Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky
Josef Filipec
[Articles]
-
1. Naši současnou národní společenskou situaci, jak se vyvinula po listopadu 1989, lze chápat jako komplex národně politických, ekonomických, technických a kulturních činitelů, které se ve vzájemných vnitřních střetech a vzhledem k vnějším podmínkám činností nás všech jako neuzavřený proces dále vyrovnávají, vyvíjejí, hledajíce svou identitu, charakterizovanou cíli pluralitní demokracie a začlenění do evropského kontextu. Tento proces má své etapy, z nichž první jsme označovali jako něžná nebo sametová revoluce, popř. převrat.[1] V dalších etapách jde o postupné budování nového systému, stvrzeného ústavním zákonem, zaručujícím lidská práva a svobody, tvůrčí rozvoj osobnosti a podporujícím podnikavost v podmínkách tržního hospodářství. Při tom dřívější totalitní systém zčásti přežívá, jednak zjevně u jisté společenské skupiny, jednak latentně v mentalitě lidí, kteří mu sloužili nebo ho využívali. Tato společenská situace na rozmezí, popř. s jistou nevyváženou koexistencí dvou systémů, má u nás svou historickou tradici, své obdoby i svá specifika a nás zde zajímá její odraz v situaci jazykové.[2]
Změny ve společenském životě se promítají do jazyka, především do významové roviny, do významových vztahů a souborů významových jednotek. Hlavními nositeli významů různé hierarchie jsou komunikáty (texty, projevy) a v nich užité věty a lexikální jednotky, slova a spojení slov, především pojmenování předmětů a jevů sociálního dosahu. Lexikální jednotky zde chápeme ve všech formálních a významových aspektech, tedy i gramatických.[3] Každý výrazný historický předěl přináší nové jednotky lexikální a významové, ale dále užívá, často s jistým přehodnocením, i jednotek charakteristických pro dřívější [2]etapy. Tyto jednotky, slova, jsou totiž hodnotami jazykovými i společenskými. Proto je zkoumá jednak lexikologie, jednak sociologie a sociolingvistika. Francouzský lexikolog a sociolog G. Matoré rozlišil slova svědecká (mots-témoins) a slova klíčová (mots-clés).[4] Slova svědecká signalizují novou historickou etapu (např. slovo koks ohlásilo r. 1770 rozvoj průmyslu za kapitalismu), slova klíčová označují pojmy charakterizující jistý společenský útvar (např. r. 1827 slovo buržoa, sekundárně slova proletář a umělec). Tato slova je však třeba vidět nikoli izolovaně, nýbrž v skupinách příbuzných slov, tzv. polích.[5]
Zřetel k střídání generací, zahrnujících období 20—30 let, patří k důležitým sociolingvistickým hlediskům, ale je třeba chápat jej nezjednodušeně, komplexně. Generace se nejen střídají, ale i navrstvují, prostupují a koexistují. Listopad 1989, neodlučitelně spjatý s vystoupením mladé generace 15- až 25letých, která dodala většinovému antitotalitnímu smýšlení potřebnou iniciativu a dynamiku, je nepochybně významným společenským mezníkem, odrážejícím se i v lexikální zásobě. Je však závěrem období od r. 1945, v němž se uplatnila dialektika strůjců a zastánců února 1948 a postižených účastníků „třetího odboje“, dále pak hnutí roku 1968, které vyústilo i v skupinu disentu a Charty 1977. Ukazuje se však, že je třeba dosud počítat i s obdobím první republiky po r. 1918, v němž byly položeny základy politické demokracie, česko-slovenské federace, v němž vznikla významná a dosud živá literatura, v němž však se připravovalo i uměle a zvnějšku podněcované ideové a ideologické rozdělení národa.[6]
2. Před čtyřiceti lety charakterizoval M. Dokulil Novou skutečnost v zrcadle slovní zásoby češtiny[7] a osvětlil tvoření nových slov, významů a spojení za vlivu poválečného socialismu a SSSR. „Květnovou revoluci a osvobození naší vlasti Rudou armádou“, které znamenalo nástup socialismu, označil za důležitý vývojový předěl (s. 124). [3]Většina slov a spojení v článku uvedených, jako úderník, zlepšovatel, socialistické soutěžení, národní výbor, kádrovat, svazák, boj za mír, pětiletka, nadplán, vesnický boháč, hrdina práce, masová politická práce aj., je spjata s tehdejší dobou a antikvována. To se týká i slova socialismus, jehož obsah se stal jednak neurčitým, jednak i hanlivým. Mnohá pojmenování věcné povahy ovšem zůstala.
Hodláme-li charakterizovat polistopadovou lexikální zásobu, doporučuje se vyjít ze slov společensky klíčových. Jsou to slova-pojmy demokracie a svoboda a na ně se váží slova další. Slovo demokracie, stojící v opozici proti slovu totalita, nabylo, stejně jako mnohá jiná, díky svobodným volbám svého vlastního významu bez kamufláže a sofistického zamlžování. Tzv. lidová demokracie byla ve své podstatě formou diktatury proletariátu za monopolního vedení hegemonistické KSČ v době tzv. třídního boje. Pojem lid, údajně blízký pojmu tzv. pracující třída, se až příliš stával synonymem pojmu manipulovaná masa a nabýval různého využití podle potřeb manipulátorů, tzv. avantgardy. Jakmile se jeho nositelé znelíbili nebo projevili neposlušnost, stal se lid reakčním. Slovo proletář pozbylo smyslu. Někdejší příslušník revoluční pracující třídy, který mohl být v době krize kapitalistou, továrníkem ap. vyhozen na dlažbu a který se stal pro stranu prostředkem k dobytí moci násilím, povýšil na příslušníka vládnoucí třídy s právem na práci od planého funkcionaření, tj. nicnedělání, až po otročinu, provinil-li se. Tímto slovem mohli být spíše označováni lidé vědomě postihovaní režimem, např. vězňové propuštění bez prostředků k životu. Docházelo k petrifikaci zastaralých slovních forem a k jejich desémantizaci. Vlivem bezduchého školení, kdy vesměs už nemyslící a papouškující školitelé se snažili přivést k nemyšlení a papouškování dosud myslící školené, docházelo k zamořování projevů umrtvujícími stereotypy typu strana a vláda, reálný socialismus, demokratický centralismus, proletářský internacionalismus a socialistické vlastenectví, bratrská pomoc, tj. okupace, studená válka, třídně rozdělený svět, profesionální revolucionář, čelem k masám, po stranické linii atd.
Systém, který omezoval lidská práva jednotlivců a bránil jim v přístupu k informacím, nemohl při dnešních technických možnostech a požadavcích na svobodu a kulturu, kvalitu a etiku života obstát, byl tedy zcela logicky a zákonitě nahrazen. O tom svědčí řada slov označujících procesy ‚zbavení (se) něčeho, odstranění‘ a tvořených pomocí latinské předpony de-, popř. českého od-: debolševizace, deeta[4]tizace podniků vedle odstátnění, odstátnit, deideologizace, demonopolizovat, demonopolizace ekonomiky, destabilizace situace, destabilizovat zemi, devalvace, i přeneseně devalvace hodnot, devastace lesů, lidí, devastovat krajinu, detoxikace půdy, dekontaminovat ‚zbavit kontaminace, tj. zamoření‘ (např. zeminy škodlivými látkami); odbyrokratizovat centrální orgány, odsířit, odsiřovat spaliny, odtajnit archívy.
S touto kritičností je spjato v pozitivním ohledu úsilí o svobodu a práva a tyto pojmy i hodnoty jsou sankcionovány i v ústavní Listině základních práv a svobod. S tím pak souvisí i rozsáhlá aplikovaná oblast svobod, např. svobody podnikání, ale i liberalizace cen a řada dalších souvztažných pojmů, jako jsou zákon, odpovědnost a etika.[8] Společenská iniciativa není ovšem zcela vyvážena. V tomto ohledu je třeba, aby došlo k vzájemné, a to i zpětné vazbě mezi vedoucí politicko-kulturní vrstvou a lidovými vrstvami v městech i na venkově.
Lexikální podsystémy charakteristické pro porevoluční současnost se nevyznačují ani tak novostí forem lexémů jako změnou jejich významů a významových vztahů. Ukázali jsme to už dříve na příkladu slova demokracie a dalších. Ukazatelem nových tendencí jsou neologismy, a to lexikální, významové a stylistické. Nejde nám zde o slova periferní, jako jsou příležitostné situační okazionalismy, umělecké hapaxy ap. Nová slova a spojení slov, někdy s posunutým významem, jsou jednak cizího původu, jednak česká.
Přejatá slova jsou dokladem nové orientace naší národní společnosti na kulturní oblasti, kde je možno najít podporu pro pluralitní demokracii, pro federaci, popř. spolkový stát, pro tržní ekonomiku, ekologii a ochranu životního prostředí atd. Je to především oblast vyspělých západních států, jako USA, Anglie, Francie, Německo, Benelux, Itálie a Rakousko. Všechny tyto nové kontakty se odrážejí i v lexikální zásobě, aspoň té, která charakterizuje větší a určující část národního společenství.
Z nových slov cizího původu, která prošla publicistikou a překročila periférii systému, lze uvést slova z veřejného života, finančnictví a ekonomie, např. briefing (z angličtiny) ‚schůzka mluvčího vlády s novináři spojená se stručnými informacemi o politických aktualitách‘;[9] [5]sumit (z angličtiny, souvisí s lat. summus) ‚vrcholné setkání hlav států a diplomatů‘; disent řidší nové slovo charakteristické pro období 1968—89 ‚stav vyřazení ze společnosti; opozice k totalitnímu režimu‘;[10] frustrace (z lat.) ‚stav beznaděje, zklamání v očekávání něčeho pozitivního‘; granty, grantový systém (z angličtiny) ‚finanční podpora pro vyřešení výzkumného úkolu; stipendium‘; infrastruktura (z lat.) slovo užívané už v dřívějším systému ‚soubor ekonomických odvětví tvořících základ pro rozvoj ekonomiky, politiky a ideologie‘;[11] holdingová společnost (z angličtiny) ‚která finančně, např. vlastnictvím části akcií, kontroluje skupiny podniků téže povahy‘; leasingový pronájem (z angličtiny) ‚forma pronájmu, při němž nájemce postupně splácí pronajatý podnik, zboží aj.‘ (např. u nás forma multiservisu); management ‚způsob řízení podniku, manažerství‘ — český termín je zatížen i nepřípadnými asociacemi; sponzor (z latiny přes angličtinu) ‚kdo na základě dohody (zčásti) financuje jistou akci, např. sportovní‘ a odvozeniny sponzorství, sponzorovat;[12] broker (z angličtiny) řidč. ‚burzovní agent zprostředkovávající obchody‘; skinhead (z angličtiny tam snad přejato z indiánských jazyků) ‚příslušník mladých nespokojenců, projevující protispolečenský postoj různými vnějšími znaky, úpravou vlasů aj.‘; punk, punker, hovor. pankáč ‚povaleč, výtržník‘. V scénáři ekonomické reformy jsou ještě další slova, ale ta už mají vysloveně povahu termínů.[13] Z neekonomických termínů lze uvést dnes aktuální bifenyly a hydrokrak.[14] Naproti tomu slova z ruského prostředí, jako přestavba, glasnosť, ustoupila do pozadí, převládla pojmenování hospodářská reforma a veřejná informovanost.
Kromě uvedených přejímaných a přejatých slov je ještě řada odvozenin a složenin, např. azylant, migrant, avšak oficiálně uprchlík, též utečenec, eskalovat, legislativec, rekvalifikace, restrukturalizace, ob. hanl. vekslák,[15] estébák; kryptokomunismus, -komunista, makro-, mik[6]roekonomie, pragocentrismus. Z nových významů existujících lexémů lze uvést konverze (zbrojního průmyslu) ‚změna výroby vojenské na civilní‘, kótovat (cenné papíry) ‚označit, označovat jejich cenu‘, transformace (ekonomiky) ‚přeměna‘, transformační (zákon) ‚týkající se převodu státních podniků na soukromé, tzv. velké privatizace‘; slova iniciativa, nomenklatura, struktura označují i společenská hnutí a organizace a užívá se jich i v plurálu: občanské iniciativy,[16] staré nomenklatury, rozpadlé, staré struktury.
Je pochopitelné, že některá z uvedených přejímaných slov, užívá-li se jich mimo odborné vyjadřování v běžné komunikaci, připadají nezvyklá, módní a dokonce zbytečná, zvláště mají-li česká synonyma. Tu je však třeba uvážit i výhodnost tvoření jejich odvozenin a specifickou spojitelnost synonym, výhodnost jejich jednoznačnosti a vyloučení nevhodných asociací. Ovšem nevhodná je inflace cizích slov vyplívající ze špatné znalosti cizích jazyků i možností češtiny, z nedbalých překladů a ze snobismu.[17]
Kromě cizích a přejatých slov i slovních spojení lze ovšem uvést i nové jednotky české, převážně odvozeniny: bezrozporně, čerpadlář (vedle dřívějšího pumpař), nevyhraněnost, nezcizitelný, obchodovatelnost (deviz), přerozdělit, přezaměstnat, svodka (policejní), upřednostnit, obecně české nemakačenko (a nefachčenko). Obnovena byla slova z první republiky starosta, zastupitelstvo, radní, naopak krajské zřízení bylo zrušeno. V souvislosti s uprchlíky a utečenci bylo obnoveno i slovo bezdomovec, v ruském prostředí zkratkové označení bomž (tj. bez opredeljonnogo mesta žitel’stva). Dalšího významu nabyla slova přecenit, přeceňovat (zboží) ‚změnit jeho cenu‘ a vozíčkář (o invalidech).
I pro dnešní společnost jsou charakteristická některá slova už dříve přejatá a doložená, jako disident, charta, lustrace, populismus, pluralismus a pluralita, euforie. Některá z nich však rozšířila své významové užití, popř. změnila své konotace: disident z dříve hanlivého a knižního hodnocení nabylo příznaku kladného v souvislosti s odporem proti komunismu, slovo normalizátor se stalo hanlivým. Slova dříve zastaralá, jako privatizace, licitátor, nebo řidší, jako vydražitel, vydražovatel, se dnes stala běžnými, poslední tři v souvislosti s dražbou státních [7]podniků. K změnám pojmových systémů došlo kromě vlastní politické a politologické oblasti zvláště markantně v ekonomice. Ekonomickoideologické pojmy základna a nadstavba, stejně jako oblast výrazů spojená s direktivním plánováním, ustoupila tržní, obchodní a podnikatelské terminologii, přičemž se obnovují pojmenování známá z první republiky, týkající se např. akciových společností a dražebního řádu. Za vlivu všech těchto změn se přehodnotil i obsah důležitých pojmů politika a ekonomika (socialistická, státní → tržní, podnikatelská). Zajímavé by bylo sledovat přehodnocení pojmových systémů ve filozofii, kde jde za vlivu prací J. Patočky a V. Bělohradského jednak o deideologizaci, jednak o otevření oblasti duše a ducha, označované dříve paušálně za idealistickou a nevědeckou, jednak o hlubší diferenciaci řady pojmů, např. bytí — jsoucno, fenomén ontický — ontologický aj.
Svědectvím společenské i jazykové dynamičnosti jsou také změny jazykového užití slov, k nimž patří i metafory.[18] Zvláště v publicistice dnes sledujeme četné metaforické derivace, někdy významově zamlžující, vytvářející charakteristická dvojčlenná, někdy i rozvitá spojení slov, např. filozofie návrhu ‚smysl‘, filozofie dodávek ‚pojetí‘, filozofie podnikání; hydra přežívajícího systému; totální kolaps ekonomiky ‚zhroucení‘; spotřební koš; třítýdenní maratón sněmovny; volební orchestr; průtrž kritických připomínek; scénář hospodářské, ekonomické reformy; katastrofický scénář; škrtič reformy (spojení V. Havla); ropný šok, faul; kulatý stůl; mzdový výbuch; právní vakuum; volby — lakmusový papírek demokracie; něžná, sametová revoluce; patová situace konfliktu; ponorková nemoc; zmapovat majetek KSČ. Některé z těchto metafor se staly součástí běžného dorozumění, lexikalizovaly se: spotřební koš, scénář reformy, kulatý stůl (tu nejde nutně ani o tvar, ani o jediný stůl, nýbrž o zdůraznění, že spolu jednají a diskutují partneři stejné úrovně).
3. Důležitou dynamizující tendencí je deideologizace společenského života a s tím souvisící interpretace a hodnocení významů slov. Přestože se chápalo, že „jazyk jako společenský jev svého druhu není součástí ideologické nadstavby“,[19] že „je univerzální dorozumívací prostředek a má celospolečenskou a nadtřídní platnost“,[20] že jazykové [8]znaky mají přímý vztah k realitě,[21] žádalo se ve jménu marxistické teorie poznání a leninské teorie odrazu, aby „ideologické aspekty badatelské práce docházely náležitého uplatnění“.[22] Působil tu samozřejmě i vliv tehdy oficiální skupiny sovětských lingvistů. Tím se vytvářela představa o dvojí teorii poznání, marxistické, jakoby jedině vědecké, a nemarxistické, tedy nevědecké, a stavěla se umělá přehrada v lingvistice i mezi lingvisty. To se projevuje v slovnících češtiny třemi způsoby: Např. ve výkladech filozofických směrů vložením nadbytečného varovného diferenčního pseudosému, ideologického významového prvku ‚idealistický‘, popř. ‚buržoaznní‘: existencialismus, pozitivismus aj. ‚ideal. filoz. směr…‘; pragmatismus ‚burž. filoz. směr…‘; dále doplněním výkladu distancující vysvětlivkou ‚zvl. v kapit.‘ u slov obchodního podnikání a náboženských, např. u akciová společnost, konkurence 1., duše 2. (v náb. a ideal.); a konečně tím, že se vedle výkladu přístupného běžnému uživateli slovníku uvádí i výklad marxistický: u hesel čas, hmota, prostor.[23] Tento přístup vedl k závislosti lingvistických slovníků na slovnících encyklopedických, ideologicky bohatě dotovaných; v konkrétním případě SSČ šlo o Malý encyklopedický slovník A—Ž (Praha 1972). Zvláště se to projevuje na heslech ideologicky závažných, jako kapitál, kapitalismus, kapitalista, u nichž byl výklad formulován z pozic třídně marxistických: kapitalismus ‚společenskoekonomická formace založená na soukromém vlastnictví výr. prostředků a na vykořisťování námezdních sil‘. Týž postoj se uplatnil při výkladu slova únor 2. Únor, Vítězný ú. ‚vítězství čs. pracujících nad reakcí v únoru 1948‘. Nadto zde byl zbytečně vydělen význam, ač u spojení První máj stačil doklad.[24]
U lexémů uvedeného typu byla také bohatě a nadbytečně rozpracována polysémie, srov. čtyři významy slova komunismus a socialismus. U nich jsou výklady druhého a třetího významu zcela synonymní, což [9]svědčí o jejich významové vyprázdněnosti. Ideologický přístup při výstavbě polysémie objasňují např. G. A. Kalimova a N. G. Kolesnik:[25] Společnost vkládá do jistých slov různý ideologický obsah (ten však vždy vyžadoval nějaký „komisař“, J. F.). Polysémie má pak podle autorů tři typy: a) jeden ideologický význam kromě významů ideologicky neutrálních, např. slovo třída 1, strana 10; b) všechny významy polysémického lexému jsou ideologizovány, např. u dříve uvedených slov komunismus a socialismus; c) polysémie spojení slov z hlediska různých přístupů (viz dříve u spojení bratrská pomoc, lidová demokracie). Ideologie se projevuje též v pořadí významů, srov. rozdíl umístění ideologických významů u slova třída 1 proti správnému pořadí u strana 10. U slova třída měl být na prvním místě význam třetí a po něm čtvrtý: ‚školní ročník; jeho žáci‘; ‚školní místnost‘. Ideologickému prosovětskému pohledu pochopitelně vadila už v SSJČ i sibiřská anabáze našich legionářů, zaznamenaná jako doklad hesla anabáze v Příručním slovníku (srov. dále).[26]
Zpracování heslových slov a statí v našich slovnících si žádá objasnění. Když se dokončoval rukopis akademického Příručního slovníku jazyka českého (dále PS), bylo po únoru 1948 rozhodnuto, aby byl vypracován slovník středního typu. Stalo se tak mimo jiné za vlivu sovětské lexikografie a Ožegovova vnějškového rozlišení tří typů slovníku podle rozsahu.[27] Tento Slovník spisovného jazyka českého měl být původně třísvazkový.[28] K zjištění stanoviska veřejnosti byl r. 1953 nejdříve vydán Ukázkový sešit, v jehož Předmluvě se uvádí: „(Slovník) má odstranit tradici tam, kde brání vyjádření nové ideologie“ (s. 2).[29] Při předběžném interním zpracování ukázky heslových statí se stala zkušebním kamenem nového pojetí polysémická výstavba hesla pán, která pak přešla do 1. vydání SSJČ. V PS byl uveden výchozí význam ‚kdo něco n. někoho ovládá…‘, druhý význam se uvedl [10]takto: Pán … ‚nejvyšší bytost …, Bůh‘. V SSJČ byl první význam uveden jako čtvrtý, druhý až jako devátý a na prvním místě byl uveden význam ‚(za feudalismu) příslušník … šlechty …‘, na druhém místě význam ‚(v třídní společnosti vůbec) … zaměstnavatel‘, pátý význam ‚(v buržoazní společnosti) příslušník vyšší společenské vrstvy…‘. Došlo zde tedy k uplatnění třídně ideologického marxistického hlediska. Dokládají to i projevy stranických redaktorů, V. Křístka a F. Trávníčka. „Velkou předností SSJČ je důsledná marxistická orientace výkladů slovních významů.“[30] F. Trávníček ve svém zásadním referátě na bratislavské lexikografické konferenci plamenně promluvil o Významu Stalinových statí o jazyce pro slovnikářství a kritizoval některé výklady významů slov v PS, např.: „Výklady našich slovníků jsou objektivistické, nesprávné, protože nepostihují podstatu nadhodnoty, její souvislost s vykořisťovatelským kapitalistickým řádem“.[31] Nebo: „Objektivistické a kosmopolitické jsou výklady slova panevropeismus“ (s. 57). Nebo: „Ideologické zpracování slovníku je důležitá věc, je to politikum, jako vše, ale vlastně je to hledání a nalézání pravdy, a k tomu je jedinou metodou marxismus“ (s. 60). Jestliže byl pro F. Trávníčka, jak známo, význam slov, i citoslovcí, totožný s pojmem, který je odrazem podstatných rysů objektivní reality (s. 53n.), pak v něm, logicky vzato, neměly mít postojové a ideologické aspekty místo. Tlaky vyvolané v letech padesátých trvaly i nadále a jen tu a tam a v jednotlivých případech je bylo možné narušit, pokud to ten který autor riskoval a pokud mu to prošlo. Dokladem těchto tlaků je i skutečnost, že druhé vydání SSČ, plánované nakladatelstvím ČSAV r. 1982, bylo tehdejším vedoucím činitelem české lingvistiky pro způsob zpracování i z důvodů personálních zakázáno.
Deideologizace slovníků je tedy potřebná při pojetí výkladu významů i smyslu kontextových spojení jako metajazykových syntaktických formulací relevantních sémů, při určování pořadí významů podle jejich společenské závažnosti a jazykově významové motivovanosti, při uvádění příkladů užití a spojitelnosti i při stylistické charakteristice hesel, významů i dokladů. Přístup ke všem těmto aspektům lexikografické práce má být věcný, informativní a nestranický, pluralitní, jak to vyplývá i z uvedených příkladů v některých zahraničních slovnících. [11]Proč mluvíme o pluralitě a tím i o toleranci? Některá dříve klíčová slova, jako základna, nadstavba, třída atd., sice ztratila svou celospolečenskou hodnotu, ale zřejmě přetrvávají u dílčího společenského celku a leckde v zahraničí, a jsou tedy součástí současně užívaného jazyka. Není důvod, aby k nim současný slovník nepřihlížel, ale je třeba opatřit je charakteristikou „marxistické“ (marx.) na rozdíl od slov běžných, pokud není příslušná specifikace součástí výkladu. Žádá si to i vědecká přesnost lexikografické práce.
Nejen v lexikografii je potřebné vymezení rozsahu současného jazyka. Když se začátkem třicátých let přistupovalo k práci na PS, považoval se za současný jazyk z období „asi posledních šedesáti let, tedy zhruba od roku 1880“[32] a kromě toho se přihlíželo i k dokladům z klasiků od Čelakovského, Máchy atd. Ovšem v době dokončení slovníku se toto období prodloužilo na tři čtvrtě století. Vzhledem k dříve uvedené návaznosti na období první republiky a k šestiletému válečnému meziobdobí, kdy byl život národní společnosti umrtven a jazyk zvláště publicistiky zaplaven germanismy, domníváme se, že je vhodné považovat za jazykově současné období od dvacátých let, v nichž vznikla významná díla beletristická, došlo k vybudování české terminologie a k ustavení odborného i publicistického stylu. Mezipředěly tvoří rok 1945, spojený s nástupem socialismu, rok 1968 s protikladem na jedné straně antihumánního a antičeského marxistického tzv. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti a na straně druhé Charty 77 a samozřejmě rok 1989, který otevřel současně prožívané období našeho demokratického národního života.
[1] Srov. L. Vaculík, Naše výročí pro Holanďany, Literární noviny 1, č. 33, 15. 11. 1990, s. 1a.
[2] A. Jedlička, Basic Types of Norm in Language Communication, sb. Leader in Czech Sociolinguistics, vyd. J. Chloupek, J. Nekvapil, Praha 1986, s. 57—82.
[3] Srov. k tomu slova B. Russella: Na větě je pozoruhodné, že můžeme porozumět tomu, co vyjadřuje, známe-li význam jejích slov a syntaktická pravidla. Inquiry into Meaning and Truth, 1940.
[4] Georges Matoré, La méthode en lexicologie, Paris 1953.
[5] Systémové pojetí lexikální zásoby bylo naznačeno už v Tezích Pražského lingvistického kroužku r. 1929, materiálově prokázala existenci polí r. 1931 práce J. Triera a dalších badatelů. Sociální závažnost polí zdůraznili též američtí antropologové W. H. Goodenough, E. G. Lounsbury a H. C. Conklin.
[6] J. Anděl, Kulturní levice a české moderní dějiny, Literární noviny, č. 33, 1990, s. 3d, poukázal na různá pojmosloví, vytvořená v době první republiky masarykovskou generací K. Čapka a marxistickou generací K. Teigeho. — Situace však byla ještě složitější.
[8] Uvedení etických norem do praxe je dosud spíš ideálem našeho rušného života. Za marxismu byl pojem etika zcela znevážen: etické bylo to, co sloužilo straně v jejích četných „dialektických zvratech“.
[9] Nejde tedy o běžnou tiskovou konferenci, srov. i NŘ 73, 1990, s. 219.
[10] Doklady se objevují v tisku, např. „to, co se nazývalo disentem nebo opozicí“, V. Havel, Lidové noviny 20. 10. 1990.
[11] Grand Larousse de la langue française 4, 1975, s. 2697a označuje slovo v tomto významu jako marxistický termín.
[12] Srov. i NŘ 74, 1991, s. 52n.
[13] Srov. Malý slovníček reformy, Lidové noviny 2. 10. 1990, s. 9.
[14] První slovo má dvě části přejaté z latiny a řečtiny a označuje ‚aromatický uhlovodík obsažený v dehtu, škodlivý zdraví‘; druhé má též dvě části přejaté z řečtiny a angličtiny a znamená ‚přístroj k štěpení uhlovodíků za přítomnosti vodíku (vyrábějící benzín)‘.
[15] Srov. i NŘ 73, 1990, s. 107.
[16] Srov. i NŘ 73, 1990, s. 164.
[17] Srov. E. Janovcová, Sdělovací prostředky a čeština. Literární noviny 3. 1. 1991, s. 6.
[18] Srov. J. A. Fishman, The Sociology of Language, Language in Sociocultural Change, Stanford Univ. 1972, s. 1—15.
[19] Srov. M. Dokulil v práci cit. v pozn. 7, s. 121.
[20] K. Horálek v referátě s J. Horeckým, Dnešní situace a úkoly naší jazykovědy, sb. O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974, s. 15.
[21] B. Havránek, dílo cit. v pozn. 20, s. 19.
[22] D. cit. v pozn. 20, s. 33.
[23] Doklady se uvádějí ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (dále SSČ), Praha 1978, a veskrze mají oporu v Slovníku spisovného jazyka českého (dále SSJČ), Praha 1960—1971.
[24] Srov. naproti tomu věcný a objektivní přístup např. v šestisvazkovém Dudenovi, Mannheim 1976—1981: Kapital ‚všechny peněžní a věcné hodnoty užívané při výrobě, přinášející zisk‘. U slova Tag ve významu ‚24 hodin‘ se uvádí pododdíl ‚památný den‘ s doklady Den německé jednoty SRN i Den republiky DDR.
[25] O principach sostavlenija slovnika slovarja obščestvenno-političeskoj leksiki narodov SSSR, sb. Principy i metody sociolingvističeskich issledovanij, Moskva 1989, s. 111—123.
[26] O výrazech užívaných v čs. vojenském odboji, zvláště zahraničním, srov. I. Němec, Historie mateřského jazyka a národní sebevědomí, SaS 51, 1990, s. 180n.
[27] K tomu kriticky J. Filipec, Tipologija na rečnici i văprosăt za săvremennite tipove řečnici, Bălgarski ezik 38, 1988, s. 289—294. Ožegovova stať byla u nás otištěna v 2. sv. Sovětské vědy-jazykovědy 1952.
[28] M. Helcl, Nový slovník spisovné češtiny, NŘ 41, 1958, s. 45—48.
[29] Ukázkový sešit Slovníku současného spisovného jazyka českého, red. M. Helcl, J. Štindlová, J. Zima za vedení akad. B. Havránka, Praha 1953. Srov. též M. Helcl, Příprava nového slovníku současného spisovného jazyka, NŘ 36, 1953, s. 309—311.
[30] V. Křístek, Slovník spisovného jazyka českého, NŘ 54, 1971, s. 233—239; cit. s. 237.
[31] Lexikografický sborník, Bratislava, red. Š. Peciar, 1953, s. 51—62.
[32] Příruční slovník jazyka českého 1, Praha 1935—37, s. VIII.
Naše řeč, volume 75 (1992), issue 1, pp. 1-11
Previous Růžena Buchtelová: Joule
Next Miloslava Knappová: Přechylování příjmení jako problém kodifikační a legislativní (návrh doplňkové kodifikační úpravy)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1