Vlastní zeměpisná jména v deklinačním systému češtiny

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

Při podrobnějším pohledu na deklinační systém substantiv v češtině nemůže ujít pozornosti, že v deklinaci vlastních zeměpisných jmen (dále VZJ) se projevují některé specifické rysy. Cílem tohoto příspěvku je shrnout nejdůležitější z nich.

A) Odlišnosti ve volbě dubletních koncovek

Při srovnání se jmény obecnými je patrno, že u VZJ se v těch pádech, kde existují dublety, mnohem častěji vyskytují starší koncovky. Al. Jedlička ukázal, že u obecných jmen mužského rodu náležejících ke vz. „hrad“ se starší soubor koncovek pro 2. a 6. p. sg. a 6. p. pl., tj. -u//-a, -e, -ích, postupně nahrazuje souborem koncovek -u, -u, -ech.[1] U většiny novějších, zvláště přejatých substantiv (např. traktor, benzín, gril), se už vyskytuje jen novější soubor koncovek, kdežto u jmen ze základní slovní zásoby ještě doznívá stav starší. Podle Al. Jedličky se kompletní soubor starších koncovek (bez dublet) drží pouze u substantiva les.[2] U VZJ je situace dost odlišná.

1. Koncovky -a ve 2. p. sg. a -e (-ě) v 6. p. sg. jsou u VZJ velmi frekventované, avšak nevyskytují se u všech. Nejpevněji a v největší míře se tyto koncovky drží u jmen s některými slovotvornými formanty, především -ín a -ov (popř. -ev). Na souvislost slovotvorné utvářenosti jména a jeho deklinace poukázala Zd. Rusínová[3] a bude třeba věnovat tomuto hledisku více pozornosti. Důležité je i toto její zjištění: „Podobá-li se neodvozené slovo některému z produktivních slovotvorných typů, je vliv typu tak silný, že se mu neodvozené slovo podřídí a chová se jako vzorový typ.“[4] Domníváme se, že tak lze vysvětlit, proč i původem cizí jména jako Rýn, Herštýn, Londýn (a snad i Řím) se chovají stejně jako domácí s příponou -ín. Závažná je ovšem [36]i ta okolnost, že jména se slovotvornými formanty -ín, -ov patří k starobylému typu zeměpisných, převážně místních jmen,[5] a proto se u nich — nepochybně také díky jejich velkému množství — udržely i staré deklinační koncovky. Ukázali jsme jinde, že v současné češtině jsou genitivní koncovka -a a lokálová -e často a příznakově ukazatelem jazykové domáckosti jména a že u jmen zřetelně cizích se nyní už téměř nevyskytují.[6]

2. Dalším velice starobylým rysem v deklinaci VZJ mužského rodu je nulová koncovka ve 2. p. pl. U obecných maskulin se vyskytuje jen v nepatrných zbytcích, zato u pomnožných VZJ je její frekvence velmi vysoká, a to u jmen všech tří rodů (Rokycan, Hranic, Napajedel), proto u pomnožných VZJ často nebývá 2. p. pl. tvarem, podle něhož by bylo možno stanovit mluvnický rod jména.

3. Na rozdíl od jmen obecných se u pomnožných VZJ uplatňuje ve větší míře koncovka -ích v 6. p. pl. Ve spisovné češtině je u obecných maskulin koncovka -ích dost běžná po střídnicích za souhlásky -k, -g, -h, -ch (ve vlacích, na soustruzích), kdežto u jmen zakončených na -b, -p, -v, -m, -r a většinou i na -l, -s, -z se vyskytuje zřídka (výjimkou je les) a často bývá stylově příznaková. Naproti tomu u VZJ zakončených na -sy, -zy, -py, -ly (někdy i na -by) je dost častá, a to jako koncovka stylově neutrální, i když leckdy pouze dubletní; srov.: (o) psech — (v) Mokropsích, (na) řezech — (v) Hrdlořezích, (na) čepech — (v) Hlubočepích, pod. (v) Kobylisích, Koněprusích, Kartouzích, Lobzích, Mezholezích, Kbelích, Pyšelích, Řepích atd.

B) Kolísání ve způsobu skloňování a v mluvnickém rodě

Při srovnání se jmény obecnými se u VZJ setkáváme ve větší míře s nestabilitou ve způsobu skloňování, což se dost často projevuje i jako kolísání v mluvnickém rodě. Vyskytuje se u těch skupin VZJ, u nichž zakončení není jednoznačným vodítkem pro zařazení k deklinačnímu vzoru, neboť základní princip ovlivňující způsob skloňování je — podle formulace J. Kuchaře — „princip souvztažnosti rodu a zakončení“.[7] Z hlediska současného jazyka jsou téměř všechna VZJ pojmenováními značkovými, proto nemůže-li se u nich uvedený princip uplatnit jednoznačně, projeví se labilita v jejich zařazení mnohem [37]snáze nežli u jmen obecných, zvláště pak popisných. Kolísání v deklinaci a v mluvnickém rodě se objevuje u některých skupin VZJ, a to ze dvou okruhů. Jednak u těch jmen, která jsou zakončena na souhlásku, protože souhlásku mohou mít na konci jak maskulina, tak i feminina (a to dvou vzorů), jednak u pomnožných, protože také jejich nejběžnější zakončení, tj. -y nebo -e, je shodné pro rod mužský i ženský a navíc často nemůže být vodítkem ani 2. p. pl., jak jsme už připomněli výše. Kolísání v rodě a s tím souvisící kolísání ve způsobu skloňování VZJ má kořeny v minulosti, především v minulosti jazyka, zčásti však také ve starší kodifikaci. Proto připomeneme některá fakta z vývoje jazyka i z vývoje kodifikace.

1. Povšimneme si nejprve českých místních jmen zakončených na souhlásku, která se v současné spisovné češtině řadí k rodu ženskému, třebaže podle původu většina z nich byla kdysi rodu mužského. Zvláštní pozornost věnujeme jménům zakončeným na -slav (-clav) a -im (zřídka též na -am, -om). O vzniku a dosti složitém vývoji všech těchto jmen podává výklad historická mluvnice.[8] Je zřejmé, že už od 15. století bylo jejich postavení v českém deklinačním systému nepevné.[9] Kolísala v rodě i ve způsobu skloňování. Je to patrno i z mluvnice J. Dobrovského.[10] U místních jmen zakončených na -slav a -im se např. ve 2. p. sg. vyskytovaly tři koncovky, a to -a, -ě, -i, neboli — posuzováno ze současného hlediska — tato jména se skloňovala podle tří vzorů, a to „hrad“, „píseň“, „kost“. Je pochopitelné, že se projevovala snaha alespoň o částečné zjednodušení.

Pozoruhodným způsobem se dotkl této problematiky Fr. Palacký. Toho sice zajímal především původ našich místních jmen, ale zčásti se vyjádřil i k jejich skloňování.[11] Místní jména zakončená na -slav a -im (-am, -om) výslovně řadí k rodu ženskému, a to k nynějšímu [38]vzoru „kost“.[12] U jmen zakončených na -ň, -ř a -myšl (např. Třeboň, Chotěboř, Litomyšl) uvádí jako koncovku 2. pádu -e (-ě), ale o jejich rodu se výslovně nezmiňuje; podle souvislosti se dá předpokládat, že je rovněž považuje za feminina. U dalších jmen tohoto typu, např. Olomouc, Kroměříž, Zderaz, Bohdaneč, Dobříš, se nezmiňuje ani o mluvnickém rodu, ani o způsobu skloňování. I tak je zřejmé, že pojetí Palackého je dost blízké současnému stavu skloňování těchto jmen v češtině.

Tvaroslovné údaje v Jungmannově Slovníku česko-německém jsou sice současnému stavu také blízké, avšak zcela se neshodují ani s ním, ani s pojetím Palackého.[13] Údaje u Jungmanna jsou zřejmě ovlivněny deklinační nejednotností starších dokladů ve slovníku uváděných a zčásti asi i jeho znalostí lokálního úzu, z hlediska celonárodního rovněž nejednotného.

Jazykové příručky z druhé poloviny 19. století nejsou jednotné. Matiční Brus jazyka českého v prvním vydání z r. 1877 řadí jména zakončená na -slav a -im ke vzoru „kost“, avšak s poznámkou „v genit. jedn. čísla jest i starší a také dobrý tvar Boleslavě, Čáslavě atd“. Wenzlův Pravopisný ukazatel z r. 1886 (vydali Fr. Bílý a J. Roth) uvádí pro některá jména na -slav a -im genitivní koncovku jen -i, pro jiná vedle -i také -ě, pro ostatní místní jména ženského rodu zakončená souhláskou většinou -e, ale u jmen Náměšť, Vitoraz, Pešť jenom -i, zato u Postupim pouze -ě. Od Jungmannova Slovníku se odchyluje hlavně tím, že jména Olomouc, Kroměříž, Třebíč, Dobříš charakterizuje jako maskulina. Fr. Bartoš dokonce žádá, aby k mužskému rodu byla řazena snad všechna VZJ zakončená na souhlásku.[14] Vliv těchto autorů je patrný i na 3. vydání matičního Brusu z r. 1894, neboť se v něm — jakoby v rozpacích (hlavně ve slovníkové části) — jména Olomouc a Kroměříž (výslovně jen tato dvě) označují za maskulina. Na tomto 3. vydání je patrný i vliv Gebauerův, a to mj. na tomto doporuče[39]ní: „… dávána budiž přednost tvarům původním: Boleslavě, Čáslavě, Chrudimě“ (s. 26).

J. Gebauer se totiž v polemicky zaměřeném článku[15] vyjádřil takto: „… Dílem etymologie, dílem živý jazyk obecný dokazují, že správné tvary jsou … gen. Chrudimě, Boleslavě atp.“ Gebauer tedy na rozdíl od Palackého žádá návrat k původním tvarům těchto jmen, nikoli však k původnímu mužskému rodu. Své stanovisko nezměnil ani později, ačkoli se v jeho Historické mluvnici najde u těchto jmen dost dokladů s genitivní koncovkou -i.

Pod Gebauerovým vlivem bylo také první vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1902. V těch se na s. 42 praví: „… výrazy: do Olomouci, do Chotči, do Jaroměři atp. uzná zajisté každý rozený Čech za chybné, a rovněž tak jsou chyby: do Boleslavi, do Chrudimi atd.“ Téměř čtyřicet let vyžadovala pak Pravidla u jmen jako Boleslav, Chrudim ve 2. p. sg. pouze koncovku -ě,[16] teprve vydání z r. 1941 uvádí vedle -ě také -i, a to pod vlivem současného spisovného úzu, neboť ten ze značné části kodifikovanou podobu (-ě) nepřijal. Slabiny Gebauerovy kodifikace v tomto bodě si byli vědomi oba hlavní upravovatelé Gebauerovy mluvnice pro současné potřeby, tj. V. Ertl a Fr. Trávníček, a mnohem dříve nežli Pravidla Gebauerovo stanovisko korigovali zavedením dubletních koncovek -ě//-i.[17]

V současných textech zcela převažují genitivní podoby Boleslavi, Chrudimi a podle reakcí tazatelů jazykové poradny se dá soudit, že příslušníci mladé generace pociťují podoby Boleslavě, Chrudimě jako silně archaické. Zbývá tedy vysvětlit, proč místní jména zakončená na -slav a -im tíhnou už dlouhou dobu ke vzoru „kost“, ačkoli jejich původní skloňování bylo bližší nynějšímu vzoru „píseň“, ačkoli se kodifikace dost dlouho snažila je k tomuto vzoru převést a ačkoli se jména zakončená jinou nežli retnou souhláskou podle „píseň“ skloňují. Přitom je obecně známo, že pozice vzoru „kost“ slábne, a to právě ve prospěch vzoru „píseň“.[18]

[40]Podle našeho mínění podává nejlepší vysvětlení této otázky K. Rocher, který ji chápe jako záležitost systémovou; srov.: „Mužská místní jména jo-kmenová jako Chrudim, Vlašim, Čáslav, Boleslav měla genitivy Chrudimě, Vlašimě, Čáslavě, Boleslavě, které byly po zániku jotace v jazyce izolovány (srov. meče, ale Čáslavě). I byla snaha tvaru toho se zbaviti. To se dálo různým způsobem. Ježto tato jména byla rodu mužského, přestupovala k muž. o-kmenům, i vznikaly zde novotvary, jako gen. do Kouřima, do Přibyslava. … Jinak tato místní jména přecházela k ja-kmenům vzoru hráz, od nichž se lišila jen v instr. … a stávala se femininy. Avšak tvary Chrudimě, Čáslavě lišily se po zániku jotace také od genitivu vzoru hráz koncovým -ě. Ježto pak vzory hráz a kost se liší jen v genitivě, přijímala jména typu Chrudim v gen. koncovku -i a přecházela ke vzoru kost, čímž se odstranila konc. -ě, tj. za gen. Chrudimě, Čáslavě nastupuje gen. Chrudimi, Čáslavi.[19]

Konfrontujeme-li Rocherův historický výklad se stavem v současné češtině, musíme mu dát za pravdu. Ze jmen zakončených retnou souhláskou jsou u dnešního vzoru „píseň“ pouze jména, která kdysi patřila k v-kmenům, např. krev, mrkev, rakev, tykev, ta ovšem mají ve 2. p. sg. koncovku -e (krve, mrkve, …). Většina jmen zakončených na retnici je v současné češtině rodu mužského (některá tam přešla od rodu ženského, např. ozim), jen několik jich patří k femininům, ta však jsou v jednotném čísle pevně zařazena ke vz. „kost“, např. obuv, otep, step, málo běžné leh, hloub apod. Všechna obecná podstatná jména náležející ke vzoru „píseň“ mají ve 2. p. sg. koncovku vyslovovanou [e]; jedinou výjimkou je subst. zem, 2. p. země [zemňe], jenomže tento tvar má oporu v základní variantě 1. pádu, tj. země. Z toho je patrno, že 2. pády Chrudimě, Boleslavě vybočují z deklinačního paradigmatu „píseň“, a proto byly ve spisovné češtině z velké části nahrazeny tvary s koncovkou -i.

Změny, které ve vývoji češtiny a její kodifikace proběhly v rodovém [41]zařazení a ve skloňování některých skupin VZJ zakončených na souhlásku, nezůstaly beze stop. Ve spisovné češtině se díky dlouhodobému úsilí kodifikace (podepřenému z počátku autoritami jako Ertl, Trávníček) podařilo značně stabilizovat jejich rod a později v dost velké míře i skloňování, hlavně u jmen míst větších a známějších. I když se vliv kodifikace, popř. sklon k systémovému zpravidelnění projevuje v této věci (hlavně u jmen zakončených na -slav, -im) i v nespisovných útvarech češtiny, přece jen v nich existuje ještě dost odchylek a kolísání[20] a ty se zčásti přenášejí i do textů psaných jazykem spisovným, nejsnáze u jmen, která v kodifikačních příručkách zachycena nejsou.[21]

2. Kolísání v mluvnickém rodě a ve skloňování se projevuje také u zeměpisných jmen pomnožných. Hlavní důvod dobře postihuje opět K. Rocher: „… u substantiv pomnožných necítíme rod a zvláště deklinaci tak zřetelně a intenzívně jako u jiných substantiv, ježto menší počet jejich tvarů (nemají tvarů sing.!) skýtá v povědomí méně opor pro ujasnění deklinace a rodu, a také i proto, že se tvary plurálově neliší často u deklinací různého rodu od sebe tolik jako tvary singulárové. … Nesnadné je poznati deklinaci a rod některého substantiva, nemá-li deklinace dosti typických tvarů.“[22] Nutno však říci, že mnohá pomnožná VZJ mají skloňování zcela stabilní. Jsou to především ta, která mají zřetelný slovotvorný formant s větší frekvencí, popř. dosti frekventované zakončení. Např. jména s příponami -any, -ovy, -ary jsou pravidelně maskulina, s příponami -ánky, -ičky, -inky feminina atp. Stabilita ve skloňování je zároveň stabilitou v rodě. V současné češtině může být ukazatelem rodu pouze způsob skloňování; záleží tedy na tom, zda se jméno zařadí k paradigmatu pro [42]jména mužského, ženského, anebo středního rodu. V kodifikaci ještě doznívá hledisko historizující, tj. mluvnický rod bývá stanoven podle původu jména. To však zbytečně komplikuje situaci, stanovení mluvnického rodu je v těchto případech záležitost formální.

Z tohoto hlediska se u pomnožných VZJ projevuje kolísání v rodě nejčastěji tehdy, jestliže mají v 6. p. pl. koncovku -ách. To jsou především jména zakončená na -ky, -chy, -hy. Koncovka -ách je u některých maskulin můstkem ke koncovce -ám ve 3. p. a -ami v 7. p., což jsou koncovky charakteristické pro feminina; srov. 6. p. (v) Zásmukách, 3. Zásmukům i Zásmukám, 7. Zásmuky i Zásmukami.

Deklinační nestabilitu u VZJ mužského rodu zakončených samohláskou -y podporuje značná tvarová homonymie (1., 4., 5., 7. p.). Při komunikaci je nevýhodná hlavně homonymie ve 4. a 7. p., protože četné předložky, s nimiž VZJ často tvoří předložkový pád, se mohou pojit s oběma pády, např. za, před, mezi, pod, nad aj. V obecné češtině je tato nevýhodná homonymie odstraněna tím, že v 7. p. pl. je univerzální koncovkou -ma. Také u VZJ je patrna tendence odlišit koncovkou -(a)mi 7. pád od pádu 4. (např. za Počátkami, Klatovami, Modřanami). Je to tendence účelná a kodifikace by jí neměla bránit alespoň u těch jmen, která nejsou shodná s obecnými. Ta mívají 2. p. bez koncovky, a bylo by tedy možno stanovit deklinační podtyp se zvláštním 2. pádem a s dubletou -(a)mi v pádě sedmém.

Kolísání v rodě se projevuje také u adaptovaných pomnožných jmen cizích. Ta silně inklinují k rodu ženskému,[23] hlavně názvy souostroví a pohoří (snad proto, že v ženském rodě je tvarová homonymie nízká), avšak tato tendence bývá v úzu narušována tehdy, jestliže je jméno zakončeno shodně jako domácí zeměpisná jména mužského rodu, např. skloňování jmen Bermudy, Hebridy, Falklandy jako feminin bývá ovlivňováno skloňováním jmen Poděbrady, Nebovidy apod.

Vývoj způsobu skloňování, který vyústil ve změnu v rodovém zařazení, proběhl také u pomnožných VZJ zakončených samohláskou -e, hlavně s formantem -ice. Podle původu byla většina z nich rodu mužského. V Dobrovského mluvnici je pro ně uvedeno jako vzor jméno Netolice, a to s koncovkou -ům pro 3. p. a s konc. -i pro 7. p. Na jiném místě se však už objevuje poznámka, že v 7. pádě bývá řidčeji („seltner“) také koncovka -emi.[24] Tato poznámka naznačuje vý[43]voj, jímž skloňování jmen jako Netolice prošlo. Postupně se u nich stále více šířila v 7. p. koncovka -emi a do 3. p. pronikala konc. -ím.[25] Koncovku -emi přijímaly kodifikační příručky jako dubletní již od konce minulého století, avšak dubletní koncovku -ím pro 3. p. uvedlo teprve školní vydání Pravidel z r. 1958; v něm je také poprvé stanovena pro 7. p. jediná koncovka -emi. Tím došlo ve skloňování jmen jako Netolice k téměř úplné shodě (výjimkou je dubletní koncovka -ům ve 3. p.) s obecnými jmény ulice, čepice apod., která jsou ovšem rodu ženského. Přesto se u nich uváděl stále rod mužský. Teprve Slovník spisovné češtiny (z r. 1978) se zbavil historizujícího přístupu a řadí tato jména k rodu ženskému. Stojí za zmínku, že stejnou charakteristiku najdeme v Jungmannově Slovníku česko-německém, viz např. hesla Domažlice, Litoměřice, Lobkovice, Netolice aj. Podle způsobu skloňování (ve 3. p. dubletní konc. -ím, v 7. p. -emi) jsou nyní ženského rodu i další pomnožná VZJ, např. Košíře, Rataje, Krkonoše, jež kodifikační příručky řadí k maskulinům. Obecně lze říci, že pomnožná VZJ končící na -e inklinují v současné češtině k ženskému rodu, s výjimkou některých skupin jmen, jako jsou jména končící na -ce, která mají před tímto zakončením souhlásku, např. Jince, Brodce,[26] nebo jména, která vznikla z obecných maskulin, např. Háje.

C) Kolísání v čísle

U některých VZJ se projevuje kolísání v čísle. Nejhojnější je u místních jmen zakončených na -e (někdy i na -ě). Místní úzus bývá většinou jednotný, kolísání se vyskytuje hlavně v textech, jejichž autoři místní úzus neznají. Proto je častější u jmen míst menších a méně známých.

Některé změny v kategorii čísla proběhly u místních jmen už v minulosti, např. jméno Teplice bylo původně singulárové, nyní plurálové.[27] Příčinou kolísání v čísle bývá opět shoda v zakončení různých typů jmen; ta způsobuje, že jméno bývá zařazováno do jiné skupiny, než kam by patřilo podle původu. Nejčastější směr tohoto přechodu charakterizuje Vl. Šmilauer takto: „Česká jména mají tendenci přecházet ze singuláru do plurálu.“[28] Tato tendence se projevuje výrazně u jmen zakončených na -ice; nezná-li mluvčí místní úzus, užije [44]např. jmen Hostivice, Loděnice, Osnice mnohem spíše v čísle množném nežli jednotném. Ovšem u známých míst je kategorie čísla pevná, např. Pardubice, Luhačovice jsou jednoznačně pomnožná, kdežto Roudnice, Lomnice singulárová.

Poznat ve všech případech mluvnické číslo místního jména je pro uživatele jazyka téměř nemožné. Jsou totiž i případy, že tatáž podoba jména se někde považuje za plurálovou, jinde za singulárovou, např. Sedlice v okrese domažlickém jsou jméno pomnožné, Sedlice v pelhřimovském okrese jméno singulárové. U některých jmen uvádí mluvnické číslo Statistický lexikon obcí. To však není příručka, kterou je možno mít běžně po ruce; kromě toho není důsledná a v dosti četných případech potřebné údaje neposkytuje. V Ústavu pro jazyk český ČSAV se připravuje příručka, která bude obsahovat tvaroslovné údaje u většiny vlastních místních jmen ležících na území ČSR. Ta jistě přispěje ke stabilizaci, ale i po jejím vydání bude třeba přistupovat k okrajovým případům s jistou dávkou tolerance.

Pokusili jsme se upozornit na hlavní zvláštnosti, které se projevují v deklinaci VZJ. Je zřejmé, že skloňování VZJ je založeno na deklinačním systému podstatných jmen obecných a že hlavní zvláštnosti jsou v odlišném využití některých deklinačních typů nebo alespoň jejich dubletních koncovek a zčásti i v modifikaci těchto typů. Ve větší míře nežli u obecných jmen se u VZJ zachovávají některé rysy ze starších stadií české deklinace, ale zároveň se u nich ve větší míře projevuje potřeba přizpůsobovat jejich deklinaci prostřednictvím kodifikace současnému stavu jazyka i současným společenským požadavkům.

---

[1] Al. Jedlička, Poznámky k formální morfologii substantiv ve spisovné češtině, SaS 33, 1972, s. 133—138.

[2] C. d., s. 137.

[3] Zd. Rusínová, O vlivu slovotvorného systému na systém morfologický, SPFFBU, A 22/23, 1974/75, s. 43—47.

[4] C. d., s. 47.

[5] Srov. Vl. Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960; viz např. rejstřík na s. 111n.

[6] Viz M. Sedláček, Do Záhřeba, nebo do Záhřebu?, NŘ 58, 1975, s. 243—248; V „Záhřebě“ i v „Záhřebu“, NŘ 65, 1982, s. 11—15.

[7] J. Kuchař, Skloňování přejatých jmen v češtině, sb. O češtině pro Čechy, 2. vyd., Praha 1963, s. 134.

[8] Viz např. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, díl III., Tvarosloví, 1. Skloňování, v Praze a ve Vídni 1896, s. 309—312; V. Vážný, Historická mluvnice česká II. Tvarosloví 1, Skloňování, Praha 1964, s. 105—106; A. Lamprecht — D. Šlosar — J. Bauer, Historický vývoj češtiny, Praha 1977, s. 158.

[9] Srov. např. V. Ertl, Časové úvahy o naší mateřštině, Praha 1929, s. 20.

[10] J. Dobrovský řadí místní jména zakončená na -im k rodu mužskému (2. p. Kouřima), kdežto jména Čáslav, Boleslav, Vratislav a výjimečně také Chrudim k rodu ženskému. Viz Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819, Praha 1940, s. 176—178.

[11] Viz Fr. Palacký, Rozbor etymologický místních jmen českoslovanských, ČČM 8, 1834, s. 404—419; přetištěno v Radhostu, díl 1., Praha 1871, s. 128—144.

[12] Srov.: „Také z tohoto zákonu vyplývá, že se nemá říkati ku př.: ‚do Mladého Boleslava, do Kouříma‘, ale, jakož u starých Čechův se mluvilo, ‚do Mladé Boleslavi, do Kouřími, do Příbrami‘ a t. d. —“ Citováno z Radhostu, díl 1, s. 130.

[13] Shoda se současným stavem ve spisovné češtině je v Jungmannově Slovníku např. v tom, že jména Kroměříž, Olomouc, Třebíč jsou řazena k femininům s genitivní koncovkou -e, Jména Čáslav, Soběslav, Chrudim, Kouřim rovněž k femininům s genit. koncovkou -i nebo -ě atp. Vliv starších (často sporadických) dokladů, popř. lokálního úzu se projevuje např. v tom, že jména Telč, Přelouč, Ratiboř jsou charakterizována jako maskulina, že ke jménům Chotěboř, Choteč (ženského rodu) se uvádí jako jediná genit. koncovka -i, u jména Třeboň nejen -ě, ale také -i atp.

[14] Viz Fr. Bartoš, Rukověť správné češtiny, Telč 1891, s. III.

[15] J. Gebauer, Některé novoty v češtině spisovné, Listy filologické 21, 1894, s. 212—218.

[16] Srov.: „K jiným archaismům Gebauerovy kodifikace náleží gen. typu do Boleslavě a zatracování tvarů do Boleslavi, které přešlo do všech vydání Pravidel.“ B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, s. 120.

[17] Srov. např. Gebauer — Ertl, Mluvnice česká…, Praha 1926, s. 196.

[18] Fr. Cuřín a J. Novotný charakterizují tento přechod jako „postupný rozklad typu kost“; viz Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka, 2. vyd., Praha 1982, s. 23.

[19] Viz K. Rocher, Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných, Praha 1934, s. 46n.

K pochopení Rocherovy argumentace je třeba odhlédnout od grafiky. Vzor „píseň“ má (stejně jako subst. hráz) ve 2. p. sg. koncovku [e], grafická podoba se vyslovuje [písňe] (3. pádu [písňi]) atd. Naproti tomu u genitivního tvaru Boleslavě je ze současného pohledu koncovka [je], u tvaru Chrudimě je koncovkou [ňe], event. [je]. Na základě toho je zřejmá také Rocherova poznámka (na s. 47): „Tvary jako do Chrudimě, Do Čáslavě atd. jsou v rámci dnešního jazyka úplně izolované, a proto nesrozumitelné, neboť dnešní Čech nemá vzoru, kam si je zařaditi. Proto mělo by se od nich upustiti, jakožto od tvarů vymykajících se z celé soustavy deklinační.“

[20] Ty se většinou připomínají pro Moravu, srov. např. J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 142; existují však i jinde, a to i v západních Čechách. Např. v místním úzu starší generace jsou jména Loučim, Koloveč, Úboč, Chocomyšl (okres Domažlice) dost pevně maskuliny, u mladší generace se už projevuje kolísání, hlavně ve vzdálenějším okolí těchto míst.

[21] Srov. Al. Polívková, Poznámky o rodu místních jmen typu Olomouc, Boleslav, Litomyšl, NŘ 61, 1978, s. 219—220; M. Sedláček, Ten Aš, anebo ta Aš?, NŘ 60, 1977, s. 267—269.

Vl. Šmilauer doporučuje pro kodifikaci nekompromisní důslednost, srov.: „Pro spisovný jazyk třeba tvořit ucelené skupiny bez výjimek: uvádí-li Retrográdní slovník místních jmen na sto jmen na -eč rodu ženského (ta Budeč, Bechyňská Smoleč), mělo by být spisovně i ta Bohdaneč, ta Ledeč, je-li Bedihošť, Číhošť, Lahošť, Radhošť rodu ženského, má být i ta Unhošť a Živohošť.“ — Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 22, 1981, s. 177.

[22] K. Rocher, c. d., s. 106.

[23] Viz M. Sedláček, Slovanská vlastní jména v novinách a časopisech, NŘ 64, 1981, zvl. s. 172—176.

[24] Viz J. Dobrovský, c. d. s. 484—485 a 496—497.

[25] Srov.: Al. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, 2. vyd., Praha 1978, s. 126.

[26] Srov.: Al. Jedlička, Genitiv místních jmen typu Jince, Hrobce, NŘ 33, 1949, s. 9n.

[27] Viz Vl. Šmilauer, Úvod do toponomastiky, Praha 1963, s. 105n.

[28] D. cit. v pozn. 27, s. 105.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 1, s. 35-44

Předchozí Slavomír Utěšený: K obrazu běžné mluvy v dnešním uměleckém překladu

Následující Jan Petr: Letní škola slovanských studií