Časopis Český jazyk a literatura

Ivana Bozděchová, Irena Hroudová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Před dvěma lety informovala Naše řeč (I. Bozděchová — J. Hrbáček, Časopis Český jazyk a literatura, NŘ 70, 1987, s. 262—268) o časopise Český jazyk a literatura (dále ČJL). V tomto příspěvku navážeme na tehdejší referát výběrem z nejpodnětnějších statí 37. a 38. ročníku (1986/87 a 1987/88).

V moderní lingvistické teorii se stále výrazněji uplatňuje komunikační hledisko: komunikační přístup k jazyku a textu je tedy chápán jako primární i v jazykové výchově a v jazykové praxi vůbec. Z tohoto aspektu je hlavním úkolem školy vybavit žáka takovými jazykovými dovednostmi, aby se mohl pohybovat v nejrůznějších sférách společenského dorozumívání bez komunikačních obtíží, tvořivě, kultivovaně, adekvátně situaci i komunikačnímu záměru.

Příspěvkem k těmto otázkám jsou v 37. ročníku ČJL dva články N. Kvítkové Komunikativní princip v jazykovém vyučování a výchovné působení (s. 403—408) a Rozvoj jazykových dovedností žáků SOU z hlediska potřeb profesní komunikace (s. 298—304). V prvním z nich autorka ukazuje, že uplatnění komunikativního zřetele by mělo znamenat orientaci vyučování na skutečné životní situace a na četné jazykové a v širším smyslu komunikační (mj. také etické) normy, jež je nutno brát v úvahu a dodržovat, aby byla komunikace úspěšná. Druhý autorčin článek je zaměřen speciálněji: zdůvodňuje potřebu specifické, diferencované jazykové výchovy pro různé učební obory.

V prvních třech číslech 38. ročníku je otištěna stať J. Kořenského, I. Hoffmannové a O. Müllerové K rozboru textu jako součásti komunikační události, ve které se za jeden z nejdůležitějších rysů navržené analýzy považuje chápání textu jakožto verbální složky komunikace a (resp.) celé interakce. V první části (s. 11—19) je představena metodika analýzy komunikační události a textu jako její součásti a vymezují se základní pojmy. V druhé části (s. 60—68) je uvedena ukázka rozboru konkrétního textu podle této metodiky. Poslední část (s. 109—118) je věnována vlastní interpretaci textu, jeho segmentaci a postupům při interpretaci výrazově formačních prostředků.[1]

K. Šebesta informuje o zahraničních zkušenostech z oblasti jazykové výuky a výchovy, v článku Ke komunikativní výchově na švédských školách (s. 57—66). Upozorňuje v něm mj. na to, že v české koncepci jazykového a slohového vyučování [41]převažuje orientace na rozvíjení dovedností spjatých s produkcí textu, zatímco „dovednosti receptivní zůstávají v pozadí“. Právě recepcí textu se zabývá ve svém příspěvku M. Čechová (Text — učení — vyučování, 38, s. 54—59). Autorka se zaměřila na aspekty procesu přijímání textu ve škole a na úlohu učitele jakožto zprostředkovatele textu učebnice žákům. A. Macurová se v článku Využití jazyka ve Vančurově uměleckém textu (37, s. 254—260) zabývá funkcí nespisovných prostředků u Vl. Vančury, zvl. v dramatu Josefina, a ukazuje, jak se i v jazykové a slohové stavbě obráží spjatost díla s dobou. Ve svém dalším článku K některým rysům komunikačního ustrojení pozdních próz E. Basse (38, s. 257—262) táž autorka ukazuje, že literární text (a to zejm. ten, v němž je uplatněn nejen jazyk spisovný) je zdrojem poznání národního jazyka a zároveň zdrojem poznatků o komunikaci (zvláště o jejím specifickém typu, komunikaci „vícejazyčné“). Z aspektu funkčnosti vychází při svých úvahách o mluvené komunikaci L. Pokorný (Diskuse a její začlenění do výuky, 38, s. 355—365) — vymezuje diskusi a její složky, zabývá se jazykovými prostředky, typy diskuse a působením tohoto útvaru ve škole.

Příspěvky zaměřené na teorii a praxi vyučování českému jazyku se zabývají aktuáními problémy, např. využitím výpočetní techniky ve škole, jako teoretický článek P. Janoty (38, s. 119—123) nebo konkrétněji zaměřené články A. Hrušky a J. Marka (37, s. 169—172) a V. Podhorné (38, s. 375—378). O videoprogramu využívaném v hodinách didaktiky českého jazyka na PF v Hradci Králové informuje v krátkém příspěvku A. Svobodová (38, s. 424—425), o automatické syntéze mluvené češtiny a slovenštiny O. Schulzová a V. Ptáčková (37, s. 220—224). I. Němec (38, 164—172) poukazuje na specifickou hodnotu slov okrajových (zastaralých, řídkých, neologismů) a na závažnost probírání těchto slov ve škole (zejm. pro pochopení vývojových tendencí spjatých se změnami sociálně-kulturní situace). Slovní zásobě je také věnován poslední článek K. Svobody 50 nejfrekventovanějších slov a myšlení (37, s. 193—202). Na vysokoškolské studium češtiny se zaměřují následující články: M. Čechová — J. Hrbáček O přípravě středoškoláků k vysokoškolskému studiu češtiny (37, s. 150—156), M. Čechová — J. Hrbáček — L. Špaček Úroveň adeptů češtiny na FF UK na základě výsledků přijímacího řízení (38, s. 303—309) a F. Štícha Jazyk české literatury 19. století z hlediska vysokoškolského studia češtiny (38, s. 310—317).

ČJL věnuje už tradičně významnou pozornost otázkám syntaktickým. Již několik let zde probíhá diskuse, v jejímž centru stojí problém, zda — a jak — využít ve škole valenční teorii, jak propojit valenční syntax s tradičním způsobem syntaktických výkladů apod.

37. ročník přinesl dva zásadní příspěvky týkající se této problematiky — článek J. Novotného Valenční syntax a vyučování českému jazyku (37, s. 21—30 a 73—79) a Několik poznámek k syntaktickým výkladům v nových učebnicích českého jazyka od J. Hrbáčka (37, s. 118—126). Ten navrhuje, aby byly syntaktické výklady na střední škole rozděleny do dvou samostatných oddílů: v prvním, nazvaném Stavba věty (a souvětí), by se tradičním způsobem analyzovala věta jako hotový komunikační útvar na základě vztahů formálních a sémantických, v druhém, nazvaném Tvoření věty (a souvětí), by se uplatnily principy valenční teorie. Dva [42]syntaktické příspěvky J. Štěpána, K poznávání vedlejších vět ve škole (37, s. 365—371) a K nepřehledným souvětím v písemných pracích žáků středních škol (37, s. 108—115), jsou orientovány na vyučovací praxi. Přinášejí množství cenného příkladového materiálu pro praktická i stylizační cvičení podobně jako článek B. Sedláčka Završení skladebního učiva na ZŠ (37, s. 355—364).

ČJL sleduje průběžně i výročí významných bohemistů. J. Petr ve stati K vědeckému odkazu Jana Gebauera (38, s. 289—297) hodnotí při příležitosti 150. výročí narození tohoto význačného představitele bohemistiky a slavistiky jeho celoživotní vědecké dílo, pedagogické působení na univerzitě a podrobně popisuje vývoj jeho názorů na jazyk.[2]

V rubrice Rozhledy je u příležitosti životních jubileí hodnocena činnost A. Jedličky, V. Styblíka, K. Olivy a Z. Hlavsy (v 37. r.), M. Dokulila, F. Cuřína, J. Jelínka, B. Mathesia, J. Chloupka a J. Spala (v 38. r.). V nekrolozích se ČJL loučí s K. Svobodou, J. Oravcem a J. Jelínkem (v 37. r.). V Rozhledech se pravidelně referuje také o důležitých konferencích — v sledovaném období to byly např. konference Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe (38, s. 85—88), Fungování textu ve společenské komunikaci (38, s. 137—142) nebo Druhá onomastická konference ve Smolenicích (38, s. 180—181).

V rubrice Literatura informuje ČJL o obsahu časopisů Naše řeč a Slovo a slovesnost a zveřejňuje recenze nejdůležitějších lingvistických prací.

Rubrika Dotazy přináší odpovědi na nejzajímavější otázky čtenářů. V 38. ročníku se např. objasňuje mluvnický rod jmen typu Vršovice (s. 35), psaní čárky před spojkou jako uvozující slovní výraz (s. 179—180), určování druhu zájmena jeho (s. 464) aj.

Časopis Český jazyk a literatura si i nadále udržuje, jak jsme se snažili naznačit ve zprávě o jeho 37. a 38. ročníku, vysokou odbornou i pedagogickou úroveň, a je tak důležitým pomocníkem a zdrojem teoretických informací pro učitele českého jazyka i pro každého lingvistu.

---

[1] K těmto otázkám srov. např. článek týchž autorů v NŘ (Metoda analýzy komunikačního procesu, NŘ 70, 1987, s. 57—69) nebo článek O. Müllerové a E. Schneiderové K výzkumu současné mluvené komunikace (NŘ 71, 1988, s. 231—243) a článek O. Müllerové a J. Kulhavého O jednom z typů pracovní komunikace (rozhovory mezi „letadlem“ a „letištěm“) (NŘ 71, 1988, s. 10—22).

[2] NŘ 71, 1988 přinesla k tomuto výročí tři příspěvky: A. Jedlička Živý odkaz Jana Gebauera (s. 169—184), J. Pečírková — M. Nedvědová Přínos Jana Gebauera k historické lexikografii (s. 184—192) a J. Hlavsová Jan Gebauer a česká dialektologie (s. 193—200).

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 1, pp. 40-42

Previous Petr Mareš: Sborník o aktuálních teoretických otázkách jazykovědy

Next Ilona Štorcová: Filologické studie XIII