Časopis Naše řeč
en cz

Úvaha na téma „Čeština a žena“

Eva Věšínová

[Články]

(pdf)

-

Záměrem tohoto příspěvku není a ani nemůže být nic jiného než skutečně rozvinout čistou úvahu, protože jeho téma v lingvistice ještě zcela nezdomácnělo.[1] Do jaké míry odpovídá stav sociopsychologického vědomí žen užívajících pod jeho vlivem jazyk svého národněkulturního – v tomto případě českého – společenství jejich opravdovému sociopsychologickému potenciálu? Je možné, že tento potenciál budou aktivovat impulsy zrozené vně tohoto společenství, konkrétně cizí literatura v českém překladu? Lze vůbec očekávat takové změny v sociopsychologickém vědomí žen, které by začaly proměňovat jazykový úzus?

Český jazyk a ženy – jak si vycházejí vstříc? Pavel Eisner se na toto téma rozepsal už před několika desítkami let – ve své úvaze „Čeština a žena“ v Chrámu i tvrzi vyslovuje názor, že ženy nemohou jinak než se před jazykem ostýchat. Neumějí si s ním hrát. Vkládají do něj sice cit a nadsázku, ale neumějí se precizně pojmově vyjadřovat. Nedovedou na rozdíl od mužů plnokrevně slovně vyjádřit svou životní zkušenost. Jinak řečeno, jsou mírně a rozkošně jazykově impotentní.

Je tomu skutečně tak? A jestli tomu tak tehdy bylo, platí to dnes? A jestli ano, líbí se ženám vyjadřovat se konvenčně či delikátně? Je pro ně přirozeností respektovat jakási nikdy nenapsaná pravidla jazykové ženskosti? Ne, nedělala jsem zatím přímo sociolingvistický výzkum, neprovedla jsem statistiku. Jsem v počáteční fázi nápadů, které se mi rodí v hlavě při čtení a – při překladu, konkrétně při občasném překládání z literatury americké. Objevila jsem před pár lety rozhovor, který byl jazykově tak překvapivý, že jsem nad ním nejen dlouho hloubala, ale zadala jsem ho posléze i jako studijní materiál v předmětu kontrastivní stylistika. Tento nepříliš rozvinutý obor se pokoušejí mapovat vyučující spolu se studenty a studentkami překladatelství. (Studentek je v tomto případě mnohem víc, přesto mně nepsaná pravidla nejdřív vnucují jen „se studenty“, poté faktickou správnost stejně nevystihnu, protože „se studentkami a studenty“ by přinejmenším zarazilo. Čím? Neutrální konstatování by se rázem [22]změnilo v příznakové.) Rozhovor se nelíbil. Rozmlouvala v něm takto spisovatelka a scénáristka Marta Kadlečíková s redaktorkou Mladé fronty DNES o svém životě, soužití s Jiřím Muchou a vztahu k mužům.[2]

(R) Chcete mi říct, kolik je vám let?

(MK) Heleďte, mně je to jedno, jen mě v té souvislosti napadá, když se tak ptáte, že věk ženský zajímá většinou ženský. Chlapi se nehrabou v tom, kolik je člověku let. Dají na to, jak člověk působí […]

(R) Pořád stáčíte rozhovor na váš vztah s Jiřím Muchou. Kdy jste se vlastně seznámili?

(MK) Když mi bylo dvacet. To jsem se už dva roky vláčela s pianistou Páleníčkem – a musím říct, že jsem byla panna, moc se mi do sexu nechtělo. Až jednou. Půjčil si byt od Muchy, který tehdy žil sám. Přišla jsem dřív, byl listopad, mlha, a já jsem ve dveřích domu viděla Muchovu siluetu. Řekla jsem si: ten a žádnej jinej. A on s galantností sobě vlastní ho na mě hned vytáhl. Ani mě nenapadne, vám nikdy nedám – to jsem mu tehdy řekla. Skončilo to tím, že jsem Páleníčkovi dala a kdy ti dva se domlouvali, co jako bych měla dělat. Brzy nato jsem porušila i tu výhružku Muchovi.

(R) Nikdy jste se nevdala. Ani jste po tom netoužila?

(MK) To víte, že jsem měla mysl zatemněnou bílým závojem, jako každá holka. Ale měla jsem Muchu, ženatého Muchu. Bylo mi jasné, že to není člověk na rozvádění […]

(R) Není tajemstvím, že máte ráda mužské a oni vás. Jak tahle pověst přišla na svět?

(MK) To nevím. Mám pověst, jakou mám, a dokonce jsem jeden čas říkávala „moje špatná pověst, moje jediné věno“. A je podivuhodné, že s touhle špatnou pověstí jsem dosti puritánská. Chlapi očekávají, že je budu balit, že jim předvedu paletu neřestí a odvázáností, ale spousta jich je zklamána, když ve mně najde děvčátko, které očekává, že je oni překotí.

(R) Co máte ráda na chlapech?

(MK) Třeba to, jak jsou zranitelní.

(R) V čem?

[23](MK) Když zůstanu u sexu, tak tímto: My můžeme kdykoliv komukoliv dát, můžeme být na to z nervozity nepřichystané, a ono se to poddá. Ženská zkrátka může pro blaho nebo zištně podvádět. Kdežto ti chudáci nic hrát nemůžou. Když se jim nepostaví, jsou namydlení. Chlapi jsou zranitelnější a přímočařejší […]

(R) […] Co teď děláte?

(MK) Dokončuji malou studii, lehce psanou, o Alfonsu Muchovi a ženách, se kterými se setkal. Znovu jsem se ponořila do archivů. Moc mě to baví a vždycky bavilo. To se kdysi třeba stalo, že za mnou s lahví přišel můj erotomanský kamarád. Nemyslel na víc, než na to, a já jsem zrovna dokončovala třídění Alfonsových vizitek a nechtěla jsem se dát vytrhnout. A on pravil: Tomu ale říkám láska, když je krásná ženská zažraná do mrtvýho chlapa a pěknýho živýho kluka nechá čumět […]

Nelibost vzbudil v semináři už samotný obsah rozhovoru. Když už má žena takový nedostatek zábran v partnerských vztazích a v sexu, proč o tom vypráví do novin? Už Pavel Eisner říkal: „Zato neupřeme české ženě zásahy negativní, že totiž svou pouhou přítomností zapuzovala výrazy osuhlé. To se rozumí samo sebou, je to rys vlastní všem ženám na světě. Myslím, zvláštní logofobii v oblastech slov kluzkých a plzkých. Je téměř jedním z nespočetných druhotných znaků pohlavních, že se žena pudově hrozí a děsí nezahalených slov pohlavních. Shledáváme se s tímto zjevem i u žen hodně zpustlých, jež se nijak nehrozí některých věcí, ale uhýbají jazykovým symbolům pro tyto věci. Je to pudová reakce s psychickým kořenem kolikerým…“[3] Je však otázka, jestli právě ženy, které se v tvůrčím povolání zabývají jazykem o sobě (a stále častěji vyvracejí Eisnerovu domněnku o naprosté výjimečnosti takového úkazu), necítí potřebu rušit tabu jazykové ženskosti a mluvit na jakékoli téma – včetně „některých věcí“ – otevřeně (jak delikátně zahalený je i tento ’pohlavní’ odkaz Eisnerův!).

Tematická odvaha Kadlečíkové si však pochopitelně vynucuje řešení jazykové. Dostalo podobu stylově tak křiklavě nekonzistentní, že ještě zvýšilo – možná ztrapnilo, možná zesměšnilo – provokativnost tématu. Použít slangového vytáhnout ho a zavrhnout přitom tvary vytáh nebo vytáhnul ve prospěch přesně spisovného vytáhl ho na mě“, popisovat vlastní psychiku jako pocity děvčátka, které očekává, že je oni překotí“ atd. může znamenat jen jedno – nebo dvojí: může jít o nejistotu zpovídané, zvlášť v rozhovoru pro noviny, které se dere na jazyk její idiolekt (ač už skutečně jindy používaný nebo jen myšlený), který se však pokouší jazykově redigovat. Odtud ta morfologická mixáž koncovek spisovných a nespisovných, odtud až knižně znějící tvary jako [spousta jich je] zklamána“ (proč ne zklamaná?) či „[jsem] dosti [puritán[24]ská]“, proto ona pseudopoetická paleta neřestí a odvázaností“ – to vše v sousedství v podstatě krotkých výrazů sexuálního slangu. Může však jít i o nejistotu redaktorky, která se sama pokusila zahladit jazykovou nevázanost Marty Kadlečíkové.

Ať už nejistota ta či ona, směšně provokativní výsledek není dán jen nevydařeným laděním stylovým, ale do značné míry jeho nárazem na hradbu veřejného mínění, které stále setrvává v poloze onoho eisnerovského: pro ženu přece není přirozené mluvit o ’některých věcech’… Ano, stále to není příliš přirozené, ani pro tu převahu studentek překladatelství nad studenty, je však silně diskutabilní, zda je to výsledek „pudové reakce s psychickým kořenem kolikerým…“ či důsledek zakořeněných kulturních zvyklostí ve společnosti patriarchálního modelu. Samotný existenční modus patriarchální společnosti ve svém sociálně-politickém, ekonomickém a kulturním souhrnu vytváří fenomén „gender“, společenský rod, který se realizuje ve dvou odlišných polohách a podobách sociálního bytí mužů a žen. Společensky všudypřítomné rozdíly druhu „gender“ se logicky promítají do jazyka, kterým společnost komunikuje: pro popis jejich přítomnosti v jazyce, v utváření komunikačních mechanismů používá feministické teorie termín genderlect[4]. Terminologicky by se dalo shrnout, že český ženský genderlect je v totálním nesouzvuku s idiolektem Marty Kadlečíkové. Autocenzura či cenzura jejího projevu v intencích tohoto genderlectu je stylovou katastrofou. Výmluvným důkazem jiného, mnohem tolerantnějšího mužského genderlectu je závěr zde citovaného úryvku rozhovoru, v němž Marta Kadlečíková reprodukuje silně eroticky nabitý komentář svého přítele. Je to komentář ve zcela sourodé obecné češtině a zní naprosto autenticky i perfektně přirozeně, že?

Rozhovor jsem četla v době, kdy jsem pracovala na překladu románu E. Jongové Strach vzlétnout (Fear of Flying, 1973, č. 1994). Tato kniha je nesporně milníkem sebeobjevování ženy v americké literatuře, stejně jako je Portnoyův komplex Ph. Rothe (Portnoy’s Complaint 1967, č. 1992, přel. R. a L. Pellarovi) milníkem sebereflexe mužské. Obě knihy odhalily, do jaké míry mohou být především erotické fantazie a touhy, naplněné či nenaplněné, hnací silou v lidském životě a v lidské psychice; kniha Jongové navíc způsobila, že americká literatura psaná ženami přestala již nadále potlačovat ženské sexuální prožitky a otevřela [25]se jim jako zásadním podnětům ženské perspektivy. Tato perspektiva pohledu pak, stejně jako mnoho dalších perspektiv vyhraňujících se v dnešní postmoderní, rozrůzněné době, prokazuje již delší dobu možnost prostředkovat v umění kvalitativně jiné, specifické estetické poznání.

Ne však zvlášť výrazně v literatuře české. Tím dochází k situaci, že ani v 90. letech není česká překladatelka připravena na ženskou zpověď tak otevřenou, jaká vyšla v Americe (a brzy poté v různých zemích světa) v letech sedmdesátých. Při jejím čtení může projít několika fázemi. První je šok, znechucení, odmítnutí – jsou přeci jisté meze… Kniha nějaký čas odpočívá a překladatelka si pomalu uvědomuje, jak je v ní vlastně spousta momentů přesně vystižena; nemohlo ji to napadnout dřív, protože prostě nebyla zvyklá určité věci pojmenovávat. Jenže překládat znamená klást slova na papír: následuje poměrně trýznivý proces smyslové interpretace, vizualizace a zkoumání možností ženského erotického jazyka či slangu v češtině. Takový slang totiž de facto v obecnějším povědomí neexistuje. Velmi průkazně je možné si to uvědomit, chceme-li najít konkrétní radu ve slovníku nekonvenční češtiny Patrika Ouředníka, vydaném pod názvem Šmírbuch jazyka českého (Praha 1992): kupříkladu pod heslem ’onanovat, masturbovat’ najdete 64 výrazů označujících onen úkon tak, jak ho vnímá a označuje muž, přičemž paleta řešení zahrnuje velkou škálu od nejhrubších po žertovné i velmi jemné, přes ta, která mohou být inspirována profesně (’přehodit veksl’), ironizací politické ekonomie (’přejít na rukodělnou výrobu’) i přímými asociacemi s politicko-kulturními reáliemi (’sjíždět Závod míru’). Způsob, kterým se s podobným úkonem vyrovnává žena, přibližuje 11 výrazů, z toho však deset je extrémně derogativních – tedy vyjadřujících hrubě pohrdlivý názor muže na sexuální praxi ženy, která s ním pravděpodobně nechce nic mít, případně je pro něj tak nežádoucí, že s ní nechce nic mít on.

Pomoc takového slovníku pro překlad zmíněného typu je velmi neobvyklá – překladatelku šokuje, jak je mužský sexuální slang vůči ženám až krutě agresivní, a protože ho v této podobě hrdince vložit do úst nemůže, aniž by se z ní tak nestala masochistka, získává často jen jediný impuls – vytvářet hovorový jazyk nový, ženský. Ano, v této chvíli dává Pavlu Eisnerovi a jeho charakteristice ženské mluvy za pravdu – na jazyk a do českého textu se derou podivně znějící zdrobněliny výrazů existujících, mužských, různé zjemnělé deriváty a eufemismy. Tvořit nějaký nový český jazyk pro tuto ’zájmovou oblast’ je o to zvláštnější, že v anglickém originálu o výrazně ženský jazyk nejde – jde spíš o univerzální slang, v němž slovo fuck a hrstka výrazů náležejících stejnému stylu ve stejné sémantické oblasti jsou jednak v hovorové mluvě samotné natolik frekventované, že jejich výrazová síla je už dlouhodobě silně oslabována, jednak v textu originálu je neúnavně a pořád dokola používána právě jen tato [26]hrstka, protože stylová únosnost opakování stále stejných slov v angličtině se od češtiny diametrálně liší – prostě to nevadí a za uši netahá. Zde se derivační nápaditost, hravost a stylová prestiž stávají pro překladatelku téměř trestem – český mužský erotický slang nápady přímo požitkářsky vybuchuje … a co si má počít slang ženský? Má vůbec šanci? Nejde přitom jen o řešení lexikální, protože tento jazyk ať už jako vnitřní monolog hrdinky nebo dialog milenců, kteří si v hádkách i v souznění libují v provokativní otevřenosti, je v originálu hovorový až schválně obhroublý, což si v češtině samozřejmě vyžaduje řešení morfologické – tedy tu druhou češtinu, která je díky hláskovým změnám a zcela jiným koncovkám kupříkladu pro cizí studenty češtiny vlastně dalším jazykem. Může však ženská románová postava takovou češtinou mluvit a ještě navíc o sexu, aniž by to způsobilo pohoršení přesně takové, které zažíval při tak vzácném úkazu Pavel Eisner? Zprvu se zdá, že ne, překlad se rodí v jazyce spisovném, jenže – to přeci vůbec není psychologicky přirozené! Nastává tedy nekonečné morfologické variování, hlásková podoba a koncovky se neustále mění – tedy přesně ta práce v ochromující nejistotě, kterou z nějakého důvodu nedodělaly v textu rozhovoru Marta Kadlečíková se svou redaktorkou.

Je ovšem více než možné, že česká verze památného Fear of Flying je pro čtenáře i čtenářky stejně šokující jako interview s Martou Kadlečíkovou, a to jak tematicky, tak – možná z trochu jiných důvodů – jazykově. Zdaleka totiž není jasné, do jaké míry ženy usilují o erotickou otevřenost, do jaké míry se pro ně může stát přirozeným momentem sebepoznání, a tím i přirozeným tématem v hovoru, a tím i tématem, které nabývá jazykové podoby. Strach vzlétnout může být v tomto směru impulsem, pozitivním nebo negativním, stejně jako jím mohou být třeba knihy Ivy Pekárkové, dnes už více americké než české autorky, nebo nedávno vydaný a rozporuplně přijatý erotický paján Ivy Hercíkové Hester aneb O čem ženy sní (Praha 1995, zajímavé, že tato autorka se naopak po delším čase z Ameriky vrátila). Zcela bezpochyby se ovšem otevřenost ženské zpovědi v současné nejen americké literatuře stává psychologickou i jazykovou realitou pro překladatelky a překladatele – pro každou skupinu trochu jinak. Jestliže překladatelé se mohou přímo ponořit do ženské psychiky a konfrontovat své představy o ní se skutečností, mají překladatelky možnost projít objevnou sebereflexí, jejímž výsledkem může být třeba to, že se přestanou bezdůvodně zdráhat opravdu překládat pasáže, jako je následující:

„… Afterwards, Smalltown changed for Claudia. The cobblestones seemed less slippery, more charming, the cafés more friendly. MILAN’S LOVEMAKING had colored the grey and heated the cold –…“

a nebudou takto parafrázovat:

[27]„… Maloměsto se pro Claudii najednou změnilo. Dlažební kostky se zdály méně kluzké, měly větší kouzlo a kavárny působily přátelštěji. TO, CO S MILANEM PROŽILI, dodalo barvy okolní šedi a proteplilo všechen chlad…“[5]

Nyní už jen dovětek. Příspěvek na téma žena a jazyk by se jistě mohl zabývat mnoha dalšími otázkami. Jednou z nich je třeba dichotomie možností a ochoty češtiny využívat existující prostředky pro vyjádření kategorie jejího ’gramaticko-přirozeného’ rodu. Příklad se v tomto textu již mihnul – velmi často vede představa neutrálního vyjádření k tomu, aby žena sama k sobě odkazovala mužským činitelským jménem. Proč to, mohla by znít otázka sociolingvisty (nebo sociolingvistky). Proč je třeba pro tvůrce přirozené, že úvod velkého interview se známou filmařkou začíná jejím prohlášením „’Nechci být ani kazatelem, ani rádcem. Jsem pozorovatel,’ říká Helena Třeštíková, režisérka a dokumentaristka“ (vytčeno před text zvětšeným typem písma, magazín MF DNES Týden z 28. 9. 1995). Nepůsobí na naše vyjadřování maskulinum jako nějaká „political correctness“ naruby? Nepoukazuje na takové česky ironické převrácení ’politické správnosti’, jednoho z diskutovaných výdobytků amerického feminismu, i zálibné nadužívání výrazu ’sexuální harašení’, geniálního to fonetického překladu výrazu „sexual harassment“, jehož autorem je hravý pan Škvorecký[6]?

Je dobře, že se postupně přeci jen ujalo i synonymní spojení ’sexuální obtěžování’. Spousta názorů, způsobů pohledu či perspektiv v podobě myšlenkové i jazykové, zdomácnělých v evropských i amerických „gender studies“ – tedy studiích společenského rodu, se však u nás zatím neujala. Třeba se ani neujmou, ale stojí za to je přinejmenším zvažovat. Zájem o společenský rod, tedy zájem o specifické rysy individuální, společenské, politické, ekonomické, kulturní – a samozřejmě i jazykové existence ženy a muže je postfeministickým zájmem, který kvete ve světě v téměř všech humanitních sférách. U nás je možností na tato témata hovořit, diskutovat či věcně polemizovat zatím velmi málo – nabízí se několik univerzitních kurzů, pražské Centrum pro Gender Studies, ojedinělé odborné články, velmi málo děl překladových a ještě méně původních. Existuje ovšem slovensko-český časopis Aspekt nebo dvojjazyčný česko-anglický časopis Jedním okem – One Eye Open. Tento časopis, který uveřejňuje původní prózu, [28]básně, úvahy a komentáře známějších i zcela neznámých autorek a autorů především o ženě, se snaží být tvůrčí dílnou i ve smyslu jazykovém, překladatelském. Každý příspěvek vychází česky a anglicky, což umožňuje promýšlení i jazykové tříbení všech témat oběma směry překladu. Cílem je rozproudit oboustranný tok informací – české vědomí a povědomí o ženě se totiž často výrazně liší od tzv. západního a přímo dramaticky od amerického. Proč se výrazně nelišit? Důležité je, aby v odlišnostech a třeba i v opozici k Západu začalo z českého povědomí co nejrychleji krystalizovat české myšlení a psaní.


[1] Přesto však několik inspirativních článků z pera českých autorek již vyšlo. Mohou být chápány jako nadějné signály toho, že „gender“ čili společenský rod, ženský a mužský, pronikne jako přirozená kategorie i do české lingvistické analýzy; mohou být dokonce známkami rodícího se feministického hlediska v české lingvistice – a to přesto, že jejich autorky se vesměs snaží zformulovat svůj postoj jako nefeministický. Srov. např. J. Hoffmannová, Feministická lingvistika?, NŘ 78, 1995, s. 80–91; rovněž S. Čmejrková, Žena v jazyce, SaS 56, 1995, s. 43–55.

[2] Z rozhovoru Marcely Pecháčkové s Martou Kadlečíkovou, MF DNES 27. 2. 1993. Poznámka ke grafickému řešení: kurzíva zvýrazňuje jazykové prostředky mluvené češtiny, v lexikálním a morfologickém výběru často nespisovné, a výrazy sexuálního slangu; proložené písmo kontrastující prostředky češtiny spisovné. Kurzíva v kombinaci s proloženým písmem zvýrazňuje spisovné vyjádření intelektualizované – tuto intelektualizaci spatřuji i v použití některých dílčích spisovných, formálně působících morfologických variant uvnitř slangového idiomu, např. formální vykání v slangovém idiomu (Ani mě nenapadne, vám nikdy nedám); o jiných případech této morfologické intelektualizace viz podrobněji dále v textu.

[3] Srov. P. Eisner, Chrám i tvrz, Praha 1946, s. 387.

[4] O genderlectu srov. např. J. Hoffmannová d. cit. v pozn. 1. Autorka uvádí tento termín ve své informaci o směrech bádání, kterými se ubírá západní feministická lingvistika a zvláště konverzační analýza. Současně obezřetně a velmi správně váhá překládat pojem „gender“ jako pohlaví: ve feministické teorii je „gender“, společenský rod, k biologickému pohlaví (angl. „sex“) v mnoha ohledech v pojmovém rozporu.

Může být užitečné aktualizovat informaci, kterou Hoffmannová podává o díle americké lingvistky Deborah Tannenové, konkrétně o knize You Just Don’t Understand. Women and Men in Conversation, New York 1991. Kniha vyšla již česky pod názvem Ty mi prostě nerozumíš. MF, Praha 1995 (přel. S. Pošustová).

[5] LOVEMAKING – MILOVÁNÍ SE; úryvky z originálu a překladu povídkové prvotiny americké studentky, který je zároveň prvotinou mladé překladatelky na poli uměleckého překladu.

[6] Srov. též kritický výklad o kontextu vzniku pseudotermínu sexuální harašení u I. Bozděchové a I. Mazálkové, Sociologicko-lingvistické harašení, NŘ 77, 1994, s. 198–201. Článek pojednává o souvislostech Škvoreckého literárního stylu (čechoameričtina) s touto konkrétní slovotvorbou, která má snad i charakter jeho (sebe)obrany před dle jeho názoru zdivočelým americkým feminismem; zamýšlí se nad raketovou popularizací subjektivního neologismu v nepoučeném, snaživě vtipném českém novinářském diskursu.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 1, s. 21-28

Předchozí Vladimír Staněk: Příspěvek k charakteristice jazyka a stylu rozhlasové reportáže

Následující Miloslav Vondráček: Citoslovce a částice — hranice slovního druhu