Časopis Naše řeč
en cz

Vývoj spisovné češtiny

Emanuel Michálek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je potěšující, že k pracím[1] o dějinách spisovné češtiny z konce sedmdesátých a z počátku osmdesátých let našeho století přibyla v několika málo letech další publikace se stejným tématem z pera Františka Cuřína, zku[146]šeného vysokoškolského učitele a badatele známého studiemi z dějin českého jazyka a jeho nářečí. Cuřínův Vývoj spisovné češtiny (Praha 1985, 180 s.) je koncipován jako vysokoškolská učebnice, podobně jako skripta B. Havránka a skripta D. Šlosara a R. Večerky, je však už zaměřen na novou koncepci vzdělávání učitelů (s. 5) a je částečně jinak uspořádán; výbor z ukázkových textů od 13. do poloviny 19. stol. je zde zařazen (na s. 137—167) za částí výkladovou ve zvláštním oddílu.

Vývoj spisovné češtiny dělí F. Cuřín na 10 údobí počínaje dobou nejstarší spjatou s příchodem křesťanství do našich zemí a konče kapitolou o českém jazyce po r. 1945 v období socialismu. U každého z takových údobí podává autor obecnou charakteristiku doby se zřetelem k poměrům společenským a kulturním. Takový oddíl schází v kapitole o husitství (s. 33—37), kde jsou jednotlivé poznámky o společnosti a kultuře rozptýleny mezi výklady zabývajícími se v podstatě jazykem Husovým a Chelčického. Obdobně je tomu v kapitole o letech 1918—1938. Kapitola o husitství je ze všech nejkratší, má jen 4 strany. Jinak je délka kapitol 6—30 stran. Cuřínův Vývoj si nevšímá jen struktury spisovného jazyka, ale naznačuje rovněž, jak je jazykových prostředků v některých dílech využito stylisticky. Celá práce vyniká přehledným učleněním látky, jasností jejího podání i názornými příklady. Podnětné je, že autor také upozorňuje na ne zcela vyjasněné problémy, jakým je např. otázka hovorové češtiny v době humanistické (srov. s. 52, 54n.), a připomíná, co je v jednotlivých úsecích vývoje češtiny ještě třeba bezpečněji ověřit, jako např. tezi o silnější diferenciaci českých nářečí v souvislosti s utužením feudalismu v době pobělohorské (s. 59). Autor ovšem věnuje velkou pozornost jazyku doby nové (od obrození); také zde poukazuje na problematiku jazyka hovorového, zvl. po stránce hláskoslovné a tvaroslovné (s. 122n.). Právem náležitě přihlíží ve svých výkladech (s. 132n.) i v seznamu užité literatury (s. 168n.) k nejnovějším studiím zabývajícím se výzkumem mluveného jazyka ve městech.

Proti celkové koncepci příručky a způsobu jejího zpracování lze sotva něco podstatného namítat. Naše připomínky se proto soustředí na jednotlivé otázky dílčí. Většinou půjde o věci formulační nebo o některá nedopatření. K nim patří především na s. 27 tlumočení starého právního termínu ubrman novočeským ‚ručitel‘ místo náležitého ‚(mimosoudní) rozhodčí‘, ‚arbiter‘.[2] Nezvyklé je také pojetí novočeského termínu bohemismy na s. 19: „bohemismy zpravidla nazýváme projevy českého jazyka v jiném textu slovanském“, kdežto naše slovníky (SSJČ 145; SSČ 39—40[3]) chápou bohemismus jako ‚český [147]nebo podle češtiny vytvořený prvek v cizím jazyce nebo textu vůbec‘, nejen tedy v jiném textu slovanském. Nenáležitě je označen král Jindřich z 1. poloviny 10. stol. jako německý císař na s. 17, neboť císařské koruny dosáhl až jeho nástupce Ota I. r. 962. Obdobně je tomu rovněž ve staré době s označením německá říše, které čteme v Cuřínově Vývoji na s. 10, na jiných místech (s. 11, 17) se zde správněji užívá přívlastku východofranský, popř. saský, po r. 962 pak lze mluvit o říši římské. Jisté formulační změny by byly žádoucí také na jiných místech. Tak k tezi, že zavedení staroslověnštiny jako jazyka liturgického porušovalo výsady tří liturgických jazyků (s. 12), by bylo radno dodat, že se to týká poměrů v církvi západní, ve východní církvi byla situace po této stránce jiná. Podobně na jiném místě (s. 14) konstatování, že jméno Prokop je východního původu, by bylo možné upřesnit, že původ jména je řecký.[4] Údaj, že k boji o samostatnost a moc církve (tzv. boj o investituru) došlo obecně až v 13. stol. (s. 18) platí pro naše země, jinak se boj o investituru v Evropě klade do 11.—12. stol.[5] Spíše než o potlačení husitského hnutí (s. 38, míní se vývoj po bitvě u Lipan) by se mohlo mluvit o likvidaci mocenského postavení radikálních husitských směrů. V kapitole Český jazyk za humanismu (s. 38—39) některé formulace navozují představu, že humanismus byl u nás všude vládnoucím směrem od 2. poloviny 15. až do počátku 17. stol. Není naznačeno, že pronikání humanismu např. v jednotě bratrské nebylo snadné, vedle Jana Blahoslava je v 16. stol. nehumanista Jan Augusta a už dříve Lukáš Pražský. Podobně ani mezi utrakvisty a katolíky sotva bychom mohli všechny autory ve zmíněném údobí považovat za humanisty. Rovněž formulace, že „tři autoři první naší mluvnické práce po Husovi jsou představiteli ryzího humanismu v názoru na jazyk“ (s. 42) by snad měla být opatrnější se zřetelem k tomu, že např. Vl. Kyas vysvětluje (soudíme, že oprávněně) náměštskou mluvnici spíše z působení luterské i starší domácí reformace. Kyasovu studii uvádí Cuřínův Vývoj v seznamu užité literatury (s. 172).

I když nechceme připomínat, co autor ve svém obraze vývoje spisovné češtiny snad odsunul do pozadí, chápeme, že měl omezené možnosti, pokud jde o rozsah příručky, přece jen aspoň stručnou zmínku o některých jevech zde postrádáme. Tak např. mezi nejnápadnějšími znaky rozlišujícími jazyk staroslověnský a český (s. 14—15) nenalézáme zmínku o střídnicích za tj, dj, kt (stč. sviecě, mezě, noc), v kapitole o nejstarších projevech českého jazyka (s. 18n.) postrádáme zmínku o chorálu Svatováclavském, naší druhé nejstarší písni. Předpokládané dialektismy spisů Tomáše ze Štítného (s. 32) by bylo vhodné doložit nějakými příklady. Právem autor hodnotí tamtéž prózu Štítného po stránce jazykové jako vrchol ve své době, bylo by však možné něco podobného říci také o díle Ondřeje z Dubé a o staročeském Tkadlečkovi. V kapitole o období husitském (s. 33n.) by se slušelo připomenout už Husovy předchůdce, neboť v jejich působení se již uplatňovaly rysy, které autor právem vyzvedá jako příznačné pro vývoj jazyka v době husitské, ze[148]jména kazatelské zaměření, biblismus apod. Ve výkladu o Husově češtině (s. 33n.) by bylo vhodné uvést Havránkův závažný závěr ukazující, že Husovo přiblížení spisovného jazyka užívajícího rétorických prostředků a prosyceného biblismy směrem k jazyku mluvenému vytvořilo předpoklady pro další vzestupný vývoj spisovného jazyka a stalo se východiskem nové spisovné češtiny. Havránkovy práce blíže dokumentující tyto teze autor právem pečlivě zaznamenává. Cuřínových výkladů o Husově českém jazyce se týká také další naše připomínka vztahující se k Husovu zachovávání duálu (s. 36). Praví-li autor, že u Husa „upadal i … duál“, lze proti tomu postavit zjištění už Gebauerovo, že „duálu … ubylo … značně do časů Husových, ale u Husa je zachováván poměrně velmi přísně, skoro pravidelně, tj. nad míru své doby“.[6] Stěží lze tedy úpadek duálu uvádět mezi charakteristickými rysy Husova jazyka po stránce tvaroslovné na úrovni takových jevů, jako je ústup jednoduchých časů minulých, jmenných tvarů adjektivních apod. V solidním poučení o Komenského názorech na jazyk by snad neškodilo připomenout, že některé z nich nalézáme už v dřívějších spisech našich národních humanistů, např. tezi o úloze lidské píle (s. 46), o potřebě dbát jazykové zvyklosti (s. 47) apod. Rovněž zde postrádáme aspoň stručnou připomínku Komenského snah o jazyk umělý, který by byl nástrojem sblížení a dorozumění celého lidstva. V kapitole o slovní zásobě za humanismu získá čtenář dojem, že mezi slovníky Klaretovými a Lactiferem na počátku 16. stol. u nás žádné slovníky nevznikaly. Autor to ostatně přímo říká (s. 52). Ve skutečnosti vznikla i v 15. stol. řada slovníků, a to i takových, které jsou ve vztahu k dílu Klaretovu značně samostatné.[7] (Ty ovšem autor uvádět nemohl.) Při charakteristice lexikografie 16. stol. bylo u slovníků Veleslavínových (s. 52) snad přece jen vhodné naznačit jejich nový specifický rys, že totiž i při své neúplnosti přinášejí dobovou slovní zásobu skutečně užívanou bez umělých neologismů. Dost problematické je podle našeho názoru citování jmen autorů, o nichž se čtenář jinak v celé příručce nic bližšího nedozví. (Např. na s. 60 je citováno jméno Jana Kořínka v souvislosti s Jiřím Konstancem, ale žádná další informace o Kořínkovi se nikde v práci nenajde, stačilo by tu snad jen několik málo vysvětlujících slov anebo jméno vůbec neuvádět.) Rovněž citování některých příkladů na apelativa je někdy problematické. Týká se to např. substantiva pastucha zmiňovaného mezi Komenského dialektismy (s. 54). Přihlédneme-li však k dokladům Jungmannova Slovníku, zjistíme, že pastuchu cituje i z Veleslavína, z Lomnického, staročeské doklady na toto slovo jsou mimo jiné z Bible drážďanské (J 10,11; 10,16), ze zápisů pražského archívu z 15. stol. ap. Sotva je tedy můžeme považovat za „jasně [149]nářeční“, jak se na s. 54 Vývoje praví. Obdobná situace je v kapitole o Dobrovském, kde mezi příklady náležitě utvořených nových slov (podle kontextu je třeba rozumět utvořených v době obrozenské) čteme také podstatné jméno zákon, jež bylo běžné už v staré češtině. Staročeské je také slovo hrad, ‚krupobití‘ (viz Gebauerův Slovník staročeský 1, 482), uváděné na s. 86 mezi slovy původu ruského. Takové příklady by se tedy měly vypustit. Zato by v práci zabývající se vývojem spisovné češtiny od samých jejích počátků neměly chybět údaje o Gebauerově Slovníku staročeském (na s. 107 se mluví jen o Gebauerově Historické mluvnici) a ovšem také o Staročeském slovníku vycházejícím od r. 1968. Žádný z těchto historických slovníků není zmíněn ani v kapitole o Janu Gebauerovi (s. 107), ani mezi informacemi o slovnících vydávaných v posledních desítiletích (s. 124n.). Tam je právem připomenut i Slovník etymologický V. Machka (s. 126), ne však Etymologický slovník J. Holuba a F. Kopečného z roku 1952 a Stručný etymologický slovník J. Holuba — St. Lyera z r. 1968 zaměřený zvláště na slova kulturní a cizí, o nichž se ne vždy najde poučení v jiných etymologických slovnících.

Naše připomínky a návrhy na upřesnění se týkají, jak už bylo řečeno výše, spíše jednotlivostí a otázek dílčích, mají autorovi poskytnout možnost přihlédnout k nim při zpracování dalšího vydání příručky. Celkovou hodnotu práce nijak nemohou zpochybnit. Klady Cuřínova Vývoje spisovné češtiny jsou nesporné. Vedle rysů, o nichž jsme se už zmínili výše, patří k nim i řada postřehů, nejednou nových, dobře osvětlujících danou problematiku. Připomeňme např. výklad o životnosti husitské (mohli bychom říci reformační) tradice i v době pobělohorské (s. 59), náležitou pozornost vývoji češtiny v 17. a 18. stol. dosud málo prozkoumanému se zdůrazněním dobových prací o českém jazyce (s. 60n.) a úlohy poezie, zvláště také lidové a pololidové (s. 67n.). Zajímavý je rovněž např. postřeh o obdobě mezi slovníkem Vusínovým a slovníky středověkými projevující se v zaznamenání slov označujících různé bájeslovné bytosti a jevy (s. 67). Dodejme, že např. v Komenského pracích je nenajdeme. Na více místech Cuřín dobře ukazuje na souvislosti např. jazyka a literatury doby obrozenské s údobími staršími. Tak zdůrazňuje navazování českého obrození na tradice domácí reformace (s. 71), připomíná některé rysy starého jazyka v díle Havlíčkově (s. 91), upozorňuje na domácí kořeny v jazyce a tvorbě Máchově (s. 95). Podnětné jsou také např. výklady o jazyce divadla a novin, jejichž jazyku a stylu věnuje autor náležitou pozornost.

[150]K přehlednosti práce přispívají vedle jasného členění a podání také shrnující závěry na konci některých úseků, jakož i seznam zkratek (s. 176) spolu se seznamem citovaných jmen (s. 177—180). Přehlednost celé publikace by ještě zvýšilo, kdyby na místech, kde se autor odvolává na svůj předchozí výklad, byla také uvedena příslušná stránka: např. na s. 95 by bylo vhodné odkázat na Lindovy články o jazyce zmíněné na s. 89, na s. 100 by bylo dobře připomenout, že o shrnutí terminologie z poloviny 19. stol. se mluvilo podrobněji na s. 85 ap.

I jinak je formální úroveň dobrá, jen některé stylizace jsou méně jasné, např. na s. 82 o slabičném l, nebo na s. 83 formulace „uvedeným výkladem se Jungmannovi vyjevily společenské protiklady takto“. Ani tiskových chyb není mnoho.

Jako celek je Cuřínova práce nepochybně potřebnou studijní příručkou poskytující poučení o vývoji našeho spisovného jazyka v celých jeho dějinách přehledně a způsobem, který může čtenáře zaujmout.

[1] O nich E. Michálek, K posledním souhrnným pracím o dějinách spisovné češtiny, SaS 44, 1983, s. 63—66.

[2] Srov. Staročeský slovník 1, Praha 1970, s. 68, hesla nadubrman, nadubrmanský; V. Vaněček, Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Praha 1975, s. 208; J. Bělič, A. Kamiš, K. Kučera, Malý staročeský slovník, Praha 1978, s. 525.

[3] SSJČ = Slovník spisovného jazyka českého, I. díl Praha 1960; SSČ = Slovník spisovné češtiny, Praha 1978.

[4] Srov. F. Kopečný, Průvodce našimi jmény, Praha 1974, s. 112.

[5] Srov. Ottův slovník naučný 27, s. 302, a Přehled dějin Československa I/1, Praha 1980, s. 135.

[6] J. Gebauer, M. Jana Husi význam v českém písemnictví, Listy filologické 29, 1902, s. 421.

[7] Jmenujme z nich alespoň latinsko-německo-český slovník Jana Holubáře pro krále Ladislava z pol. 15. stol., latinsko-český slovník Ostřihomský z pol. 15. století, latinsko-český slovník Klementinský (Onomasticon) z r. 1455, latinsko-český synonymický slovník, zvaný Třeboňský, rovněž z pol. 15. stol., další latinsko-český slovník, zvaný Velešínův z r. 1458, latinsko-český synonymický slovníček, zvaný Rokycanův z konce 15. století a latinsko-český slovník z 1. pol. 15. stol., tak zvaný Wiesenberský, spojující slovník věcně uspořádaný (nomenklátor) s abecedním (alfabetářem). Srov. na příslušných místech v Staročeském slovníku, Úvodní stati, Praha 1968.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 145-150

Předchozí Věra Vlková: Kvantitativní charakteristiky gramatických jevů v češtině věcného stylu

Následující Rostislav Landsman: O jazyce poučně i zábavně