožnění se stylovou vrstvou běžně dorozumívací.

2.2. O postavení spisovného jazyka v hierarchii jazykových útvarů jako útvaru nejdůležitějšího, protože polyfunkčního, a poměrně stabilizovaného, nemůže být pochyb. Sporným se může jevit postavení dalších útvarů. Jako druhý krajní pól bývá uváděn dialekt (dialekty), útvar dosti prozkoumaný a v minulosti rovněž s poměrně stabilní normou. Tak tomu bezesporu bylo, díváme-li se na dialekt jako na strukturní útvar s vlastní normou, která se tvořila převážně během staletí v období feudálního společenského zřízení. Nivelizační procesy, jež umožnila kapitalistická a ještě více socialistická společnost, silně narušovaly strukturu dialektu, v Čechách silněji než na Moravě[10]. V české části jazykového území je dialekt, kdysi pevný útvar, rozrušen zcela a už delší dobu, na Moravě pak nivelizace probíhá ve větším měřítku teprve v současnosti a komplikovaněji (vlivem větší a hlubší diferenciace jednotlivých dialektů, které se zachovaly do poměrně nedávné doby) a od východu k západu intenzity tohoto procesu přibývá.[11]

Spodní stabilizovaný pól v hierarchii útvarů národního jazyka v současné ekonomicko-společenské situaci zanikl (v Čechách) nebo mizí před očima. Na jeho místo a v jeho funkci nastupuje celek nový (celky nové), na dialekt geneticky navazující a některé znaky původního dialektu v sobě zahrnující jako reliktní jevy. Proti spisovnému jazyku stojí tedy v současné jazykové situaci nespisovný útvar, jehož jádro představuje relativně stabilní strukturu (struktury), obsahující prostředky společné pro větší jazykovou oblast (např. obecná čeština pro Čechy a západní Moravu) a fungující v stylové sféře běžně dorozumívací. Periférie tohoto útvaru, složka značně proměnlivá, se diferen[186]cuje jak regionálně, tak sociálně: tvoří ji prostředky úzce lokálně omezené (větší či menší zbytky pův. dialektu) a — jen v oblasti lexika a frazeologie — prostředky charakterizující určitou sociální skupinu (profesionální výrazivo a slang).[12] Právě tato periférie, složka dosti početná, způsobuje variabilitu tohoto nespisovného útvaru.

Specifický vývoj má část jazykového území na vých. Moravě a ve Slezsku. I v této oblasti působí sice tendence nivelizující, ovšem za větší účasti tradičního nářečí. „Interdialekt se zde vytváří i bez přímé podpory spisovného jazyka, spíše se v něm projevují partikulární tendence oblastní (nanejvýše celomoravské), a to i za cenu toho, že se nově vznikající podoby odchylují jak od dialektu, tak i od spisovné češtiny.“[13] Vliv obecné češtiny sem zasahuje, jak ukázaly výzkumy prováděné v některých moravských městech, poměrně málo.[14]

2.3 Variabilita tohoto útvaru je ještě zvýrazněna skutečností, že se skládá z velkého množství dílčích celků, interdialektů,[15] navzájem se prolínajících, s jazykovými prostředky společnými i diferencovanými horizontálně i vertikálně, interdialektů, zaujímajícími uvnitř tohoto útvaru různá postavení: od interdialektů užívaných na malém území nebo s nízkou stratifikací uživatelů až po interdialekty s velkým teritoriálním radiusem a s bohatým sociálním rozvrstvením mluvčích. Jedním z interdialektů je i tzv. obecná čeština, zaujímající přední místo díky své rozšířenosti a tomu, že nezahrnuje jevy úzce lokální. Ze všech nespisovných celků[16] stojí obecná čeština spisovnému jazyku nejblíže, nejen pro společné východisko, tj. střčes. dialekt, nýbrž zejména pro společný výsledek některých jazykových změn v minulosti.

2.4 Interdialekty, bohatě rozvrstvené a s bohatou hierarchií, mají tendenci vstupovat do celků vyšších a vyšších a zbavovat se přitom lokálně regionálních jevů. Není ovšem vyloučeno, že některé takové jevy proniknou do vyššího celku a stanou se jeho neutrálními výrazovými prostředky, nejčastěji však zůstanou na periférii jako jevy reliktní. Proti dostředivé (introvertní) tendenci menších interdialektů [187]nebo jejich jednotlivých jevu působí silná tendence odstředivá (extrovertní) prostředků interdialektu vyššího stupně. To znamená, že se při existenci dvou (na Moravě i tří) variant převládne ta, která je charakteristická pro vyšší interdialekt, resp. ta, která má oporu ve spisovné češtině.[17] Interdialekty tak naznačují neustálými procesy nivelizačními a asimilačními směr svého vývoje, „přičemž se patrně budou zesilovat zvlášť unifikační tendence celonárodního charakteru“.[18]

2.5 Jednotlivé dílčí celky tohoto bohatě rozčleněného nespisovného útvaru nazýváme — jak již řečeno výše — interdialekty[19] a nejstabilnější a nejrozšířenější z nich, jež tvoří základ většiny interdialektů v Čechách a na záp. Moravě, tradičně obecnou češtinou (na vých. Moravě se hovoří o obecné východomoravštině a ve Slezsku o obecné laštině). Pro situaci v Čechách i na Moravě pak potřebujeme pro celý útvar shrnující termín, jímž by mohl být „běžně mluvený jazyk“.[20]

2.6 Vývojový proces uvnitř národního jazyka bychom tedy mohli označit jako pohyb od trichotomie, spisovný jazyk — běžně mluvený jazyk (zahrnující obecné jazyky, interdialekty) — dialekty (situace na Moravě, zvl. východní, a ve Slezsku) k dichotomii, spisovný jazyk — běžně mluvený jazyk [obecná čeština, interdialekty (situace v Čechách a na záp. Moravě)].[21]

K dichotomii nás vede zejména ta skutečnost, že — podle našeho názoru — neexistuje funkční protiklad: útvar prestižní — běžně mluvený jazyk a neprestižní — dialekt. Jako útvar neprestižní funguje v současnosti běžně mluvený jazyk (BMJ). U těch mluvčích, u nichž hovoříme o diglosii, stojí proti spisovnému jazyku jako útvaru prestižnímu. Část mluvčích pak užívá BMJ v obou funkcích. Diferenciace se projevuje v rámci jednoho útvaru; ve vyšším stylu mluvčí nerealizuje některé lokální relikty. (Podobně je tomu tak i u některých uživatelů spisovného jazyka [hovorová čeština × neutrální spisovný jazyk].)

[188]3. Městská mluva je mluva obyvatel větších, zvl. průmyslových měst v běžně mluvených projevech, v projevech stylu běžně dorozumívacího. Do MM nezařazujeme mluvené projevy jiných funkčních stylů, odborného, publicistického a uměleckého. Takové projevy se realizují hlavně spisovnou češtinou a mají téměř vždy ráz veřejný nebo oficiální nebo připravený, resp. předem promyšlený, nejčastěji pak všechny tři rysy.[22]

3.1. Z hlediska komunikativní situace můžeme MM charakterizovat jako mluvu uplatňovanou v každodenním běžném styku, jako mluvu, jejímiž znaky je soubor rysů, které Al. Jedlička zahrnuje pod pojem komplexní hovorovosti, čímž rozumí „vedle vlastní podoby mluvené (ústní) … konstitutivní rys spontánnosti a dále rys situativnosti, neveřejnosti, neoficiálnosti, event. dialogičnosti“.[23] Mezi binárními faktory komunikativními (projev veřejný × neveřejný, oficiální × neoficiální, připravený × nepřipravený, spontánní) nemusí vždy existovat jednostranné spoje (např. veřejný projev nemusí být plně oficiální a naopak neveřejný nemusí být neoficiální), mohou existovat i projevy stojící někde uprostřed mezi oběma póly binárních faktorů, přiklánějící se jednou k té, podruhé k oné straně. O zařazení takových projevů pak rozhoduje jejich funkční charakteristika (příslušnost k funkčnímu stylu), výběr jazykových prostředků v souvislosti s tématem hovoru.

Např. „veřejnost“ prostředí v obchodě může být pociťována jak kupujícím, tak prodávajícím, může být ovšem eliminována nejrůznějšími okolnostmi, např. stereotypností situací denně se vyskytujících a opakujících, vztahem mezi oběma komunikanty apod.; „neveřejnost“ pracoviště (dílny) může produkovat rozhovory o nejběžnějších a nejintimnějších životních událostech i o úzce odborných problémech, může být poznamenána vztahy mezi zaměstnanci, mezi dělníky a mistrem nebo vedoucím apod. Prostředí veřejné × neveřejné i oficiálnost × neoficiálnost projevu mohou být ovlivňovány nejrůznějšími faktory sociálními i psychologickými vyplývajícími ze sociálního zařazení, z lidské povahy a mezilidských vztahů. Není cílem tohoto článku zachytit všechny možné situace a všechny faktory ovlivňující mluvené projevy.

Znaky, jimiž jsme dosud charakterizovali MM, tj. fungování v pro[189]jevech běžně dorozumívacího stylu, velká variabilita, znaky komplexní hovorovosti, jsou však typické i pro BMJ. Nalezli bychom nějaké rysy, které by dovolily specifikovat MM a zdůvodnit používání tohoto pojmenování jako termínu s přesně vymezeným rozsahem i obsahem?

Dvě okolnosti, známé z předcházejících výzkumů, by mohly při vymezování „statusu“ MM pomoci: (1) mluva městských obyvatel se liší od mluvy okolního venkova,[24] (2) mluva jednotlivých měst se od sebe rozlišuje; jinak mluví Pražan a jinak obyvatel Brna, mluvou se rozlišují obyvatelé Českých Budějovic, Hradce Králové, Olomouce atd. Musí tu tedy existovat, co je specifické /a/ pro každé město (ve srovnání s venkovem) a /b/ pro jednotlivá města.

3.2. Co odlišuje město od venkova? Rozdíly je třeba hledat především v oblasti sociální (v širokém smyslu): složitější sociální struktura městského obyvatelstva a v souvislosti s tím i jiný životní způsob (styl). Koncentrace průmyslu, větší soustředění úřadů, služeb, škol, vědeckých a kulturních institucí apod., větší množství situací a vztahů, do nichž je městský člověk denně vtahován, dávají předpoklady na jedné straně k větší variabilitě jeho projevu, na druhé straně k větší intenzitě nejrůznějších asimilačních procesů.

Rozdíly mezi městem a venkovem nabývají ovšem v různých vývojových etapách naší společnosti různých podob a stupňů, směr tohoto vývoje je pak dán jednou ze základních tezí socialistické společnosti: odstranit rozdíly mezi městem a venkovem. Ekonomicko-společenské podmínky budou tedy i v budoucnu do značné míry ovlivňovat jazykovou situaci.

Zatímco v současné době se rozdíly mezi mluvou obyvatel venkova a města projevují ještě téměř ve všech jazykových plánech (někde více, jinde méně) jako důsledek konzervování některých dialektických jevů na venkově, lze předpokládat, že v budoucnu se diferenciace omezí především na rovinu lexikální s příslušnou frazeologií (profesionální výrazivo zemědělské × profesionality z průmyslových oborů, služeb, úřadů atd. a slangy), kdežto v rovině gramatické dojde pravděpodobně k větší nivelizaci. Z toho vyplývá, že nespisovné výrazivo profesionální (profesionalismy hutnické, elektrotechnické, administrativní, školské, zdravotnické, obchodní, dopravní atd.) stejně jako slangy [190](studentský, sportovní aj.)[25] tvoří podstatnou součást MM, a to právě součást diferenciační ve vztahu k mluvě venkova. Mezi mluvou obyvatel města a vesnice není a jistě ani v budoucnu nebude ostrá hranice. Vedle „městského světa“ a „venkovského světa“ existuje totiž i „smíšená oblast“ rekrutující se z nezemědělského obyvatelstva bydlícího na venkově a ze zemědělského obyvatelstva žijícího na periférii měst.[26]

Živná půda pro vznik a vývoj velké většiny nezemědělského profesionálního výraziva však je a bude v městech, tak jako zase především zemědělský venkov bude produkovat a užívat profesionalismy z oborů zemědělských.

Vývoj vztahů mezi městem a venkovem bude tedy v oblasti jazykové probíhat pravděpodobně od rozrůzněnosti ve všech plánech k relativní jednotě gramatických prostředků a k rozdílům v nespisovném výrazivu v rámci jisté teritorální oblasti.

Vzhledem ke koncentraci obyvatelstva v městském prostředí i k vzájemným interakcím nejrůznějšího druhu je zřejmé, že právě v prostředí měst probíhají a budou probíhat jazykové procesy s větší intenzitou a razancí a že zemědělský venkov bude ve srovnání s městem jazykově konzervujícím prostředím, přejímajícím teprve sekundárně některé jazykové jevy zrodivší se v městě. Přitom nelze samozřejmě vyloučit vlivy jdoucí opačným směrem.

3.3. Vedle jazykových znaků odlišujících město od zemědělského venkova existují i znaky diferencující mluvu jednotlivých měst. Soubory jazykových prostředků užívaných obyvateli měst se liší od sebe navzájem trvajícími regionálními rozdíly, a to jak jevy v mluvě autochtonního obyvatelstva, tak i jevy, které vnášejí do města přistěhovalci. Mluva starousedlíků představuje složku poměrně stabilní, složku, která obsahuje i některé jazykové jevy charakteristické pro onu nářeční oblast, v které město vyrůstalo a s kterou je neustále v kontaktu. Naproti tomu přistěhovalé obyvatelstvo reprezentuje složku variabilní, která se střetáváním s mluvou starousedlíků podílí na vytváření interdialektu typického pro konkrétní město.

Už tato skutečnost, odrážející jen jeden z demografických aspektů sociologie města, tj. regionální původ jeho obyvatelstva, ukazuje, jaká složitá problematika čeká lingvistiku při výzkumu MM.

[191]Město z hlediska sociologického není ovšem charakterizováno jen souborem jistých demografických ukazatelů, nýbrž širokým komplexem sociálních (sociologických) a psychologických podmínek navzájem na sebe působících a vytvářejících městský životní způsob (styl). Bylo by tedy možné představit si městskou mluvu teoreticky jako množství různých interdialektů, protože každé město, jako samostatná sociální struktura, má předpoklady vyvíjet se vlastním způsobem.

3.4. Město však představuje otevřenou sociální strukturu; není izolovanou jednotkou uvnitř našeho národního hospodářství a společenství, a tak sociální stratifikace i sociální problémy mnohých měst jsou si podobny. Také po stránce jazykové je město otevřeno a vystaveno — kromě vlivů výše uvedených, prostorově omezených v rámci jednoho místa — vlivům širším, společným více městům (např. působení obecných jazyků, interdialektů, zvl. obecné češtiny) nebo všem městům (působení spisovného jazyka, zejména pomocí školy a masových komunikačních prostředků). MM se nám pak bude promítat sice jako množství interdialektů (viz výše), majících však podstatnou část společnou (viz schéma). Tato společná část, v Čechách a na záp. Moravě obecná čeština, na vých. Moravě a ve Slezsku interdialekt nebo spisovná čeština, je mocným činitelem při procesech unifikujících a nivelizujících mezi jednotlivými městy. 4. V souladu s vývojem BMJ, naznačeným v části 2., lze očekávat i ve vývoji MM v jednotlivých městech větší či menší stírání diferenčních znaků. Tento proces bude zřejmě probíhat na dvou bázích: jednak uvnitř oblasti české (v užším smyslu), popř. i západomoravské, a uvnitř oblasti moravské, jednak mezi městy českými a moravskými.

Předcházející úvahy, v nichž jsme podtrhli souvislost sociálních (sociologických) faktorů s formováním jazykové situace ve městech, předznamenaly naši obecnou charakteristiku jazykové problematiky MM. Začleněním mezi interdialekty přiznáváme městské mluvě, že jejími výraznými znaky jsou variabilita jazykových prostředků a silný pohyb v normě mluvy v jednotlivých městech, vycházející ze sociální struktury města a jeho životních podmínek i z celkových sociálních [192]podmínek socialistické společnosti. Výzkum MM se tedy stává jedním z prvořadých úkolů sociolingvistiky.


[1] Srovnáme-li léta 1950, 1961 a 1970, pak percentuální zastoupení míst nad 2000 obyvatel v ČSSR bylo v r. 1950 5,5 %. v r. 1961 už 8,7 % a v r. 1970 9,8 %. Podle Statistické ročenky (SR) ČSSR 1970 (s. 86) a 1971 (s. 85).

[2] V r. 1950 51,3 %, v r. 1961 57,5 % a v r. 1970 62,4 %. SR 1970 (s. 86) a 1971 (s. 85).

[3] J. Bělič, Ke zkoumání městské mluvy, Slavica Pragensia IV, 1962.

[4] D. Volíková, Běžně mluvený jazyk nejmladší generace města Havířova, Praha 1971; R. Brabcová, Městská mluva v Brandýse nad Labem, 1973; B. Dejmek, Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče, Hradec Králové, 1976.

[5] Viz J. Bělič, Nástin české dialektologie, část Literatura a prameny, Praha 1972, s. 356—8.

[6] Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Praha 1974, s. 29.

[7] Al. Jedlička, c. d., s. 38.

[8] J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971, s. 10 a 16.

[9] Zejména Al. Jedlička, c. d., s. 41.

[10] J. Bělič, Poznámky o mizení nářečí. Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, nověji týž autor Nástin české dialektologie, 1972, zejm. v kap. Novodobé vyrovnávací procesy, s. 323n.

[11] Sl. Utěšený, O územním rozrůznění běžně mluvené češtiny na Moravě, Slavica Pragensia IV, 1961, s. 580.

[12] Přitom však některé relikty dialektické mohou být podmíněny sociálně a naopak profesionalismy a slangy vykazují i rozdíly teritoriální.

[13] J. Chloupek, Aspekty dialektu, Brno 1971, s. 108.

[14] J. Bělič, Nástin…, c. d., s. 328—330.

[15] Interdialektem tu rozumíme jakýkoliv nadnářeční celek, tj. celek, který obsahuje prostředky společné dvěma nebo více dialektům.

[16] Nejasné postavení obecně české syntaxe a lexika (viz Obecná čeština J. Hronka, Praha 1972) nám zatím nedovoluje hovořit o obecné češtině jako o samostatném útvaru.

[17] J. Bělič, Nástin…, c. d., s. 329—330.

[18] J. Bělič, Nástin…, c. d., s. 332.

[19] Domníváme se. že termín plně odpovídá nově formovaným vyšším celkům vyrůstajícím z dialektů.

[20] Takové pojetí viz u Al. Jedličky, c. d., s. 38 a 42.

[21] Jazykověda samozřejmě pojem dialekt potřebuje, stejně jako pojem jeho normy, chápané ovšem jako ideální, aby mohla tento útvar v jednotlivých jevech ještě žijící zachytit a zmapovat (to se minulým generacím ne zcela podařilo) a aby mohla úspěšně sledovat a hodnotit všechny novodobé procesy a nové kvality, které z odumírajícího základu vznikly a vznikají (J. Chloupek, c. d., s. 16).

[22] Je jisté, že i v takových projevech by se mohly objevit prostředky typické pro to či ono město, ať už z jakýchkoliv důvodů. Nebyly by to však prostředky charakteristické pro tyto stylové vrstvy.

[23] Al. Jedlička, c. d., s. 41.

[24] Mnozí lingvisté už v minulosti upozorňovali na existující jazykové rozdíly mezi některými městy a jejich venkovským okolím a zdůvodňovali složitost sociální stratifikace v městech. Viz zejm. u B. Havránka, Nářečí české, Čs. vlastivěda, Praha 1934, s. 85.

[25] Ne všechny slangy však patří do MM, některé, jako vojenský nebo myslivecký, nejsou vázány ani na městské, ani na venkovské prostředí.

[26] J. Musil, Sociologie soudobého města, Praha 1967, s. 255.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 4, s. 183-192

Předchozí Miluše Hančilová: K novým překladům Sebraných spisů V. I. Lenina

Následující Emanuel Michálek: Přemysl Otakar II. a počátky spisovné češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1