Časopis Naše řeč
en cz

Feministická lingvistika?

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

-

„V evropských jazycích je odedávna nastolena nadvláda muže nad ženou“, píše Pavel Eisner[1], a není sám. Totéž tvrdí – a tomu se brání, s tím bojují – mnohé současné lingvistky v Americe, Anglii, Francii, Německu; a vlna feministického hnutí, zasahujícího i lingvistiku, se zřejmě bude rozšiřovat i dále. Hned v úvodu bych ovšem ráda vyvrátila jakékoli podezření z propagace této módní vlny u nás. Otazníkem v nadpise jsem chtěla signalizovat, že pokud je tato „lingvistika“ hodna svého jména (přináší zajímavé poznatky gramatické, stylistické aj.), zaslouží si jistě naši pozornost; pokud však vyniká hlavně svým feministickým zaměřením, není nám jí nikterak třeba. Tento příspěvek vznikl vlastně z původního úmyslu recenzovat nový sborník, jehož editorkou je D. Tannenová[2] a který se týká rozdílných projevů mužů a žen v komunikační interakci. Recenzentský úmysl se nejprve rozšířil o záměr podat informaci o osobitém a zajímavém, dnes už značně rozsáhlém díle americké lingvistky D. Tannenové; posléze pak z něj vznikl záměr vyprávět tu aspoň ve zkratce celý příběh feministické lingvistiky. Pokusím se ukázat některé kladné i záporné stránky a výsledky této orientace. Doufám, že není třeba, aby informace o záporných projevech plnila u nás varovnou funkci; naštěstí si neumím představit, že by se i naše lingvistky chtěly dát cestou podobných jednostranných a zkreslujících úsudků.

Hlavní „boom“ feministické lingvistiky lze datovat posledními dvěma desetiletími. V r. 1975 vyšly ve Spojených státech hned tři výrazné takto zaměřené publikace[3], z toho jedna od vynikající a vysoce uznávané lingvistky Robin Lakoffové; všechny zaznamenaly velký ohlas a odstartovaly pro příští léta úplnou explozi feministických výzkumů. Ocitujme tu ještě několik dalších vět z textu P. Eisnera: „Latinský homo je člověk, ale i muž: již tato podvojnost významu říká všechno. Stejně jazyky románské: l’homme, l’uomo, el hombre, portugalské homem. Francouzské on jakožto slovce pro podmět obecný (on dit) vzniklo právě z tohoto homme, z člověka, který je reprezentován mužem. Zcela tak anglické man, německé man. Anglické slovo pro ženu je pouhou odvozeninou slova pro muže – man : woman.“ Přesně tyto skutečnosti vadí současným [81]lingvistkám-feministkám (a právě lexikálních a gramatických jevů tohoto typu si také všímala kniha R. Lakoffové). Většinou shledávají, že žena je z hlediska gramatiky bytostí zcela podřadnou – veškerá gramatika našich jazyků je zaměřena k mužům, ženy úplně vynechává. Tuto diskriminaci je třeba z jazyka programově odstraňovat (dámy tu často používají i nešťastného výrazu engineering). Uvedu aspoň několik ilustrativních příkladů z angličtiny a němčiny.

Boj proti projevům sexismu v angličtině nabývá v posledních letech opravdu značné intenzity. Původní, dávné feministky bojovaly hlavně za rovnost mužů a žen (rovnoprávnost politickou, sociální, ekonomickou). Dnešní boj proti sexismu už neklade zjednodušující důraz na rovnost – spíše se brání všemu, co nepatřičně zdůrazňuje či dokonce zkresluje rozdíly obou skupin.[4] Autorům a čtenářům anglických textů je už dobře známo, že dnes nepřichází v úvahu použít zájmena nebo substantiva mužského rodu v zástupné funkci; tedy nikdy ne he (jde-li o muže i ženy), ale he/she, he or she, (s)he. Nepřípustné je i zástupné man (i žena je přece „člověk“): věc se někdy řeší používáním zájmenného podmětu v plurálu (they); angličtí archeologové zvyklí hojně používat man např. ve smyslu pravěký člověk, neandertálský člověk dnes používají jedině people (pravěcí lidé…). Ale ani ženské koncovky -woman, -ess nejsou žádoucí – není vhodné zdůrazňovat např. spojení určitých profesí se ženami, proto např. raději flight attendant než air hostess (letuška). Autoři literárních, publicistických, ale ani odborných textů si nemohou dovolit použít výrazů jako reader (čtenář), jde-li samozřejmě i o čtenářky. Originální řešení jsem náhodou zachytila v řadě publikací známé anglické lingvistky, spoluautorky teorie relevance D. Wilsonové: protože její dílo je založeno na výkladu komunikační situace (mluvčí – posluchač), řeší věc pravidelně následující poznámkou: „Pokud nebude uvedeno jinak, předpokládáme, že mluvčí je žena a posluchač je muž“.[5] To jí umožňuje v dalším textu užívat she (o mluvčí) a he (o příjemci), a nezatěžovat svůj výklad neustálým těžkopádným dublováním zájmena. (Tato nezbytnost přidělává další problémy i nám, příležitostným autorům anglických textů, kteří máme svých problémů s angličtinou i bez toho dost.) Z konferencí, jejichž jednacím jazykem je angličtina, víme, že už neexistuje chairman (ale ani chairwoman – proč upozorňovat na rozdíl?); stačí neutrální chair, nahrazující těžkopádnější chairperson.

Podobně reformují feministické lingvistky i němčinu, dosud prý neúnosnou „Männersprache“. Aby nebyly ženy vyloučeny, je bezpodmínečně nutné vždy [82]užívat podob Lehrer/innen, resp. LehrerInnen, Verkäufer/in nebo VerkäuferIn, Koch/Köchin, ein(e) Mitarbeiter(in)… Neexistuje už jenom Freundschaft, ale i Freundinnenschaft, nejen Mannschaft, ale i Frauenschaft. Nejlepší je ovšem podle feministek najít výraz genericky neutrální: tak se z Putzfrau stává administrativně neosobní Putzkraft. Ještě jednou ocitujme P. Eisnera: „Řekne-li Němka: So etwas tut man doch nicht, a míní-li sebe, říká něco, co jí vlastně nepřísluší; vždyť původní smysl její věty byl: něco takového muž neudělá.“ I to už německé feministické lingvistky řeší: neexistuje už jen man sagt, ale i frau sagt a samozřejmě wenn frau ein erstes Kind bekommt (první dítě se přece nemůže narodit „jednomu“, „člověku“, jak bychom třeba řekli v češtině, ale výhradně ženě!). Jestliže mohla dosud četná maskulina fungovat jako pohlavně neutrální výrazy, podle feministek tak mohou nyní fungovat i feminina: tak vznikají groteskní pokusy typu Männer als Verkäuferinnen, či dokonce männliche Kolleginnen. Podobné násilí na jazyku představují i slovotvorné inovace typu Amtmännin (ženský protějšek k Amtmann)[6]. Feministická lingvistika však je dnes už velmi rozvinutá a diferencovaná; neomezuje se zdaleka na tyto nápadné (a jak se zdá, i nepředstavitelně tíživé) problémy gramatické, lexikální a slovotvorné, ale obrací se ke komplexním analýzám textu, jeho vyšších rovin, jeho koherence, struktury diskurzu, použitých strategií atd. Analýzy zjišťují, jak se rozdílné způsoby vyjadřování mužů a žen (užívá se termínu genderlect, analogicky k dialektu, idiolektu, sociolektu; a opět si netroufám navrhnout, jak tento termín přeložit) projevují na různých úrovních výstavby textu. Zvlášť velký zájem se pak soustřeďuje na dialog; četné badatelky (ať už je jejich mateřskou metodologií sociolingvistika, konverzační analýza, analýza diskurzu, lingvistika orientovaná etnograficky či antropologicky) zkoumají z nejrůznějších pohledů odlišné (někdy i shodné) projevy mužů a žen v interakci.

Toto téma dominuje v posledních letech i v pracích Deborah Tannenové (bylo by ovšem nespravedlivé označit tuto autorku za feministickou lingvistku: její studie jsou velmi objektivní, snaží se nestranně postihovat shody a rozdíly, rozhodně nepovažují za nutné nějak se ujímat nebo zastávat žen). D. Tannenová se už po léta zabývá autentickými, přirozenými dialogy mužů a žen v neformálních situacích. Jde o práce skutečně empiricky orientované, které vždy představují detailní, důmyslně vybudovanou analýzu rozsáhlého dialogického materiálu. Některé z těchto autorčiných publikací se v poslední době stávají bestsellery na knižním trhu v Americe i v Anglii. Jejich popularita tkví zřejmě v tom, že badatelka interpretuje své dialogy většinou „zevnitř“, z pozice jejich účastníka, s velkým osobním zaujetím a porozuměním pro chování partnerů; dále v tom, že [83]jsou napsány živým a přístupným stylem; a v neposlední řadě v tom, že zřejmě opravdu přinášejí něco pozitivního a užitečného do života svých čtenářů (což si od lingvistiky zdaleka vždy netroufáme očekávat).

Ústředním pojmem v díle D. Tannenové z posledních zhruba deseti let je konverzační styl[7]. Tento termín se objevil v názvu její knihy z r. 1984[8] – monografie, která obsahuje interpretaci autorčiny několikahodinové konverzace s přáteli. (Zajímavé je, že se kniha stala též inspirací hry jednoho dramatického autora.)

Tzv. konverzační styl představuje velmi komplexní charakteristiku individuálního způsobu, jak si určitá osoba počíná ve svých každodenních rozhovorech. Je samozřejmé, že tento styl bude dále odstíněn podle konkrétní komunikační situace; některé základní charakteristiky však zůstávají konstantní. Týkají se např. aktivity a zaujetí, s jakým obvykle své dialogy vedeme (např. aktivity při zavádění nových témat rozhovoru); preferovaných strategií (přímost, opatrnost, zdvořilost aj.); toho, zda jsou naše příspěvky do dialogu konzistentní, souvislé, zda opakujeme výrazy, zda se často opravujeme; toho, zda máme ve zvyku přerušovat partnery, skákat jim do řeči; míry užívání metakomunikačních a hodnotících prvků (typu ještě se vrátím k…; to už jsi říkala, nemusíš to pořád opakovat); hlasitosti, tempa a rytmu řeči, délky pauz, užívání mimiky a gest; toho, zda má účastník dialogu ve zvyku žertovat, vtipkovat, ironizovat partnery, zda se často směje; a mnoha dalších charakteristik, zejména však toho, jak reagujeme na partnery (zda se jim přizpůsobujeme, snažíme se s nimi spolupracovat, či zda je náš styl spíše konfliktní). Podle Tannenové se některé z těchto charakteristik často, ba takřka pravidelně vyskytují pospolu: u temperamentního mluvčího např. rychlá řeč, skákání do řeči, časté kladení otázek, přehánění a nadsazování, velký intonační rozptyl, výrazná gesta a mimika (vznikají tak jakési stylové „vzorce“ – oblíbené anglické patterns). To, že autorka učinila ústředním pojmem svých analýz právě styl, stojí za pozornost už proto, že se stylem a stylistickým hodnocením se v pracích orientovaných sociolingvisticky, etnolingvisticky, ale i v pracích z okruhu analýzy dialogu nebo textové lingvistiky setkáváme opravdu jen zřídka; velmi málo výzkumů se zabývá stylem mluveného projevu (snad s výjimkou projevů řečnických), či speciálně stylem dialogu.

[84]Další dvě knihy D. Tannenové (z druhé poloviny 80. let)[9] mají do určité míry popularizační, do značné míry pak terapeutický charakter. Autorka se v tomto období soustředila na závažný problém, jak odlišné konverzační styly komplikují, často i rozbíjejí naše vztahy k partnerům (ať už jde o partnery manželské, přátele, rodiče, děti, spolupracovníky; předmětem autorčina zájmu je však především neformální soukromá komunikace). Stala se mezitím populární účastnicí televizních a jiných besed (tzv. talk show) na toto téma a začala lidem radit, jak své partnerské vztahy zlepšit právě určitým přizpůsobením vlastního dialogického stylu, či větším pochopením pro úplně jiný styl partnera. V knihách proto také využívá dopisů a ohlasů posluchačů a diváků, reakcí vlastních studentů, kterým její výuka pomohla vyřešit určité soukromé problémy, ale velmi otevřeně pracuje i s příklady z vlastního života, např. ze svých manželských hádek. Dalším vděčným zdrojem dialogických ukázek, zajímavých psychologicky i komunikačně, jsou pak samozřejmě divadelní hry a filmy (modelovým případem jsou Bergmanovy Scény z manželského života). Představa, že lingvistika zachraňuje rozbitá manželství a partnerské vztahy, je lichotivá; v našem prostředí už však zřejmě máme zkušenost s velmi podobnými terapeutickými metodami – i když neorientovanými přímo stylisticky – z poraden dr. Plzáka.

Oblíbeným předmětem studia je v současné době tzv. cross-cultural communication (komunikace mezi příslušníky různých kulturních společenství, ras, etnik, mluvčími různých jazyků…). Podle D. Tannenové však každý obyčejný dialog dvou partnerů představuje „mezikulturní“ komunikaci: každý z partnerů má přece jiný původ, zázemí, výchovu, komunikační návyky a zkušenosti z rodiny. To je jeden ze zdrojů našich rozdílných konverzačních stylů. Další příčinou je, že každý z nás při svých kontaktech a dorozumívání s ostatními lidmi neustále balancuje mezi dvěma polohami: bývají označovány jako moc (power) a solidarita, u Tannenové kromě toho také jako nezávislost (independence) a snaha o sblížení, o důvěrné vztahy (involvement, resp. též intimacy). Tyto tendence se nevylučují, naopak: naše chování v dialogu a ev. celý náš styl sice obvykle více tíhne k jednomu, zároveň však často i k druhému; a navíc může být na tuto osu mezi dvěma póly zcela jinak umístěno partnerem, který naše chování interpretuje. Např. naše silně expresivní, emocionální reakce v dialogu může partner – v závislosti na svém vlastním dialogickém stylu – pokládat za projevy zájmu, zaujetí, ale také za nemístnou hysterii. Naopak zdrženlivé chování, které respektuje partnerovu potřebu nezávislosti, si příjemce často vykládá jako nedostatek zájmu. Stejně tak naše četné otázky může někdo považovat za projev [85]zájmu o jeho informace, jiný však za dotěrný výslech ohrožující jeho nezávislost. Součástí stylu některých z nás je neustále si stěžovat na různé soukromé problémy; některý příjemce to hodnotí jako projev důvěry, jiný jako nevkus. (Týká se to i celých národů, kultur: někde je obvyklým rituálem, konvencí stěžovat si na svou přetíženost, jinde zase dominuje styl „keep smiling“.) Rovněž jen někteří z nás mají ve zvyku vyjadřovat se vždy přímo, otevřeně, zatímco jiní preferují vyjadřování nepřímé, vyhýbavé, zdvořilé: první se zlobí na partnera, že se nevyjádří přímo (nemůže si to ujasnit? neví, co chce?), druzí jsou nesví, když jsou donuceni vyjádřit se přímo a explicitně (pokládají to někdy dokonce za hrubost).

Projevy lásky, tedy nepochybně snahy o sblížení, důvěrnost, zahrnují obvykle i snahu o moc, kontrolu, ovládání partnera. Projevy moci (nadřízený vůči podřízeným) naopak mohou zahrnovat i projevy solidarity, snahy o sblížení, důvěrnost; jestliže se však tato šéfova snaha vůči ženským podřízeným projevuje bodrou familiárností (např. v oslovování: Díky, zlatíčko), různými důvěrnostmi, dotyky, nebude ze strany příjemců hodnocena pozitivně, nýbrž právě jen jako dotěrnost motivovaná mocí, nadřazeností. Ostatně např. ambice (a tedy i vystupování) politických lídrů v sobě také spojují jak touhu po moci, tak po oblibě, popularitě, solidaritě. Riskantní balancování mezi mocí, autoritou na jedné straně a solidaritou, rovností, blízkostí na straně druhé velmi dobře znají učitelé, vychovatelé, rodiče (zejména dospívajících dětí). Z hlediska tohoto pohybu mezi různými polohami je konverzační styl každého mluvčího osobitý, a pro příjemce, jehož styl je úplně jiný, je obtížné partnerovo vyjadřování adekvátně interpretovat. Pro různé interprety může mít totéž komunikační chování odlišné sociální významy; proto se nemůžeme chovat podle zásady „Čiň druhým tak, jak chceš, aby oni činili tobě“.

Obě zmíněné práce D. Tannenové (zvláště druhá z nich) se však především soustřeďují na to, jaké důsledky vyplývají z odlišných konverzačních stylů pro vztahy manželských partnerů. Partneři si tyto styly přinášejí už z dětství – z výchovy v rodině, ale zejména ze skupin svých vrstevníků stejného pohlaví. Podle Tannenové (ale i jiných autorek) jsou chlapecké skupiny větší a vztahy v nich jsou založeny na boji o moc, prestiž, na vzájemném soupeření; komunikace na principu „kdo je lepší?“ je sice konfliktní, přitom však vyniká přímostí a otevřeností. Proti tomu dívčí skupiny jsou menší, vyrovnané, založené spíše na vzájemné spolupráci; často se však rozpadají na dvojice „nejlepších kamarádek“, které utužují svou vzájemnou oddanost pomlouváním druhých za jejich zády. Svět mužů (a také jejich dialog) je tedy světem moci, boje, soupeření, prestiže, nezávislosti; proti tomu svět žen je světem spolupráce, sbližování, důvěry, shody, podpory. (To je samozřejmě silné zjednodušení – současně autorka [86]stále připomíná, že obě skupiny i všichni jednotlivci oscilují mezi různými polohami.) S tím souvisí, že zájem mužů (a tedy také to, co jsou ochotni sdělovat a ochotni poslouchat) se soustřeďuje na věcné informace o událostech, akcích, činnostech (politika, sport aj.); ženy však zajímají hlavně lidé, jejich kontakty, vztahy, dorozumívání (příznačné je, že ženy daleko častěji reprodukují cizí – ale i své vlastní – promluvy a dialogy).

Z těchto základních odlišností pramení základní příčiny obvyklých manželských neshod a konfliktů. Některé z nich lze označit pomocí typických výroků (pomohou nám při tom názvy některých kapitol v knihách D. Tannenové): Ty už se mnou vůbec nemluvíš (nestojím ti za to); ty mi nic neřekneš. – Jde o časté výroky žen vůči manželům, ale i matek vůči synům (pozice tzv. matky-mučednice, vedoucí někdy až k citovému vydírání). Muži však nepěstují mluvení pro mluvení, samoúčelnou interakci; mají obvykle pocit, že to, co je podstatné, ženám sdělují. Polož ty noviny a povídej mi něco! – Opět na sebe naráží mužská potřeba faktických informací a ženská potřeba verbálního kontaktu. Ty mě neposloucháš. – Muži, kterým platí tato výčitka, také nenaplňují ženskou touhu po interakci, která utužuje vzájemné vztahy, posiluje ovzduší blízkosti, důvěrnosti. Mužské reakce jsou většinou typu Mne to nezajímá, Nemůžeš mluvit o něčem zajímavějším? či Nemůžeš vynechat ty detaily? Ve všech kulturách však muži nepokládají interakci za ztrátu času; z potřeby kontaktu vlastně vychází i rituál smlouvání. Dívej se na mne, když s tebou mluvím! – Rovněž potřeba kontaktu prostřednictvím pohledů je u žen intenzivnější. Ty mi prostě nerozumíš, resp. Tak jsem to nemyslela. – Zde uvádíme přímo překlad názvů dvou knih D. Tannenové. Jde o to, že muži hledají v replikách ženy věcnou informaci, kdežto žena často zamýšlí sdělit spíše to, co je za jejími slovy; co není řečeno explicitně a co se může týkat např. jejich vztahu, mužova chování… Ukazují to i nechápavé mužské otázky Co tím myslíš? Jak to myslíš? Muž opravdu slyší něco jiného, než žena myslí. To je můj problém. – Muži neradi přijímají pomoc nebo radu, zejména od ženy; ohrožuje to jejich prestiž a potřebu nezávislosti. Podobně se muži ohrazují Neříkej mi, co mám dělat (typické např. při řízení auta). Já ti to vysvětlím. – Muži často ženy autoritativně poučují; jednak však touto demonstrací své nadřazenosti mohou ženu ponížit, jednak ji zhusta předmět jejich přednášky nezajímá. Já to zařídím, resp. Já ti s tím pomůžu. – Ženy se často potřebují pouze svěřit, získat pro svůj problém pochopení; muž však nabízí pravidelně pouze pomoc, radu, věcné řešení. Solidaritu, duchovní útěchu, kterou žena potřebuje, může získat zase jenom od jiné ženy. Proto má většina žen důvěrné přítelkyně, kterým se svěřují s osobními záležitostmi. Muži důvěrné přátele nemají, nepotřebují je – jednak proto, že vedou hovory pouze o „důležitých“, neosobních věcech, jednak proto, že svěřováním by ohrožovali svou nezávislost. Autorka tvrdí, že z tohoto důvodu muži často těžko snášejí [87]odchod do důchodu (jsou pak osamělí). Neskákej mi do řeči; Nech mě laskavě domluvit. – Může vyslovit muž i žena. Muž však ženu přeruší proto, že pokládá za nezbytné korigovat její informace, nebo proto, že jeho prestiž vyžaduje, aby rozhovoru dominoval. Pokud skáče někomu do řeči žena, mají její přerušení spíše ráz kooperativní: jsou to drobná doplnění, výrazy zájmu, podpory (ženy vůbec produkují daleko víc signálů zpětné vazby než muži).

Manželská nedorozumění a konflikty tedy často pramení z odlišných stylů vedení dialogu; partneři si to však neuvědomují, často proto, že místo na komunikační problém se soustřeďují (či aspoň jeden z nich) na otázku Máš mě (ještě, vůbec, dost…) rád(a)? Výhodou dlouhodobého diskurzu vedeného v manželství je, že sdílíme tolik znalostí a zkušeností, že zdaleka nemusíme vše vyjadřovat explicitně. Nevýhodou je, že s sebou stále neseme zátěž všech předchozích nedorozumění; ta se postupně kumulují, ve snaze odstranit takto vzniklé překážky komunikace každý z partnerů ještě stupňuje svůj vlastní styl, a tím se stupňují i konflikty. D. Tannenová opakovaně doporučuje všem účastníkům manželských dialogů, aby se snažili jednak dobře poznat vlastní styl (a případně ho modifikovat), jednak poznat styl partnera a pokusit se vidět vzájemné hovory i z jeho perspektivy. Jen tak je možno najít „společný jazyk“ a přestat se vzájemně obviňovat.

Okrajově se autorka zmiňuje i o odlišných stylech vystupování mužů a žen na veřejnosti. Domácí soukromí znamená pro ženu svobodu mluvit (aniž by ji někdo kontroloval, hodnotil); pro muže naopak svobodu nemluvit (není tu co řešit). Naproti tomu na veřejnosti se muži projevují aktivně, suverénně; žena má větší zábrany, nerada se prosazuje, často zbytečně dlouho čeká na vhodnou situaci, výzvu, delší pauzu… Pokud je ve větší společnosti se svým manželem, nechává ho často mluvit za sebe. Její zaměření na privátní vztahy často způsobuje, že k nelibosti mužů i na veřejnosti uvádí příklady ze své rodiny a ze svého soukromí. Z toho vznikají jisté stereotypy, konvenční představy týkající se ženského chování. Proto je velmi obtížná role tzv. úspěšné ženy: to, že se prosazuje, že veřejně vystupuje, že se odlišuje od jiných žen, je ještě stále mnohdy hodnoceno negativně; suverenita samozřejmá u muže je u ní pokládána za chování „neženské“. Je neskutečně těžké spojit roli úspěšného veřejného činitele a zachovat si očekávanou „ženskost“.

Zatím posledním dílem Deborah Tannenové (autorky pěti monografií a editorky asi osmi sborníků) je tedy čin ediční – zmíněný sborník Gender and Conversational Interaction. Editorka sama do něj přispěla statí, kde pokračuje ve svém zkoumání odlišných konverzačních stylů mužů a žen, zvlášť se však zaměřuje na relativitu jednotlivých dialogických strategií (mohou být jak projevem síly a dominance, tak solidarity). Např. mlčení může být projevem ukřivděné ženské podřízenosti, ale i mužské dominance (póza silného mlčenlivého muže, neustále [88]atakovaného ženským řekni mi to, ty mi nic neřekneš). Navíc i mlčení je fenomén relativní – s našimi odlišnými styly souvisí i různé představy o délce a únosnosti pauz. Jestliže někdo z partnerů je tím, kdo zavádí do rozhovoru nová témata, rovněž to nemusí být nutně gesto síly (mohou to být témata, jimiž se chce partnerovi zavděčit). Podobně ani konfliktnost a agresivita nemusí být vždy projevem snahy o dominanci – u chlapců, ale i v některých kulturách jsou hádky, spory, i pěstní výměny názorů často i projevy solidarity a přátelství.

Diferencemi mezi mužským a ženským vyjadřováním se ve sborníku zabývá řada dalších autorek (některé z nich velmi známé a renomované, jako P. Brownová nebo M. Goodwinová); podívejme se aspoň ve stručnosti na témata, která si pro své výzkumy zvolily. Některá témata náleží do okruhu, který je rovněž ve feministické lingvistice velmi oblíbený: jak si děti různého pohlaví odlišně osvojují jazyk a komunikační návyky v procesu socializace. (Prostřednictvím jazyka si vlastně osvojují ženské a mužské role, což má zase zpětně vliv na jejich vyjadřování.) Např. A. Sheldonová sledovala, jak skupinky 3–5letých chlapců a děvčátek různě řeší konflikty vznikající při hře. U chlapců jsou konfliktní pasáže delší, chlapci jsou přímější, projevují otevřené sobectví, dochází k eskalaci konfliktu. Mají v podstatě jen dvě východiska: vyhrát, nebo opustit hru. Děvčátka víc spolupracují, „změkčují“ konfliktní momenty, snaží se o smírné, kompromisní východisko. – D. Ederová předvedla na rozkošných ukázkách, jak si povídají 10–14letá děvčata s kluky a o klucích: hravost, vzájemné škádlení, první projevy zájmu, flirtu, koketerie, nesmělé a kamuflované navazování kontaktů: děvčata si ověřují tradiční ženskou roli, ale též experimentují s odchylkami od ní. Tím vším se komplikují i vztahy v dívčích skupinkách: přátelství se utužují (svěřováním tajemství), ale i narušují (soupeřením, žárlivostí). – Rovněž P. Eckertová sledovala tzv. girl talk, konverzaci dospívajících dívek; jako její hlavní charakteristiku demonstrovala pohyb dívek mezi shodou a neshodou, mezi snahou o nezávislost a o popularitu ve skupině (pro dívky příznačné „kooperativní soutěžení“). – M. H. Goodwinovou rozhodně nemůžeme pokládat za feministku, protože její obraz dívčí konverzace je velmi nelichotivý. Sledováním černošských dětí zjistila, že pokud chlapci zesměšňují nebo urážejí kamaráda, činí to přímo, v jeho přítomnosti; věc se vyřídí na místě a většinou nemá do budoucna žádné negativní následky pro kamarádství všech zúčastněných. Naproti tomu dívky často sdělovaly kamarádce, jak ji jiná (právě nepřítomná) dívka urazila či zesměšnila. Jak známo, dívky a ženy rády reprodukují rozhovory, často je i dramaticky předvádějí („kdo co o kom říkal“: he-said-she-said dispute). V tomto případě dívka obvykle předvádí svůj dialog s nepřítomnou kamarádkou a vnáší do něj perspektivu přítomné uražené oběti (zdůrazňuje, že sama se jí zastávala, že s ní sympatizuje). Dívky tedy rády pomlouvají kamarádky za jejich zády (tím je vylučují ze skupiny); to může mít [89]následky do budoucnosti, nepřítomná se pravděpodobně o této konverzaci opět doví, vznikne dlouhý řetěz konfliktů, sankcí…

Další autorky už se věnují dialogům dospělých mužů a žen. B. Johnstonová zjišťovala, jak odlišně příslušníci obou skupin vyprávějí příběhy. Pro ženy je obvykle podstatou příběhu skupina, určitá komunita – ta znamená ochranu, vzájemnou pomoc, záchranu před nebezpečím. Muži vyprávějí o svých individuálních akcích: sám, často mlčky (lov, rybářství) musí vybojovat svůj zápas, zvítězit, obhájit svou prestiž… Pokud ženy uvádějí detaily, týkají se lidí (jejich jmen, jejich promluv); muži uvádějí místo, dobu akce, důležité objekty. – Podkladem článku P. Brownové je etnografický výzkum v mexické vesnici indiánů-Mayů. Dvě domorodé ženy vypovídají u místního soudu v majetkovém sporu, kde nejde jen o majetek, ale o společenskou prestiž celých jejich rodin. V této výjimečné (veřejné, značně dramatické) situaci se ženy chovají zdánlivě tak, jak jim ukládají normy spjaté v jejich komunitě s ženskou rolí: vyjadřují se zdvořile, nepřímo, užívají ironie, rétorických otázek. Zdánlivě stejné prostředky však dostávají v konfliktní situaci nové sociální významy: zde neslouží k vyjadřování souhlasu, ochoty spolupracovat, ale k vyjadřování nesouhlasu a nepřátelství (soupeřku ironizují, sarkasticky s ní souhlasí atd.). – Ve sborníku byla přetisknuta i známá stať C. Edelské (původně Language in Society, 1981) analyzující schůze fakultní komise, jejíž členkou autorka byla. Rozlišila v nich pasáže, kdy si delší dobu drží slovo jeden mluvčí (ev. s drobnými doprovodnými reakcemi ostatních), a pasáže, kdy – aniž by to nějak vadilo – víc lidí naladěných na „stejnou vlnovou délku“ mluví zároveň: skáčou si do řeči, společně se snaží dospět k řešení problému. Dlouhodobými řečníky byli spíše muži, zatímco v kooperativních pasážích byly aktivnější ženy.

Poslední dvě studie jsou rozbory již rozsáhlé literatury ke dvěma zakořeněným předsudkům: že muži častěji přerušují, skáčou do řeči, a že ženy mluví víc než muži. Ani jedno se empiricky nepotvrdilo. Kvantitativní analýzy věnované takovýmto otázkám jsou sice časté (viz i u nás některé práce M. Těšitelové a jejího týmu), k měření se však užívá nejrůznějších metod, a jak autorky přesvědčivě ukazují, nelze srovnávat různé situace, různé funkce (např. u skákání do řeči) atd. Za upozornění stojí rozsah materiálu, jímž jsou všechny studie ve sborníku podloženy: autorky vesměs uvádějí, že např. sledovaly dětské skupiny po dobu tří let, pořídily 200 hod. nahrávek, věnovaly 500 hod. transkripci…

Nechtěla bych vzbudit dojem, že zkoumání odlišných konverzačních stylů mužů a žen je hlavním tématem současné feministické lingvistiky; je však nepochybně tématem významným. Ráda bych se na závěr zastavila ještě u jednoho tématu, které je bližší tradiční orientaci stylistiky, a sice u aplikace feministických přístupů při analýze literárních textů (právě tady se mluví o feministické [90]stylistice).[10] I zde se nyní rozbory zaměřují na vyšší vrstvy textu, na jazykovou realizaci motivů, postav a rolí, syžetu, strategií atd.; a většinou ženské autorky interpretují literární texty psané muži (i když zajímavé jsou i jejich pohledy na díla žen-spisovatelek, která zřejmě muži-literární vědci a kritici nejsou schopni docenit). Předmětem kritiky snad nejčastěji bývá, že ženské postavy jsou prezentovány jako pasivní objekty mužských akcí. (Využívá se Hallidayova pojmu tranzitivity: mužské postavy jsou vždy v roli agenta, pojí se k nim akční slovesa, zatímco ženy jsou objekty činnosti a pojí se k nim nejvýše slovesa vyjadřující stavy.) Typické je, že se žena stává obětí vraha-muže; a podle feministek jsou dokonce někteří zvlášť odsouzeníhodní autoři-muži schopni snímat z vraha zodpovědnost výroky typu „Sama to chtěla“, „Říkala si o to“ apod. Také filmové scénáře a narativní schémata vycházejí vstříc výhradně mužskému publiku: jak často film začíná prezentací atraktivní ženy (s detaily motivovanými mužským voyerismem), „hrdina“ pak plánuje její vraždu či znásilnění, láká ji na opuštěné místo… (Dovoluji si podotknout, že pokud by v roli vražedkyně byla žena a obětí muž – i to se stává, a i v literatuře –, asi by to rovněž nevyhovovalo; feministky by zřejmě autora obvinily z morální diskreditace žen.) Velké oblibě se těší i texty dramatické: z konstelace postav různého pohlaví v dramatu, z jejich vyjadřování a vzájemného komunikačního chování autorky vyvozují i smělé závěry o průběhu emancipačního procesu a o vztahu obou pohlaví ve společnosti v různých historických epochách. Analýzy se týkají např. dodržování vyjadřovacích konvencí, zdvořilosti a galantnosti, vykání a tykání mezi muži a ženami aj.[11]

Není možno na tomto místě a v této chvíli feministickou lingvistiku a její výsledky celkově zhodnotit. Znovu se vracím k úvodnímu otazníku: je-li feministická lingvistika skutečně lingvistikou a feministická stylistika stylistikou, podniká-li seriózní a originální výzkumy (jako je tomu v pracích D. Tannenové a dalších badatelek zabývajících se odlišnými konverzačními styly mužů a žen), zasluhuje náš zájem – a v tomto případě většinou ani není tak příliš feministická. Což se nedá říci o frenetickém reformování „zatrolené indoevropské hierarchie pohlaví“ (řečeno ještě jednou s P. Eisnerem), ani o jednostranných interpretacích (někdy spíše dezinterpretacích) literárních textů. Na druhé straně však není možno nevidět, že feministická lingvistika se dostala ke slovu v atmosféře poststrukturalismu, postmodernismu, dekonstrukce, tj. v atmosféře, která postupně zasahuje i jazykovědu. Do centra pozornosti se dostává postavení dosud často opomíjených či dokonce diskriminovaných sociálních skupin (národnostní [91]menšiny, přistěhovalci, gastarbeitři), a v neposlední řadě jejich jazykové problémy (srov. i zájem o jazyky deklasovaných živlů, skupin na okraji společnosti – např. o „nekonvenční češtinu“). A protože feministické autorky pokládají obvykle i ženy za zanedbávanou či diskriminovanou společenskou skupinu, zvyšuje se i zájem o jazyk a vyjadřování žen, ale i o ženách.

(Nakonec bych ráda konstatovala, že v tomto článku soustavně používám spojení muži a ženy, mužů a žen Protože nemám žádné zvláštní důvody k užití obráceného pořadí, přidržuji se pořadí abecedního. Případným českým feministickým lingvistkám se omlouvám.)


[1] P. Eisner, Chrám a tvrz 2, Zürich 1974, s. 366.

[2] Gender and Conversational Interaction, ed. D. Tannen, New York – Oxford 1993.

[3] R. T. Lakoff, Language and Women’s Place, New York 1975; M. R. Key, Male/Female Language. With a comprehensive bibliography. Methen, N. J. 1975; B. Thorne – N. Henley (eds.), Language and Sex: Difference and Dominance, Rowley, MA. 1975.

[4] Váhám před užíváním výrazu pohlaví; ani ne tak proto, že bych ho považovala za tabuový, jako spíše proto, že si nejsem jista, do jaké míry odpovídá anglickému gender: je opravdu tento český výraz na místě tam, kde jde především o sociální skupiny, o účastníky společenské komunikace atd.?

[5] Např. D. Wilson – D. Sperber, Outline of Relevance Theory, Hermes 5, 1990, s. 39.

[6] Informace o německé feministické lingvistice a některé uvedené příklady čerpám z přednášky A. Šimečkové v ÚJČ AV ČR dne 23. 11. 1993. Děkuji doc. Šimečkové za svolení k jejich využití; sama by jistě mohla komentovat speciálně německou situaci podrobněji a zasvěceněji.

[7] Nejde pouze o styl společenské konverzace – význam českého výrazu konverzace je proti anglickému conversation daleko specializovanější. Bylo by možno položit důraz na to, že máme na mysli styl vzájemné interakce partnerů, a překládat jako styl komunikační; nebo jako styl dialogický – aniž by to ovšem implikovalo jakékoli hodnocení. Označení oboru, resp. metodologie konverzační analýza se však už u nás zřejmé do jisté míry ujalo; raději tedy ponecháme termín konverzační styl.

[8] D. Tannen, Conversational Style. Analyzing Talk Among Friends, Norwood, N. J. 1984.

[9] D. Tannen, That’s Not What I Meant! How conversational style makes or breaks your relations with others, New York 1986; táž, You Just Don’t Understand. Women and men in conversation, New York 1990; rec. A. Macurová, SaS 53, 1992, s. 221–224.

[10] Srov. např. K. Wales (ed.), Feminist Linguistics in Literary Criticism, Boydell Brower, 1994; S. Mills, Feminist Stylistics (v tisku).

[11] Srov. např. D. Burton, Through glass darkly: through dark glasses. In: R. Carter (ed.), Language and Literature: an introductory reader in stylistics. London 1982.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 2, s. 80-91

Předchozí Miloslav Sedláček: Dvě kapitolky z formálního tvarosloví češtiny

Následující Ivana Svobodová: O jazykovém chování v jazykové poradně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1