Závažný příspěvek k teorii frazeologie

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Leningradský bohemista V. M. Mokijenko, který se nedávno uvedl i příspěvkem do Naší řeči,[1] uveřejnil v ukrajinském časopise Movoznavstvo (roč. 5, 1972, 39—50) stať nazvanou Variantnost jako jeden z pramenů tvoření frazeologismů (Variantnisť jak odne z džerel utvoreňňa frazeolohizmiv). Článek, jenž vychází téměř výhradně z materiálu českých lidových rčení, zabývá se na několika skupinách bohatě doložených spojení analýzou frazeologických variant ve vztahu k výchozím rčením i ve vztahu k širším frazeologickým synonymním řadám. Variantnost, kterou autor právem prohlašuje za jeden ze základních rysů rčení v diachronním i areálovém aspektu, vzniká velmi často jako řetěz asociací vázaných na zvukovou stránku výchozího jádra rčení, zvlášť přestává-li být původní jádrový výraz (a tím pak někdy i celý obrazný obrat) srozumitelný.

Ke rčení nestát za fatku (častější je ovšem pozitivní (s)koupit za fatku apod.) tak narostla asociační formální řada za facku, za faj(f)ku (tabáku), za pac, za pecku, za flaksu, za flašku — v druhé řadě pak rčení jako nestát za babku, za beladku, za blešku, za bobek, za blaf. Už u výrazu 1. řady nestát za pac (spojovaného problematicky pouze s významem ‚uhození‘, ač se tu mohl účastnit přehodnocení i smysl ‚podání ruky či tlapky‘ a prapůvodně tu mohl být ve hře i bác, drobný peníz předkrejcarové soustavy) autor právem poznamenává, že se tu stírají hranice mezi variantou a synonymem. Naopak lze ovšem i u výrazů druhé, „synonymnější“ řady téměř vesměs konstatovat ohlas hláskového půdorysu základního slova. — Dále se tu na příkladu dvojice za fatku a za beladku mluví (s odvoláním na Machka) o morfologické a sémantické atrakci v rámci variačního frazeologického pole: obojí značí drobný peníz a druhotně bezcennou tretku, obé (jakož i běžnější dnes tretka, cetka) má stejné „rýmové“ zakončení. Méně jasně se jako protikladný příklad formální a sémantické diferenciace rozebírají podmínky vzniku rčení (3. řady?) za starou bačkoru, jež přece do daného pole plně významově i tvarově zapadá.

Zajímavý je poukaz na naprostou ojedinělost českého rčení za fajfku tabáku (v jiných jazycích jen za šňupnutí), jež je tedy už tím zřetelně určeno jako obměna výchozího za fatku, obměna nicméně v jádře kontaminační. Pro celé pole fráze „nestát za mnoho“ se v shrnutí uvádějí tři sémantické okruhy jejího hlavního lexikálního naplnění: ‚drobný peníz‘,‚ (jediný) bez[154]cenný plod‘,‚exkrement‘. Dodat by se ovšem mohly podle hesla „bezcenný“ v 2. vyd. Zaorálkových Lidových rčení (s. 629) i řady ‚opotřebovaný předmět‘,‚bezvýznamný počin‘,‚odporné zvíře, hmyz‘ aj.

Ještě pronikavější výklady, snažící se dobrat ke kořenům vzniku rčení uvnitř určitých významových okruhů, přináší druhá část článku: ukázat, zač je toho loket (něm. Ellenmass anlegen, starší české přeměřit dubovým loktem), zač je v Praze máslo, v Pardubicích perník, v Chrudimi hříbata aj. Autorovi neuniklo dvojsmyslné zač je toho kopa (výhrůžka kopanci), ani dnes už rozhodně neprůhledné spojení Pardubic a perníku s praním ‚bitím‘ a pardusem; ba dokonce i v nevinném jemu je Pardubice jako jitrnice, vykládaném jako ‚všechno jedno‘ (srov. i to je mi buřt) dokázal najít ten nepříjemný pardus v protikladu k jistě vítanějšímu naprání se jitrnicemi. Příliš daleko však zřejmě zašel ve svých kombinacích při hodnocení spojení hříbata v Chrudimi. Autor je vykládá v obdobě k „pardubickému perníku“, tj. výprasku, jako vyhubování, odvolávaje se na „houbovou“ ze spojení dostat huby a na moravská tautonyma houby — hřiby (rčení prý je z Moravy). Hříbata a huby // houby jsou tuším sotva záměnné jako smysluplná narážka (není ostatně také známo rčení dostal hřibovou); zato je tu nasnadě přímý lokální vztah: stejně jako Pardubice prosluly (opravdovým) perníkem, byla Chrudim známa koňskými trhy a blízkým hřebčincem ve Slatiňanech. i když zbývající dvě rčení této řady — povědět, zač je v Praze máslo, po čem mezulán v Pilníkově — obsahují stejně jako „pardubický perník“ patrně původní narážku na ruční vyřizování účtů (mazat ‚bít‘), je zřejmé, že tato původní motivace i v nich silně vyvětrala a že dnes v tomto modelu funguje jako základ představa obchodního jednání, vázaného na příznačný místní „sortiment“.

V závěru je uveden i stručnější výklad rčení pije jako holendr, o němž zevrubněji pojednal právě zmíněný příspěvek v Naší řeči. V tomto stručnějším podání je ještě patrnější autorova až přehnaná nedůvěra k přímým výkladům rčení z reálií. Soudíme (jak ostatně v závěru české verze připouští i Mokijenko), že je stejně myslitelný, ba stejně případný i obraz žíznivě pijícího Holanďana i obraz dobře zalévaného holandru ve mlýně. Na podporu teze o původnosti etnonymického obrazu bychom pak závěrem vedle uváděných paralel, jejichž vydatně popíjejícími hrdiny se jeví jiné přímořské národy, uvedli rádi i opomenutou paralelu flamendr, fláma, která je přece vzata z nejbližšího holandského sousedství.

Nehledě na těchto několik kritických připomínek je Mokijenkův článek vzorným příspěvkem z oboru u nás dosud ne právě hojně pěstovaného. Plné uznání přitom patří šíři a hloubce autorových znalostí, jakož i důkladnosti a vynalézavosti jeho interpretace českého materiálu.

---

[1] V. M. Mokijenko, Pije jako holendr — nebo jako Holendr?, NŘ 56, 1973, 63n.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 3, s. 153-154

Předchozí Miloš Dokulil: Mluvnice češtiny pro Seveřany

Následující Blažena Rulíková: Sborník o otázkách jazyka současné literatury