Časopis Naše řeč
en cz

Několik poznámek o jazyce překladové prózy

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

Překladatel Jiří Pechar[1] cituje ve své knize Otázky literárního překladu (Praha 1986)[2] výrok sovětského badatele V. N. Komissarova (Slovo o perevode, Moskva 1973): „mnohá slova, slovní spojení a způsoby popisu situace jsou zpočátku charakteristické … pro jazyk překladů, a teprve potom část z nich proniká i do jazyka původních děl.“ Jak jsme se již zmínili v citované recenzi Pecharovy knihy, toto neobyčejně závažné tvrzení by bylo třeba, alespoň pokud jde o češtinu, teprve ověřit. Vyžadovalo by to ovšem obrovské množství práce excerpční, srovnávací i statistické.

V našem příspěvku se zaměříme na zhodnocení některých vybraných jazykových jevů prozaických děl přeložených z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny převážně v 80. letech našeho století.

Dříve než tyto jevy začneme hodnotit, je třeba, abychom se vyjádřili o tom, jakou úroveň přisuzujeme soudobým prozaickým překladům. Není přitom nutné, abychom se zde vyrovnávali byť jen z malé části s nepřeberným množstvím rozmanitých otázek teorie i praxe literárního překladu. K tomu existuje dostatek literatury a nám tu jde pouze o vybraná speciální fakta jazyková.

Můžeme tedy jen stručně konstatovat, že celkovou úroveň soudobých překladů umělecké prózy hodnotíme jako velmi dobrou, a to nikoli pouze na základě „znění“ jazyka překladu, ale i pokud jde o úroveň obsahové ekvivalence textových jednotek originálu a jeho překladu. Porovnáváním překladu s originálem přitom zjistíme, že překladatelé se drží, někdy až dosti úzkostlivě, dvou pevných zásad: nepřekládat doslovně a z množiny víceméně ekvivalentních výrazů překladového jazyka vybrat ten, který v daných souvislostech textových a obecně komunikačních působí nejlépe. Méně už přitom dbají na to, [216]aby zvolený výraz nejen dobře „zněl“ česky, ale aby také svým významem i stylovou hodnotou co nejvíce odpovídal výrazu originálu. Lze si ovšem těžko představit, že k tomuto maximalistickému požadavku bude mít překladatel někdy vytvořeny vhodné podmínky. A tak nezbývá než obdivovat důmyslnost, s níž se naši překladatelé vyhýbají všem nástrahám a záludnostem cizího jazyka a nacházejí v naší mateřštině často ty nejlepší ekvivalenty. I jen dva drobné a jednoduché příklady nám mohou ilustrovat výše řečené. Anglickou větu Here comes John lze do češtiny přeložit různým způsobem: Přichází (sem) Honza nebo Jde sem Honza či jen Honza jde, ale také Támhle jde Honza, jak zvolil překladatel; větu I would probably ignore you lze přeložit doslova jako Pravděpodobně bych tě (vás) ignoroval, ale také méně formálně jako Nejspíš bych tě neposlech, jak čteme v českém překladu.

Přesto se občas lze v překladové próze pozastavit nad tím či oním jazykovým výrazem, u nějž později při srovnání s originálem zjistíme, že velmi pravděpodobně tohoto výrazu překladatel použil pod vlivem originálu. Leckdy lze na ovlivnění originálem usuzovat i pouze na základě znalosti určité systémové vlastnosti cizího jazyka, aniž musíme brát k ruce originál (který někdy u nás nemá žádná knihovna a bylo by třeba zahraniční objednávky). Je přitom dosti pozoruhodné, že se toto ovlivnění originálem děje dvojím, a to protikladným způsobem. Jednak řekli bychom přímo, tak, že výraz originálu je „předlohou“ pro výraz překladu, např. angl. to face something (face znamená ‚tvář, obličej‘) se překládá jako čelit něčemu, přestože smysl tohoto výrazu se do daného kontextu nehodí (viz níže), jednak nepřímo, tak, že se překladatel dopouští jisté násilnosti na češtině paradoxně právě proto, že je poučen o jisté strukturní rozdílnosti jazyků a chce se vyhnout doslovnosti; např. každý, kdo umí trochu německy, ví, že němčina užívá závazně podmětového osobního zájmena i tam, kde čeština zpravidla tento podmět nevyjadřuje, např. Ich sagte ihm… / Řekl jsem mu… (Na rozdíl od němčiny pouze za jistých komunikativních podmínek říkáme i v češtině já jsem mu řekl…). Může pak dojít k tomu, že se německé věty typu Der Zug kam an und sie lachte auf překládají Vlak přijel a zasmála se, což zní spíše nepřirozeně, zatímco věta se zájmenem ona, doslovně odpovídající větě německé, tak nepřirozeně nezní: Vlak přijel a ona se zasmála.

Nejvíce různých jazykových zvláštností a někdy i nedostatků jsme nalezli (z velmi omezeného množství přeložených anglických próz) [217]v románu B. Gordonové Tančím tak rychle, jak dokážu,[3] menší množství takových, zato někdy dosti pozoruhodných jevů jsme shledali v novém překladu románu H. Bölla A neřekl jediné slovo. Z jiných děl máme doklady pouze sporadické.

Pokud jde o význam slova, jedno z největších nebezpečí pro ekvivalentnost překladu, kterým musí překladatel čelit, jsou lexikalizované metafory. Neznáme-li jazyk originálu i jazyk, do nějž překládáme, opravu dokonale, což bude asi spíše výjimečné i u překladatelů, může se nám stát, že budeme pokládat lexikalizovanou metaforu za metaforu původní, originální a neotřelou, jak se to stalo i překladatelce románu B. Gordonové, kde v českém překladu nalézáme: Seděla jsem tam po Jimově odchodu sama, dívala jsem se na ten unavený, otlučený nábytek a na ty šmouhatě zelené stěny. Avšak v anglických výkladových slovnících nalézáme u adjektiva tired, jehož základní význam zcela odpovídá českému unavený, i další významy, odpovídající významům českých adjektiv opotřebovaný, obnošený, vyčpělý apod., např. a tired old car („unavené“ staré auto). Z hlediska češtiny samé ovšem nelze pokládat metaforu unavený nábytek za vadný výraz. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z metafor, které se později lexikalizovaly, se do češtiny dostalo z překladové literatury.[4] Podobnou konfrontaci anglického úzu s českou zvláštností jsme nalezli ještě v překladu Hellera: Ralph zněl zklamaně; To je pravda, řekl Ralph a zněl udiveně. V češtině sice obvykle říkáme či píšeme dopis, smlouva, název, slova zní tak a tak či v hlase mu zněla úzkost, avšak na rozdíl od angličtiny není v češtině běžné říkat, že někdo zní či zněl tak a tak; takže např. anglické větě He sounded a little discouraged by v češtině normálně odpovídala např. věta Z hlasu mu zaznívaly obavy či Z jeho hlasu bylo slyšet obavy, popř. i Hovořil (působil) trochu nejistě apod. Vlivem jisté zdánlivé funkční obdoby sta[218]vebně podobných výrazů v různých jazycích může dojít ke značnému posunu ve významu slova: angl. to face something v jednom ze svých významů odpovídá českému ‚postavit (stavět) se něčemu tváří v tvář‘, což lze explicitněji formulovat jako ‚vzít něco na vědomí a jednat podle toho, i když by to člověk raději na vědomí nebral‘ (podle anglického výkladového slovníku); čteme-li v českém překladu Gordonové Proč nedokážeš čelit realitě?, může se na první pohled zdát, že je tu vše zcela v pořádku. Avšak uvážíme-li, že čelit znamená ‚stavět se na odpor, vzdorovat‘ (např. čelit nebezpečí, nepříteli), a vyplývá-li z kontextu díla a koneckonců i z obsahu věty samé, že jde nikoli o vzdorování, nýbrž zcela naopak právě o respektování reality, lze předpokládat, že překladatelka zvolila výraz čelit (něčemu) pod vlivem angl. to face, které se na první pohled může jevit jako jeho obdoba (čelit souvisí s čelo a face je v angl. také ‚tvář, obličej‘).

Jednou z výrazně dynamických oblastí jazyka, v níž dochází soustavně a poměrně velmi rychle k mnohým změnám, a to jak k pozitivnímu dotváření, tak i ke spíše nežádoucímu narušování existujících jazykových norem, je oblast slovesných vazeb.[5] Opět musíme zdůraznit, že by bylo velmi zajímavé zjišťovat, dochází-li ke změnám v soustavě slovesných vazeb v próze překladové častěji než v dílech původních.

U několika našich dokladů vazeb, které nejsou zachyceny ani ve Slovníku spisovného jazyka českého, ani nejsou zakotveny ve vědomí autora tohoto příspěvku, jde spíše o pozitivní doplnění existující soustavy noremních vazeb než o narušení existujících vazebných norem. V nejstarším překladu, z nějž máme doklady, v románu F. M. Dostojevského Idiot, jsme zaznamenali: Když jsem mu namítl, že je přece lhostejné, zda… (Idiot, 336); jde tu zřejmě o vliv originálu, v němž čteme: Kogda ja zametil jemu… Sloveso namítnout v češtině s dativem adresáta (někomu) obvykle neužíváme, ten se vyrozumívá implicite, např. Namítl jsem, že máme málo času.[6] Jiný příklad: vrátila [219]jsem se zpátky do haly, tak dusné kouřem (Gordonová, 199); v angličtině je heavy, thick with something (moisture, smoke); v češtině je však vazba dusný něčím dosti neobvyklá. U dalších dokladů nedovedeme usoudit na anglický ekvivalent (originál jsme neměli k dispozici): zahrnovala ctižádost vaší matky pro vás i manželství a rodinu? (Gordonová, 192); A bude to ještě víc pokořující, protože … uvidí, že jsem ponížena k životu v ústavu pro choromyslné (Gordonová, 160); byla jsem plná naděje do budoucnosti (Gordonová, 211); Další zkoumání, nekonečný výslech o všem, co jsem udělala (Gordonová, 210).

Velmi citlivým jazykovým jevem je slovosled. Ten je ve větě často podmiňován jejím aktuálním členěním na komunikativní východisko výpovědi, její téma a jádro sdělení. Jazyky se tu liší jak ve věcech zásadních, tak v rozmanitých detailech, z nichž mnohé mohou při překladu činit potíže, anebo (což je horší) mohou překladatele ovlivňovat mimovolně. Při překládání z angličtiny by bylo třeba mít stále na paměti, že v angličtině je s ohledem na gramatická pravidla výstavby věty východisko výpovědi často umísťováno závazně až na konec věty, zatímco v češtině tomu tak bývá jen za jistých komunikativních a jiných podmínek.[7] Slovosled s východiskem umístěným na konci věty je v češtině vždy více či méně příznakový, a někdy až nevhodný. V následujících větách je ještě přijatelný: Nechtěla byste se něčeho napít dnes večer? (Gordonová, 317); … to všechno by bylo velice důležité pro můj život (Gordonová, 330); Barbaro, nezůstávej sama v tomhle bytě (Gordonová, 277); Pracovala jste tak těžce tady (Gordonová, 307); v těchto větách je třeba jejich hlavní přízvuk (důraz) umístit na slova napít, důležité, sama, těžce; tím se v mluvené řeči signalizuje, že koncový větný člen je východisko, nikoli jádro sdělení. Aktuální členění, které pro uvedené věty předpokládáme, vyplývá z širšího kontextu díla (který zde pro stručnost neuvádíme) a někdy i ze smyslu věty samé. V jiných případech je umístění východiska na konci věty v češtině nevhodné, buď vzhledem k nepřirozenému kontrastu mezi zdůrazněným jádrem výpovědi a koncovým východiskem, anebo s ohledem na velkou míru významové neurčitosti aktuálního členění způsobené nepřítomností intonace v psaném textu:

Už jsem se neodvažovala vyjít z bytu, myslela jsem, že bych ne[220]ovládla své tělo na ulici (Gordonová, 75; zde je zřejmé, že místní určení na ulici není jádrem sdělení; avšak pak je třeba větu pronést s důrazem na slově tělo anebo na slově neovládla, což by obojí působilo dosti nepřirozeně); Dvě věci vypadají vždycky líp ve filmu, Melindo. Blázince a války (Gordonová, 317; z širšího kontextu zde plyne, že okolnostní určení (ve filmu) je tu východisko, nikoli jádro sdělení; avšak smysl věty poskytuje dobře možnost pochopit koncový větný člen jako jádro, a takový slovosled proto není vhodný); Mám nového přítele. Jmenuje se Jim a strávili jsme vánoce spolu (Gordonová, 279; má jít zjevně o smysl vyjádřitelný neutrálně jako strávili jsme spolu vánoce, s větným přízvukem na slově vánoce).

Zajímavý je soubor jevů spočívajících v tom, že význam slova je vázán na jisté významové vztahy v rámci jistého lexikálního okolí, jistého typu výpovědi, popř. i na významové vztahy mezivýpovědní. Mohli bychom hovořit o jevech lexikálně-syntaktických. Podívejme se na následující textový úryvek: Večeřeli jsme v sobotu večer u krbu, když najednou vstal a řekl: „Já teď jdu spát, Barbaro.“ (Gordonová, 341). Užití časového příslovce teď je tu neobvyklé, neboť zpravidla nám v češtině stačí tvar přítomného času slovesa: Jdu spát či Já (už) jdu spát apod. Užití časového příslovce teď má však přesto někdy v podobných výpovědích své oprávnění; avšak pouze tehdy, zdůrazňujeme-li, že právě v tuto chvíli uděláme (budeme dělat) to a to a ne něco jiného, vyzdvihujeme-li činnost, která právě nastává či nastane z nějaké řady či posloupnosti činností, např. Já teď musím odejít, tak prosím tě, kdyby mě někdo sháněl…; já teď už musím jít spát, povíme si to ráno apod. V angličtině se ovšem odpovídajícího now užívá poněkud šíře než českého teď, a věty typu I am going home now se užívají běžně tam, kde česky obvykle říkáme buď jen Jdu domů, nebo Já už jdu domů (zpravidla ovšem s krátkým koncovým u, tedy domu).[8] V následujícím úryvku z Bölla zase upoutá zvláštně užité adverbium taky: brzy jsme se vzali a ona se musela místa vzdát, když poprvé otěhotněla. Potom přišla taky válka, narodilo se nám první dítě… (Böll, 77). Je zřejmé, že zde výrazu taky není užito v tom smyslu, v němž ho užijeme např. ve větě Přišla taky Eva; méně zjevný už je pozitivní smysl tohoto výrazu, který zde má zřejmě [221]znamenat tolik co ‚a ještě k tomu‘, ‚(a ještě) ke všemu‘, ‚a navíc‘; snad nejvhodnější by tu však bylo napsat: A do toho (ještě) přišla válka, …; v německém originále ovšem čteme podle očekávání Dann kam auch der Krieg. V dalším našem vybraném příkladu je nevhodně užito adverbia zde ve spojení s ukazovacím zájmenem to: Jmenuji se Allen Strand, řekl. To zde je má žena Leslie (I. Shaw, 25). V češtině sice běžně říkáme To je Karel, avšak nikoli To zde je Karel; výraz to zde poukazující na člověka zní v češtině poněkud komicky, asi jako bychom řekli Tohle, tahle věc tady je Karel.

Vliv originálu může také způsobit, že významy slov či vět v rámci výpovědi si protiřečí nebo že pro jistý významový vztah mezi větami není opodstatnění. Rozpor je např. mezi slovy znenáhla (tj. pozvolna, postupně) a naráz v následující větě: Ale znenáhla si téměř naráz uvědomili, že… (Dostojevskij, 151). Jde tu o vliv originálu, v němž stojí: No malo-pomalu vsem počti razom predstavilas’ ideja… Ale tu má jít asi o tento smysl: Ale zanedlouho si všichni téměř zároveň uvědomili… Rozporná je i tato výpověď: Strand na tu otázku čekal, ačkoli doufal, že se Babcock nezeptá. (I. Shaw, 252). Může být sice smysluplné konstatovat, že jsme na někoho čekali (třeba proto, že jsme to dostali za úkol), a přitom jsme si přáli, aby dotyčný nepřišel. Avšak čekáme-li na otázku (tj. až někdo vysloví (jistou) otázku), sotva může jít o to, že bychom to činili z nějaké povinnosti a přitom si nepřáli, aby tato otázka byla vyslovena. Zcela jinak je tomu ovšem s tvarově i významově velmi příbuzným slovesem očekávat (něco), neboť toto sloveso znamená také ‚předpokládat něco a být na to připraven‘; můžeme pak říci, že jsme očekávali nějakou otázku, reakci, událost a přitom jsme doufali, že otázka nebude vyslovena, reakce se nedostaví a událost nenastane. V následujícím souvětí ze Saint-Exupéryho nerozumíme spojce ale: Pláně se rozzářily, ale jejich záře nepotuchala. Čekali bychom tu spíše spojku a. Ve francouzském originálu je tu ovšem spojka mais: Les plaines devenaient lumineuses, mais d’une inusable lumière. Ta však tu má patrně funkci zdůrazňující částice a celá věta má asi tento smysl: Pláně se rozzářily vskutku nezničitelným světlem.

V novém překladu románu H. Bölla A neřekl jediné slovo od A. Siebenscheinové jsme se setkali s četnými velmi neobvyklými a „divně“ znějícími koordinacemi vět pomocí spojky a:

Venku bylo chladno a vyhrnul jsem si límec svého pláště (41); Zdálo se, že váhá, a navěděla jsem, co mám dělat (65); Podala mi skle[222]nici, a vypil jsem ji do dna (110); Vešla do Zelené ulice, šla velmi rychle, a měl jsem strach, když… (127); jeden doklad máme od I. Shawa: Nikdy v životě se necítil tak unavený a polykal vodu (123).

Pokud se v češtině v podobných případech, tj. kdy klademe vedle sebe ne zcela paralelní a kongruentní situace, rozhodneme pro koordinaci spojkou a, užijeme obvykle osobního zájmena a často též vynecháme tvar pomocného slovesa, např. Dívali jsme se jeden druhému do tváře, a já žasl, jak se proměňuje (I. Klíma, Láska a smetí, Čs. spisovatel 1990, s. 33). Na druhé straně v umělecké próze může leccos, co je v neutrální řeči neobvyklé, působit jako více či méně výrazná literární stylizace, a mohou tak působit i koordinace výše doložené.

Jednou z neobyčejně pozoruhodných vlastností jazyka, jíž se jednotlivé jazyky projevují velmi rozdílně, je existence různých způsobů a možností implicitního vyjadřování sdělovaných obsahů. Uveďme si pro ilustraci jednoduchý příklad. Věta Karel šel otevřít zpravidla vyjadřuje (a mimo kontext a situaci může pouze znamenat) tolik co ‚Karel šel otevřít dveře‘; mluvíme-li o dveřích, je přitom obvyklejší, a v jistých situacích patrně i noremní, tento objekt ve větě slovně nevyjadřovat. Avšak v angličtině je tomu právě naopak: slovně vyjádřit objekt dveře je ve větě závazné; tedy např. českou větu Jdi otevřít vyjádříme anglicky Go and open the door; a tuto anglickou větu tedy obvykle do češtiny přeložíme Jdi otevřít, i když věta Jdi otevřít dveře je plně přijatelná. Podobně je tomu i se slovesy zavřít, zamknout, odemknout, (za)klepat. Čteme-li pak v překladu anglického díla tato slovesa často ve větách, v nichž je objekt dveře slovně vyjádřen, lze opět usuzovat na vliv originálu:

Vytáhl velký svazek klíčů připevněný ke svému opasku a otevřel dveře (Gordonová, 260); Odemkla jsem dveře a vešla jsem do svého bytu (Gordonová, 262); Můžu si zamknout dveře. Nikdo mi sem nevrazí (Gordonová, 263); Zaklepal na dveře, a když jsem otevřela, … (Gordonová, 273).

Také slovesa zhasnout užíváme většinou bez slovně vyjádřeného objektu, ve významu ‚zhasnout světlo‘. I když věta Mám zhasnout světlo? (Böll, 105) nezní snad nadmíru neobvykle, bylo by třeba si uvědomit, že německý výraz das Licht ausknipsen je běžným výrazem pro činnost, kterou v češtině běžně vyjadřujeme slovesem zhasnout, aniž ho doplňujeme slovem světlo.

Patrně častěji však dochází k jevu opačnému: český výraz v překladové próze je formálně neúplný, zvláštní nebo nesrozumitelný vli[223]vem v češtině neobvyklého způsobu implicitního vyjadřování cizího jazyka. Uvedeme několik dokladů:

„Nespěchej s tím“, řekl jsem, „přinesu něco k jídlu a zavolám. Chceš taky něco pít?“ (Böll, 101).

Z širšího kontextu Böllova románu vyplyne, že osoba, která sděluje jiné osobě, že zavolá, chce říci, že zavolá komusi jinému, nikoli osobě, k níž hovoří. V češtině však v takových případech, kdy např. někoho žádáme, zda můžeme použít jeho telefonu, užíváme závazně, noremně sloveso zavolat se zvratným si; tedy např. Můžu si zavolat? Totéž platí i o případech, kdy někomu sdělujeme, že chceme (budeme) (někomu, komusi) telefonovat, např. Musím si ještě zavolat, počkej chvíli apod. Samotného slovesa zavolat užíváme naopak tehdy, sdělujeme-li někomu, že zatelefonujeme jemu samému, např. Tak já jdu a večer ještě zavolám (rozumí se zavolám ti). V němčině se ovšem užívá slovesa anrufen bez slovně vyjádřeného objektu v obou významech; Ich rufe an může tedy znamenat buď Zavolám, nebo Zavolám si. V překladu Böllova románu by tedy mělo stát „přinesu něco k jídlu a zavolám si“. Srov. Slíbil jsem, že ještě zavolám a zavěsil jsem (I. Klíma, Láska a smetí, 227; rozumí se Slíbil jsem mu, že mu ještě zavolám…).

Když jsem se sbírala k odchodu, požádal mě, aby Steve dal dohromady pěknou montáž z mých filmů, pogratuloval mi k ceně … a uzavřel dalšími vlídnými slovy o Jean (Gordonová, 54).

Sloveso uzavřít (na rozdíl od angl. close) ve smyslu ‚ukončit‘ užíváme zpravidla s příslušným objektovým doplněním, např. Diskusi, slavnost jsme uzavřeli… V překladu by tedy muselo být buď např. … a vše (svůj projev apod.) uzavřel…, anebo by bylo třeba užít jiného slovesa (např. skončit, které nutně nevyžaduje doplnění objektem, srov. např. Už jsi skončil?).

Milý kníže, předně se na mne nezlob, a jestli jsem ti v něčem ublížil, zapomeň (Dostojevskij).

Sloveso zapomenout ve významu předpokládajícím doplnění na něco (zapomenout na něco) se zpravidla neužívá bez tohoto doplnění; užijeme-li přesto výrazu Zapomeň, myslíme tím obvykle tolik co ‚Zapomeň na mě‘, popř. ‚Zapomeň na vše‘ (co bylo, co se stalo, co jsme prožili apod.). Avšak má-li jít o poukaz k tomu, o čem jsme se právě zmínili, o čem byla právě řeč apod., říkáme zpravidla Zapomeň na to, nikoli pouze Zapomeň; např. Prosím tě, nemluv už o tom, já jsem to rád udělal, zapomeň na to. Víme-li, že v ruštině je mnohem běžnější než v češtině nepoužívat odkazovacích zájmen, budeme pak vždy [224]v každém konkrétním případě zvažovat shody a rozdíly v úzu obou jazyků.

V závěru našeho přehledu zvláštností jazyka překladové prózy se zmíníme ještě o jedné důležité a závažné vlastnosti jazyka, která může také snadno překladatele i čtenáře překladu zavést na scestí. Touto vlastností je stylová hodnota slova. Např. českému slovesu chlastat, které je výrazem značně hrubé mluvy, v podstatě odpovídá německé sloveso saufen, až na to, že německé saufen není vždy výrazem tak hrubým jako české chlastat, a ve významu ‚pravidelně pít alkoholické nápoje‘ je dokonce téměř neutrální, resp. pouze hovorové, ne však hrubé; dokonce zřejmě platí paralela mezi českým on pije a německým er säuft. V českém překladu Böllova románu je nápadné, že v neutrálním, spíše jemném stylu díla je užito v promluvě nikoli hrubé značně vulgárního slovesa chlastat: Ne, nedostali jsme byt, protože chlastáš. … V podstatě to máš docela pohodlné, … chlastáš, když máš chuť, chodíš si po hřbitovech, když po mně zatoužíš, stačí jen zavolat… (Böll, 105). Také výraz der Blöde nemůžeme vždy překládat jako blbeček, neboť v češtině je to výraz hrubý a silně znevažující, kdežto německé der Blöde je také spíše neutrálním výrazem pro slabomyslného: byl jsem v kostele tři minuty, klečela tam s tím blbečkem a kněz jim oběma požehnal. Český čtenář by mohl nabýt dojmu, že vypravěč onomu slabomyslnému bratrovi zmíněné dívky nadává, ale obsah celého díla nasvědčuje tomu, že o nadávání tu rozhodně nejde.

V našem článku jsme mimo jiné podali několik drobných svědectví o tom, že i při dobrém ovládání cizího jazyka může při jeho užívání v komunikaci docházet k mnohem větším a mnohem četnějším nedorozuměním, než jsou ta, k nimž dochází při dorozumívání se jazykem mateřským.


[1] Jiří Pechar se věnoval také teoreticky otázkám konfrontačním; je např. autorem kvalitní studie o nominálních konstrukcích ve francouzštině a jim odpovídajících výrazech v češtině — viz J. Pechar, Nominální vazby v umělecké próze, Philologica Pragensia 7, 1964, s. 300—311.

[2] Srov. F. Štícha, Nová monografie o literárním překladu, NŘ 71, 1988, s. 143—5.

[3] Doklady máme z těchto próz: B. Gordonová, Tančím tak rychle, jak dokážu, Praha 1985; J. Heller, Gold za všechny peníze, Praha 1983; I. Shaw, Chléb na vodách, Praha 1985; Ph. Roth, Elév, Praha 1985; H. Böll, A neřekl jediné slovo, Praha 1988; A. de Saint-Exupéry, Noční let, Praha 1988 (přel. M. Konůpek 1962); F. M. Dostojevskij, Idiot, Praha 1986 (přel. T. Silbernáglová 1959).

[4] Česká slovní zásoba disponuje velkým množstvím výrazů, které byly původně metaforami, aniž je to dnes lingvisticky neškolenému uživateli zjevné; např. vynikat ještě u Nerudy znamenalo tolik co ‚vyčnívat‘, úsek je podle Jungmannova slovníku jen ‚něco useknutého‘, přemítat bylo totéž co ‚přehazovat‘ atd. Podrobnější poučení srov. E. Oliveriusová a kol., Úvod do studia literatury I (Příručka a cvičení ke studiu obrazného pojmenování v uměleckém textu a v jazyce obecně), Praha 1989.

[5] V Naší řeči vycházejí již po léta „drobnosti“ týkající se změn v soustavě slovesných vazeb, avšak zpravidla jde o kritiku změn nežádoucích.

[6] Pouze Příruční slovník jazyka českého uvádí jediný doklad s dativním doplněním adresáta, a sice s reflexívním si, z K. Čapka: Ale co vlastně, namítl si… Zajímavé je, že např. sloveso říci užíváme běžně s dativem adresáta, ale i bez něj, např. Řekl (mi), že nepřijde. U slovesa namítnout se v hovoru může objevit dativ adresáta vlivem analogie zejména tehdy, doplňujeme-li toto sloveso výrazem na to: Namítl jsem mu na to, že…

[7] Srov. o tom F. Štícha, Komunikativní funkce umísťování východiska (tématu) na konci věty, Naše řeč 70, 1987, s. 69—75.

[8] Kromě toho anglické now stává na začátku věty jako jistá uvozovací částice, např. Well now, I’ve got the following suggestions…, a má ještě i jiné komunikativní funkce. Nelze tedy anglické now vždy překládat jako teď (nebo nyní).

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 4-5, s. 215-224

Předchozí Libuše Olivová-Nezbedová: Ke zpracování pomístních jmen ve Slovníku pomístních jmen v Čechách

Následující Jaroslava Hlavsová: Období rozvoje české dialektologie v letech 1895—1945 (Část 3.)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1