Časopis Naše řeč
en cz

K některým postojům uživatelů k jazyku

Alena Polívková

[Články]

(pdf)

-

[1]Zkoumání vztahu jazyka a společnosti a jejích postojů náleží k tématům, která k sobě soustřeďují pozornost i dnes, kdy se v jazykovědě projevuje snaha dospět k hlubšímu a přesnějšímu popisu jazykových jevů.

V běžném smyslu sociologickém chápeme postoj jako sklon nějaké osoby nebo skupiny osob či celého společenství dávat přednost jistým cílům a způsobům jednání a chování vůbec (a jiné odmítat); tímto sklonem je určován způsob reagování osob (a jejich skupin) na jednotlivé typy situací. Zaujetí postoje bývá spojeno s hodnocením, a to zároveň slouží jako odůvodnění postoje. Předmětem našeho zájmu budou situace jazykové.

Jakákoliv činnost v oblasti jazykové kultury musí počítat mimo jiné se skutečnostmi základní důležitosti, a to s postoji, které zaujímají členové daného jazykového společenství k jazyku, především pak k jazyku spisovnému. Již úvodem lze konstatovat, že v současné teorii jazykové kultury zaujímají postoje uživatelů k jazyku, k řečové praxi a praxi dorozumívací vůbec — důležité místo. Dokládají to mnohé stati a výzkumy,[2] které přinesly nejen sociologicky fundované poznatky o postojích uživatelů jazyka, ale poskytly též materiál k analýze, který je velmi důležitý i pro kodifikaci normy spisovného jazyka.

Cílem tohoto příspěvku není podrobná klasifikace složek této komplikované kategorie a jejich hierarchické uspořádání, neboť to už učinili mnozí lingvisté přede mnou. Obšírný a vyčerpávající výklad [177]problematiky postojů je podán především v pracích Danešových.[3] Chci se soustředit pouze na některé otázky týkající se této problematiky. Vycházím z praktických poznatků získaných v oddělení jazykové kultury, ze zkušeností poradenských a z materiálu písemné ústavní jazykové korespondence, a to zhruba z období posledních dvaceti pěti let.

Zájem veřejnosti o jazykové otázky potvrzuje názor, že jazyková kultura je všeobecně považována za nedílnou součást celkové kultury národního společenství i kultury osobní. Na veřejné i oficiální komunikaci se podílí stále větší počet lidí, kteří se tak stávají aktivními uživateli jazyka v jeho celonárodně platné, spisovné podobě. Pro současný národní jazyk a zvláště pro vývoj jeho spisovné podoby je důležité, že na rozdíl od minulosti se těmito aktivními uživateli stávají nejen profesionální uživatelé jazyka, tzn. učitelé, novináři, redaktoři, rozhlasoví a televizní hlasatelé, spisovatelé a překladatelé děl uměleckých, herci, recitátoři apod., ale i pracovníci dalších profesí.

Soubor jevů vztahujících se k pojmu jazyková kultura se v současné společnosti charakterizované vysokými nároky na nejrůznější formy dorozumívání a vzájemného styku mezi lidmi nepřestává těšit zájmu veřejnosti.

Obsah a povaha veřejného a specificky skupinového mínění o jazykových vyjadřovacích prostředcích nesmějí být tedy podceňovány. Jejich znalost má velký význam pro aplikovanou jazykovědu, např. pro stanovení cílů, metod a prostředků pro vzdělávání v mateřském jazyce, pro prosazování nových vědeckých názorů se zřetelem ke kodifikaci a k požadavkům jazykové kultury. Přitom se musí jazykověda různými způsoby jazykové výchovy potýkat také s některými překonanými a mylnými názory na jazyk. Všimneme si některých z nich podrobněji, neboť se domníváme, že zřetel na uživatele jazyka a na jeho postoje, uznání a respektování veřejného mínění jsou dnes předpokladem reálného vlivu lingvistiky na jazykové cítění a na další jazykový vývoj.

Obvykle se rozlišují postoje čtverého druhu: instrumentální (ekonomické), etické, afektivní a zvykové. Jiné je např. dělení na skupiny zahrnující postoje, které zaujímají uživatelé k národnímu jazyku, k jeho útvarům, k jednotlivým jevům a konečně k jazykovědě a jazy[178]kovědcům. Od těchto rozlišení se zde částečně odkloním, neboť v materiále, který jsem se snažila analyzovat, se tyto kategorie dost často překrývají a vzájemně prolínají, tzn. že nevystupují v čisté formě.

Jednu skupinu tvoří lidé k jazyku lhostejní, necitliví. Není jich dnes u nás právě málo a najdou se i mezi těmi, kteří mluví nebo píšou pro veřejnost. Tato skupina je pro kulturu národního jazyka nebezpečná a jen soustavná kritika veřejnosti i jazykovědců ji může alespoň zčásti přimět k tomu, aby své stanovisko změnila. Není to práce vždy lehká a výsledky nepřinese vždy ihned.

V druhé skupině najdeme ty uživatele jazyka, kteří o jazyk zájem mají, kteří o jazyce přemýšlejí a kteří si vytvářejí o něm pevné představy. Zdálo by se na první pohled, že v této skupině je všechno v pořádku. Ale to je právě jen povrchní zdání. Korespondence zasílaná oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český ČSAV nás přesvědčuje o něčem jiném. Velice rozšířen je takový postoj k jazyku, kdy jednotlivec povyšuje na základní měřítko pro posuzování jazykových jevů svůj osobní, individuální názor. Tento uživatel zapomíná, že národní jazyk je majetek celého národního kolektivu a že pravidla, která platí pro spisovný jazyk, jsou souhrnným výsledkem kolektivního jazykového úsilí a jazykové činnosti. Takový uživatel, aniž se snaží poučit, povýší svůj osobní, často jednostranný nebo pokřivený jazykový „cit“ na „rozhodčího“ a žádá, obvykle značně útočně, aby byl jeho názor přijímán.

Jako konkrétní příklad můžeme uvést velkou skupinu těch pisatelů, kteří nás stále vyzývají k boji za tzv. „čistotu“ jazyka. Již uvedená studie o přejatých slovech a veřejném mínění ukázala na to, že přejatá slova poutala vždy velký zájem veřejnosti. Práce v oblasti jazykové kultury, zvláště činnost poradenská, stále potvrzuje to, že postoj mnohých uživatelů k slovům cizího původu a synchronně pociťovaným jako cizí je vyhraněně odmítavý. V odmítání těchto slov se často projevuje pouhá xenofobie či purismus, negativní popírání všeho, co přichází z jiného prostředí. Je nutno uvést, že tento jednostranně vyhraněný postoj přetrvává ve značné míře dodnes. Téměř každý týden dostáváme dopis, v němž se hartusí na to, že se v hromadných sdělovacích prostředcích vyskytuje mnoho cizích slov. Někteří pisatelé přiznávají celkem otevřeně, proč se na cizí slova zlobí: neznají jejich významy a to jim ztěžuje porozumění. Jiní odůvodňují svůj odpor tím, že přejímáním cizích slov se prý český jazyk kazí, ztrácí svou svébytnost, postupně se z něho stává jakýsi jazyk jiný. Zastánci tohoto ná[179]zoru obvykle považují za potřebné dodat, že náš jazyk je přece velmi krásný a bohatý, proč bychom tedy měli užívat slov cizích. A konečně někteří kritikové v náznacích nebo i zcela otevřeně projevují mínění, že s šířením cizích slov pronikají i některé ideje nám cizí, nebo dokonce nepřátelské. Někteří pisatelé se naivně domnívají, že je možné slova do jazyka přijímat a z jazyka odstraňovat pomocí vyhlášek a nařízení. Důvody k tomu mají tito lidé několikeré — jedním z nich je přesvědčení, že dříve se slova přejímala méně a že dnes je čeština cizími slovy ohrožena ve své podstatě, ve svém národním charakteru. Často slyšíme nebo čteme v dopisech: „Náš jazyk je tak bohatý, že nepotřebuje brát slova odjinud; dá se jím vyjádřit všechno bez cizí pomoci. Když to půjde takhle dál, čeština zanikne nebo se změní v nějaké esperanto.“ Tyto obavy, i když jsou dobře míněné, plynou z nedorozumění a z neúplné znalosti situace. Především osobitý ráz jazyka není podmíněn tím, zda přejímá nebo nepřejímá slova. Každý živý jazyk totiž slova přejímá, pokud není v úplné izolaci. Čeština přejímá slova po celou dobu svého trvání, a přesto je dnes jazykem vyspělým, kultivovaným a pružným. Přejímání slov se nám jeví ne jako ledabylost a zvůle, ale jako zákonitý následek společenských a kulturních styků mezi národy. Přestože je tedy přejímání slov z jiných jazyků nutný a zákonitý výsledek styků mezi jednotlivými národy, nemůžeme být k tomuto jevu zcela lhostejní. To by jistě správné nebylo a také minulost našeho jazyka nám dává poučné příklady, že cizí slova mohou být někdy jazyku na obtíž. Bývá to zvláště tehdy, „když je jazyk sociálně, tematicky a žánrově omezen“ a je vystaven velice silnému vlivu jiného jazyka. Takovým obdobím čeština prošla v 18. a první polovině 19. století. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, musíme dnes v češtině s cizími slovy počítat. Zamyslíme-li se nad touto otázkou, najdeme skutečně několik závažných okolností, které nás nutí ze zásadního odporu proti všem přejatým slovům trochu slevit. Především cizí slova pomáhají jazyku plnit úkol pojmenovat všechny nové jevy a skutečnosti. Stane se totiž, že se vhodné domácí pojmenování pro název nenajde, třebaže se o to houževnatě usilovalo (např. u slova televize[4]). Dále cizí slova pomáhají při mezinárodním dorozumění, studiu cizí literatury, turistice apod. Další přednost je v tom, že cizí slova dávají mnohdy větší možnost pojmenovat jevy příbuzné, cizí slova někdy obohacují jazyk i tím, že existují vedle slov domácích [180]jako jejich synonyma, a že je tedy můžeme v jazykovém projevu střídat a tím se vyhnout slohové jednotvárnosti. A nakonec — cizí slova nám umožňují jemněji vyjadřovat významové a citové odstíny. Uživatele jazyka však zároveň upozorňujeme na to, že cizích slov je třeba užívat s mírou, s rozmyslem. Pokládáme-li za potřebné užít jich i tam, kde se nedá předpokládat jejich obecná znalost, musíme je vysvětlit, opsat nebo užít v souvislosti, která napomůže porozumět jejich obsahu.

I když již v známých zásadních Tezích Pražského lingvistického kroužku z r. 1929 bylo uvedeno, že „každý přepjatý purismus, ať již logistický nebo historizující nebo folklorizující, opravdové kultuře spisovného jazyka škodí“, přežívající puristické postoje uživatelů se nám stále nedaří překonat.

Jinou skupinu představují ti uživatelé, kteří za základní hodnotící kritérium považují ostrý protiklad správnost — nesprávnost či platí — neplatí. Negativní působení těchto kritérií převyšuje jejich užitek, tkvící snad jedině v jejich jednoduchosti. Vychází ze zjednodušené nediferencované představy o jednolitém spisovném jazyce, ustrnulém a spoutaném mechanickými pravidly.

Další postoj lze charakterizovat jako „konzervativní“. Uživatelé jazyka požadují stabilitu jazykové kodifikace, odmítají soudobý úzus, usilují o zachování tradičních podob apod. Je velice nesnadné je přesvědčit o tom, že jazykové normy mají vždy pouze konkrétní historický charakter, neboť vyplývají ze sociálně-historického životního procesu; nejsou to tedy hodnoty „věčné“, ale měnlivé. Na těchto kritikách nás překvapují dvě věci. Mnohdy se lze o hodnocení určitých slov a tvarů snadno přesvědčit pouhým nahlédnutím do některé z jazykových příruček. Přitom neudržitelné postoje zastávají leckdy i lidé, u nichž by se podle jejich vzdělání a povolání zvyk užívat základních jazykových pomůcek dal předpokládat. Potvrzuje se tak skutečnost, že poměrně málo lidí jazykových příruček využívá.

Mezi často kritizovanou oblast patří jazyk hromadných sdělovacích prostředků. Pisatelé nás upozorňují na „hyzdění“ našeho jazyka ve sdělovacích prostředcích. Někdy mají pravdu, jindy ne.

Nejčastěji zaujímají uživatelé naší mateřštiny postoj k pravopisu, k příručce Pravidla českého pravopisu a pravopisným úpravám. O pravopisnou problematiku má naše veřejnost tradičně živý zájem. Pravopis se bohužel dostal za půldruhého století u nás nezaslouženě na příliš vysokou příčku v žebříčku hodnocení jazykových jevů. Znalost pravopisných pravidel se obecně pokládá za znak kulturnosti, pra[181]vopis se chápe jako součást národního kulturního dědictví. Veřejnost však často zaujímá citově motivované a zcela protichůdné postoje. Uvedeme alespoň některé nejčastější.

Materiál písemné jazykové korespondence Ústavu pro jazyk český ukazuje na to, že část veřejnosti (a to především příslušníci starší generace) je přesvědčena o tom, že dříve uměl pravopis celý národ, nyní ho hlavně ti mladší neumějí. To je však tvrzení, které je hluboko zakořeněno v obecném mínění snad každé generace, že pokolení mladší je horší, povrchnější atd. S tímto názorem však nelze souhlasit, neboť dnešní mladá generace ovládá pravopis přinejmenším v tom rozsahu jako generace starší.

Další skupina uživatelů jazyka se zase domnívá, že dříve byly pravopisné zásady jednoduché, snadno pochopitelné, kdežto dnes jsou naopak obtížné a složité. I toto stanovisko je nutno označit jako klamné.

Část naší veřejnosti zase volá po tom, aby byl pravopis co nejjednodušší. Dává za vinu jazykovědcům, že dosud nebyly vypracovány pravopisné poučky zcela jednoduché a přitom jednotné a snadno použitelné ve všech případech. Bylo by třeba, aby se tato část veřejnosti přestala domnívat, že právě jazykovědci úzkostlivě lpí na dosavadním stavu a nechtějí se s ním rozloučit. I jazykovědci by si jistě přáli, aby pravopis byl co nejvíce zjednodušen a psaní tak usnadněno. A není pochyb o tom, že kdyby byli postaveni před úkol vypracovat pravopisnou soustavu pro jazyk, který dosud ustálený pravopis neměl, mohli by vytvořit soustavu poměrně jednoduchou a pravidelnou. Avšak pravopis kulturních jazyků má většinou dlouhou tradici a dnešní jeho stav je výslednicí dlouhého a mnohdy složitého vývoje.

V našem pravopise se vyskytuje občas něco, co není v souhlase s jeho základními principy a co lze dnes odůvodnit jen se zřetelem k minulým obdobím jazyka (např. psaní kroužkovaného u, psaní y v některých takzvaných vyjmenovaných slovech apod.). Jestliže přesto tyto zvláštnosti dodržujeme, není to jenom „z úcty k tradici“, nýbrž i proto, že by okamžité zavedení výraznějších změn v pravopise poněkud antikvovalo celou naši literaturu uloženou v knihovnách, a vedlo tak k velkým kulturním i ekonomickým škodám. Je též třeba si uvědomit, že leccos, co se jeví jako zbytečné ztížení pro toho, kdo píše, je naopak výhodou při čtení (např. psaní i × y).

Smyslem těchto několika příkladů postojů k pravopisu bylo ukázat, že uspokojit všechna přání, požadavky a názory naší veřejnosti není [182]v silách ani jednotlivce, ani všech těch, kteří se danou problematikou zabývají profesionálně.

Závěrem lze uvést, že hodnotové soudy obsažené v postojích uživatelů naší mateřštiny bývají často a převážně subjektivní. Za nejvíce aktuální požadavek proto považujeme dosáhnout změn v postojích uživatelů k jazyku.


[1] Ve zkrácené podobě předneseno na semináři Ústavu pro jazyk český ČSAV Kultura jazyka a kulturnost české společnosti (K aktuálnímu odkazu pražské jazykovědné školy) 3. 12. 1990.

[2] Viz např. A. Jedlička, Otázky jazykové výchovy, SaS 10, 1948, s. 142—151; sborník Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979; A. Tejnor, Český pravopis a veřejné mínění, NŘ 52, 1969, s. 265—285; A. Tejnor a kol., Přejatá slova a veřejné mínění, NŘ 55, 1972, s. 185—202; J. Kraus — J. Kuchař — A. Stich — F. Štícha, Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, SaS 42, 1981, s. 228—238.

[3] Viz F. Daneš, Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků, Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, 1968, s. 119—128; F. Daneš, K dvěma základním otázkám kodifikace, NŘ 60, 1977, s. 3—13.

[4] Viz K. Hausenblas, Televise, NŘ 39, 1956, s. 116—118.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 4, s. 176-182

Předchozí Miloš Dokulil, Petr Sgall: Anketa Pražského lingvistického kroužku o jazykové kultuře

Následující František Štícha: O povaze jednoho typu adverbiální determinace

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1