Přechylování víceslovných cizích příjmení v češtině

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

-

V české jazykové praxi se setkáváme s různými typy cizích příjmení. Pokud jsou jejich nositelkami ženy, příjmení se v souhlase s českými mluvnickými zásadami přechylují, a to bez zřetele na původ příjmení a na to, zda je jeho nositelkou Češka, nebo cizinka. Přechylováním se v češtině respektuje kategorie přirozeného rodu, tj. zachovává se protiklad gramatické kategorie mužského a ženského rodu, a slovotvornými prostředky se signalizuje, zda je nositelem příjmení muž, nebo žena.

Pro přechylování jednoslovných příjmení českého i cizího původu byla vypracována podrobná pravidla a systematický přehled,[1] takže [174]jejich přechylování již v praxi nečiní potíže. S přechylováním se běžně setkáváme nejen při vydávání osobních dokladů,[2] ale i v tisku, rozhlasu a v televizi, v překladové literatuře i dalších písemných a ústních projevech a obecně se považuje za závazné. Stalo se pevnou součástí slovotvorné soustavy češtiny a jejích norem užívání, což je dáno především jeho funkční hodnotou, tj. tím, že se z podoby příjmení zcela jednoznačně pozná, zda je jeho nositelem muž, nebo žena.

Zároveň se však z jazykové praxe ozývají další požadavky, aby zásady pro přechylování cizích ženských příjmení v češtině byly doplněny i o další, u nás méně obvyklé typy příjmení.[3] Týká se to zpravidla příjmení víceslovných, nejčastěji složených, s kterými se v důsledku stále rostoucího mezinárodního styku setkáváme v oblasti života politického, kulturního, sportovního i společenského. Jen poměrně zřídka se vyskytují v oblasti matriční praxe, při sňatcích našich občanů s cizinci, popř. sňatcích cizinců u nás, a při zápisu dětí vzešlých z těchto manželství.

Užívání víceslovných příjmení, hlavně jejich skloňování a přechylování, působí v praxi značné rozpaky. Tím spíše, že na rozdíl od jednoslovných typů příjmení se u nich prakticky nevyvinul žádný úzus a vzhledem k jejich donedávna poměrně malé frekvenci zůstávaly u nás i stranou pozornosti jazykovědné literatury.[4]

Účelem tohoto příspěvku je tedy zachytit různé existující typy těchto víceslovných příjmení a navrhnout možný způsob jejich přechylování. Způsob, který by i u nich slovotvornými prostředky signalizoval, zda je nositelem takového příjmení muž, nebo žena.

Víceslovná příjmení lze typově rozdělit na několik skupin:

1. Příjmení typu van Zoen (Mc Cormick, le Breux, O’Tool, [175]vanden Brande, dos Anjos, del Río, von Hüttenbach apod.). V uvedených typech van, Mc, vanden, O’, dos, del, von blíže určují základové příjmení, jsou jakýmsi jeho přívlastkem. Le (Breux) je původně francouzský člen, Mc (zkrácenina Mac) (Donald) původně znamená ve skotských příjmeních ‚syn‘; podobný původ i význam má i O’(Tool) v příjmeních irských (původní význam tohoto příjmení je tedy ‚syn Jakubův, Donaldův, Toolův‘, v češtině je obdobou příjmení typu Jakubův, tj. syn Jakubův). De, del, dela (de la), dos, van, von jsou původně předložky pojící se s 2. pádem a označující místní původ; některé z nich byly nebo dosud jsou (např. von v němčině) znakem šlechtictví.

U tohoto typu příjmení se nabízí pouze jediná možnost přechýlení, a to připojením přechylovací přípony -ová k základovému příjmení, a to v souhlase s jeho zakončením,[5] např. Clara dos Anjosová, Eva von Hüttenbachová, Lucienne vanden Brandeová, Eva le Breuxová, Isabel del Ríová apod.[6]

2. Příjmení typu Schwarz-Bart (Beecher-Stowe, Ruke-Dravina apod.). Jsou to souřadně složená příjmení, mezi nimiž je spojovník (lze je nazývat i příjmeními podvojnými). Z hlediska původu sem patří: a) příjmení zděděná ve složené podobě již po rodičích; b) příjmení utvořená po provdání jejich nositelky připojením příjmení po manželovi k příjmení po rodičích; c) příjmení, v nichž si druhou část připojil jeho nositel až v průběhu života, např. z uměleckých důvodů, k odlišení od osoby se stejným příjmením apod. U nás má tento typ určitou tradici, jak dokládají osobní jména Otýlie Sklenářová-Malá, Anežka Hodinová-Spurná aj. V současné době však naše občanky mohou v oficiálním styku užívat pouze jedno jednoduché příjmení, které mají také zapsáno do osobních dokladů.[7]

Česká tradice nám může pomoci v tom, jak tento typ cizích příjmení přechylovat. Jsou-li obě dvě složky takového příjmení slovanského původu, v souhlase se zvyklostmi češtiny přechylujeme obě části: [176]V. Nikolajeva-Těreškova — v češtině Nikolajevová-Těreškovová, M. Przybylko-Potocka — Przybylková-Potocká. Obdobně zpravidla postupujeme i v případě, má-li slovanský původ alespoň jedna složka složeného příjmení: M. Curie-Sklodowska — Curieová-Sklodowská, V. P. Adrianova-Peretc — Adrianovová-Peretcová. Pokud jsou obě dvě části neslovanského původu, obvykle přechylujeme pouze druhou část, i když je samozřejmě možné přechýlit obě části: Simone Schwarz-Bart — Schwarz-Bartová (nebo Schwarzová-Bartová), H. Beecher-Stowe — Beecher-Stoweová (nebo Beecherová-Stoweová), V. Ruke-Dravina — Ruke-Dravinová (popř. Rukeová-Dravinová).

3. Příjmení typu Fagundes Telles (Molina Morejon apod.). V tomto víceslovném příjmení jsou dvě samostatná příjmení volně řazena vedle sebe bez spojovníku. Jde zpravidla o španělská příjmení; na prvním místě stojí dědičné příjmení po otci, na druhém dědičné příjmení po matce, např. Ernesto Morales García a jeho žena Carmen Molina Morejon mají dceru (úředně zapsánu) Isabel Morales Morejon.

U tohoto příjmení — (Lygia) Fagundes Telles — by se nabízely tři možnosti přechýlení: (1) Fagundesová Tellesová, (2) Fagundesová Telles, (3) Fagundes Tellesová. Protože má v češtině přípona -ová obvyklé postavení na konci příjmení, řešení Fagundesová Telles je nejméně vhodné. Vycházíme-li z původu příjmení, jde o dvě cizojazyčná příjmení, obdobná výše popsanému typu Schwarz-Bart. Proto lze (v souhlase s řešením voleným v oddíle 2) považovat za nejvhodnější přechýlení příjmení druhého v pořadí, tj. L. Fagundes Tellesová. Navrhovaný způsob v češtině dostatečně signalizuje, že jde o ženu.

4. Víceslovná příjmení typu (Gertrudis) Gómez de Avellaneda. V nich je základové příjmení (Gómez) rozvíjeno, blíže určováno dalším příjmením v předložkovém pádě (genitivu), naznačujícím místní původ rodiny; jde tedy o kombinaci jednoduchého, jednoslovného příjmení s typem uvedeným v první skupině.

U tohoto víceslovného příjmení — (Gertrudis) Gómez de Avellaneda — by bylo opět možné uvažovat o několika různých způsobech přechýlení: (1) G. Gómez de Avellanedová, (2) Gómezová de Avellanedová, (3) Gómezová de Avellaneda. Vzhledem k tomu, že část příjmení před předložkou lze považovat za základ celého víceslovného příjmení, přednostně lze doporučit přechylování tohoto dále blíže určovaného základního příjmení, tj. volbu (3) způsobu Gertrudis Gómezová de Avellaneda. Podoba Gómezová opět v češtině dostatečně signalizuje, že nositelkou příjmení je žena.

[177]5. Osobní jména orientálního původu, typ Pham Thi Thoi. U těchto osobních jmen je situace nejsložitější, neboť v mnohých orientálních jazycích neexistuje jméno a příjmení v našem pojetí jako pravidlo. Bývá běžné, např. v arabštině, že člověk je označován třemi jmény co do původu rodnými, např. Muhammad Mílbád Alí, přičemž první z nich se hodnotí jako jméno rodné a další dvě vystupují ve funkci víceslovného příjmení; jsou případy i daleko složitější, např. Alí Abo El Fotoh El Sheik. Ve vietnamštině se zase osobní jména skládají ze dvou až čtyř slov. Na prvním místě stojí příjmení (Pham), po něm následuje jméno či ostatní část osobního jména (Thi Thoi), celé osobní jméno Vietnamky zní Pham Thi Thoi. V některých jazycích, např. v čínštině, bývá mezi některými slovy spojovník, např. Číňanka se jmenuje Liu-Šin-can.

Protože orientální jména jsou pro Čechy většinou neprůhledná a stěží se dá určit, kde končí rodné jméno či jména a začíná jednoslovné či víceslovné příjmení, lze pro tento typ osobních jmen doporučit pro přechylování pouze mechanický postup, a to připojení přechylovací přípony -ová na konec osobního jména, např. Liu-Šin-can — Liu-Šin-canová, Pham Thi Thoi — Pham Thi Thoiová.[8]

Vzhledem ke složité a rozmanité podobě orientálních ženských osobních jmen se nabízí možnost ponechat je v češtině v nepřechýlené podobě. Přináší to však značnou nevýhodu. Pokud je nepřechýlíme a ani v kontextu blíže nenaznačíme, že jde o ženu, je nejvýš pravděpodobné, že pojmenovaná osoba bude považována za muže. Na rozdíl od některých jiných jazyků zde totiž nemůže být vodítkem ani podoba rodného jména.

Na závěr je třeba znovu konstatovat, že přechylování cizích příjmení plní v češtině svou jazykovou i společenskou funkci, tj. jednoznačně signalizuje, že jde o ženu, a pociťuje se jako závazné. I nadále zůstávají v češtině tradičně z dřívějších dob nepřechýlená jen některá jména umělecká, např. Gina Lolobrigida, Agatha Christie (objevuje se však i přechýlená podoba Christieová, např. v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku, Praha 1980), Greta Garbo, popř. i jiná (markýza [178]de Pompadour). V souhrnu jich však ubývá, nově se s nimi setkáváme již jen ojediněle (Suzi Quatro).

Dříve bývalo běžné nepřechylovat cizí ženská příjmení v odborné literatuře. V současné době však i v této oblasti převládá tendence k přechylování. V bibliografii a v údajích podobného druhu ovšem ponecháváme cizí ženská příjmení v původní (tj. vlastně citátové) podobě. — U těchto případů — a vůbec všude tam, kde cizí ženské příjmení zůstane nepřechýleno — je ovšem žádoucí uvádět alespoň nezkrácenou podobu rodného jména (např. Sophia Wauer), aby se předcházelo nepříjemným omylům, popř. v textu uvádět opěrná substantivum (slavistka S. Wauer apod.).

---

[1] Viz M. Knappová, Přechylování příjmení v češtině. Pravidla a systematický přehled. NŘ 62, 1979, s. 224—233.

[2] Požadavek zápisu přechýlených podob do dokladů vydávaných čs. úřady je zakotven i v zákoně č. 268 Sb. (o matrikách, z 7. 12. 1949) a příslušných směrnicích jej vykládajících, tj. vyhlášce min. vnitra z 10. 9. 1959, č. 182 Ú. l., a vyhlášce federálního min. vnitra z 10. 3. 1977 č. 22, kterými se vydávají bližší předpisy k zákonu o matrikách.

[3] Některé jazyky — podobně jako čeština — ženská příjmení přechylují. Adaptaci těchto cizích, v původním jazyce již přechýlených příjmení (polských, lužickosrbských a některých typů neslovanských) v češtině byla věnována pozornost v čl. M. Knappové Začleňování cizích ženských příjmení do češtiny, NŘ 64, 1981, s. 59—64. Problematiku adaptace (a to i z hlediska pravopisného) litevských a lotyšských ženských příjmení v češtině zpracoval J. Petr v čl. O začleňování litevských a lotyšských příjmení do češtiny, NŘ 65, 1982, s. 57—65.

[4] Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích v souvislosti se skloňováním složených (podvojných) cizích příjmení věnoval pozornost M. Sedláček v čl. Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od cizích příjmení, NŘ 67, 1984, s. 59—76.

[5] Jednotlivé typy zakončení srov. d. c. v pozn. 1.

[6] Jsou-li nositeli tohoto typu příjmení Češi, mohou požádat o jeho zjednodušení, tj. vypuštění blíže určujícího prvního slůvka van, le, dela atd. — Podrobněji o změnách či úpravách těchto příjmení viz M. Knappová, Příjmení typu van Zoen, Mc Cormick, le Breux, NŘ 64, 1981, s. 56.

[7] Chce-li občanka ČSSR z uměleckých apod. důvodů užívat ve veřejném životě složené příjmení (Gabriela Beňačková-Čápova), zachycuje se tato skutečnost v občanském průkaze v oddílu zvláštních záznamů („V uměleckém životě užívá příjmení…“), na první stránce občanského průkazu má však uvedeno pouze jedno příjmení.

[8] Při zápisech vietnamských osobních jmen do dokladů vydávaných čs. úřady platí ovšem předpisy speciální, založené na nutnosti jednoznačně identifikovat vietnamského občana a bezpečně určit jeho příjmení; proto se při zachování pořadí obvyklého ve vietnamštině přechylovací přípona připojuje v dokladech k příjmení, tj. Phamová Thi Thoi. Podrobněji viz M. Knappová, Vietnamská osobní jména v češtině, NŘ 67, 1984, s. 264—266. — V běžné jazykové praxi, např. v hromadných sdělovacích prostředcích, nelze-li bezpečnou orientaci ve vietnamských osobních jménech očekávat, lze doporučit pro přechylování postup naznačený výše.

Naše řeč, volume 69 (1986), issue 4, pp. 173-178

Previous Jan Petr: XVII. sjezd KSČ a naše jazykověda

Next Marie Čechová: Dynamika frazeologie