Monografie o mluvě hradecké mládeže

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O běžně mluveném jazyce existuje řada teoretických úvah. Zásluhou Bohumíra Dejmka, docenta českého jazyka na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, máme však nyní k dispozici konkrétní a do značné míry komplexní rozbor běžně mluveného jazyka českého města. Dejmek postupoval tak, že se po přípravné etapě, při níž rozebíral nepřipravené nespisovné projevy vybrané skupiny mluvčích z Přelouče,[1] věnoval zevrubnému studiu jazykové situace v Hradci Králové, ležícím v severovýchodočeské (svč.) nářeční oblasti. Jeho běžnou mluvu popsal ve dvou samostatných monografiích, a to na základě vybraných charakteristických znaků hláskoslovných a tvaroslovných. V první monografii, shrnující výsledky první fáze tohoto dlouhodobého úkolu, se zaměřil na rozbor mluvy nejstarší generace zkoumaného města.[2] Druhá fáze výzkumu byla věnována mluvě hradecké mládeže a jeho výsledky se staly podkladem k další, nedávno vyšlé knižní monografii Běžně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové,[3] která je závažná i proto, že zároveň celý tento pozoruhodný a náročný výzkum dovršuje a hodnotí. Konfrontací obou krajních zkoumaných složek městské mluvy, které představují časové rozpětí zhruba posledních sedmdesáti let, podařilo se autorovi doložit a odhalit výrazné vývojové procesy v mluvě zkoumaného města a tím dát i spolehlivý podklad k analogickým zobecňujícím pohledům na stav a vývoj mluvy měst v Čechách vůbec.

Přispěla k tomu i ta šťastná okolnost, že zvolené zkoumané město leží v příznakové nářeční oblasti, takže významnou složkou repertoáru jeho charakteristických jazykových znaků jsou vedle prvků obecně českých, užívaných běžně po celých Čechách, i rysy regionální. Přitom charakter obojích těchto znaků — jak přesvědčivě dokládají i rozbory Dejmkovy — je odlišný. Na rozdíl od relativně stabilních a velmi frekventovaných jevů obecně českých je přítomnost prvků regionálních v mluvě českých měst vcelku vzácnější a dost proměnlivá. Právě na této složce mluvy lze tedy např. v Hradci Králové mnohem přesvědčivěji než v málo příznakové oblasti [28]středočeské (střč.) dokumentovat jak generační pohyb, tak i závislost mluvy na sociálních faktorech.

Osvědčenou předností Dejmkových prací je čistota metodického přístupu a široký materiálový záběr. Monografie o mluvě hradecké mládeže je založena především na rozboru magnetofonových záznamů mluvených projevů 113 vybraných mladých místních rodáků, žáků hradeckých škol.

Jak odpovídá rozdílným podmínkám výzkumu u mladé a u staré generace, jsou záběry s mladými mluvčími mnohem kratší (nahrávky u starousedlíků byly v průměru devadesátiminutové), zato mluvčích je víc než dvojnásobek (zkoumaných informátorů ze starousedlé vrstvy bylo „jen“ 47). I když ani tak nedosahuje nový materiál impozantní materiálové základny pořízené u staré generace (odhadem lze soudit, že je asi poloviční), přesto poskytuje při statistickém šetření stále ještě bezpečnou oporu, a to i při sledování vnitřní diferenciace kolísavých jevů. Velkou pozornost věnuje Dejmek také tomu, aby materiál získaný k analýze představoval neutrální stylovou rovinu mluvených projevů (danou zejména jejich nepřipraveností, spontánností a neveřejností). Skutečnost, že materiál od mladé i od staré generace byl získán podle shodných metodických přístupů, umožňuje bezprostřední srovnání obojích výsledků v celku i v jednotlivostech.

Předmětem vlastní konfrontace je procentuální zastoupení příznakových variant 14 charakteristických jevů sledovaných v obou velkých textových souborech a souhrnně je podáno ve dvou názorných tabulkách (číselné a grafické) v krátké IV. kapitole knihy. Uvážíme-li, že toto srovnání představuje vlastně vyvrcholení patnáctiletého badatelského úsilí, zdá se autorův komentář k tabulkám (s. 65—68) snad až příliš strohý a málo zvýrazněný. Je ovšem pravda, že jednotlivé jevy se probírají a zároveň i charakterizují už ve II. kapitole (s. 17—44). Výsledky, které autor shrnuje také ve stručném závěru práce (s. 80—83), jsou ovšem přesvědčivé.

K nejstabilnějším ze sledovaných jevů (s frekvencí nad 90 %) patří u obou generací obecně české znaky í (dobrí mlíko), ej (celej tejden) a vo- (vodevřel vokno — nad 80 %); k nim nepochybně patří i další dva znaky, statisticky sledované jen u mladé generace, instr. -ma (klukama, holkama, městama) a min. příčestí nes, řek. Je to ovšem přirozené, protože jde o frekventované jevy společné nespisovné mluvě v celých Čechách.

Další znaky hradecké mluvy jsou už dány polohou města v svč. oblasti. Do první frekvenční skupiny patří hlavně ještě také rysy, které má svč. oblast společné se značnou částí střč. oblasti, tedy ty, které zabírají velkou část území Čech. Jsou to slovesné tvary 3. pl. nosej, popř. noseji (na rozdíl od spis. a jzč. nosí), uniformní tvary adjektiv pro 2., 3. a 6. sg. f. tí dobrí (uniformní východočeské podoby tej dobrej patří v hradecké mluvě do kategorie nejméně frekventovaných znaků) a tvary seš, -s (2. sg. slovesa „být“) sledované jen u mladé generace. Z vlastních svč. znaků dosahují největší frekvence jen uniformní slovesné tvary 3. pl. na -ej, -aj (nosej, sázej, ďelaj) a vlivem nářečního zázemí i spis. varianta mňe (3. p. osob. zájmena „já“ v příklonném postavení).

[29]Jinak zaujímají výrazné regionální znaky podle svého charakteru v městské mluvě zpravidla druhé a třetí frekvenční pásmo. V pásmu středním (okolo 50 %) jsou to především charakteristické svč. koncovky -oj (v 3. sg. m. Frantoj) a -ej (v 7. sg. f. ulicej). V mluvě mládeže sem ještě z první frekvenční skupiny přešel 3. p. rodinných jmen typu Novákom (u staré generace nad 90 %) a naopak do nejnižší skupiny odtud sestoupil shodný tvar pro 4. a 1. pl. živ. maskulin (pro kluci — u st. generace ještě přes 50 %). Jde totiž o tvar — a autor to v materiálovém souboru prokázal i při závěrečné aplikaci matematických statistických metod —, který pod tlakem spisovného jazyka nabyl i u mladé generace negativního sociálního hodnocení.

V kategorii znaků v městské mluvě nejméně frekventovaných jsou kromě už zmíněných také dva regionální jevy hláskoslovné, které patřily k charakteristickým a neuvědomělým rysům nářečním, a to svč. neslabičné u za v (v případech typu prauda, sokolouna, mrkeu) a výslovnost nn nebo n za dn (jennou).

Konfrontace obou rozsáhlých souborů textů jasně ukázala, že společným rysem repertoáru regionálních prvků v městské mluvě je výrazný pokles jejich frekvence u mladé generace, většinou však ještě v rámci dané frekvenční skupiny (např. Frantoj 64,4—40,3 %, prauda 11,7—3,5 %),[4] v jednotlivých případech přechodu do nižší skupiny je ovšem rozdíl ve frekvenci daleko výraznější (Novákom 93,2—42,4 %, pro kluci 53,0—6,2 %). Je zajímavé, že poklesla i frekvence spisovné dublety mňe (95,7—82,6 %), což také svědčí o tom, že v hradecké mluvě jde vlastně o rys regionální.

Je tedy Dejmkův rozbor hradecké mluvy pronikavý a podnětný. Byla určena její základní dimenze v neutrální stylové rovině a v tomto rozmezí by bylo nyní možno „diagnostikovat“ i jednotlivé individuální jazykové projevy jak na ose generační a sociální, tak podle míry prestižnosti v projevech polooficiálních a oficiálních.

Velký význam mají Dejmkovy hradecké monografie pro poznání městské mluvy v Čechách vůbec, protože přinášejí řadu zjištění obecnější povahy. I když konkrétní repertoár příznakových regionálních rysů je v každém městě různý, je účast těchto jednotlivých znaků v městské mluvě diferencovaná a je závislá na konkrétní zeměpisné poloze daného města v rámci určité jazykové oblasti. Dejmek ověřil zejména fakt, který např. známe z Voráčových jazykově zeměpisných studií o nářečích jihozápadních Čech, že totiž v interdialektu jsou v Čechách nejrezistentnější znaky velkých oblastí.

Pokud jde o studium mluvy mladé hradecké generace, podpořil autor výsledky rozboru magnetofonových nahrávek ještě i širším materiálem z pí[30]semných jazykových testů od 457 žáků, tj. od všech žáků těch tříd, z nichž byli vybíráni informátoři pro výzkum přímý (s. 45—64). Z tohoto průřezu danými populačními ročníky je zároveň také zřejmé, že z hlediska regionálního původu je hradecké obyvatelstvo velmi stabilní (jen asi 10 % žáků má rodiče odjinud než ze svč. oblasti). Kombinací údajů z demografických dotazníků a z jazykových testů dospívá autor také k zajímavým pohledům sociolingvistickým.

Je také už dobrou tradicí, že autor doprovází svůj střízlivý výklad a věcný obsah práce četnými přehlednými tabulkami a grafy, které umožňují názornou orientaci. Velmi vhodné je i to, že autorovo podání umožňuje vidět nejen celkový obraz, ale zároveň dává možnost vysledovat jazykové „chování“ jednotlivých mluvčích zkoumaného vzorku.

Na rozdíl od nenápadné, skromné podoby obou knižních publikací o hradecké mluvě je jejich obsah a význam průkopnický. Svým komplexním výzkumem, uzavřeným shodou okolností téměř v době svého životního jubilea,[5] věnoval Bohumír Dejmek české lingvistice užitečný dar a lingvistům v jiných oblastních střediscích dal zároveň příklad hodný následování.

---

[1] B. Dejmek, Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče, Hradec Králové 1976.

[2] B. Dejmek, Mluva nejstarší generace Hradce Králové, Hradec Králové 1981. — Srov. recenzi v NŘ 65, 1982, s. 215—223.

[3] Vyšlo v Rozpravách Pedagogické fakulty v Hradci Králové, Hradec Králové 1987, 151 s.

[4] Výjimkou je jen obrácený poměr frekvence u významného oblastního svč. typu ulicej 29,4—51,1 %. Autor v tom správně vidí anomálii, vzniklou tak, že shodou náhod byl tento jev u staré generace nedostatečně doložen (s. 67).

[5] J. Nekvapil — J. Zeman, K životnímu jubileu Bohumíra Dejmka, NŘ 71, 1988, s. 264—266.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 1, s. 27-30

Předchozí Ivana Kolářová: Slovesa říci, říkat jako ukazatelé komunikačních funkcí a postojů

Následující Zdeněk Tyl: Na okraj nového vydání Jungmannova Slovníku česko-německého