Časopis Naše řeč
en cz

Jsou kompozita typu V-(K)-S produktivní?

Dušan Šlosar

[Články]

(pdf)

-

Typ kompozit složení: verbální základ + fakultativní konekt + substantivní základ (symbolicky V-(K)-S), jehož vývojové osudy jsme už na stránkách Naší řeči sledovali[1], nepředstavuje v nové češtině typ zcela neproduktivní, jak se někdy soudí[2]. Jeho funkční a stylové omezení je ovšem nesporné: jsou to útvary povětšině zasažené expresivním příznakem (např. lamželezo) plynoucím z periferního postavení typu, jen menšinu mezi nimi představují pojmenování terminologické povahy (např. trativod). Fakultativním znakem expresivity bývá mužský rod odvozeniny bez ohledu na zakončení (lamželezo, držgrešle…)[3]. Periferní charakter těchto pojmenování typu kazimír plyne ze současného jeho postavení v pojmenovací soustavě, kde mu silně konkuruje typ kompozit stejného složení, přinášejících tedy stejné množství informace, ale opačného sledu komponentů: S-(K)-V, tedy např. dřevokaz.

Ovšem za symptom jisté produktivity typu V-(K)-S (kazimír) lze považovat skutečnost, že slovesný komponent, tedy přední člen složeniny, může být v současnosti nejen slovesný základ prostý, ale i prefigovaný (např. utřinos). Jak nám totiž dosvědčuje diachronní pozorování, ta skutečnost, že fundující útvary jistých slovotvorných typů nemají výlučně slovotvorně primární, tzn. neodvozenou povahu, svědčí o tom, že potenciálních fundujících útvarů pro takový typ je víc, než je omezená, a tudíž vyčerpatelná množina základů primárních, a produktivita typu je nesporná[4]. Dobrovského, tedy už novočeské doklady jako otevřhuba, zlombidlo//slombidlo, vydřiduch[5] dosvědčují svůj novější původ nejen sekundární, tedy průkazně imperativní formou svého předního členu[6], ale především svým slovesným prefixem. Vedle nich Dobrovský samozřejmě dokládá řadu další expresiv jako hryzikůrka, kazisvět, lomihnát, lomikámen, lupkámen, mastihuba, mastikacka, mastikulka, močhuba, mřihlad, neznaboh, pudivítr, šaliplachta, tlučhuba. Jeho kompozita terminologické povahy, jako kazimluv, lomikámen, stavikrev, trativod…, prefigovaný přední člen jako svědectví produktivity nikdy [193]neobsahují, stejně tak jako jeho kompozita s netypickým konektem -o-: kolohnát, matonoha, vrtohlav… Tato skutečnost naznačuje, že zdrojem nověji vznikajících kompozit skladu V-(K)-S není intelektualizovaný jazyk spisovný, ale jazyk mluvený. Nakonec se ovšem součástí slovní zásoby celonárodního jazyka stát mohou.

V teritoriálních dialektech (a jako ilustrace nám tu poslouží především rodný lašský dialekt jubilanta Jana Balhara[7]) reprezentují kompozita skladu V-(K)-S asi třetinu všech existujících substantivních kompozit a jsou tu ze všech typů kompozit nejvíce zastoupená. Z nářečního materiálu je však patrné, že nejde o typ jednolitý, ale o soubor několika podtypů. (V současných mluvnicích bývají naproti tomu traktována jako typ jeden[8].)

V jejich úhrnu jen neproduktivní relikt představuje podtyp krutihlav (trativod), tzn. podtyp s původním konektem -i- a se změněnou morfologickou charakteristikou zadního členu (hlav-a f. → hlav-ø m., vod-a f. → vod-ø m.). Podtyp téže struktury, ale s původní koncovkou zadního členu nesporně byl produktivní déle: chvali3’ura, chvolidupa, kopiduł//kopidoł, mlač’ypysk, pařydrš’ka, pleč’ykoš’, popš’ynoha, pucyfus, stavinoha, třešč’ypłot, valihrach, vyrc’ipudło… De facto k němu patří i útvary ňeznabuh a ňeznahaňba, kompozita sice bez konektu, ale jen proto, že jej díky vokalickému zakončení předního členu nepotřebovala. A konečně je stejné povahy i historicky později vzniklá varianta, podtyp, který má přední člen v podobě imperativní: dřychvost, odřybok, otevřhuba, utřyhuba, utřydupa, vařbuchta, vybijokno… (ojedinělou podobu předního členu má opavské oblizbuchta). O produktivitě tohoto podtypu svědčí už připomenutá důležitá skutečnost, že totiž řada formací má přední, slovesný člen v podobě prefigované. Až na ornitologický termín dřychvost, ‚rehek‘ jde o expresivní pojmenování osob; formace chvalidupa, oblizbuchta, otevřhuba, třeš’čypłot, utřyhuba, vařbuchta, vybijokno označuje např. Lamprecht[9] jako nadávky. Tyto dva podtypy lze tedy v dialektech považovat za centrum typu.

Není to však jen specialita pomezních dialektů slezských: obdobné formace jsou běžné i v nářečích východomoravských[10]. I zde jde o expresivní pojmenování osob, většinou mužského rodu. Příklady s konektem -i-: chvaliďupa, oščinoha (f.), oščiholénka (f.), pleťikola, pleťikoš, sopliflinta, sraligaťa, šušňiflinta, utřinos, žmoligaťa…, bez konektu je doloženo sufigované neznabohec. K termínům patří kruťihṷav. Imperativní podobu předního členu mají kompozita držgrešla, [194]ṷamželezo (n.), sṷombiduo, vařbuchta a neznajboh (alternativně k neznabohec, viz výše). Také zde, stejně jako v dialektech slezských, nacházíme podobu oblizhuba a oblizmiska s osobitou formou předního, slovesného členu, podobně jako třasořitka (m. i f.) a třepířitka (jen f.). Významnější ovšem než variace zakončení předního členu, které nemají nikdy jinou než konektivní, tj. spojovací funkci, je skutečnost, že i zde najdeme přední, slovesné členy prefigované: oblizhuba, oblizmiska, oščinoha, oščiholénka, sṷombiduo, utřinos. Je tedy tento podtyp expresivních pojmenování osob produktivní i na východní Moravě.

Kompozita s prefigovaným předním členem jsou v obou skupinách dialektů, lašské i východomoravské, různá, z čehož se dá soudit, že nepatří k starému dědictví, ale že jsou výsledkem samostatné kreace pozdnější než staročeské.

Živost a produktivita v teritoriálních dialektech jsou přirozeným pozadím nejen pro živost typu i ve spisovném jazyce, ale i pro jeho produktivitu v něm; jejich příznakový expresivní charakter je dobrým předpokladem pro přejímání a začleňování do celonárodního úzu a jako předloha, model pro tvoření dalších.

Z tohoto zorného úhlu je novočeský materiál, který v relativní úplnosti uvádí Bozděchová,[11] diferencovaný.

Kompozita s předním členem v podobě imperativu jsou zde nejpočetnější skupinou: držgrešle, lamželezo, melhuba, odřihost, otevřhuba, tlučhuba, utřinos, vydřiduch, vydřigroš, vyližmiska, zlombidlo//slonbidlo, zlompírko…, k tomu ještě jinde doložené strašpytel, vařbuchta a dále jeden případ s jinak ztvárněným předním členem (přetrhdílo) představují i zde homogenní skupinu stejných vlastností jako v teritoriálních dialektech: jsou to expresivní pojmenování osob gramatického rodu převážně mužského. Všechny doložené formace s prefigovanými předními členy jsou soustředěny zde: odřihost, otevřhuba, přetrhdílo, utřinos, vydřiduch, vydřigroš, vyližmiska, zlombidlo (//slonbidlo), zlompírko… Má-li tedy tento podtyp spisovných kompozit skladu V-(K)-S stejné vlastnosti jako v nářečích, stěží jej můžeme charakterizovat jako neproduktivní.

Zhruba stejně početný podtyp s konektem -i- pojmenovává převážně také osoby: kazimír, kazisvět, běžisvět, vrtichvost, kalivoda, straširybka, pudivítr, žmolichléb, kulihrášek… Pojmenování neosob jsou terminologické prvky: hubilen, kazijed, kazimluv, kratiknot, krutihlav, lomikámen.

Okrajovou záležitostí jsou spisovná pojmenování shodné formy, ale odlišné pojmenovací struktury: zadní, substantivní člen je tu totiž přímým pojmenováním substance: svítiplyn je „plyn“, vratiprst je „prst“, pod. vratipeň, vratiráhno a nespisovné pršiplášť. Tento typ je neproduktivní a v dialektech patrně nemá obdobu.

[195]Ojedinělé formace s jiným konektem jako kratochvíle, třasořit(ka), třasopírko, pasořit, řídké šidolid mají ten společný rys, že vokálem slabiky následující za o-ovým konektem je i; jde zde tedy možná o disimilační jev.[12]

Z řady těchto podtypů se expresivní pojmenování osob s předním členem v imperativním tvaru zřetelně vymykají: tento podtyp je jak v dialektech (což je v tomto případě asi důležitější), tak ve spisovném jazyce produktivní.


[1] D. Šlosar, Substantivní kompozita typu V-(K)-S v češtině, NŘ 77, 1994, s. 147–152.

[2] I. Bozděchová, Tvoření slov skládáním, Praha, bez vročení, s. 34–36.

[3] O tom viz I. Bozděchová, d. cit. v pozn. 2, s. 34.

[4] O tom viz A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 252n.

[5] J. Dobrovský, Ausführliches und vollständiges deutsch-böhmisches synonymischphraseologisches Wörterbuch I, II, Praha 1821.

[6] O tom viz blíže v článku citovaném v pozn. 1.

[7] Viz např. J. Balhar, Popis okrajového nářečí jihozápadního Opavska, rkp., Brno 1956, s. 81; A. Lamprecht, Slovník středoopavského nářečí, Ostrava 1963; D. Šlosar, Ostravický typ lašských nářečí, rkp., Brno 1966, s. 152–154.

[8] Např. v Mluvnici češtiny 1, Praha 1986, s. 461.

[9] Ve slovníku citovaném zde v pozn. 7.

[10] Viz např. I. Malina, Slovník nářečí mistřického, Praha 1946.

[11] I. Bozděchová, d. cit. v pozn. 2, s. 34–35, 48.

[12] Viz D. Šlosar, Konekt českých kompozit diachronně, in: Sborník k šedesátinám O. Uličného, Praha 1996, v tisku.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 4, s. 192-195

Předchozí Stanislava Kloferová: Ta, či ten sršeň? (K rodovým dubletám v češtině)

Následující Karel Fic: K tvoření zemědělských pojmenování v českých nářečích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1