Časopis Naše řeč
en cz

K etymologii frazeologismů s vlastními jmény

Ludmila Stěpanovová

[Články]

(pdf)

-

Frazeologismy s vlastními jmény (neboli onomastické frazeologismy) tvoří dost velkou a výraznou část české frazeologie. Obsahují vlastní jména (VJ), která pocházejí z různých pramenů: z antických mýtů a bible, z lidových pověstí a pohádek, připomínají jména národních hrdinů, názvy historických míst ap. Většina vlastních jmen — komponentů frazeologismů je spojena s mimojazykovou informací, která určuje význam frazeologické jednotky. Avšak i mezi onomastickými frazeologismy je řada rčení,[1] jejichž původ je nejasný nebo se vykládá mylně.

Mezi ně patří především některá rčení s VJ cizího původu například pije jako Holander (holandr, holendr) a dnes už zastaralé pije jako flamendr.

Flamendr pochází z něm. Flamänder; rčení samo vzniklo podle některých názorů ze zkušeností s vlámskými obchodníky, podle jiných flamendr označovalo cikána.[2] Rozšířenější — a podle nás také pravděpodobnější — je verze, která spojuje vznik tohoto rčení s třicetiletou válkou (1618—1648). Sedm let po Bílé hoře se Ferdinand II. Rakouský obrátil na českého šlechtice Albrechta z Valdštejna, aby pro něho sestavil pluk. Žoldnéři pocházeli především z Nizozemska a Flander. Válčilo se tehdy pouze v létě, v zimě pluk odpočíval. Pro tento odpočinek zvolil Valdštejn české země. „Že se naverbovaní vojáci z Flander ve volných chvílích veselili, tančili a pili, je víc než samozřejmé — to patřilo k vojenskému řemeslu.“[3] Proto se etnonymum (tj. vlastní jméno národa n. kmene) Flamendr stalo pro Čechy apelativním označením hýřila a zpustlíka. Časem se počeštilo a vedle názvu Vlám má celou řadu odvozenin: flamendrovat, flámovat, fláma aj.

Rčení pije jako Holander (holandr, holendr) se stejným významem se vykládá také různě.

M. Těšitelová ho spojuje s německým názvem stroje na dělání krup holandského původu, holendrem či holandrem:[4] „Jeho základem byl jediný tvrdý pískovcový kámen. Protože se otáčel poměrně rychle a celé jeho okolí bylo dřevěné, hrozilo nebezpečí ohně. Proto na jeho ložiska … tekla z vafitrok žlábkem voda“. S touto verzí na stránkách NŘ polemizoval V. Mokijenko, který doložil svůj [21]názor velkým množstvím podobných frazeologismů v různých slovanských jazycích. Přiklání se k názoru, že dané rčení vzniklo v minulém století, když Holanďané jezdívali do Čech nakupovat bukové dříví pro své loděnice.[5]

Souhlasíme s názorem, že holander označuje ve rčení pije jako holander (holandr, holendr) nikoliv stroj, ale příslušníka holandského národa, Holanďana.[6] Zdá se však, že otázka doby vzniku tohoto rčení je mnohem složitější. Etnonymum Holendr je doloženo v Jungmannově Slovníku česko-německém (1835—1839) a v Mudrosloví národu slovanského ve příslovích Fr. Čelakovského (1852). Už na začátku 20. stol. je zaznamenáno v různých českých nářečích.[7]

I když budeme předpokládat, že rčení vzniklo hned na začátku 19. stol. (přesné údaje o době obchodních cest holandských dřevařů do Čech bohužel nemáme), tak rychlé a pohotové zachycení tohoto frazeologismu ve slovnících se nám zdá sporné. Pravděpodobnější je tedy podle nás předpoklad, že rčení pije jako Holander (holandr, holendr) vzniklo dříve než v 19. stol.

V českých dějinách byla i jiná období blízkých kontaktů s Holanďany — a to především v 17. stol. — za třicetileté války,[8] kdy Valdštejnova armáda bojovala proti Anglii, Dánsku a Holandsku. Válčilo se nejen v cizích zemích, ale také na českém a moravském území.[9] Tehdy Češi měli možnost posoudit pijáckou povahu Holanďanů. Dá se předpokládat, že velkou roli tu sehrál i fonetický faktor, srov. pije jako flamendr pije jako holendr. Připouštíme tedy, že obě synonymická rčení mohla vzniknout současně v období třicetileté války. Záporné konotace[9a] etnonyma Holanďan (Holendr) byly v 17. stol. mezinárodním jevem. A. V. Kunin ve své Frazeologii současného anglického jazyka píše: „Použití slova Dutch (Holanďan, holandský — L. S.) v řadě frazeologismů, které mají záporný význam, se [22]vztahuje k anglo-holandské konkurenci na moři a k válkám 17. stol.“[10] V jiných evropských jazycích také existuje rada rčení s komponentem Holanďan: gieng hiemit wie ein Holländer (něm.); være skabt som en Hollænder (dánské); rik (renlig) som en hollandare, svära (supa) som en holländare (švéd.).[11] Takové vojenské internacionalismy 17.—18. stol., jak dokazuje I. Němec,[12] se šířily hlavně prostřednictvím němčiny a byly podmíněny nejen mimojazykově (asociálním chováním cizokrajných ozbrojených oddílů), ale i jazykově — svou nemotivovanou, a tedy periferní slovní formou, tíhnoucí k expresívnosti.

Jednota místa, historických podmínek a modelu nás tedy přesvědčují o tom, že frazeologismy pije jako flamendr a pije jako holendr (Holander, holandr) vznikly současně, a to v 17. stol.[12a]

Jak vidíme, česká frazeologie si aktivně přivlastňuje cizí vlastní jména a tvoří z nich součást své slovní zásoby. Proto určit původ některých rčení s VJ je možné až po podrobném jazykovém a mimojazykovém rozboru.

Tak je tomu například u staršího, dnes už neužívaného rčení jako jiná Perchta chodí, tj. pyšně.[13]

Podle jedné pověsti paní Perchta (neboli Bílá paní, jak se jí začalo říkat později) pochází ze zámku Rožmberk (Č 883). Jiné pověsti udávají, že žila v Jindřichově Hradci a v Telči. Její jméno bývá spojováno vůbec se všemi většími jihočeskými zámky.[14] Bílá paní se tedy stala svérázným „ochranným rodovým duchem“.[15]

Vezmeme-li v úvahu množství různých pověstí o Bílé paní,[16] nelze věřit, že by existoval jediný konkrétní objekt tohoto jména. Ostatně o tom pochyboval už F. L. Čelakovský, který uvádí, že rčení jako jiná Perchta chodí nepochází od konkrétního jména paní Perchty z Rožmberka, ale od jména mytologické bytosti (srov. staroněm. Perachta ve význ. skvící, krásná, vznešená — Č 883).

Vlastní jméno Perchta je přejato z němčiny, kde znamená mytologickou bytost, [23]která „ve větru se ukazuje, když sněží, … a lidi v příbytcích navštěvuje …, hledíc zdaž vše upředeno … V Němcích, ale i v krajinách někdy slovanských . .. běhají po celé vánoce hoši „Berchten“ zvaní, jako běsi po domech a ulicích …“[17] Apelativum peruchta, perychta znamená „strašidlo v podobě bílé paní“ (PS IV, část 1, s. 208). Podle SSJČ má podst. jm. perchta dva významy: 1. mytologická ženská bytost obcházející domácnosti; též bílá paní; 2. nár. maškara v podobě bílé (někdy i černé) paní, chodící o vánocích.[18]

Bylo by však omylem se domnívat, že jméno Perchta a postava Bílé paní existují jen v němčině. Bílá žena je odedávna známa slovanským i jiným evropským národům, např. Belgičanům, Francouzům, Skotům ap. V některých pověstech je představována jako bytost, která létá ve vzduchu, v jiných se uvádí, že žije v podzemním zámku nebo vysoko v horách.[19]

Postava Bílé paní je tedy mnohem starší než paní Perchta z Rožmberka a má hluboké kořeny v dějinách folkloru různých národů. Jak uvádí E. Michálek, Perchtu jako bytost mytologickou znala již stará čeština.[20] Dnes se výrazy bílá paní a perchta chápou jako synonyma (SSJČ, d. 2, s. 556). Legenda o paní Perchtě vznikla zřejmě aplikací známé představy bílé ženy na reálnou osobu.

Spolu s Bílou paní žila podle pověr ve vzduchu ještě jiná mytologická bytost — Meluzína. Pověst o Meluzíně byla přejata z francouzštiny[21] a stala se námětem četných oper v různých zemích.[22] Do češtiny se VJ Meluzína dostalo prostřednictvím němčiny,[23] kde Melusine znamená kvílící vítr. Podle starých pověr Meluzína létá ve vzduchu a ochraňuje duše zemřelých. V zimě, zvláště na vánoce, jí dávali za okno misku mouky nebo soli, aby se utišila.[24] Odtud pochází zastaralé rčení s Meluzínou sůl lízat ,být mrtev‘ (Z 220).

Přejaté jméno Meluzína v češtině zdomácnělo, částečně pozměnilo svou fonetickou i grafickou podobu a stalo se součástí několika frazeologismů. Vedle starších rčení vyvolávat jako Meluzína (není doloženo v FS) ,neustále volat, pokřikovat‘ (Z 531), bydlit u paní Meluzíny ,někde, kde silně foukají větry‘ (Z 220) jsou zachycena v současné literatuře kvílí jako Meluzína, případně ještě jako když meluzína proletí ,velmi rychle‘.

Sem patří také zmínka o původu spojení baron Prášil. Kniha o velkých dobrodružstvích barona Karla Münchhausena byla přeložena do mnohých světových ja[24]zyků. Čeština nahrazuje jeho dlouhé a pro českého čtenáře nejasné jméno výstižným ekvivalentem — Prášil. To je VJ odvozené od slovesa prášit a má tvar častých českých příjemní na -l. „Prášit znamenalo u nás vždycky lhát, ale ne pro zisk či se špatným úmyslem, ale pro pobavení druhých.“[25] Stejný význam má rčení lhát jako baron Prášil (FS 38). Od VJ Prášil se užívá odvozeného příd. jm. prášilovský ,lhavý, chvástavý‘ a podst. jm. prášilství ,záliba v přepínání, chvástání‘ (PS IV, část 1, s. 1009).

Uvedené příklady ukazují, že přejatá VJ, začleněná do české frazeologie, nejsou pasívní a neměnnou součástí jazyka, ale podřizují se zákonům vývoje české slovní zásoby: mnohá z nich se už jako cizí nepociťují. Proto přejaté jméno nemůže být chápáno jako faktor určující původ celého rčení: ve velkém množství případů frazeologismy, v nichž se uplatňují cizí VJ, vznikly přímo v češtině a odrážejí strukturně sémantické zvláštnosti jejího frazeologického systému. A naopak, překlad VJ nebo nahrazení cizího jména českým ekvivalentem mohou zatemňovat cizí původ rčení.

Nesnadný je etymologický výklad některých rčení s frekventovanými osobními vlastními jmény. Na stránkách NŘ a jiných časopisů se už nejednou uvažovalo např. o rčení mít filipa.[26] Vlastní jméno vzhledem k svým kategoriálním vlastnostem, zejm. jedinečnosti a konkrétnosti, přímo svádí k hledání reálného prototypu tohoto frazeologismu.

Existují výklady, v nichž se toto rčení odvozuje od jmen biblických postav nebo historických osobností[27] (hledaly se i souvislosti se slovem filipika nebo s anglickým to give a fillip ,dát popud‘ nebo s francouzským filouterie ‚taškařiny‘).[28] Avšak žádný z uvedených výkladů nevysvětluje strukturní model frazeologismu mít filipa a žádný ze známých onomastických frazeologismů se stejným významem nemá podobnou stavbu (srov. např. rčení s jménem biblického mudrce Šalomouna: chytrý jako Šalomoun, spolknout Šalomouna, moudrý jako Šalomounův knoflík u gatí ap.; Z 381, 591).

Existuje však velké množství dnes už zastaralých a neznámých rčení, která se vyznačují stejnou stavbou (mít + VJ), ale odlišným významem. Na základě starších pramenů je zachytil J. Zaorálek: mít Janka (Jana) ,být lenivý‘ (Z 140); mít Vavřína (na hřbetě) ,být ospalý‘ (Z 413); mít vaška[29] ,mít hlad‘ (Z 413); mít Ka[25]teřinu /1/ ,mít rýmu‘, /2/ ,mít průjem‘ (Z 157—158); mít kačenku ,být plešatý‘ (Z 147).

Za deriváty těchto frazeologismů považujeme např. tato rčení zachycená Jungmannem: má janka (pod kolenem), janek ho tluče pod kolena, má shnilého Janka na hřbetě, chytá se ho (sedá na něho) Janek ,je lenivý‘ ap. Z nich má dosud jistou frekvenci rčení chytá se ho Janek.

Komponentem právě uvedených frazeologismů (mít + VJ) jsou poměrně frekventovaná (nyní nebo v době vzniku rčení) osobní vlastní jména. Vyzkoumat příčiny zařazení právě této skupiny jmen do daného modelu není snadné. Určitou roli zde nesporně sehrály psycholingvistické faktory, které jsou specifické pro každý jednotlivý jazyk.[30]

Vl. Šmilauer píše dokonce v tom smyslu, že začátek fi- charakterizuje chytrého, bystrého člověka: fikanec, fikulka, filuta, fintář, figlář, fištrón, fiskus, filek, filištín, fijón s četnými variantami. To všechno jsou lidé, kteří mají filipa, fiňáry, fištrón nebo fifi. U některých slov je ten význam původní: filuta, fintář, fikanec, fištrón, u jiných se vyvinul jen proto, že ta slova začínají na fi-.[31]

Rčení mít filipa bylo vytvořeno podle soudobého aktivního strukturního modelu mít + VJ. Pochází nikoliv od jména reálné osoby, ale vzniklo spíše v důsledku specifického vnímání převzatých slov na fi-, které je pro Čechy charakteristické. Inspirovalo vznik dalších frazeologismů. V Zaorálkových Lidových rčeních nacházíme např.: nechal filipa doma (Z 90), jemu vezou filipa na zadním voze ,je hloupý‘ (Z 90); nechodí do apateky pro filipské kapky ,je chytrý‘ (Z 153).

Působením psycholingvistických faktorů můžeme také vyložit frazeologismy být (běhat, skákat) jako Jura ,být (zase nebo stále ještě) zcela zdravý a čilý‘ (FS 142), dělat ze sebe Juru ,předstírat, že jsem zdravý a silný‘.

Je příznačné, že VJ Jura má v těchto rčeních úplně jiný význam než ve frazeologismech zaznamenaných dříve. Srov. u Zaorálka: stojí (chodí, hledí) jako Jura (s cedulí), jako hloupý Jura ,hloupě‘; má to jak na Juru ,je oblečen pro posměch‘ (Z 499—500). Takové protichůdné významy vlastního jména mají své mimojazykové i jazykové důvody. VJ Jura získalo záporné konotace v moravských nářečích, kde je velmi frekventované. V Čechách je domácká podoba k Jiří Jirka, kdežto zvláštní [26]nepřehlasovaná skupina ju- vlastního jména Jura se stává formálním znakem citového zabarvení slova. Tím se VJ Jura zarařuje do skupiny výrazů expresívních.[32] Neobvyklá expresívní podoba tohoto jména vyvolává u Čechů složité psycholingvistické asociace. Význam ,zdravý a silný člověk‘ mohl u VJ Jura vzniknout pod vlivem podst. jm. haur[33], které bylo přejato z němčiny a znamená 1. zast. horník, 2. slang, člověk projevující své sebevědomí, svou důležitost.[34] Slovo haur je také komponentem frazeologismu dělat ze sebe haura ‚předstírat, že jsem silnější a schopnější než ve skutečnosti‘.

Z hlediska synchronie není rovněž motivováno (a není už v úzu) rčení poradit se s Vaňkem ,dávat se na útěk‘ a jeho varianty: s Vaňkem potazu bráti, pospíchat na poradu s Vaňkem, potkat se s Vaňkem (Z 412).

Rčení poradit se s Vaňkem (poprvé zachyceno v r. 1589) je hojně doloženo u českých spisovatelů 19. stol. Ale původ tohoto rčení zůstává dosud nejasný. V knize Čeština všední i nevšední se uvádí, že jméno Vaněk (jedna z domáckých podob k Václav) je zvukovou nápodobou německého slova. Spojuje se s německým slovesem wanken ve větách jako vor dem Feinde wanken (‚ztrácet odvahu před nepřítelem‘) nebo s podst. jm. vane ze střední němčiny, které znamenalo ,pohyb vpřed, stranou nebo zpět; nestálost, nevěru, pochybnost; postranní nebo zpáteční cestu‘.[35] I. Němec zdůrazňuje, že souvislost uvedeného rčení s německým wanken podporuje také to, že německá skupina -nk- se přejímá do staré češtiny jako -ňk-.[36]

Strukturní model tohoto rčení není v současné češtině produktivní. Ale některé zastaralé frazeologismy svědčí o jeho dřívější produktivnosti, srov. poradit se s rychlíkem, vzít radu s rychlíkem ‚dáti se na útěk, utéci‘ (rychlík zde znamená ,rychlý kůň‘ — Z 343). Ve slovních hříčkách je znám také model potkat se s + VJ, např. starší potkat se s němým Blahou ,ztratit řeč; zarazit se v řeči‘ (Z 40).

Uvedené příklady nás vedou tedy k názoru, že frazeologismus poradit se s Vaňkem mohl vzniknout na základě zvukové shody hypokoristického jména Vaněk s německým výrazem wanken.

Slovní hříčky s VJ tvoří dost velkou část české onomastické frazeologie. Podobnost VJ s určitým slovem je náhodná, genetická příbuznost VJ s motivačním slovem (tj. slovem, které předává význam rčení) není důležitá pro vznik rčení.

Srov. jít do Hajan ‚jít spát‘ (hajat = spát, ale Hajany znamenalo ,ves Hajanů‘, tj, lidí, žijících u háje);[37] poslat do Hořic ,zapálit‘ (shoda slovesa hořet s VJ Ho[27]řice — místním jménem odvozeným zdrobňující příponou -ice od podst. jm. hora, tj. pahorek)[38] atd.

O nahodilosti výběru vlastního jména pro vytvoření slovní hříčky svědčí také to, že v takových rčeních se vyskytují nejen domácí, ale i cizí VJ (většinou názvy cizích měst). Srov. ženich z Drážďan, a ne od Berouna ,o tom, kdo jen „dráždí“, ale nechce se ženit (brát)‘; řidčeji jdi do Cách (Z 53) ,cáchej, seber se a jdi‘ (podoba Cáchy je z předložkového pádu „ze Aachen“).[39]

Zajímavé je, že se slovní hříčky s VJ, vytvořené ve snaze zvýšit expresivitu řeči, „personifikovat slovní zvuk,“[40] stávají později, když se původ jména zamlží, zdrojem četných legend a dohadů. Tak tomu bylo např. u rčení pro strýčka Příhodu, na sv. Dyndy, za krále Holce, honit Davida aj. Je-li nový výklad podpořen mimojazykovou informací nebo jinými faktory, pak snaha rozluštit takové jazykové hádanky je skoro beznadějná. Jednou z možností výkladu je způsob strukturně sémantického modelování vypracovaný Mokijenkem.[41]

Zkusme se podívat z toho hlediska např. na rčení ukázat (povědět), zač je pardubický (v Pardubicích) perník ,vyhubovat nebo nabít někomu‘ a zvědět, po čem je v Pardubicích perník (Z 280) ,být bit, dostat vyhubováno‘.

Stejný strukturně sémantický model má rčení ukázat, zač je toho loket ,nabít někomu‘, kde loket je ,stará krejčovská míra, obyčejně dřevěná‘ (PS II, s. 623). Srov.: Dostali jsme buchtu do zad nebo nám navochlovali maminčiným dřevěným loktem“ (Rais, PS II, s. 623).

Je možné, že slovní spojení pardubický perník také mělo ukazovat na prostředek trestání. VJ Pardubice se zvukově shoduje s podst. jm. pardus, které znamenalo „obvyklý za starých časů výprask metlou“ (PS IV, část 1, s. 97). Dát pardus ,zbít někoho‘, dostat pardus ,být zbit‘. Srov.: „Kde je ten pes?“ — „Už utek’ do kuchyně. To víte, že nečeká, až dostane pardus“ — (Šimáček, PS IV., část 1, s. 97).

Takovou asociaci podporuje také shoda komponentu perník s tvary slovesa prát (peru, pereš) ve významu ,bít‘.

Můžeme tedy předpokládat, že frazeologismus ukázat, zač je pardubický (v Pardubicích) perník vznikl podle produktivního strukturně sémantického modelu na základě zvukové shody s podstatným jménem pardus, eventuálně i slovesem prát. Čistě jazykový podklad tohoto rčení neodporuje vnějazykové informaci o pardubické perníkářské tradici, ale naopak expresivitu frazeologismu zvyšuje. Méně frekventovanou frazeologickou jednotku ukázat, zač je v Praze máslo (Z 216) považu[28]jeme za pozdější, vytvořenou podle vzoru populárního rčení s místním jménem Pardubice.

Závěrem je třeba dodat, že cílem tohoto článku bylo nejenom uvést některé podle našeho názoru pravděpodobné etymologie, ale především ukázat na složitosti a četná úskalí výkladu onomastických frazeologismů.


[1] Termíny frazeologismus a rčení zde používáme jako synonyma.

[2] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 3. vyd., Praha 1971, s. 144.

[3] J. Pokorný, Zakopaný pes, Praha 1976, s. 139.

[4] M. Těšitelová, Slovník starých českých mlýnů, NŘ 46, 1963, s. 189. — Podobný názor mají autoři nového frazeologického slovníku, kteří vykládají holander jako papírenský hadromel, dovážený původně z Holandska, který spotřebuje mnoho vody, tedy „pije“. (Slovník české frazeologie a idiomatiky. Přirovnání, Praha 1983, s. 473; dále FS). Pozn. redakce: něm. výraz der Holländer označuje jednak Holanďana, jednak mlýnský stroj krupník nebo papírenský stroj hadromel. Srov. Příruční slovník německo-český II, red. J. Janko, Praha 1939—40, s. 398.

[5] V. Mokijenko, Pije jako holendr — nebo jako Holendr? NŘ 56, 1973, s. 63—71.

[6] Viz o tom také J. Soukup, Pije jako Holandr, Český lid 16, 1907, s. 393.

[7] J. Zaorálek, Lidová rčení, 2. vyd., Praha 1963 (dále Z.).

[8] Srov. Fr. Št. Kott, Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický 1, Praha 1878, s. 368—369.

[9] J. Polišenský, Třicetiletá válka a evropské krize 17. století, Praha 1970, s. 170—173.

[9a] Pozn. redakce: konotace označuje zprav. druhotné složky výrazu, zvl. intenzifikační, expresívní a emocionální zabarvení.

[10] A. V. Kunin, Frazeologija sovremennogo anglijskogo jazyka, Moskva 1972, s. 31; srov. Dutch courage ,kuráž v opilosti‘ a Dutch feast ,hostina, kde se hostitel opije první‘ atd. I podle jiných výkladů se podst. i příd. jm. Dutch už začátkem 17. stol. začalo používat ve výsměšném a urážlivém významu a používá se tak doposud (S. B. Berlizon, Stilističeskij aspekt značenija frazeologičeskich jedinic i metody jego issledovanija, Sb. Problemy semasiologii i lingvostilistiki, Rjazaň 1975, sv. 2, s. 234—235).

[11] V. M. .Mokijenko, Slavjanskaja frazeologija, Moskva 1980, s. 71.

[12] I. Němec, K vzniku slovenských hanlivých pojmenování bagáž, banda a zberba, Slovenská reč 52, 1987, s. 357—361.

[12a] Pozn. redakce: O souvislosti obou rčení srov. též S. Utěšený, Závažný příspěvek k teorii frazeologie, NŘ 56, 1973, s. 153—4.

[13] F. L. Čelakovský, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích, Praha 1949, s. 883 (dále Č).

[14] A. Sedláček, Historické pověsti lidu českého, Praha 1972, s. 243, 245.

[15] Tak ji vykládá Příruční slovník jazyka českého (dále PS), díl 1, Praha 1935—37, s. 131.

[16] Viz též Č. Zíbrt, Veselé chvíle lidu českého, Praha 1950.

[17] J. Hanuš, Bájeslovný kalendář slovanský čili pozůstatky pohanskosvátečných obřadův slovanských, Praha 1860, s. 45—46.

[18] Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ), díl 2, Praha 1964, s. 556.

[19] A. N. Afanasjev, Drevo žizni, Moskva 1983, s. 349; R. R. Gelgardt, Izbrannyje staťji, Kalinin 1967, s. 461, 507.

[20] Ze staročeského slovníku, Listy filologické 106, 1983, s. 89—91.

[21] D. cit. v pozn. 2, s. 359.

[22] Larousse du XXe siecle, Paris 1931, díl 4, s. 790.

[23] J. Holub, S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého, Praha 1978, s. 309.

[24] D. cit. v pozn. 17, s. 26.

[25] O. Spalová a kol., Co to je, když se řekne …, Praha 1969, s. 266. — Pozn. redakce: srov. SSJČ II, Praha 1964, s. 869, hesla prášil a prášit (ve význ. 7).

[26] Srov. např. NŘ 17, 1933, s. 223, 255.

[27] E. Pokorná, Apelativizovaná jména v české slovní zásobě, SaS 39, 1978, s. 124; Čeština všední i nevšední, Praha 1972, s. 336.

[28] Viz K. Čapek, V zajetí slov. Kritika slov a úsloví, Praha 1969, s. 200.

[29] Psaní velkého a malého písmena u těchto jmen ve slovnících kolísá.

[30] K tomu závěru dochází i K. Čapek: „A konečně původem toho rčení (nebo jedním z jeho původů) může být pouhý zvuk. Slovo „filip“ zní jaksi vrabčácky, čiperně a pohotově; nemohlo by se dobře říkat o bystrém a verzatilním člověku, že má v hlavě Romualda nebo Bonifáce. „Filip“ už svým zvukem vyjadřuje cosi jako čilost a vtip“ (D. cit. v pozn. 28, s. 200—201).

[31] Vl. Šmilauer, Lidské typy v lidovém jazyku, NŘ 29, 1945, s. 8.

[32] Srov. I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968, s. 126.

[33] Za tuto myšlenku děkuji dr. I. Němcovi, DrSc.

[34] L. Klimeš, Slovník cizích slov, Praha 1981, s. 233.

[35] Kol. pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV, Čeština všední i nevšední. red. J. Kuchař, S. Utěšený, Praha 1972, s. 346.

[36] Osobní sdělení.

[37] A. Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I, Praha 1947, s. 511.

[38] D. cit. v pozn. 37, s. 618.

[39] D. cit. v pozn. 35, s. 489.

[40] D. cit. v pozn. 28, s. 200.

[41] V. M. Mokijenko, Slavjanskaja frazeologija, Moskva 1980.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 1, s. 20-28

Předchozí Miloslav Sedláček: Čárka před spojkou a

Následující Josef Filipec: Nad novým jednosvazkovým slovníkem současné slovenštiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1