Zemřel Slavomír Utěšený

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nenadálý odchod († 22. března 1989) významného lingvisty PhDr. Slavomíra Utěšeného, CSc., dlouholetého vědeckého pracovníka Ústavu pro jazyk český ČSAV, překvapil o to více, že poměrně nedávno jsme v našem časopise připomínali jeho šedesáté narozeniny.[1] Čtenáři Naší řeči se s jeho jménem setkávali víc než třicet let (v letech 1979—1985 byl členem redakční rady). Jeho první článek (NŘ 36, 1953, s. 91n.) o česko-moravské nářeční hranici typu kaše × kaša je už z počátků autorova působení v Ústavu pro jazyk český (ÚJČ) a je založen na prvních výsledcích zpracování rozsáhlé ústavní korespondenční ankety věnované nářečím na česko-moravském přechodu.

Do ÚJČ přišel S. Utěšený v r. 1952, a to po studiu v Praze a v Olomouci, úspěšně ukončeném v r. 1950 strukturně pojatou disertační prací o hanáckém vokalismu, jíž si sám cenil a k níž se později vracel (např. Jazykovedné štúdie 10, 1969, s. 74n.). V dialektologickém odd. ÚJČ pak působil až do r. 1985 (v letech 1971—1982 jako vedoucí).

Setkání nadaného, teoreticky orientovaného badatele s širokou materiálovou základnou bylo mimořádně plodné. Dělné pracovní prostředí, citlivě vedené J. Voráčem, mu umožnilo při dalších úkolech rozvinout a tvůrčím způsobem spojovat obě složky badatelské činnosti. Aktivní příprava rozsáhlé slovníkové korespondenční ankety, spoluúčast na přípravách Českého jazykového atlasu (zejm. na sestavení hláskoslovné části dotazníku), terénní výzkumy českých nářečí konané obvykle v nářečně významných lokalitách, a to i na českých jazykových ostrovech v zahraničí (srov. též jeho spoluúčast na kolektivní publikaci České nářeční texty, Praha 1976), [262]to vše přispělo k tomu, že vyrostl v zasvěceného a uznávaného odborníka širokého rozhledu.

Tyto zkušenosti mohl pak dobře uplatnit při mezinárodní spolupráci na Slovanském jazykovem atlase, jíž se s velkým zaujetím aktivně účastnil od prvních počátků v r. 1958 (zprvu jako mladší spolupracovník J. Běliče, po r. 1976 jako člen mezinárodní redakce). Patřil tedy k zakladatelské generaci pracovníků ze zúčastněných slovanských zemí, kteří prošli všemi etapami tohoto postupně realizovaného a na každoročních pracovních soustředěních koordinovaného úkolu. Pro svůj rozhled a pohotovost úsudku byl na těchto setkáních vítaným a platným účastníkem. Svědčí o tom i řada jeho příspěvků k studovaným tématům uveřejňovaných v atlasových sbornících Materialy i issledovanija (každoročně vycházejí v Moskvě).

Jeho publikační činnost byla neobyčejně bohatá, jak o tom svědčí více než tři sta článků, recenzí a zpráv v domácích i zahraničních sbornících a časopisech. Autorův odborný zájem se přitom nesoustřeďoval jen na českou a slovanskou dialektologii, ale zahrnoval širší obzor. Z příbuzných oborů ho vedle historie jazyka (K otázce původu českých nářečních oblastí, Slavia 27, 1958, s. 188n.), folkloristiky a etnografie (příspěvky k terminologii hmotné kultury, např. Český lid 53, 1966, s. 204n.; 65, 1978, s. 104n.) lákala především onomastika (zejm. témata, u nichž bylo účelné uplatnit aspekt jazykovězeměpisný, např. u hydronym ouvar a vejvar, Slavia 51, 1982, s. 368n.). V řadě příspěvků z vlastního oboru usiloval autor i o pohledy obecnější, ať už se týkaly jen vlastní vrstvy nářeční (K vývojové dynamice nářečních fonologických systémů, Miscellanea linguistica, Ostrava 1971, s. 33n.; Úloha vyrovnávání mezi areály v jazykovém vývoji, Zb. Matice Srpske 27, Novi Sad 1984, s. 817n.), nebo ať postihovaly celé jazykové spektrum (K rozrůznění českého národního jazyka, SaS 41, 1980, s. 7n.). Velkou pozornost věnoval S. Utěšený současným vývojovým procesům v mluveném jazyce (O územním rozrůznění běžně mluvené češtiny na Moravě, Slavica Pragensia 4, 1963, s. 577n.; Dnešní stav běžné češtiny a její regionální parametry, Přednášky z 25. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 1983, s. 17n.), nově utvářenému mluvnímu úzu v pohraničí (zvl. SaS 31, 1970, s. 44n. a článek o vývoji v pohraničí severomoravském, sb. Etnické procesy v pohraničí 3, Praha 1986, s. 235n.). Uplatňoval i aspekty sociolingvistické (SaS 28, 1967, s. 434n.; Sb. za filologiu 17, Novi Sad 1974, s. 13n.).

Řada těchto příspěvků byla věnována různým konferencím, jichž se rád zúčastňoval, mnoho je uloženo v recenzích. Bohatá byla i jeho činnost popularizační, což výrazně dokládá knižní výběr rozhlasových jazykových koutků Čeština všední a nevšední (1972), příspěvky v Zemědělských novinách, v rozhlase a z poslední doby i souhrnná stať o jihočeských nářečích v Jihočeské vlastivědě (Čes. Budějovice 1986, s. 9—60).

S. Utěšený byl z těch badatelů, kteří jsou impulzivně vedeni svým vě[263]deckým zájmem a pracují s velkým zanícením. Je třeba jen litovat, že se nedostal ke knižní syntetické studii z oblasti nářeční lexikologie, pro niž měl jak obsáhlé zkušenosti věcné (např. jeho zasvěcené materiálové články o nářečních názvech dešťovky, SaS 22, 1961, s. 14n.; půdy, Slavia 31, 1962, s. 166n. - spolu s A. Habovštiakem; stodoly a jejích částí, SaS 27, 1966, s. 40n.), tak potřebný syntetizující nadhled (K typologii lexikálních areálů v českých nářečích, Studia z filologii polskiej i słow. 6, Varšava 1967, s. 201n.; K areální typologii česko-moravských lexikálních protikladů, Čs. přednášky pro 7. MSS, Praha 1973, s. 93n.).

A tak nejucelenějším a nejvýznamnějším jeho odkazem české dialektologii zůstala knižní monografie Nářečí přechodného pásu česko-moravského (Praha 1960), v níž autor osvětlil složité vztahy na předělu mezi oběma hlavními oblastními celky českého národního jazyka. Třebaže rád zaplňoval různá „bílá místa“ na své mapě poznávání domova i světa, patřila Českomoravská vrchovina a Poličsko, rodný kraj jeho matky, k jeho krajinám nejmilejším, kam se často vracel. Jeho knihu o jazyce tohoto kraje bude brát s uznáním do rukou každý, kdo se bude zajímat o základní oblastní rozdíly v českých nářečích a v běžné mluvě. A to jistě není málo.

---

[1] M. Komárek, Slavomír Utěšený šedesátníkem, NŘ 68, 1985, s. 209—212.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 5, s. 261-263

Předchozí Ludmila Švestková: K výročí zakladatele české fonetiky

Následující Pavel Jančák: Vzpomínka na českého dialektologa Jaroslava Voráče