Časopis Naše řeč
en cz

Anketa Pražského lingvistického kroužku o jazykové kultuře

Miloš Dokulil, Petr Sgall

[Články]

(pdf)

-

První rozsáhlé a zásadní vystoupení klasického Pražského lingvistického kroužku (PLK) v bohemistice se týkalo otázek jazykové kultury; počátkem třicátých let předložil PLK její nový program a prosazoval ho v polemice proti tehdejším brusičům a puristům.[1] Program odpovídal principům tehdy vznikající pražské funkčně strukturní lingvistiky a měl za cíl upravit kodifikaci spisovné češtiny tak, aby lépe odpovídala živé normě, aby nepředpisovala užívání zastaralých a knižních tvarů jako tluku, oří, mištička. Zásadním požadavkem bylo převést jazykovou kulturu od autoritářského „musíš — nesmíš“ jazykových brusičů k co nejúplnějšímu informování mluvčích češtiny o funkční platnosti jednotlivých slohově rozrůzněných prvků českého tvarosloví a hláskosloví, slovní zásoby i větné skladby. Široké (i když ne zcela obecné) kladné přijetí tohoto programu PLK v naší kulturní veřejnosti potvrdilo jeho velký význam a účinnost.

Nepůsobí tedy překvapivě, když i jedna z prvních akcí obnoveného Kroužku se týká právě jazykové kultury češtiny. Jde o anketu, jejíž příprava byla zahájena z iniciativy Tomáše Hoskovce ještě před listopadovými událostmi r. 1989 na půdě Kruhu nezávislé inteligence. V r. 1990 převzal záležitosti ankety PLK, jehož činnost byla mezitím znovu zahájena na základě iniciativy O. Lešky, za přispění zejména M. Červenky, E. Hajičové, M. Procházky a P. Sgalla, kteří toto obnovení také připravovali už od jara 1989.

Naše stať přináší stručné shrnutí výsledků ankety, která byla zahájena v Hospodářských novinách z 24. 7. 1990 a v Literárních novinách č. 24 z 13. 9. 1990. Uveďme nejdříve znění výzvy, kterou byla anketa zahájena:

[170]„Pokud se v uplynulých desetiletích vůbec veřejně mluvilo o jazykové kultuře, zůstávalo se na povrchu, protože hlubší analýza by nutně odhalila kulturní degradaci celospolečenskou. V roce 1989 byl problém jazykové kultury navržen jako jeden z projektů Kruhu nezávislé inteligence. V současné době se ho ujímá Pražský lingvistický kroužek, který po více než čtyřicetileté vynucené odmlce obnovil svou činnost. Výbor Kroužku se na českou kulturní veřejnost obrací s prosbou, aby se k otázkám české jazykové kultury vyjádřila. Nejde nám samozřejmě o snůšku nářků nad úpadkem češtiny, ale o to, abyste řekli, co vám na dnešním stavu českého vyjadřování a péče o jazyk zvláště vadí. Pokud možno se soustřeďte jenom na dva až tři problémy, aby anketa umožňovala diagnózu i naznačila cesty k nápravě. (Mimořádně by nás zajímalo, jak pociťujete rozdíly mezi jazykovou správností, sdělnou přiléhavostí a situační vhodností vyjádření.) …“

Přišlo 70 odpovědí, většinou lidí starších (věk neuvedli všichni, proto jsou údaje jen přibližné); jen asi 15 pisatelů je mladších než 50 let, dalších 15 je mezi 50 a 60 lety; žen je 36. Jsou zastoupena nejrůznější povolání — 14 učitelů (téměř všichni češtináři), ale i překladatelé, lékaři, inženýři, technici, dělník, ženy v domácnosti aj. Mezi autory odpovědí jsou dva lingvisté — prof. PhDr. M. Jelínek, rektor Masarykovy univerzity v Brně, a doc. PhDr. Fr. Čermák z Univerzity Karlovy v Praze (nyní vedoucí lexikografického oddělení ÚJČ ČSAV). Velmi soustavně probírá předložené otázky odborník na výuku češtiny, PhDr. Vl. Staněk. Ze známých osobností našeho kulturního života napsal své stanovisko k otázkám ankety Miloš Kopecký. Většina odpovědí — asi 50 — je z Čech, z toho 35 z Prahy; z Moravy přišlo odpovědí 10, a napsala také jedna Slovenka i několik krajanů žijících v zahraničí.

Uvádíme dále některé zajímavé, popř. opakované body, uspořádané podle problémových okruhů.

Nejprve k základní otázce: Co Vám na dnešním stavu českého vyjadřování a péče o jazyk zvláště vadí?

A. Především tu jde o stav vyjadřování (kulturu řeči) — zejména v hromadných sdělovacích prostředcích, jejichž jazyk se stává jedním z nejsilnějších normotvorných faktorů spisovného jazyka, jak připomíná Vl. Staněk.

1. Co se týká slohu, stěžuje si řada účastníků na jeho úpadek v jazyku sdělovacích prostředků, zejména v tom, že se směšují funkční styly a že jsou časté projevy „rádoby lidové“. Vadí i zlozvyky „kancelářské češtiny“; klade se důraz na srozumitelnost a jednoznačnost proti nedbalé neurčitosti i na stručnost proti mnohomluvnosti a ver[171]balismu; vytýká se nedostatek variability, tedy nevyužívání slohové rozmanitosti vyjadřovacích prostředků češtiny.

Další připomínky k jazyku sdělovacích prostředků se týkají některých jevů syntaktických: jak uvádí Miloš Kopecký, umění dobře postavit větu je dnes vzácné; jiní upozorňují na příliš dlouhá souvětí a také na to, že se některé mluvnické konstrukce užívají v kontextech, kam se stylisticky nehodí; jde o složené pasívum a o rozšířené přívlastky před substantivem.

V oblasti slovní zásoby se připomíná, že naše sdělovací prostředky dost nevyužívají bohatství českého slovníku. Konkrétnější připomínky se týkají slov nevhodně tvořených, např. zohlednit místo vzít ohled (zřetel) na; dostatkovost, chuťovost; odexpedovat, upomínkovat, dodávkovat aj. Jde o univerbizaci v odborném jazyce někdy potřebnou, ale ne zcela vhodnou mimo úzce odborné sdělování. Protestuje se proti nešikovným zkratkám (místo kterých by bylo vhodné častěji užívat rodových názvů, např. Akademie, ne vždy ČSAV) i proti nevhodným cizím slovům nebo odvozeninám od nich (genuinní aj.); někteří pisatelé si ovšem stěžují na přemíru užívání přejatých slov dost paušálně, jiní se vyslovují proti takovému generalizujícímu postoji. Upozorňuje se na nevhodné užívání slov např. ve šroubovaných spojeních jako v blízkém časovém horizontu místo v krátkém čase nebo uskutečňuje se tréninkový proces; jde také o pleonasmy jako probíhá uplatnění, o módní slova i o vulgarismy.

2. Jiné připomínky se týkají mluvnické nesprávnosti. Mnoha pisatelům vadí tvary typu oni sází, oni přichází, které jsou na většině českého území v základě hyperkorektní. Několik příspěvků upozorňuje na nepatřičný akuziativ jenž a na nesprávné tvary přechodníků a číslovek (např. pětseti); najdeme i odmítnutí tvaru rukojmích a spojení na čele. Jako chybné odmítají někteří pisatelé skloňování cizích jmen s tvary Zeusa, albumu aj.; upozorňuje se také na nespisovnost typu hříbata běhaly. Dále jde o nedodržování pravidel o zájmenu svůj; poukazuje se na nevhodný nominativ při oslovování, také na užívání slovesa nechat s infinitivem ve smyslu dát, na spojení jako zmiňovat něco i na oslabování dynamičnosti nepatřičným slovosledem.

3. V záležitostech hláskosloví vadí nedbalá výslovnost; je tu několik upozornění na přízvuk po předložce i na jevy jako nesprávné frázování a intonace, protahování poslední slabiky, výslovnost diskuze, režizér, demogracie ap., ale taky eksistence, eksilový; vytýká se i krátká výslovnost -u- ve slově kultura.

[172]4. Co do pravopisu se upozorňuje na obtíže s písmeny s, z v přejatých slovech, o jejichž výslovnosti jsme se právě zmínili, i na časté chybné psaní čárky před těsným postponovaným přívlastkem; o interpunkci píše Miloš Kopecký, který burcuje proti mizení vykřičníků, dvojteček, středníků a uvozovek. Jiní poukazují na nehoráznosti v dělení slov v našich novinách (i poc-hopení ap.); poznamenejme, že tu nepostačí omluva poukazující na obtíže spojené s automatickou sazbou, protože ty dnes lze odstranit poměrně snadno.

B. K jazykové kultuře češtiny v užším smyslu slova, tedy k péči naší lingvistiky o stav jazyka, se většina odpovědí výslovně nevyjadřuje; oba lingvisté požadují — podobně jako někteří jiní pisatelé — vytvoření a vydání lepšího výkladového slovníku pro veřejnost. Jak upozorňuje Fr. Čermák, je nutné zbavit se dogmatického přesvědčení o tvarech spisovného jazyka jako jedině správných a překonat přílišné zdůrazňování společenské prestiže kodifikace, uznat nezastupitelnost běžně mluveného jazyka v ústní komunikaci a informovat o něm ve škole a jinde. I další odpovědi připomínají, že je nezbytné odstranit propast mezi mluveným a psaným vyjadřováním.

Někteří účastníci upozorňují na přílišné soustřeďování jazykové kultury na pravopis a přehánění tradic, včetně „staromilského“ udržování písmena ů; jednotlivé odpovědi navrhují upravit pravopisná pravidla tak, aby se omezilo psaní ypsilonu, a zjednodušit pravidla o psaní velkých písmen. Častěji se upozorňuje na obtíže s dubletami, s výjimkami, s přejatými slovy; pokud jde o cizí vlastní jména, vadí např. doporučované pravopisné podoby jako Lorky, Balzaka. Několik pisatelů požaduje, aby se víc péče věnovalo ortoepii.

Přejděme k další otázce: Jak pociťujete rozdíl mezi správností, sdělnou přiléhavostí a situační vhodností vyjádření?

Většinou se účastníci k otázce nevyjadřují; mnozí zdůrazňují potřebu správného spisovného vyjadřování, vadí jim nespisovné jevy (obecná čeština) v rozhlase, televizi apod. Hledisko vhodnosti vyjádření z hlediska situace projevu a slohových funkcí zdůrazňuje kromě obou lingvistů jen několik málo účastníků ankety. Je z toho vidět, že význam otázky (položené jen v závorce a ne zcela jasně) nebyl vždy dost dobře pochopen a že ve starších generacích dosud není plně rozšířena informovanost o současných zásadách jazykové kultury (takže je nemohla přijmout) ani o specifické povaze jazykového rozvrstvení češtiny.

[173]K třetí otázce: Jaké by mohly být cesty k nápravě?

Upozorňuje se na rozpor mezi požadavky osnov a školní praxí, na potřebu věnovat jazykové kultuře a slohu ve škole víc pozornosti (zejména jde o rozhojňování slovníku) i na potřebu mluvních cvičení a logopedie. Poukazuje se také na chybnou snahu urychlit výuku čtení. Někteří žádají zavést jazykové školení moderátorů a hlasatelů, i se zřetelem k výslovnosti cizích jmen, popř. zavést výuku češtiny i na školy odborné a vysoké. Lingvisté nemají vydávat „zákony“, ale doporučení, mají hledat zákonitosti i v mluveném jazyce a sledovat potřeby sdělovací funkce. Vl. Staněk uvádí i konkrétní návrhy na zlepšení učebnic. V r. 1971 šla do stoupy jeho Praktická stylistika. Dodejme, že také kniha o stylu od M. Jelínka dosud zůstává v rukopise.

Shrnujíce výsledky ankety, které byly prodiskutovány na zasedání Kroužku v listopadu 1991, můžeme uvést, jak už jsme se o tom zmínili, že zásady české lingvistiky v oblasti jazykové kultury je třeba dál uplatňovat a šířit. I naše školy jsou dosud do určité míry ovlivněny staršími, vědecky už vyvrácenými přístupy, které svazovaly spisovné vyjadřování do krunýře knižnosti. Jak o tom opětovně psal Bohuslav Havránek, situace v Čechách je do značné míry ovlivněna existencí obecné češtiny, jazykového útvaru bez úzkého místního omezení, který už dávno překročil hranice nářečí a je přirozeným zdrojem obohacení pro češtinu spisovnou.[2] Naši lingvisté si uvědomují, že není vhodné ani únosné udržovat prostřednictvím kodifikačních předpisů strohý rozdíl mezi spisovným a nespisovným vyjadřováním. Je známo, že už po desetiletí vzdělaní mluvčí v Čechách, i tak dobří stylisté jako Jiří Voskovec, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, nemluvě o plejádě mladších, ve své řeči často běžně přecházejí od tvarů přísně spisovných k hovorovým a nespisovným, že tedy vyjadřování často kolísá a osciluje mezi oběma útvary.[3]

Zatímco v Čechách nelze jednoznačně rozlišit projevy zamýšlené svými mluvčími jako spisovné od těch projevů, ve kterých se mluvčí o spisovnost nesnaží, na Moravě je situace poněkud jiná. Místní nářečí [174]a interdialekty si tu zachovávají své postavení v běžně mluvené nespisovné řeči a jejich citelné lokální omezení přispívá k tomu, že tu snadněji najdeme mluvčí důsledně zaměřené na spisovnost projevu.

O těchto i dalších rozdílech chce naše lingvistika co nejšíře informovat a tak pomáhat k vytvoření situace, kdy by mluvčí češtiny vzájemně své postoje ke spisovnosti vyjadřování chápali. Je třeba vyvodit důsledky z toho, že čeština se ve svém jazykovém rozvrstvení liší od mnoha jiných jazyků, zejména slovanských, v tom, že tu neexistuje jazyková varieta, která by byla plně vhodná pro hovorové vyjadřování v rámci spisovné normy, bez jevů knižních i nespisovných.[4] Znamená to, že máme velkou řadu tvarů, které nejsou plně spisovné, ale často se jich užívá v kombinaci s tvary čistě spisovnými (při oscilaci mezi oběma útvary) a zčásti postupně do spisovného vyjadřování pronikají, popř. pak postupně i ztrácejí slohový přídech hovorovosti.[5]

Hranici spisovnosti nemůžeme vidět jako jednou provždy danou ostrou čáru. Jak o tom vyjadřovací zvyklosti svědčí, je tu i více nebo méně široké a proměnlivé přechodné pásmo. Vztah mluvčích k otázce spisovnosti projevu, zejména ústního, nemůže proto být určen autoritativním rozhodnutím kodifikačních pravidel. Stanovisko naší dnešní lingvistiky, vycházející z průkopnického programu Kroužku z třicátých let, znamená přechod od striktních normativních pravidel k informování mluvčích o skutečném stavu jazyka, jeho rozvrstvení a jeho slohové rozmanitosti. Uživatelé jazyka pak sami rozhodují o výběru vyjadřovacích prostředků podle situace a povahy svého projevu, s využitím stylových hodnot jednotlivých tvarů. Jak píše K. Hausenblas, složité otázky jazyka rozhlasu a televize v reportážních i jiných pořadech je třeba řešit na základě výměny názorů, s vědomím různých stupňů oficiálnosti, formálnosti nebo zase bezprostřednosti projevů určených veřejnosti.[6]

[175]Pražský lingvistický kroužek je vděčen účastníkům ankety za to, že si v politicky vzrušené době našli čas na vypracování a zaslání svých příspěvků. Anketa ukázala i těm, kteří se na vývoj spisovného vyjadřování u nás dívají skepticky, že prestiž jazyka nepoklesla úplně; nelze však prestiž jazyka ztotožňovat s prestiží pokynů o spisovnosti. Mnoha lidem na úrovni vyjadřování záleží, i když se ovšem jejich pohledy vždycky neshodují. Výsledky ankety přinášejí řadu podnětů pro českou jazykovou kulturu, které jistě ve své činnosti vezmou v úvahu jak jednotliví členové PLK, tak i pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV, našeho školství a dalších institucí majících vliv na kulturu a tříbení české řeči a na vývoj našeho spisovného jazyka i jeho kodifikace a postojů veřejnosti k ní.


[1] Stanovisko Kroužku tehdy formulovali zejména V. Mathesius, R. Jakobson a B. Havránek ve svých příspěvcích do sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (red. B. Havránek a M. Weingart), Praha 1932; plně aktuální je dosud i Mathesiova stať O cestu k jazykové kultuře, Čin 6, 1934, s. 579—582.

[2] Viz zejména Havránkovy stati o jazyce české literatury zařazené do jeho Studií o spisovném jazyce, Praha 1963, a také např. jeho článek K historické dialektologii, SaS 16, 1955, s. 153—159; srov. i M. Dokulil, K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, SaS 13, 1952, s. 135—139.

[3] Jako první ukázal tyto vlastnosti běžně mluvené češtiny H. Kučera, Phonemic variations of spoken Czech, Slavic Word 1955, s. 575—602; v našem domácím vědeckém tisku se těchto a podobných aspektů týkala především rozsáhlá diskuse ve Slově a slovesnosti 1961—63.

[4] Jak napsal Fr. Daneš ve stati Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách, sb. Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe (red. R. Brabcová a Fr. Štícha), Praha 1988, s. 21—28, takto chápaná hovorová čeština je jen chimérou.

[5] Na tuto typickou tendenci jazykového vývoje upozornil M. Jelínek, Posuny v stylistické charakteristice jazykových prostředků a jejich kodifikace, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (red. J. Kuchař), Praha 1979, s. 109—121, později o ní psali A. Stich (ve stati J. Krause a kol., Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, SaS 42, 1981, s. 228—238), P. Sgall (K některým otázkám naší jazykové kultury, SaS 42, 1981, s. 299—306) a nově J. Hronek (Poznámky k mluvené češtině, NŘ 75, 1992, s. 120—129).

[6] K. Hausenblas, O kulturu řeči, NŘ 74, 1991, s. 113—123.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 4, s. 169-175

Předchozí Ludmila Švestková: Páternoster

Následující Alena Polívková: K některým postojům uživatelů k jazyku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1