Časopis Naše řeč
en cz

Nejstarší obrozenské divadlo a obrozenská čeština

František Cuřín

[Články]

(pdf)

-

Dne 20. ledna 1785, tedy před dvěma sty lety, byla v Nosticově (pozdějším Stavovském, dnešním Tylově) divadle hrána hra Odběhlec z lásky synovské, přeložená z německého znění pocházejícího od Gottfrieda Stephanie ml. Tímto 20. lednem 1785 bylo zahájeno častější (nikoli pravidelné) předvádění českých her v Praze. Do té doby se mohli čeští čtenáři seznamovat např. se světovými divadelními hrami jen z překladů jejich obsahu, vydávaných proto, že „všichni lidé takové komedii přítomni býti nemohou (neb se nejvíce jen v hlavních městách představuje), tak se to milým česko-čtenářům tuto představuje a podává“.[1]

Česká divadelní představení byla uvítána M. V. Krameriem jako vynikající prostředek k povzbuzení českého národního vědomí u nejširších vrstev a k pěstování i rozvoji českého národního jazyka. Stejný cíl se českému divadlu určoval po celé obrození až do jeho konce, jak svědčí ještě v třicátých a čtyřicátých letech poměrně časté projevy J. K. Tyla.[2] Jazyk českých divadelních her musel tedy být stále srozumitelný nejširším českým lidovým vrstvám a nemohl (ani nechtěl) přijímat a uplatňovat všechny názory na umělecký (a vůbec spisovný) jazyk a styl, které se během celého obrození objevovaly.

Je to možno pozorovat už na jazyce prvních her hraných na konci 18. stol. Jejich titulů známe mnoho, bohužel jejich vydání nebo rukopisů se zachovalo velmi málo, takže se při charakteristice tohoto období musíme spokojit jen s několika texty. V knihovně Národního muzea a v knihovně Národní nám byly k dispozici: Odběhlec z lásky synovské, Zímův Oldřich a Božena, překlad her Štěpán Fedynger a Fridrich Rakouský a P. Šedivého Pražští sládci. Jistou reakcí na soudobou situaci je již předmluva k první z nich, k Odběhlci z lásky synovské, a zpráva o představení v jednom tehdejším německém listě. Předmluvu [226]napsal překladatel hry Karel Bulla, značený zde jen šifrou B. Byl to bratr vedoucího herecké skupiny Fr. J. Bully, tehdy málo víc než třicetiletého, rodák z Prahy. Bulla slibuje, že bude psát běžným jazykem, „jak až posavád v pouhých českých krajinách v obyčeji jest“, a recenze chválí, že tu nejsou nově vymyšlená slova. Sám Bulla se prý necítí k překládání kompetentní a byl by rád, kdyby se toho ujal někdo, „kterýho jediná práce jazyk mateřský jest“. Zmínkami o nově ukutých slovech a o člověku, „kterýho jediná práce jazyk mateřský jest“, byl myšlen V. J. Pohl, jehož mluvnice z r. 1756, později ještě několikrát vydaná, uváděla v slovníkové části mnoho „nově ukutých“ slov, Čechům běžně nesrozumitelných, a budila v českém prostředí značné pohoršení, a jednak jistě K. I. Thám, jenž právě v letech osmdesátých vydal novou českou mluvnici (také častěji vydávanou), napsal česko-německý slovník atd. V českém divadle byl velmi činný bratr K. I. Tháma Václav, herec, překladatel, autor, upravovatel her atd. K získání celého obrazu o jazykové situaci té doby je si třeba ještě uvědomit, že už z let sedmdesátých pochází jazykově vynikající Pelclova předmluva k Příhodám V. V. z Mitrovic, v polovině let devadesátých byla vydána Pelclova mluvnice, a že Dobrovského názory byly v té době už známy, i když jeho mluvnice vyšla až r. 1809.

Jazyk jednotlivých autorů divadelních textů v této době byl ovlivněn tím, co si pamatovali nebo z četby znali o jazyce humanistickém. Vcelku je možno říci, že po celé 18. stol. jeho znalost velmi upadala a že se to od počátku doby pobělohorské projevovalo pronikáním hláskoslovných jevů z nářečí západní poloviny jazykového území a běžně živých tvaroslovných jevů celočeských. Proto v této stati nebudeme podávat podrobný obraz jazyka prvních českých her, ale zaměříme se jen na pronikající jevy hláskoslovné a tvaroslovné.

Už na konci období předbělohorského pronikala do veřejných projevů psaných, ale ještě víc do projevů soukromých změna ý v ej, kdežto spisovná podoba jazyka v naprosté většině zachovávala ý. Tohoto faktu si byli nejspíš vědomi i autoři z konce 18. stol. Do jejich jazyka proniká změna ý v ej v značné míře, ale nikdy se neobjevuje ve většině případů. Daleko řidčeji se s postupem času tato změna objevuje v koncovkách slov (např. přídavných jmen) než uprostřed slov. Jsou zde jistě rozdíly podle jednotlivých autorů, ale ústup podob na -ej u přídavných jmen lze pozorovat i v tak krátké době 15 let, natož pak v celém obrození. Tak např. v Odběhlci čteme tejrání, zvyklej není, můj starej, ten mladej (upozorňuji, že se zde ani jinde neužívá jazyka k charakterizaci [227]postav), u Zímy v Oldřichovi a Boženě přemejšlí, ozejvání, ale starostlivý, žádný (žert) apod. V menší míře proniká i úžení é v í, jako v Odběhlci do chudýho člověka, na mý peníze, naše dobrý skutky, vyvlíkl, dohlídnul, v Zímovi upíci, myšlínky, lidskýho pokolení atd. U jednotlivých autorů a v jednotlivých dílech je to různé, jak svědčí i statistika z našich děl (v procentech). Poměr frekvence změny é v í a ý v ej je v Odběhlci 36:32 (!), v Oldřichovi a Boženě 5:12, ve Fedyngrovi 17:10 (!), ve Fridrichovi Rakouském 9:16. V Šedivého Pražských sládcích (čísla nemáme) je změna ý v ej mnohem hojnější než změna é v í (např. sejto, vejpalky, vysejchají, bláhovej, dolívání, je to celý jiný, rozlíhá se).

V posudku Porákova díla o hláskosloví humanistické češtiny vysvětluje M. Komárek, proč nepronikla změna ý v ej: „Stejně by však bylo třeba uvažovat o tom, proč se v spisovném jazyce neuplatnila změna ý v ej. Tato změna totiž postupuje ruku v ruce se změnou é v í: poněvadž nepronikla soustavně změna é v í, nebyl tlak ani na provedení změny ý v ej, např. dobré-dobrý zůstalo rozlišeno.“[3] Je to výklad velmi pravděpodobný. Já bych k tomu jen dodal, že hlavní příčinou, proč nepronikaly změny obě, byla jejich souvztažnost. Tato souvztažnost bránila v pronikání oběma změnám od počátku. (Bude ovšem třeba podrobně vysvětlit, proč ty změny nepronikly v jazyce spisovném, tedy především psaném, a proč pronikly v nářečí, tedy v jazyce mluveném). Ať tak či onak: na počátku obrození se vcelku změna ý v ej objevuje častěji než změna é v í. Oba tyto jevy setrvávají v menší míře až do konce obrození. Uvádějí se ještě z Tyla, z Havlíčka atd. Pelcl ani Dobrovský to totiž výslovně nezakazovali, nepřijímali však tyto jevy do skloňovacích koncovek (uprostřed slov se občas v jejich vlastním jazyce tyto změny objeví). O téměř důsledné vymýcení těchto změn ze spisovného jazyka se zasloužili někteří teoretici z druhé poloviny 19. stol., uvádějíce v život usnesení filologického odboru Společnosti nauk i usnesení Sboru muzejního (z počátku čtyřicátých let), aby se psalo ý místo ej, „kde je do ý stáhnouti lze“.[4] Vznikly tak v 19. stol. i některé hyperkorektismy, jako rýnok, snad i rýsek (není-li to zdrobnělina k rys, jak vykládá Machek), utrých, prý apod. Dnes je rejnok, rejsek i rýsek, utrejch, ale prý.

Z jiných změn je se třeba ještě zmínit o tzv. protetickém v- (vorat, [228]votrok). To zanikalo v spisovném jazyce už od počátku obrození, setrvávalo jen u několika slov, u nichž se pokládalo za původní, etymologické (např. vorat, volše). Proto i v našich textech nacházíme tento jev vzácně (zvotavíte, votava). Poměrně často se objevuje změna ú v ou na počátku slov, ovšem pokud se tu podle tehdejších zvyklostí nepíše v-(vřad). Tak je doloženo ourok, outěk, ouřad aj. Proti tomuto jevu se nemluvilo po celé obrození, ba ještě na jeho konci při sporu o psaní au nebo ou argumentoval V. Hanka pro psaní ou důvodem, že se tak můžeme vyhnout dvojsmyslu při čtení cizích slov, která mají au. Tak prý napsané autor by se mohlo číst jednak autor, jednak outor (dnes útor).

Z nejdůležitějších pronikajících jevů tvaroslovných bylo už na počátku obrození nápadné skoro obecné vítězství koncovky -ejí nad koncovkou v 3. osobě množ. čísla. Tak čteme uvěřejí, obořejí, myslejí, uživějí, uložejí, kropějí, divějí se apod. Podobné jevy čteme — ovšem řidčeji až do konce obrození, ačkoli přesné pravidlo stanovil už Dobrovský. Stejně často jako tento jev pronikala do 7. pádu množ. čísla u mužského a u středního rodu koncovka -mi, řidčeji -ma. Humanisté zachovávali koncovku y nebo i (pány, muži, stády, moři), ačkoli do všech nářečí českého jazyka pronikla už koncovka -mi, později -ma. Už V. J. Rosa ji obhajoval tím, že je běžná ve všech slovanských jazycích. Protože někteří autoři buď zapomněli český nářeční tvar, nebo jej pokládali za špatný, čteme i mnohé podivnosti zde i v jiných případech, např. slovmi, příkladmi, mezi vojákama, penězma, dobří lidi navštěvuje, až zkostnou (tj. zkostnatějí).

Ani v Odběhlci, ani v dalších hrách nečteme žádná nově vytvořená, nesrozumitelná slova. Tak je rozumět i slovu divadliště, bylo rozumět i slovu odběhlec (dnes se bohužel v školních učebnicích nevysvětluje). Samo sice nebylo časté (Jungmann má v Slovníku doklad až ze Sychry), ale od staré doby byl znám význam slov odběhlý, odběhnouti, tj. ‚dezertovati, nejčastěji od vojska‘. Český titul Odběhlec z lásky synovské zněl německy Deserteur aus der Kinderliebe, tj. česky snad jasněji Dezertérem z lásky k rodičům (taková je podstata děje). Pokud dnes nerozumíme některým slovům, všechna (až na nepatrné výjimky) najdeme v Jungmannově Slovníku.

Velmi zřídka se v hrách této doby setkáme s dialektismy. To ostatně platí o jazyku celého obrozenského divadla. V prvních dobách je to pochopitelné, protože většina divadelních autorů pocházela z Prahy. Nadto je skoro nemožné určit pro tu dobu rozšíření všech nářečních [229]jevů. Z jevů dnes oblastních citujme jen na šibenci, ve sklenci. Do budoucna bude třeba zjistit, jak vypadala spisovná řeč mimo Prahu, hlavně na východní Moravě (není tam nářeční změna ý v ej, ani změna ú v ou). Bude asi vhodné zjistit, jak a do jaké míry s tím souvisel postoj tamějších rodáků ke spisovnému jazyku, jehož základem přece jen bylo nářečí středočeské. Snad to pomůže lépe pochopit některé projevy. Např. Fr. Palacký jistě znal jazyk literatury své doby a osudy změn ý v ej a é v í v něm. Tím spíš bude třeba vysvětlit jeho slova ze čtyřicátých let, citovaná u Běliče.[5] Šlo tehdy o změnu psaní dvojhlásky ou. Skupina ou se vyslovovala a vyslovuje především v Čechách. Zavede-li se prý psaní ou, zavádí se český dialektismus. Jeden český dialektismus by prý měl za následek zavádění dialektismů dalších, např. ej místo ý a í místo é (bílej mlejn, kyselý mlíko). Pro nás to znamená, že se Palacký na odstraňování podob ej a í místo ý a é jistě podílel.


[1] Makbet, vůdce skotského vojska. V Jindřicho-Hradci 1782. Předmluva. V „Jindřicho-Hradci“ byl téhož roku vydán i Kupec z Venedyku. Oba obsahy jsou hlášeny jako překlad z němčiny, neuvádějí ani jméno Shakespeara jako autora her, ani jméno překladatele.

[2] Al. Jedlička, K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech XIX. století, in: Studie a práce lingvistické 1, Praha 1954, s. 459—472.

[3] Naše řeč 67, 1984, s. 198n.

[4] F. C. Kampelík, Částky českoslovanského jazyka v obrazcích, Praha 1842, s. 20.

[5] J. Bělič, Zásady Palackého v otázkách jazykové kultury, in: Tři studie o Palackém, Olomouc 1949, s. 227.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 5, s. 225-229

Předchozí Pawoł Völkel: Windsurfista — windsurfér — windsurfař?

Následující Pozn. redakce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1