Konstrukce gramatiky ze sémantické báze

Eva Macháčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto názvem vyšla v nakladatelství Academia v edici Studie a práce lingvistické r. 1984 publikace Jana Kořenského (163 s., něm. resumé).[1] Cíl práce je vyznačen již v jejím titulu. Autor vytváří návrh lingvistického modelu ve směru od obsahu (významu) k výrazu. Model obsah → výraz má sloužit k popisu a interpretaci významů slov a vět přirozeného jazyka a může být použit též při rozboru textu. Vedle složky sémantické obsahuje model i složku textotvorných prostředků a složku pragmatickou, která zahrnuje vztah mluvčího k výpovědi, vzájemné vztahy mluvčího a adresáta, časové a prostorové souřadnice apod.

Svá teoretická východiska zakládá autor na principech marxisticko-leninské filozofie; vychází z názoru, že jazyk je prostřednictvím bytí člověka a společnosti součástí objektivní skutečnosti. V první kapitole definuje jazyk jako systém znakových vztahů a vymezuje dvě základní funkce jazyka: odrazovou a komunikační. V lingvistických modelech ve směru obsah → výraz předpokládá, že nejen objekty výrazové jsou skutečně existující (ontologicky nesporné). Ani „sémantický jazyk“ (zapisovaný většinou logickými symboly) není konstruktem, ale též skutečně existujícím jádrem přirozeného jazyka. Obsahové objekty bez nutné vazby na výraz jsou sémantickým východiskem (bází) modelu gramatiky.

Ve druhé kapitole je sémantická báze vymezena jako množina základních významů relační povahy (jsou to tzv. bázové relace základní) a komplexních významů založených na významech základních. Slouží k vyjadřování „stavů světa“, tj. vzájemných vztahů „částí světa“ (předmětů, entit). Lze ji zapisovat nezávisle na výrazových prostředcích prostřednictvím moderního logického aparátu. Relační významy se mohou realizovat jako slovo (zřícenina), spojení slov (zřícený hrad), věta (hrad je zřícený). V rámci sémantické báze se vymezují významy dějové[2] a statické. Statické významy (nepředpokládající změny v čase a prostoru) se zapisují jako x S y (kde S je relátor a x, y jsou proměnné). Dále se statické významy dělí na x K y [248](x má vlastnost y, je kvalifikováno pomocí y), x L y (x je lokalizováno v y), x C y (x je okolnostně určeno prostřednictvím y) aj. Dosazují-li se na místo proměnných bázové relace, vznikají relace komplexní. Do sémantické báze patří ještě bázové modifikátory, tj. významy existence, fázování, volitivní (aktivní volní) modality apod.

Při četbě Kořenského knihy se neobejdeme bez znalosti některých logických pojmů, protože typy logických vztahů (upravené pro potřeby lingvistiky) jsou pro autora základem třídění bázových významů. Klíčové pojmy pro členění relací nedějové povahy jsou — vedle pojmu inverze — symetrie a asymetrie. Bázová relace je symetrická, když x R y ≡ y R x; předpokládá se týž lexikální relátor: Marie sedí vedle Věry. Věra sedí vedle Marie. Při asymetrických relacích se předpokládá, že obě věty jsou založeny na různých, vzájemně inverzních, relátorech: Lampa je nad stolem. Stůl je pod lampou. Polosymetrické relace platí v jisté třídě S jen pro některé dvojice bázových relací.

Ve třetí kapitole se autor zabývá pojmem gramatického větného vzorce (GVV) a ukazuje, které slovní druhy a gramatické kategorie jsou pro výstavbu GVV důležité. Verbum finitum (VF) je podle autora nositelem sémantických a syntaktických vlastností a jádrem české věty. Zajímavá je souvislost statických významů s vidovou problematikou. Ukazuje se, že většina sloves nedějového významu, která se vedle sloves být a mít uplatňuje při vyjadřování statických významů, netvoří vidové dvojice: chybět, scházet, patřit, příslušet, vyznačovat se, vejít se, záležet a mnohá jiná. Pokud vidové dvojice vytvářejí, pak obvykle pro jiný význam slovesa: předcházet (diskusi předchází úvod) — ale předejít / předcházet dobu.[3]

Další část třetí kapitoly je věnována obecnějším otázkám znaku v souvislosti s marxistickými zákony dialektiky. Na některých konkrétních příkladech se ukazuje, jak tyto zákony působí při vývoji a fungování přirozeného jazyka.

V obsáhlé čtvrté kapitole nazvané Užití teorie sémantické báze při popisu systematiky významů českých vět se nedynamické významy zásadně liší na asymetrické a symetrické. Mezi asymetrické významy patří především vztah kvalifikace. Je tvořen dvěma účastníky (participanty) — kvalifikovanou a kvalifikující entitou. Kvalifikovaná entita je nejčastěji vyjádřena substantivem (Benjamin je hloupý), řidčeji náhradním výrazem (psát dopis je obtížné). Entita kvalifikující se obvykle vyjadřuje adjektivem (hloupý) nebo substantivem (hlupák). Substantivum je někdy v 1. p., někdy v 7. p. V kapitole jsou probírány jednotlivé alternační [249]řady se slovesy být, mít, vyznačovat se. I když autor uvádí, že při výběru leckdy působí i činitele stylistické, v příkladech k tomu obvykle nepřihlíží. Slovesa vyznačovat se a zvláště pak vynikat se pojí s kvalifikujícími entitami spíše kladného charakteru (Materiál se vyznačuje pevností, Benjamin vyniká pílí); některé autorovy příklady, pokud by v jistém kontextu nebyly míněny ironicky, působí vykonstruovaně.

Povšimněme si, že autor řadí ke kvalifikacím významy typu Benjamin má jen jednu ruku; nemá ruku; nemá žlučník. Tyto významy se někdy chápou jako tzv. nezcizitelné vlastnictví. U nepárových částí těla se objevují v pozitivní podobě jen v jistých kontextech, jinak spíše v záporu. U párových částí těla se vytvářejí řady jako: B. má (jen) jednu ruku; je jednoruký; nemá ruku (týká se ovšem ruky druhé).

V některých případech se vyjadřuje obvyklost a kvalifikace plnovýznamovými slovesy dějového významu: Benjamin kouří (spartu — aktuální děj) — B. kouří sparty (obvykle) — B. kouří (je kuřák); B. učí (= je učitelem), píše (= je spisovatelem), kašle (= má kašel). V kvalifikacích se uplatňují i slovesa s obecným činnostním významem jako dělat, sloužit, působit; doplnění (komplement) tu představuje kvalifikační příznak: dělá účetního, hraje tenis. Kvalifikující entitou může být i okolnostní určení u činnostního slovesa (pracuje v Tesle) nebo doplnění u slovesa uzuálního významu (nosí brýle).

Relace předmětného vlastnictví bývá vyjádřena široce polyfunkčním slovesem mít a k němu inverzními slovesy jako patřit, příslušet, náležet, připadat. Pod x vystupují osoby nebo jejich třídy, pod y vystupují věci, třídy věcí. Jednotlivá slovesa mají své zvláštní významové rysy, které mohou i závažným způsobem měnit význam vztahu. Autor to ilustruje na příkladech jako Benjaminovi chybí dům (= touží po něm), ale Benjaminovi chybí knoflík (= B. nemá knoflík — ve smyslu inverze). I když autor v pozn. 11 na s. 99 uvádí, že slovesa nejsou postižena ve všech svých lexikálních významech, přece bychom chtěli upozornit na to, že např. věta B. pohřešuje dům působí vykonstruovaně. Primárně se slovesa pohřešovat, postrádat pojí s pojmenováními osob a předmětů „přemístitelných“, srov. postrádám rukavice, které jsem včera odložila v předsíni. Výše uvedená věta by byla možná jen ve zvláštním kontextu.

K asymetrickým významům patří podle autora i abstraktní „vlastnictví“ typu: má právo na odměnu, má nárok, má povinnost pracovat apod. Zejména patří k asymetrickým významům okolnostní určení, zapisované formulí x C y, popř. specifikovanými formulemi x L y (lokalizace), x T y (temporální určení). Vztahu lokalizace jsou blízké symetrické, popř. polosymetrické relace souvýskytu. Kořenský tu liší konkrétní lokalizaci typu Šaty jsou ve skříni, konkrétní příslušnost (Šaty patří do skří[250]ně) a abstraktní „lokalizaci“: Pes je savec (patří mezi savce). Jednotlivé relace se od sebe výrazovými prostředky neliší.[4]

Relace část — celek se vyjadřuje slovesy být, nacházet se, tvořit, skládat se, činit, představovat. Relace polohy je vyjádřena slovesy jako vězet, dlít, spočívat, ležet, sedět, viset, stát aj. Některá z nich se užívají jen o osobách (kniž. dlít), jiná o osobách i zvířatech, jiná třeba o věcech. Zajímavá je tu úvaha o slovesech vyjadřujících relaci polohy ve spojitosti s názvy zvířat, srov. např. Moucha sedí na stropě apod. Ilustrativní je výklad o slovesech ležet a stát v souvislosti s předměty. Platí tu jistá pravidla: jednak pravidlo geometrické (stát bývá delší osou kolmo k podstavě, ležet kratší osou), jednak pravidlo o poloze náležité (se slovesem stát jako o poloze náležité a ležet jako nenáležité). Někdy působí obě pravidla ve shodě: Váza stojí (leží) na stole, jindy ve shodě nejsou: Talíř leží na stole. Koberec leží na podlaze (proti Koberec stojí v koutě) — převládá pravidlo geometrické. Pro relaci polohy se využívá i různých sloves od původu dějových, která ve spojitosti s neživými předměty mívají význam statický, srov. slovesa plazit se, pnout se (o rostlinách), cesta běží do kopce aj. — K asymetrickým významům počítá autor i vztah lineárního a kvantitativního uspořádání a důležitý typ znakovost, příznakovost realizovaný obvykle mnohovýznamovými slovesy znamenat, označovat.

Symetrické a polosymetrické významy jsou tématem druhé části čtvrté kapitoly. V úvodu Kořenský uvažuje o tom, proč symetrická relace „být ve vzájemném vztahu“ je základem této třídy, ale pouze v sémantickém smyslu; z hlediska větného vyjádření je naopak druhotná. Bývá to proto, že obvykle stojí jedna entita v centru pozornosti, druhá je v pozadí; srov. slovesa týkat se, souviset, vztahovat se k čemu.

Mezi polosymetrické a symetrické relace patří podle autora především relace přináležitosti a sounáležitosti vyjadřované slovesy jako patřit, připadat, příslušet, náležet; setkali jsme se s nimi již u relací asymetrických. Proto záleží na povaze entit uváděných do vztahu — zda mají rys „živost“, „osobovost“, popř. zda jde o vztah „prvek — třída“ apod. V této kapitole se probírá vztah příbuzenství, i když většina jeho podtypů symetrická není. Symetrický je základní vztah „být příbuzný s“. Liší se tu řada podtypů jako sourozenectví, bratrství, bratranectví, (pra)rodičovství, manželství aj. — V kapitole o symetrických vztazích se probírají i otázky identity a ekvivalence, shodnosti, podobnosti, rovnosti. — Samostatné oddíly čtvrté kapitoly tvoří výklady o sémantických modifikátorech (otázky existence, fázování, negace, modality). — Samostatnou kapitolku tvoří i ukázka analýzy básnického textu.

[251]Kořenského kniha navazuje na autorovy práce časopisecké, uveřejněné v posledním desetiletí; tvoří jednotný celek vycházející ze současné filozofické orientace a uplatňující metody moderní logiky. Proto může zaujmout nejen teoreticky zaměřené lingvisty, ale i logiky a filozofy, kteří mají zájem o popis přirozeného jazyka.

---

[1] Obsáhlé recenze této práce již vyšly: J. Petr, Nová práce o popisu přirozeného jazyka, SaS 46, 1985, s. 45—49, a J. Hoffmannová, Od sémantické báze k pragmatice textu, Jazykovědné aktuality 21, 1984, s. 135—142.

[2] Dějovým významům se autor blíže nevěnuje; odkazuje tu k práci F. Daneše, Z. Hlavsy a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981, v níž kromě obecné části najdeme popis a rozbor predikátů dějových.

[3] V této kapitole nelze zcela souhlasit s autorovým tvrzením, že levovalenční symbol (participant) je v české větě potenciální, že se nemusí závazně realizovat. To v podstatě platí pro symbol zastupující 1. a 2. osobu, u 3. osoby je situace složitější. Symbol není potenciální zvláště tehdy, předpokládá-li se jako levá valence substantivum dějové, zástupné to, věta apod. (např. u sloves způsobit, vést k, vzrušit, podnítit).

[4] Bázové relace typu abstraktní „lokalizace“ a abstraktního „vlastnictví“ mají obdobu v analytických predikátech popisovaných u E. Macháčkové v práci otištěné v Jazykovědných aktualitách 20, 1983, s. 122—176; srov. např. být v souvislosti — souviset; mít kontrolu — kontrolovat nebo být kontrolován aj.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 5, s. 247-251

Předchozí Jarmila Bachmannová: Postavení sklářské terminologie v systému lexikální zásoby ze severního Železnobrodska

Následující Zdeněk Hlavsa: Nad prací o funkci českého pádu