Ta, či ten sršeň? (K rodovým dubletám v češtině)

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

Zásluhou Českého jazykového atlasu (dále ČJA) se nám konečně dostává ucelených informací o skutečném zeměpisném rozšíření vybraných (a reprezentativních) nářečních jevů ve všech jazykových plánech.[1] Vydáváním tohoto díla se završuje jedna z etap bádání několika generací dialektologů. Závěrečných prací se účastní autorský kolektiv, v jehož čele stojí dva přední představitelé české dialektologické školy, PhDr. Jan Balhar, CSc., a PhDr. Pavel Jančák, CSc. Oba lingvisté oslaví v tomto roce významné životní jubileum, k němuž jim – také našimi příspěvky – blahopřejeme.

Metoda zpracování nářečního materiálu a jeho zobrazení na mapách vychází ze vzájemné souvztažnosti jazykových jevů: Při zobrazení na mapách je využíváno tzv. lemmatizace: „Odčítání“ nářečních jevů z mapy tak není nadměrně zatíženo informacemi z funkčního hlediska nepodstatnými. Lemmatizace totiž zasahuje pravidelné hláskoslovné jevy. (Poděkujme naší mateřštině: nářečí se vyvíjela tak, že si v celoúzemním pohledu můžeme tento postup dovolit.) Čtenář však není ochuzen ani o jevy nepravidelné. Najde je zobrazeny symboly na mapách a ve výčtu v komentáři. V prvých třech svazcích tak vyniknou zásadní znaky lexikální a slovotvorné, případně některé „doprovodné“ rysy morfologické. Uvedli jsme však, že morfologickému popisu je věnován zvláštní svazek. Jak ukazují právě probíhající práce, je opravdu nač se těšit. Netřeba však předbíhat. Vždyť v dosavadních lexikálních svazcích jevy morfologické „kráčejí ruku v ruce“ s jevy lexikálními a slovotvornými.[2]

Jako velmi zajímavé se např. jeví zeměpisné rozšíření rodových variant u substantiv. Jde o případ, kdy se dvojice (ojediněle i trojice) nářečních výrazů liší zařazením ke gramatickému rodu zejména za využití rozdílné morfologické charakteristiky (koncovky), přičemž každá z variant tvoří výrazný zeměpisný areál. Ze strukturního hlediska máme na mysli rozdíly typu sršeň f. × sršeň m. (rozdíl „navýsost“ rodový) či bota f. × bot m. (v obou příkladech jde o diference „čistě“ morfologické); zahrnout sem můžeme dále opozici typu okurka f. × okurek [188]m., případně dáseň f. × dásno n. (u výrazů slovotvorně nemotivovaných), ale též botka f. × botek m. (u odvozenin se slovotvorným významem). Z materiálu ČJA lze uvést tyto dvojice:
a) sršeň f. × sršeň m.,
b) bota (botka) f. × bot (botek) m.,
c) oj/oje f. × oje n.,
d) břicho n. × břich m.,
e) hadr m. × hadra f.,
f) pár (koní) m. × pára f.,
g) putr m. × putra f.,
h) okurka f. × okurek m.,
i) kobliha f. × koblih m.,
j) kuželka f. × kužílek m.,
k) petržel f. × petrželí n.,
l) luska f. × lusk m.,
m) kedlubna f. × kedluben m. (vyňato ze zpracování v ČJA),
n) vráska f. × vrásek m.,
o) brambora f. × brambor m.,
p) dáseň f. × dásno n.,
q) peluňka f. × polýnek m. ‚pelyněk‘.

Pořadí členů opozice odpovídá jejich zeměpisnému výskytu: u všech dvojic jde o lokalizaci západ × východ s případnými (vzájemnými) přesahy, pouze u opozic c) a m) je pravý člen protikladu typický pro Moravu a Slezsko a v Čechách se vyskytuje v koexistenci s levým členem protikladu; dvojice n) a o) se vyskytují pouze v Čechách, a to promíšeně.

Porovnáme-li zeměpisné rozšíření jak obou členů rodové opozice navzájem, tak všech uvedených dvojic, ukáží se přinejmenším dvě pozoruhodné paralely:
1. Geografické rozšíření každého členu rodového protikladu je výrazně územně vymezeno. Hranice mezi variantami bývá většinou ostrá, vzájemné přesahy se objevují na kontaktu areálů obou forem (bota × bot, břicho × břich), vyskytují se však i případy, kdy se obě varianty prolínají na území rozsáhlejším (hadr × hadra – severovýchodočeské dialekty, vrásek × vráska, brambor × brambora – dokonce celá čes. nář.). Někdy se odlišná rodová varianta objeví v enklávě na území varianty „konkurenční“, je však třeba podotknout, že je téměř vždy soustředěna do opačné strany areálu, a to do jeho okrajových úseků. Případ od případu se posléze objevují zajímavé územní paralely. Tak např. formě okurka na území Čech a záp. Moravy odpovídá slez. ogurka. Střední Morava se vyčleňuje variantou okurek (východní Morava oharek). Výrazu okurek se však užívá i na Klatovsku. Je zajímavé, že tatáž územní paralela byla zjištěna u variant dáseň f. (Čechy) a dásno n. (Klatovsko a Morava se Slezskem).
[189]2. Závažné je dále zjištění, že hranice mezi členy opozice probíhají v naprosté většině směrem severo-jižním.[3] Izoglosy všech uvedených dvojic se seskupují do dvou svazků, z nichž zejména jeden je obzvlášť výrazný.

Tento svazek probíhá po severní části bývalé hranice česko-moravské. Rozděluje se až na Boskovicku, kde se izoglosy rozbíhají, nikoliv však výrazně. Jejich spektrum pokrývá západní Moravu, přičemž se i zde vydělují tři výrazná seskupení: první z nich pokračuje dále po zemské hranici[4], druhý protíná západní Moravu na polovinu a probíhá na západ od řeky Svratky, třetí pak podél jejího levého břehu.

Druhý svazek, podstatně rozptýlenější, protíná svč. nářečí, a to především jejich vých. polovinu. Izoglosy zde rozdělují svč. nář. na záp. a vých. polovinu nebo sledují jejich jižní hranici. Shodně pak směřují na Svitavsko, kde vplývají do svazku izoglos vedoucího sem ze severu podél zemské hranice (viz výše). Dále už je průběh všech linií společný.

Zdánlivě „nevinné“ rozdíly tvaroslovné povahy se tak ukazují jako závažné: Jejich zeměpisné rozšíření totiž nepřímo podporuje členění našich nářečí, jak je podal B. Havránek.[5] Jde o potvrzení o to zajímavější, uvědomíme-li si, že Havránkovo dělení vychází z rozdílů hláskoslovných. Střed území, totiž západní Morava, se jeví jako úsek veskrze přechodový (též v hláskosloví např. spřízněný s Čechami ve vývoji původního ý a ú, v jiných případech, jako např. ve vývoji přehlásek a ve výsledcích krácení typu jama, pak s vývojem na celé Moravě a ve Slezsku).

Bylo by zajisté zjednodušením tvrdit, že formy určitého rodu jsou vázány vždy na konkrétní území. Náš materiál však prokazuje, že dominantní je opozice mužského a ženského rodu; v případě rodového protikladu femininum × maskulinum (příp. neutrum) se feminina soustředí na západní polovinu území národního jazyka. Říká se tedy v Čechách (popřípadě na přilehlé západní Moravě) ta sršeň, dáseň, oj/oje, petržel a samozřejmě ta bota (botka), okurka atd. (ale např. sypek m. v Čechách, na jižní a západní Moravě a ve Slezsku × sypka f. v severovýchodočeských nářečích a na střední Moravě), kdežto na Moravě [190]a ve Slezsku ten sršeň, to dásno, ten bot (botek) atd.[6] Pozoruhodnou výjimku zde tvoří výrazy, které vznikly adaptací německých slov končících na souhlásku -r: hadr/hadra, putr/putra, pár/pára (dnes Hader, Butter, Paar): Formy mužského rodu náleží nářečí českým (hadr m. atd.), zatímco ženský rod (hadra f.) je příznačný pro varianty na Moravě (v případě dvojice putr m. × putra f. se podoba muž. rodu vyskytuje také ve východomoravských nářečích při hranici se Slovenskem).

Je patrně nadbytečné klást si otázku, který tvar je při existenci dvou forem primární. Spoléhat na údaje ve starší slovníkové literatuře lze jen částečně. Tato otázka se týká nejen uvedených dvojic (výčet ostatně není úplný), ale též případů, kdy obě formy pokrývají menší oblasti vzájemně sousedící (např. syp m. × sypa f., sovek m. × sovka f. ‚sypek‘, výměnek m. × výměnka f., přístodůlek m. × přístodůlko n.) nebo se vyskytují promíšeně v jednom mikroareálu (náčinek m. × náčinka f. ‚skrojek‘; u trojice týl m. × týlo n. × týle/týla f. je průkazná prvotní forma týl m., ostatní jsou paralelní). Naopak přesvědčivě nejmladší jsou varianty „třetího“, a to středního rodu, které vznikly na kontaktu dvou areálů s formami rodově odlišnými; jako by byly „třetí, únikovou“ cestou mezi muž. a žen. rodem: bramboro n. (brambor m. × brambora f.), lusko n. (lusk m. × luska f.) nebo moravské erteplo n. (ertepl m. × erteple f.)[7].

Materiál pro ČJA byl shromážděn při rozsáhlých dialektologických terénních výzkumech v 60. a 70. letech. Víme-li, že v téže době vycházel kodifikační Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971), nabízí se nám možnost srovnat skutečný úzus s kodifikací, jež by měla odrážet obecně přijímanou normu.[8] Kryje se hodnocení na ose spisovnost/nespisovnost s územním rozšířením (tedy i s frekvencí výskytu) obou členů protikladu?

[191]Ukazuje se, že za reprezentativní a standardní byly brány varianty rozšířené v oblasti Čech, případně přesahující na přilehlou západní Moravu, v minimální míře jsou pojímány jako příznakové (řídké, zastaralé atd.), nikdy však jako nespisovné. V našem materiálu se takřka nenaskytl případ, kdy by odlišná rodová varianta ve východní polovině území byla hodnocena jako bezpříznaková. Vyskytují-li se obě varianty promíšeně v Čechách, zejména středních, jsou spisovné obě (brambor m. × brambora f., vrásek m. × vráska f., oj/oje f., říd. m., kedluben m. × kedlubna f., ale též např. obruč m., f.).

Znalost skutečného územního rozšíření rodových variant téhož výrazu a existence spisovných dublet typu brambor m. × brambora f., kedluben m. × kedlubna f., ale též sršeň m., f. u slov prokazatelně frekventovaných uvolňuje naší kodifikaci ruce: Přijmeme členy opozice jako okurka f. × okurek m. nebo kobliha f. × koblih m. za plně synonymní a standardní? Co nám brání?[9]

---

[1] První tři ze zamýšlených pěti svazků jsou zaměřeny na slovní zásobu (I, Praha 1992, II v tisku, III v závěrečných přípravách pro tisk, IV. Morfologie, V. Hláskosloví a vybrané jevy syntaktické).

[2] O některých vybraných slovotvorných rysech srov. K. Fic, Psychologické změny v nářečním výrazivu, in: Pocta Dušanu Šlosarovi, Boskovice 1995, s. 111–116.

[3] V I. svazku ČJA je výjimek z tohoto pravidla málo, srov. např. snídaně f. (sever) × snídaní n. (jih) a týl m. (sever) × týlo (tylo) n. (jih a východ): V obou případech probíhají „české“ části těchto izoglos směrem západo-východním podél hranice mezi nářečími středočeskými a severovýchodočeskými paralelně vedle sebe a rozbíhají se až u Svitav, a to jednak směrem po zemské hranici na sever (snídaně × snídaní), jednak směrem jihovýchodním na Moravu týl × týlo (tylo).

[4] Zmínku si zaslouží další zajímavý jev: K této skupině izoglos lze přiřadit i linii vymezující rozdíl knedlík m. × knedle f., kde jde z formálního hlediska o diferenci slovotvornou (-ík(0) × -(e)). Oba formanty však mají charakter čistě morfologický: zařazují přejaté slovo do skloňovacího paradigmatu, a přípona -ík(0) zde tudíž nenese slovotvorný význam.

[5] B. Havránek, Nářečí česká, in: Čs. vlastivěda III (Jazyk), Praha 1934, s. 84n., srov. též J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 11n.

[6] Tentýž vztah a v podstatě totéž rozložení jsou příznačné pro varianty typu Olomouc m., f., srov. např. M. Sedláček, Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny, NŘ 66, 1983, s. 35–44. Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995, s. 233, hovoří o ”kolísání v rodě“ a uvádí paralelně příklady bronz, kyčel, (…) Olomouc, Kuřim, Litovel.

[7] Vznik formy odlišného rodu často ovlivňuje i gramatický rod jiného, avšak v těsné blízkosti se vyskytujícího výrazu téhož významu, srov. záplata f. × flek m. – záplat m., lata f. × flek m. – lat m., peroutka f. × křídlo n. – peroutko n., louč f. × posvět m. – louč m., kůtko n. × kotník m., kloubek m. – kůtek m., obuj f. × bot m. – obuj m., škvarek m. × špyrka f. – škvarka f.

[8] Ve studii P. Jančáka Spisovná a nespisovná slovní zásoba v Českém jazykovém atlase, NŘ 78, 1995, s. 1–8, konstatuje autor na rozboru „reprezentační části územně diferencovaného lexika“ 1. svazku ČJA, že „otázka spisovnosti jednotlivých ekvivalentů úzce souvisí s historickým vývojem slovní zásoby, v němž rozhodující význam má vývoj centrální“. Poněkud nejasným se zde jeví pojem centrální, ukazuje-li materiál ČJA, že i lokálně omezené (někdy i zcela okrajové) regionalismy jihočeské, severočeské atd. považuje kodifikace za neutrální, bezpříznakové. K tomu srov. též S. Kloferová, Nářeční slovní zásoba a status spisovnosti, in: Spisovnost a nespisovnost dnes, Brno 1996, s. 142–4.

[9] V publikaci O češtině každodenní, Brno 1984, s. 21–22, se uvádějí dublety (pořadí rodových variant zachováváme): řádek × řádka, pásek × páska, kedluben × kedlubna, šál × šála, pirožek × pirožka, variant × varianta, klobása × klobás, okurka × okurek, kotleta × kotlet, dort × dorta, záhumenek × záhumenka (dlužno ovšem podotknout, že některé z nich jsou z hlediska kodifikace rovnocenné). Připomíná se, že „mnohým uživatelům spisovné češtiny by se asi ulehčila situace, kdyby i tyto nespisovné dublety byly kodifikovány jako spisovné“ (s. 22).

K rozpakům v zařazení výrazu okurek m. srov. J. Šimandl, Nad 2. vydáním SSČ, zejména o tvarosloví, NŘ 78, 1995, s. 18–25. Autor postrádá uvedení varianty okurek m., označuje ji nicméně jako reg. (s. 21). V replice uvádí J. Filipec, Ještě nad 2. vydáním SSČ a zvláště tvaroslovím, NŘ 78, 1995, s. 179–182, že výraz okurek je „podle Čes. jaz. atlasu 1, 1992, s. 214, jen nář.“ (s. 180). Tento argument je však zavádějící: V slovníkové části komentářů ČJA jsou totiž jednotlivé výrazy opatřeny příslušnou charakteristikou výhradně podle SSJČ.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 4, s. 187-191

Předchozí Ludmila Uhlířová: Archivace lingvistických dokumentů na počítači (O dopisové a jiné agendě jazykové poradny Ústavu pro jazyk český — u příležitosti půlstoletí její činnosti). Část I.

Následující Dušan Šlosar: Jsou kompozita typu V-(K)-S produktivní?