František Cuřín (1913—1986)

Jarmila Bachmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 13. září 1988 zemřel náhle ve věku 75 let univ. prof. PhDr. František Cuřín, DrSc. Před několika lety jsme si mohli v podrobném článku věnovaném jeho 70. narozeninám[1] souhrnně připomenout šíři jeho vědeckého působení, jeho obsáhlou činnost odbornou, pedagogickou i publikační.

Svému celoživotnímu zájmu — historii jazyka, dialektologii, onomastice i aktuálním otázkám spjatým s výukou češtiny se věnoval Fr. Cuřín i poslední dobou. Při tom všem je obdivuhodné, s jakou houževnatostí a nevšední osobní statečností dokázal navíc překonávat nepříznivé okolnosti své vážné choroby.

Na své dřívější podrobné zkoumání jazyka 20. a 30. let 19. stol. navázal rozborem češtiny divadelních her z konce 18. stol. (Nejstarší obrozenecké divadlo a obrozenecká čeština, NŘ 68, 1985, s. 225—229) i fundovaným srovnáváním prvních obrozeneckých gramatik z let 1756—1809. Komparační studium později rozšířil i na jazyk doby Veleslavínovy a Balbínovy. Všímal si především, do jaké míry přejímali jednotliví autoři některé (zejm. hláskové) jevy běžné v mluvené češtině své doby. Této problematice je věnován článek Stručná charakteristika prvních obrozeneckých gramatik (Práce z dějin slavistiky X, 1985, s. 191—198), dále i přednášky, které Fr. Cuřín proslovil v Jazykovědném sdružení v Plzni, v Brně a u příležitosti svých 75. narozenin také v Praze (teze prvních dvou jsou uveřejněny v Jazykovědných aktualitách XXIV, 1987, s. 98—99, a XXV, 1988, s. 45). Dovršením badatelského úsilí v tomto směru je vysokoškolská učebnice Vývoj spisovné češtiny (Praha 1985),[2] určená studentům češtiny na filozofických a pedagogických fakultách. Na rozdíl od předcházejících skript o vývoji jazyka (Havránkových, Šlosarových a Večerkových) odráží Cuřínova knížka už novou koncepci vzdělávání učitelů. Autor v ní podal charakteristiku jazyka od nejstaršího období až po současnost a většinu z deseti údobí vývoje jazyka také uvedl obecnou charakteristikou doby se zřetelem k poměrům [102]společenským i kulturním. Své výklady vhodně doplnil výborem starších literárních textů (od 13. do poloviny 19. stol.), které obvykle nejsou studentům běžně k dispozici.

Za svého působení na PF v Českých Budějovicích byl Fr. Cuřín pověřen přípravou dalšího dílu věnovaného jazyku z ediční řady Jihočeská vlastivěda. Sestavil autorský kolektiv tak, aby okruh odborného zájmu jeho členů byl spolehlivým předpokladem pro vznik sborníku podávajícího co nejvýstižněji charakteristiku jihočeského regionu po stránce jazykové. Jednotlivé jeho části jsou věnovány nářečí, místním jménům a některým typickým jihočeským slangům.[3]

I když neuspokojivý zdravotní stav nedovoloval Fr. Cuřínovi dále pokračovat ve výuce budoucích učitelů, nezůstával stranou pedagogického dění. Stále aktivně spolupracoval s časopisem Český jazyk a literatura, kde pravidelně informoval čtenáře o obsahu nových čísel časopisu NŘ, SaS a recenzoval odborné publikace.

Jeho odchodem ztrácí česká jazykověda výrazného badatele i dlouholetého svědomitého pedagoga; ti, kteří ho znali, pak vzácného a ušlechtilého člověka.

---

[1] M. Racková, František Cuřín sedmdesátiletý, NŘ 66, 1983, s. 96—99.

[2] Recenze E. Michálka v NŘ 69, 1986, s. 145—150.

[3] Fr. Cuřín a kol., Jihočeská vlastivěda — Jazyk, České Budějovice 1986.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 2, s. 101-102

Předchozí Dagmar Kremzerová: Životní jubileum Jaroslava Hubáčka

Následující Nora Obrtelová: Desikace, nebo sikace?