Vzpomínka na českého dialektologa Jaroslava Voráče

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 24. března 1989 zemřel v plzeňské nemocnici ve věku nedožitých 79 let PhDr. Jaroslav Voráč, CSc., zakladatel a dlouholetý vedoucí dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. Byl z těch kmenových členů ústavu, kteří se k vědecké práci v nově budovaném bohemistickém pracovišti dostali jako vyzrálí a zkušení středoškolští profesoři. Voráč pak působil v ÚJČ téměř třicet let (do r. 1974). S jeho jménem je spjat poválečný rozmach české dialektologie, především nový, široce založený výzkum českých nářečí, který Voráč v ÚJČ prováděl a organizoval. S postupem i výsledky nářečních výzkumů měli možnost se seznamovat také čtenáři Naší řeči (první zpráva je v NŘ 33, 1949, s. 29n.), zvláště v sérii autorových článků K jazykovému zeměpisu Čech (poprvé NŘ 33, 1949, s. 141n.), které se pak staly podkladem některých kapitol v jeho významné dvoudílné knižní monografii Česká nářečí jihozápadní (Praha 1955 a 1976, srov. recenze v NŘ 39, 1956, s. 233n. a v NŘ 60, 1977, s. 213n.).

Jako gymnazijní profesor působil hlavně v Klatovech (narodil se zde 15. srpna 1910). Patřil k těm mladým absolventům Karlovy univerzity, kteří i v době nacistické okupace neohroženě ukazovali na hluboké tradice [264]české národní kultury a dovedli je zapojovat do kontextu moderní vědy dvacátého století.

Jako dialektolog mohl navázat na svou zdařilou studentskou práci ze semináře B. Havránka o nářečí rodného kraje a na vlastní studium metodologie evropského jazykového zeměpisu, kterou pak v duchu prací V. Vážného a v navázání na základní syntetickou studii Havránkovu o českých nářečích (Čs. vlastivěda 3, Praha 1934) tvůrčím způsobem aplikoval a dále rozvíjel.

V novém pohledu na prostor Čech podařilo se J. Voráčovi odhalit dnešní územní rozložení a charakter výrazných diferenčních oblastních a nářečních jevů a zobrazit toto území jako „stupňovitou krajinu“, v níž v důsledku iradiace pražského kulturního centra příznakových nářečních rysů plynule přibývá směrem k archaickým okrajům, kde si tamní mluva ještě podržuje charakter opravdového nářečí. Na rozdíl od předchozích období, kdy se zájem dialektologů soustřeďoval především na Moravu, ukázal Voráč na základě nového materiálu, který rovnoměrně postihoval velké zeměpisné plochy, že i v nivelizovaných Čechách je možno dospět k závažným pohledům osvětlujícím vývojové jazykové procesy, a to jak minulé (např. zjištěním shod nebo paralel jazykových a historických správních hranic), tak současné. Přes řadu společných jednotících jevů má ještě i dnešní běžná mluva v Čechách některé výrazné znaky, které dosud přispívají k jejímu vnitřnímu regionálnímu rozrůznění.

Pro Voráčovu vědeckou činnost[1] bylo charakteristické soustředění na badatelské úkoly kolektivní, jimž se věnoval s příkladnou zodpovědností a obětavostí. Proto jeho největším odkazem české dialektologii je hlavní účast na výzkumných pracích pro Český jazykový atlas. Teoretické, organizační i vlastní pracovní přípravě tohoto základního díla české dialektologie věnoval zralá léta své badatelské činnosti (viz např. SaS 29, 1968, s. 312n.).

J. Voráč patřil k těm vzácným lidem, kteří taktním a citlivým přístupem k spolupracovníkům dovedou i při práci vytvořit vlídné, takřka rodinné prostředí. Jiným výrazným rysem Voráčovy osobnosti bylo jeho sepětí s rodným krajem. Po celou dlouhou dobu pražského působení dojížděl ze svého klatovského domova a po skončení pracovních povinností se do Klatov vrátil natrvalo. O postupující práce na Českém jazykovém atlase měl však stále živý zájem. V nedávné době se dokonce ještě jednou aktivně vrátil k dialektologii a pro chystaný druhý svazek Západočeské vlastivědy (vyjde v r. 1991 péčí Pedagogické fakulty v Plzni) připravil souhrnnou stať o nářečích v západních Čechách. Třebaže v průběhu její přípravy vážně onemocněl, práci dokončil.

Když jsme koncem minulého roku odevzdávali do tisku první svazek [265]Českého jazykového atlasu, plně jsme si uvědomovali, že bez zakladatelského vkladu Jaroslava Voráče by toto dílo sotva vzniklo. Nám, kteří jsme měli to štěstí, že jsme mu jako jeho spolupracovníci mohli být stále nablízku, zůstala nadto živá vzpomínka na vzácného, ušlechtilého člověka.

---

[1] Podrobněji byla vědecká činnost J. Voráče připomenuta u příležitosti jeho sedmdesátin v NŘ 63, 1980, s. 201—204.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 5, s. 263-265

Předchozí Pavel Jančák: Zemřel Slavomír Utěšený

Následující Petr Peňáz: Garnýž,