Časopis Naše řeč
en cz

Náš — jejich jazyk a naše vzájemná komunikace

Alena Macurová

[Články]

(pdf)

-

V úvahách o naší jazykové situaci stával zřetel k jazykům menšin (národnostních, etnických) spíše na okraji zájmu – a to možná někdy víc než v reálné jazykové situaci tyto jazyky samy. Hlavní pozornost se soustřeďovala k nijak jednoduché „situaci“ češtiny a také – ještě v rámci bývalého Československa – k otázkám vztahu češtiny a slovenštiny.[1] Obecně a v dostatečně širokém záběru vzato však nejde u nás, v Čechách a na Moravě, jen o existenci a komunikační fungování jednoho (jediného) jazykového celku a jeho útvarů. Jde také o koexistenci tohoto majoritního celku s jazykovými celky jinými a o jejich (nějak) podílné fungování – to je dobře známo. Naše lingvistika brala ale tuto skutečnost v úvahu spíše v souvislosti s menšinami národnostními (např. polská menšina a polština ve Slezsku) než s menšinami etnickými (např. Romové a romština). Dáno to bylo vedle jiných okolností i specifickým dobovým pojetím integrace: ono „scelení, ucelení, sjednocení“[2] bylo donedávna určováno převážně představami, cíli atd. příslušníků většiny a nositelů majoritního celku jazykového.

Postupná proměna pojmu integrace, kdy „integrovat“ začíná znamenat ne už přizpůsobit obrazu většinové společnosti, ale akceptovat, respektovat, společně a rovnoprávně sdílet (svět, zkušenost), byť třeba i různými způsoby a skrze různé jazyky, otvírá i problematiku menšin kulturních.

Postupně je status kulturní menšiny přiznáván i u nás také komunitě neslyšících[3] a jako takové je jí i u nás postupně přiznáváno – ostatně v souladu s Všeobecnou chartou základních lidských jazykových práv – právo na jazyk. Zatím, pravda, možná převážně jen v rovině „teoretické“ a proklamativní, i to je však ve srovnání s obdobím předchozím závažný posun.

Ve světě se většinová společnost kulturním menšinám otevřela podstatně dříve;[4] zákonitě tam tedy „přiznávání“ jazykových práv vypadá jinak než u nás: např. neslyšící děti se nejenže mohou učit jazyku, „který samy se svou rodinou považují za svůj [45]nejvlastnější“ (čl. 6 Charty), ale mohou se – pokud mají zájem – v tomto svém jazyku vzdělávat ve všech vyučovacích předmětech. Jazyk většiny, s důrazem na jeho psanou podobu, se vyučuje až jako druhý jazyk.[5]

I u nás začíná být hluchota nazírána nejen ve svých dimenzích zdravotních, sociálních, psychologických atd., uvědomována začíná být i její dimenze lingvistická. Jako problém lingvistický je pak hluchota logicky spjata s problémem jazyka neslyšících, a to jak v aspektu komunikačním (činnost dorozumívací), tak mentálním (činnost myšlenková).

Pro majoritní společnost ovšem je (může být) obtížné přistoupit na skutečnost, že obecná schopnost člověka myslet a komunikovat může být manifestována jinak než „většinově“, že onen systém znaků, jejichž prostřednictvím člověk myslí a verbálně komunikuje, může být tvořen i znaky, jejichž označujícím nemusí být nutně (nějak) artikulované zvuky, že percepčním instrumentem těchto znaků nemusí být nutně ucho, a jazyk že může existovat i v jiném způsobu, než je ten „náš“. Nepřekvapí potom, že vlastnost „být jazykem“ bývá často spojována právě jen s určitým způsobem existence (s existencí audioorální),[6] jazyk, člověkem vytvořený/vytvářený systém znaků užívaných k myšlení a dorozumění, je ztotožňován (jen) s jazykem nám vlastním. V takových postojích se očividně obráží přecenění jedné charakteristiky jazyka (existovat v určitém způsobu), a zároveň nedocenění charakteristiky nést jisté funkce (mentální, komunikační) – ty se – a to není třeba zdůrazňovat – přiřazují jazyku bez ohledu na to, v jakém způsobu existuje. Do přístupů většinové společnosti k neslyšícím se to promítá všude tam, kde jsou hodnota a cíl mluvit – a když ne slyšet, pak alespoň odezírat – kladeny výš než hodnota a cíl myslet a dorozumět se (např. ve slyšící rodině s neslyšícím dítětem, ale i ve vzdělávání neslyšících).[7]

Není pochyby o tom, že v dorozumívání neslyšících je už zmíněná obecná lidská schopnost myslet a komunikovat manifestována způsobem nám „cizím“, totiž motoricky: pohyby a pozicemi (rukou, těla, obličeje). Ty jsou – a tady je podobnost s „naším“ jazykem už větší – podle určitých zákonitostí „skládány“ do [46]základních jednotek nesoucích význam, do tzv. znaků.[8] Systém těchto znaků a pravidel jejich spojování, který umožňuje kódování a dekódování mluvy,[9] je pak označován termínem znakový jazyk (sign language).[10]

Znakový jazyk je přirozeným jazykem neslyšících (neslyšící děti se ho učí od svých neslyšících rodičů), není odvozen z jazyka mluveného (má vlastní slovník a vlastní gramatiku); primární oblastí jeho užívání je komunikace uvnitř komunity neslyšících, komunikace intrakulturní. Zákonité je – vzhledem k způsobu existence znakového jazyka – že centrálním typem jeho prostředků, srovnatelným s prostředky verbálně vokálními v mluvených jazycích, jsou prostředky verbálně nevokální (zvl. pohyby a pozice rukou, dále obličeje a příp. i těla). K nim se řadí prostředky neverbálně nevokální[11] a – alespoň v některých znakových jazycích, zvl. evropských,[12] ještě prostředky neverbálně vokální (tzv. orální/mluvené komponenty).

O českém znakovém jazyce toho zatím víme pramálo.[13] Širší zájem o něj motivovaly až proměny postojů většinové společnosti ke kulturním menšinám: [47]soustavnější výzkum českého znakového jazyka byl zahájen v rámci programů Institutu pro neslyšící v Berouně v r. 1993.

Předmětem výzkumu je tedy jazyk, který existuje ve vizuálně motorickém způsobu, nemá psanou podobu a je pro (slyšící) lingvisty[14] jazykem nejen v tomto ohledu „cizím“. Výzkum tak není možné nezaložit na dostatečně rozsáhlém vzorku (vizuálního) materiálu získaném od dostatečně rozsáhlého a reprezentativního vzorku „ideálních“ informantů (neslyšící druhé generace, absolvent školy pro neslyšící) – a na jeho shromažďování se teprve začíná pracovat.

I v případě neslyšících však platí, že „nepoužívají jazyka jen k jistým výkonům v činnosti myšlenkové a komunikační“, že „jazyk pro ně je zároveň jakožto komunikační nástroj i jako soustava norem jeden z objektů reality, a to reality zároveň objektivní a subjektivní“, a že „jazyk je objekt, na němž se projevují hodnoty“.[15] I komunita neslyšících „svůj“ jazyk vnímá, uvědomuje si ho, reflektuje a hodnotí. Je ovšem dobře známo, že reflexe jazyka jeho mluvčími může sice být jedním ze zdrojů jeho poznání, že je však třeba podrobit ji verifikaci – právě skrze „autentický“ jazykový materiál.[16] Bez takové verifikace má verbalizované „vědomí“ jazyka a řeči (a o jazyce a řeči) do jisté (značné?) míry omezenou platnost: je totiž spíše svědectvím o postojích k jazyku a řeči než svědectvím o jazyku a řeči samých.[17]

Uživatelé českého znakového jazyka reflektují svůj jazyk především jako jazyk značně rozrůzněný, zvl. teritoriálně a generačně.[18] Není to ovšem rys, který by český znakový jazyk nějak odlišoval od znakových jazyků jiných zemí a souvisel snad nějak s jazykovou situací češtiny.[19] Zvl. teritoriální rozrůznění (snad všude souvisí s geografickou odlehlostí jednotlivých škol pro neslyšící) je před[48]mětem výkladu ve všech pracích o znakových jazycích citovaných zde v pozn. 10 i prací dalších.[20] Větší důležitost však lingvisté obecně přikládají rozrůznění sociálnímu, existenci formálně různých variant znakového jazyka, které plní rozdílné funkce a jsou obvykle spojovány s oficiálností (formálností) a neoficiálností (neformálností) komunikační situace. Často se v této souvislosti mluví o diglosii, o diglosním kontinuu mezi znakovým jazykem a příslušným jazykem mluveným, o pidžinizaci, kreolizaci, resp. o (nějakém) „postkreolizovaném“ kontinuu, o kontaktových variantách.

Ve všech těchto úvahách[21] vstupuje ale do hry ne jenom znakový jazyk, ale i vztah znakového jazyka a příslušného jazyka mluveného, taky jazyk mluvený sám, a tedy vlastně komunikace jiného typu, než o které dosud byla řeč, totiž komunikace interkulturní (komunikace neslyšící menšiny se slyšící většinou). Nejde pak už jen čistě o rozrůznění znakového jazyka, jde o „útvar“ existující (a fungující) na švu kultur (slyšící a neslyšící) a na švu jazyků (češtiny a českého znakového jazyka). A tento „útvar“ – u nás tzv. znakovaná čeština – je stejně tak – chceme-li – „variantou“ českého znakového jazyka jako „variantou“ češtiny. Znakovaná čeština tak není mateřským jazykem žádného z komunikantů: znaky (resp. lexikální morfémy), nejmenší jednotky znakového jazyka nesoucí význam, se zde řadí způsobem příznačným pro češtinu; zároveň se zde řada gramatických rysů češtiny nutně redukuje, a redukují se i gramatické charakteristiky znakového jazyka.[22] Přitom i znakovaná čeština, útvar přísně lingvisticky vlastně nekonzistentní, může existovat v řadě variant. Jen například: gramatické morfémy češtiny mohou, a nemusí být v znakované češtině „hláskovány“ prstovou abecedou; znakování může, a nemusí být provázeno souběžnou artikulací češtiny; „ukazováno“, ale i „neukazováno“ může být české sponové sloveso „být“ aj.[23]

Mezi češtinou (a jejími variantami) a českým znakovým jazykem (a jeho va[49]riantami) stojí tedy (potenciálně variantní) znakovaná čeština. Volba varianty ze škály možností vymezené póly „znakovaná čeština“ a „český znakový jazyk“ je pak soudím dána i jinými okolnostmi než na jedné straně oficiálností a také prestižností znakované češtiny (protože útvaru stojícího blíž jazyku většinovému, v společenské komunikaci dominantnímu) a neoficiálností českého znakového jazyka na straně druhé. Podstatným faktorem výběru varianty (schopnosti přepínat kód, resp. oscilovat mezi póly znakovaná čeština – český znakový jazyk) je totiž i individuální (fyziologické) vybavení znakujícího jedince (hluchota – nehluchota): Jinak bude znakovat slyšící rodilý mluvčí znakového jazyka (potenciálně pokryje celé rozpětí dané škály), jinak (s příklonem k pólu „znakový jazyk“) neslyšící rodilý mluvčí znakového jazyka, jinak (blíže k pólu „znakovaná čeština“) slyšící nerodilý mluvčí znakového jazyka a ještě jinak neslyšící první generace, který byl navzdory své hluchotě vychováván a vzděláván (slyšící rodinou a majoritně zaměřenou školou) v češtině. U neslyšících pak ve všech případech rozhoduje o povaze znakování[24] i to, do jaké míry ovládají češtinu a do jaké míry tak mohou potřebám interkulturní komunikace vyjít vstříc.

Složitou problematiku interkulturní komunikace a s ní související volbu variant znakování reflektují samozřejmě i čeští neslyšící. Dávají-li – alespoň někteří z nich – v interkulturní komunikaci přednost znakované češtině (vizualizaci češtiny) před českým znakovým jazykem, je to z jejich hlediska rozumné (potřeba dorozumět se se slyšícími a alespoň nějak ve většinové společnosti obstát). A je pochopitelné, že zároveň znakované češtině, jako jazyku bližšímu jazyku majoritnímu, připisují vyšší prestiž než svému jazyku mateřskému, resp. než českému znakovému jazyku. Až podrobnější výzkum ověří, zda je snad i mezi českými neslyšícími rozšířen názor formulovaný explicitně v nedávné době slovenskými lingvisty, totiž že „(…) bude potřeba pokúsiť sa vytvoriť slovenský znakový (posunkový) systém – znakovú slovenčinu – tak, aby sa čo najviac v jazykovej organizácii stotožňovala so slovenčinou hovoriacej populácie.“[25] Pokud i ano (a některé názory českých neslyšících by tomu mohly nasvědčovat), bylo by to jen logické vyústění ještě donedávného postavení neslyšící menšiny a jejího přirozeného jazyka v naší jazykové situaci a v interkulturní komunikaci (otázka je, zda je český znakový jazyk kladen jako hodnota jinak, „výše“, v komunikaci intrakulturní).

Jaké stanovisko může (má) k těmto otázkám zaujímat „slyšící“ lingvistika? [50]Má se věnovat (tak jak zřejmě zamýšlejí na Slovensku) popisu, formování, resp. i kodifikování znakované češtiny, útvaru sloužícího především komunikaci interkulturní? Má se soustředit – tak jak je to běžné jinde ve světě – především spíše na český znakový jazyk? Nebo jinak: jak si bude (zatím pořád jen slyšící, a tedy majoritní)[26] lingvistika formulovat ve vztahu k znakování cíle a úkoly své jazykové politiky? Je vůbec práva překročit etapu deskriptivní, a odhodlá-li se nějak – ze své ‚jiné“ kultury – regulovat podobu českého znakování,[27] může více než hodnotit?

To jsou otázky pro budoucnost. Mohou být zodpovězeny (a nové „správné“ otázky mohou být „správně“ položeny) jen za předpokladu, že komunikaci nás, slyšících, s nimi, neslyšícími, bude přiznán status komunikace interkulturní nejen ve slovech a prohlášeních. Tedy v situaci, kdy by už neplatilo „ať mluví a jsou jako my“ nebo – v lepším případě – „mluvte a buďte jako my“, ale „dorozumívejme se spolu a rozumějme si“.


[1] Srov. např. V. Budovičová, Charakter dnešnej jazykovej situácie v Československej socialistickej republike, AUC, Slavica Pragensia XVIII, Praha 1977, s. 185–197; J. Horecký, Všeobecné a špecifické črty jazykovej kultúry v našich jazykoch, sb. Otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 21–24.

[2] Slovník spisovného jazyka českého 3, Praha 1971, s. 739.

[3] K pojmu komunita srov. B. Luckmanová, The small life-worlds of modern man, Social Research 37, 1970, s. 580–598; o komunitě neslyšících (deaf community) podrobně J. Kyle, The deaf community: custom, culture and tradition, sb. Sign language research and application, Hamburg 1990, s. 175–185.

[4] Tak např. jazyk kulturní menšiny neslyšících je předmětem zájmu od počátku 60. let, od publikace přelomové práce W. Stokoea Sign language structure. The first linguistic analysis of American sign language, Buffalo 1960.

[5] Z bohaté literatury k tomuto problému srov. např. B. Hansenová, Trends in the progress towards bilingual education for deaf children in Denmark, sb. Sign language research and application, Hamburg 1990, s. 51–62; R. D. Freeman C. F. Carbin R. J. Boese, Tvé dítě neslyší? Průvodce pro všechny, kteří pečují o neslyšící děti, Praha 1991 (zde zvl. Freemanův doslov k českému vydání).

[6] Velmi zjednodušeně řečeno: jazyk je to, co říkáme (píšeme) a slyšíme (čteme).

[7] Do jisté míry přispěl k této situaci svým regulativním rozhodnutím (dávat při vzdělávání neslyšících přednost orální metodě) Mezinárodní kongres o výchově neslyšících konaný v r. 1880 v Miláně.

[8] K výrazu znak a k jeho dvojí terminologické platnosti (v tradičních sémioticky orientovaných disciplínách X v lingvistice zaměřené na jazyk neslyšících) srov. A. Macurová, Jazyk v komunikaci neslyšících (předběžné poznámky), SaS (v tisku).

[9] Užito je zde ekvivalentu, který pro „parole“ volí překlad F. Čermáka (F. de Saussure, Kurs obecné lingvistiky, Praha 1989). Pro saussurovské langage: langue – parole jsou ovšem v našich i základních příručkách jazykovědy užívány ekvivalenty různé, např. lidská řeč: jazyk – řeč (J. Horecký, Základy jazykovedy, Bratislava 1978); řeč v univerzálním smyslu: jazyk – řeč (Š. Ondruš J. Sabol, Úvod do štúdia jazykov, Bratislava 1981); jazyk vůbec: jazyk – promluva (B. Palek, Základy obecné jazykovědy, Praha 1989).

[10] Z bohaté literatury srov. např. M. Brennanová M. D. Colville L. K. Lawsonová, Words in hand, Edinburg 1984; M. Deucharová, British sign language, London 1984; E. Klima U. Bellugiová, The signs of language, Cambridge, Mass. – London, 1979; J. Kyle B. Wollová, Sign language. The study of deaf people and their language, Cambridge 1985; R. B. Wilburová, American sign language. Linguistic and applied dimensions, Boston 1987.

[11] Jednak prostředky souměřitelné a/nebo totožné s neverbálně nevokálními prostředky užívanými v jazycích mluvených (např. více či méně interkulturně sdílená gesta, univerzální mimika vyjadřující překvapení, strach, odpor, hněv, štěstí, smutek), jednak nestandardizované mimetické „zobrazování“ (např. tvarů předmětů atd.); v pracích o dorozumívání neslyšících se v této souvislosti obvykle hovoří o „pantomimě“.

[12] Uvádí to studie P. Boyes-Braemové a A. Kolba, An introduction to sign language research, sb. Sign language research and application, Hamburg 1990, s. 97–113.

[13] Máme k dispozici vlastně jen dvě „monografické“ původní české práce: D. Gabrielová J. Paur – J. Zeman, Slovník znakové řeči, Praha 1988 (tam srov. i úvodní výkladovou část), a E. Mrzílková M. Ostatková, Základy české znakové řeči I, Praha 1993. Federace rodičů a přátel sluchově postižených vydala ještě překlad kolektivní práce holandských autorů Znakový jazyk. Základní kurs, Praha 1991, a příručku cit. v pozn. 5. Tam (s. 347–350) je publikován i soupis domácí produkce časopisecké (zvl. přílohy časopisu Gong). K problematice srov. i učební text N. Janotové a K. Řehákové Surdopedie I (Komunikace sluchově postižených), Praha 1990.

[14] (Rodilí) neslyšící pracují ve výzkumu znakového jazyka jako školení lingvisté logicky ne dřív než poté, co jim majoritní společnost možnost lingvistického vzdělání umožní; ve světě zhruba čtvrt století po zahájení výzkumu jejich mateřského jazyka „slyšící“ lingvistikou. Srov. na konci 80. a počátku 90. let ve Velké Británii L. Ahlsopová, ve Švýcarsku A. Kolb, ve Švédsku L. Wallin, ve Francii A. E. Corrado aj.

[15] A. Stich, K pojmu jazykové kultury a jeho obsahu, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 98–108.

[16] Platí to samozřejmě nejen pro jazyk znakový. Srov. k tom Stichovu (d. cit. v pozn. 15, s. 99) poznámku o iluzivním charakteru vědomí o jazyce.

[17] K problematice postojů a otázkách s tím spjatých srov. F. Daneš, Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 79–91.

[18] K tomu samozřejmě přistupuje – a o tom svědčí i první nahrávky českého znakování – rozrůzněnost individuální.

[19] Stranou zde nechávám ty reflexe českého znakového jazyka, které s jeho jazykovou situací nesouvisí přímo, např. značně rozšířené a s oblibou verbalizované přesvědčení o univerzálnosti znakového jazyka, o možnosti dorozumět se jeho prostřednictvím, a to bez větších potíží, „přes hranice“.

[20] Srov. např. podrobný výklad o jazykové situaci nizozemského znakového jazyka – T. M. Schermerová, In search of a language. Influences from spoken Dutch on sign language of the Netherlands, Delft 1990.

[21] Navazují většinou na práce Fergusonovy, dobře známé ze sociolingvistiky jazyků mluvených, a převážně odkazují i ke klasické studii W. Stokoea (zde cit. v pozn. 4), kde se poprvé poukazuje na dvě situačně podmíněné varianty amerického znakového jazyka.

[22] Ještě jinou věcí je to, že vedle znaků z českého znakového jazyka zahrnuje znakovaná čeština i znaky „umělé“, takové, které český znakový jazyk nezná.

[23] Od „pravého“ znakového jazyka bývají útvary sloužící potřebám interkulturní komunikace rozlišeny i terminologicky, označovány jsou jako znakové systémy (sign systems). V jejich rámci se pak vydělují jednak znakové systémy, které jsou se znakovým jazykem v nějaké vztahu (to je případ znakované češtiny, znakované angličtiny, tzv. manuálně kódované angličtiny aj.), jednak systémy zcela umělé (např. znakový systém Pageta a Gormana, zaměřený k tomu, aby si neslyšící osvojil angličtinu).

[24] Považuji za vhodnější uvažovat v této souvislosti (komunikace interkulturní) o variantě znakování než o variantě znakového jazyka; to ovšem neznamená, že český znakový jazyk nějak i sociálně rozrůzněn není.

[25] M. Groma V. Dočkal, Posunková reč nepočujúcich, Psychológia a patopsychológia dieťata 26, 1992, Príloha k č. 2, s. 1–15.

[26] Srov. k tomu zde v pozn. 14.

[27] A posloužit tak především svým potřebám, potřebám většinové společnosti a cíli „domluvit se s neslyšícími“. Alespoň stručně je zde třeba připomenout, že obdobný cíl, formulovaný menšinou jako potřeba dorozumět se se slyšícími, je zřejmě jednou z příčin požadavku (nějak) české znakování ustálit, sjednotit (ideál jednotného jazyka není pro komunitu neslyšících zdaleka ideálem přežilým). V této souvislosti je zajímavé, že jako hlavní překážku interkulturního (ne však intrakultuního) dorozumění identifikují čeští neslyšící lexikální rozrůzněnost českého znakování, nikoli např. jinou gramatiku svého jazyka nebo ještě šíře jiné produkční a interpretační normy, jež se s ním spojují.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 1, s. 44-50

Předchozí Miloslav Sedláček: Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)?

Následující Ivana Svobodová: Sto a několik dní Pravidel českého pravopisu v jazykové poradně (Příspěvek sociologicko-lingvistický)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1