Ještě nad 2. vydáním SSČ a zvláště tvaroslovím

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

Situace české morfologie opravdu není optimální. Před lety se chystali tři profesoři napsat velkou morfologii, ale nedošlo k tomu. Pravidla českého pravopisu se soustředila na obor své kompetence a věci neprospělo zrušení a neobnovení pravopisné komise, která měla dříve i širší obor působnosti (srov. dále). Je příznačné, že teprve Slovník spisovné češtiny podnítil pohyb i na morfologickém úseku. Dokladem toho je článek J. Šimandla (NŘ 78, 1995, s. 18–25), zabývajícího se morfologií na katedře bohemistiky Filoz. fak. UK. Přes snahu o objektivní pohled a oprávněnost některých kritických připomínek nemůže však autor, příslušník mladší generace, znát potřebné souvislosti a hlavně si neuvědomuje – a v tom není zřejmě sám – vztah slovníku a jednotlivých dílčích úseků.

Při dnešní dělbě a diferenciaci lingvistické práce jsou lexikografové zaměřeni především na popis lexikální normy a koordinaci norem dílčích. Předpokládají tedy, že jim dají odborníci zabývající se grafickou, zvukovou a gramatickou stránkou slov, tj. i morfologií, výsledky své profesionální práce k dispozici. Tak je tomu, bohužel, jen u pravopisu. Pokud jde o výslovnost a morfologii, museli se lexikografové, jak dále objasním, jednak domáhat schválení svých návrhů u zmíněné pravopisné komise, jednak sami rozhodovat mezi variantami zjištěnými v Mluvnici češtiny, v Šmilauerově Nauce, v Pravidlech pravopisu a v čtyřsvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého, a tím suplovat práci, která přísluší jednofunkčním profesionálním odborníkům. „Vícefunkční – a tedy i hybridní (?)“ jednojazyčný slovník výkladový, jak píše J. Šimandl, „předkládá totiž veřejnosti výsledky bádání – etymologických, … morfologických atd.“ (s. 19). Výsledky české morfologie, ovšem kolektivně ověřené a sjednocené, jsou však v první řadě povinností českých morfologů. Srov. k tomu i mou formulaci (NŘ 78, 1995, s. 10): „Jako lingvistické dílo odráží slovník úroveň nejen současné lexikografie, ale v pojetí popisu a výkladu materiálu úroveň české lingvistiky jako celku, jejích jazykových příruček a teoretických prací.“

Nelze při tom spoléhat na individuální úzus a jazykové povědomí. To vyplývá z četných otázek J. Šimandla i z jeho některých návrhů – žádný jednotlivec samozřejmě neví všecko. Tak např. slovo pavouk ’grafické schéma’ označuje Sochová a Poštolková právem jako slang a nalézáme je i v Hubáčkově slovníku slangů (1988); sloveso zdrhat, zdrhnout ’utíkat, utéci’ (s. 19) znám z Moravy, ale SSČ jako slovník spisovné češtiny neuvádí všechno, co je obecně české (tak SSJČ), nýbrž jen to, co považuje za perspektivně spisovné nebo zase i varující. [180]Např. 4. j. -ň není knižní, ale hovor. (zaň), 2.3b. Autor uznává za spisovná i některá slova nářeční a zastaralá, např. západočeské tuten (2.5); okurek (3.1.2) je podle něho hovor., ale podle Čes. jaz. atlasu 1 (1992, s. 214) „jen nář.“; „2.7 žáden: stále nezaznamenaný a nijak výrazně nespisovný (hovorový) regionalismus“ – je však zaznamenaný, a to jako zastaralý v SSJČ (Čelakovský, Němcová, Světlá). Kdo má odpovídat na dotazy „není na prvního apríle reg.?“ (3.4.1) nebo „sedění – nejde o reg. var.?“ (4.8), než autor dotazem u dialektologa, ale odpovídám i já: „nejde“. Otázkami se to vůbec jen hemží, např. 3.4.1–3.4.3, třeba „nejsou rubly častější než ruble?“ – ani frekvenční slovník to ještě neví. Atd.

Profese důkladného morfologa vede i k různým úvahám: např. „2.2 dvouch, dvoum je zatím předmětem spekulací; co dvěmi – je ještě systémovější; pod. dvě sta“; „2.3 on: a) akuzativ sg. n. je začíná být považován za chybný tvar patřící do pl.“; „2.6 tentýž: i do projevů míněných jako spisovné pronikají zatím neuznané (ba nezaznamenané /!/) analytizující tvary tímže, těchže, těmže ap.“ – ovšem tvary těchže, těmže lze slýchat; „3.10 nejsou kliďasi reg.?“; „4.9 mysl(ej)í ve shodě s nŠP (tj. školními Pravidly pravopisu): má oporu v dobrém úzu?“; „4.11 není situace zralá k povolení variant jedí/jí, vědí/ví?“. Prozatímní, možné nebo dokonce nezaznamenané tvary sotva mohou být daty slovníku zaměřeného na běžný úzus. Po uvedených zkušenostech, a pominu-li drobné nepřesnosti, mně snad nikdo nebude zazlívat, že více věřím úzu týmu zkušených lexikografů a lingvistů, členů rozšířené pravopisné komise včetně V. Šmilauera, která se zabývala aktuálními úseky SSČ.

Druhé vydání SSČ bylo už pracovištěm vázáno na současná školní Pravidla českého pravopisu, a to nejen podobou -izmus/-ismus aj., a také na SSJČ. To vyplývá i z dynamického pojetí normy. Nebyl tedy důvod spekulovat nad tvary třech, čtyřech (2.1), nepodržet tvary okuj(e), mříž(e), kuchyň/ně (3.1.3/4), neuznávat gen. pasu k pasus (3.1.5), měnit slovesné tvary a imperativy (4.4, 4.5, 4.7.1) a zavádět tvary víst, nýst (4.12). To všechno musí uzrát. Proti Pravidlům hájím kiosk (3.1.6), trojí lokál u ječmen a dalších (3.4.3) a jednotný 1. pl. moci, nemoci, pravomoci proti moce atd. některých politiků a komentátorů.

Norma v SSČ podléhala také rozhodování rozšířené pravopisné komise býv. VKJ, jejímž členem byl i V. Šmilauer, kromě toho i vědecký redaktor SSČ, který dodával redakci připomínky k jednotlivým písmenům a vypracoval i Přehled tvaroslovných změn pro SSČ, datovaný 16. 2. 1975. Např. v jeho Poznámkách k SSČ (j – m) z 2. 12. 1974 jsou moč a kolomaz označeny „jen ž“ (ad 3.2). K lokálu sg. m (3.8) uvádím ze zápisu komise 12. 3. 1975: „Pro školu není tvar lokálu bolavým místem. – Nelze stanovit přesné pořadí dubletních tvarů.“ Lokál se uvádí v exemplifikaci slov doporučených V. Šmilauerem: domov, důl, dům, hrob atd. Komise diskutovala i o 6. pl. m -ek, -ík, -ák „mnoho případů přechodných, u nichž nelze rozhodnout jednoznačně (zdůraz. [181]J. F.), jde-li o slova hovorová nebo už plně spisovná … Podoby -ách se tu pak hodnotí jako stylisticky výrazně příznakové, expresivní.“ Myslím, že i tento pohled do zákulisí je poučný.

Některé body Šimandlova příspěvku, pokud jde o morfologii, nevyžadují dialog nebo jsou samozřejmé (1.1.2, 3.1.7, 3.9, 4.1–4.3, 4.6, 4.7.2, 4.10). Z jeho návrhů souhlasím – mimo uvedené odůvodněné případy – s 3.2 (spoj m, kachle ž), 3.4.1 (korbel, -e, -u), 3.7.2-3.7.6 (komín, -u, -a atd.), 3.10 (-i v 1. pl., hovor. sousedi) – Pravidla i Šmilauer tu mlčí, 4.7.2 (konejši). Jde tedy o devět bodů z Šimandlova seznamu.

Kromě morfologie se vyjadřuje autor také k některým otázkám lexikografickým a významovým. Výběru slov – SSČ je totiž slovník výběrový – se týkaly už jeho dříve uvedené regionální připomínky, rád by viděl v SSČ i substantivizovaná neskl. adj. typu světlé khaki, temné bordó, když se uvádí, ovšem běžné, červeň, modř, zeleň (nikoli světlá šeď). U jeden reklamuje funkci neurč. zájm., ale u jeden 6 je údaj význ. neurč. a synonymum nějaký (k 1.1.1); autor J. Machač jistě v tomto význ. cítil i přítomnost zákl. význ. číselného. Hnízdování sám a samotný není vhodné pro rozdílnou polysémii (2.8). Homonymii chápe autor široce, formálně, tvarově, např. už jako imper. k úžit a jako přísl. (4.7.1) a pokládá ji zřejmě za jazykově patologický jev: proto by nahradil gen. pasu neuzuálním tvarem pasusu (3.1.5), nedoporučovaným i Prav. a SSJČ, i když by i potom zůstala trojí homonymie. Skutečnost, že SSČ uvádí valenci jen v dokladech, nepovažují ani autoři za ideální. Jistěže by příslušná formální schémata dovedli také vyvodit, ale musel by jim nějaký dobrodinec zaručit větší rozsah slovníku, než jaký byl v době práce na slovníku možný, totiž 100 AA v SPN, v Akademii uvedených 132 AA.

Domnívám se, že po objasnění dobových okolností a institucionálních vazeb je jasné, že první i druhé vydání SSČ bylo připraveno odpovědně a že ani morfologie nevybočuje z této linie. Ujal jsem se úkolu připravit druhé vydání SSČ a bez mé účasti by slovník v této době a takto neexistoval. Všestranně poučený, pracovitý, pohotový i odvážný morfolog typu V. Šmilauera by při tom znamenal výhru. Ujal jsem se také úkolu napsat tuto odezvu na článek J. Šimandla, který usiluje o popis morfologické normy, a toto jeho úsilí je třeba vítat. Chce to jen kromě kritičnosti i autokritičnost. Morfologická norma bude v mnoha případech nepochybně variantní. Je dobře, že SSČ nastavil i českým morfologům zrcadlo. Teď by bylo třeba, aby četné otázky, kladené autorem slovníku, ale vlastně hlavně Mluvnici češtiny i Pravidlům a především do vlastních řad, byly doplněny odpověďmi a výsledky vlastního výzkumu, kolektivně orientovaného. Lexikografové je přivítají. Bylo by naivní předpokládat, že oni vypracují morfologickou normu a morfologové jim to zkritizují.

[182]A zcela na konec tu připomínám a obnovuji po více než dvaceti letech stále aktuální návrh V. Šmilauera na ustavení širší pracovní morfologické komise, která by konečně vyplnila vzniklé vakuum (srov. Šmilauerovy Poznámky k protokolu porady o SSČ, konané 3. 10. 1974, opatřené datem 17. 11. 1974).[1]

---

[1] Literatura: Český jazykový atlas 1 (vyd. J. Balhar, P. Jančák a kol.), Academia, Praha 1992; J. Filipec, K druhému vydání Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, NŘ 78, 1995, s. 9–17; J. Hubáček, Malý slovník českých slangů, Ostrava 1988; Z. Sochová – B. Poštolková, Co v slovnících nenajdete, Praha 1994; J. Šimandl, Nad 2. vydáním SSČ, zejména o tvarosloví, NŘ 78, 1995, s. 18–25.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 4, s. 179-182

Předchozí Zdeňka Sochová, Běla Poštolková: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě) Část 7.

Následující Ludmila Uhlířová: Matematické termíny typu jacobián, laplaceián