Časopis Naše řeč
en cz

O plzeňském „zpívání“

Stanislav Petřík

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Domažlice

Z Domažlic, kde intonace »plzeňská« má stejný tvar, jsem si zaznamenal jen tento případ: Venco ti se učíš pradlenóu a to to máš tedi dobrí (kluk posměšně na druhého který nese koš s prádlem; dvakrát zpěvavá melodie).

Vedle tohoto tvaru má plzeňsko-domažlická oznamovací věta i tvar středočeský, jak jsme z příkladů výše uvedených už viděli. Srov. ještě: já si viďim vlasi diš se češu (děvče). — Pánové uš toho mam dost nechte mňe bejt! (muž, předstíraje hněv). — to bilo viďet podle jeho chování že jo (muž, živě); slabiky cho a že měly silný přízvuk a vysoký tón. — Tuhle máš Hanáka (obchod) a tuhle sou naši (mladík, jinak po plzeňsku »zpívající«, živě líčí místo požáru). — Diš je mlha tak cejtíš slat to je ďesňe fajn (týž). — Jak mňe svinski voholil chlap! (týž, živě).

Někdy je »plzeňská« melodie přerušena stoupnutím tónu po slabice přízvučné: A jó tam pod mostém (muž, dost živě): větný přízvuk na předložce, slabika za ní měla stoupnutí, poslední slabika měla na začátku rovný tón, potom klesnutí (nepoznamenal jsem si, zdali bylo na slově tam stoupnutí). — Gdibis vipil mázdru s piva tak si na prkňé (muž): na slově si stoupnutí, větný přízvuk na předložce, slabika prk má stoupnutí, ňé mělo tvar jako výše slabika stém. Mňe to připadá jako gdiš sem dostal žloutenicí (dělník): slabika stal má zvýšení, na slab. žlou je větný přízvuk, te má zvýšení, slabiky nicí měly rovný tón, o něco nižší než slab. te, a ke konci slabiky bylo klesnutí. — A jak si s ňim házeli! (hoch): na slabice ze stoupnutí, jinak tvar »plzeňský«. — Ťem Ňěmcom se to bude proťivovat (muž): stoupnutí na ťi, jinak »plzeňsky«. — Tak nehraješ! (hoch); na slab. hra stoupnutí, jinak zpěvavě.

[222]Někdy má slabika s větným přízvukem vysoký tón povahy vytýkací, slabiky následující pak rovný a na konci klesající: To neňi pravdá! (na slab. prav výška, na tón rovný a ke konci klesavý). — V takovýchto případech, pokud jsem slyšel, nebylo stoupnutí na slabice před větným přízvukem.

Rozkaz

Jen tadi heski počkéj! (děvče k dítěti, které chce odejít); tvar jako ve větách oznamovacích. — Jes richlejš prosim ťé (děvče k hochovi): celá věta měla vysoký tón, jen na konci slabiky bylo klesnutí. — A ti si sedňí (zpěv.) — sedňi si tí (zpěvavě, hoch v hádce s druhým). — Koukej mazát! (týž, v hádce). — Vedle tohoto tvaru má rozkaz i tvar »středočeský«, t. j. zpravidla klesavý tón od slabiky s větným přízvukem: F kočáru budeš! Budeš f kočáru (matka na dítě, předstírajíc přísnost): od slabiky ko, která měla vysoký tón, klesání. — Bude zase třeba zjistit, kdy je tu tvar »středočeský« a kdy »plzeňský«; možná, že tvar »středočeský« je výrazem energie.

Tedy na Plzeňsku a Domažlicku čeká na fonologa věty práce dost; bude třeba zjistit také, jak je »zpívání« rozšířeno. Podle svých zběžných pozorování mohu říci, že v Strakonicích a v Písku jsem je slyšel jen ojediněle a možná, že tak mluvily osoby odjinud. Je však též možné, že zpívání »plzeňské« tam je, ale jeho funkce jsou třeba silně omezeny, takže je zřídka slyšíme. Jinak, jak jsem se zmínil už výše, jsem v Plzni a Domažlicích slyšel snad všecky tvary středočeské. Tak na př. před pausou stoupá tón rovnoměrně od větného přízv. k pause, ale při živém líčení je tu »středočeské« stoupání po takovém přízvuku: Že jeli jednou autobusem || po tom mi ňic neňi (muž v Domažlicích, živě): na slabice to stoupnutí tónu. — Při silných citech nastává protahování koncové slabiky: Ďeléj! (= pospěš si, hoch netrpělivě). — Volání mívá stoupnutí po přízvuku jako ve středu Čech: Indijáne! (na slabice di vyšší tón; hoch v Plzni na druhého). — Laskavé vítání má též tvar u nás běžný: Máúctá! (číšník mile vítá známého hosta); obě slabiky mají rovný tón, první o malý interval vyšší než druhá. — Velmi často jsem tu slyšel melodii »odbývání« s rozmanitými funkcemi a s oběma jejími tvary. Tvar se stoupáním koncovým: Gdibi von si dal říct! (funkce kárací): na slově dal stoupnutí, na slově říct větný přízvuk, slabika říct měla na začátku dost nízký tón, ke konci stoupání. — S funkcí samozřejmosti: A. Tam bil smrát! [223]B. No gdiš se tam pekli kvasnice! (implikováno je: To je přece samozřejmé): na slabice li stoupnutí, na slab. kvas větný přízvuk, první dvě slabiky slova kvasnice měly hluboký rovný tón, ale na slabice ce tón už od začátku lehce stoupal. — »Odbývání« se stoupáním noty po větném přízvuku: Von na nás hází kameňí (děvče, žalobně): na slab. me stoupnutí proti hlubokému tónu nevole na ka. Sem patří ovšem i výše uvedené příklady, kde stoupnutí po přízvuku přerušuje melodii »zpěvavou«. — Pozoroval jsem u obou tvarů této melodie »odbývací« všecky její aktuální funkce: odbývání, kárání, lhostejnost, bagatelisování cizího mínění, odporování (nesouhlas s cizím míněním) i vážné upozorňování. Příkladů neuvádím, poněvadž v té věci je patrně úplná shoda se střední češtinou a o rozličných funkcích a tvarech »odbývací« melodie v středních Čechách promluvím jindy. I otázka má tu tvar jako v středních Čechách, totiž při klidné otázce stoupání tónu ke konci poslední slabiky věty, při vzrušené otázce buď vysoké stoupání koncové nebo stoupání tónu na předposlední slabice věty; nebo konečně tvar, který na Strakonicku má platnost otázky klidné: začátek poslední slabiky věty vysoko stoupne, a potom nota obloukovitě klesá. V středních Čechách má tento tvar platnost otázky vzrušené nebo silně »esteticky« (někdy až afektovaně) přibarvené, ale na Strakonicku je to zcela běžný typ otázkový: Mislíté? (žena klidně): slabika měla na začátku vysoké stoupnutí, ke konci této slabiky tón obloukem klesal (poslední slabika v otázce je tu zpravidla protažena). Podobně: Pudeš taki do ďivadlá? (děvče klidně): slabika dlá měla tvar jako výše slabika té. Pude vaše Máňa do ďivadla? (jiné děvče, tvar stejný). — Neňi to škandál? (žena klidně): na slab. dál melodie jako na slab. dla.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 9, s. 221-223

Předchozí Skloňování zájmena svůj

Následující Dr. Josef Šmahel: K staré hře v karty zvané flus

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1