Časopis Naše řeč
en cz

Začleňování cizích ženských příjmení do češtiny

Miloslava Knappová

[Články]

(pdf)

-

Některé jazyky mají podobně jako čeština pro vytváření ženských příjmení z příjmení mužských své vlastní jazykové prostředky, tj. speciální přechylovací přípony, obdobné naší české příponě -ová. Problematice začlenění, přesněji řečeno adaptace těchto příjmení v češtině dosud nebyla věnována soustavná pozornost; považujeme proto za potřebné v návaznosti na souhrnný článek Přechylování příjmení v češtině (Pravidla a systematický přehled)[1] tento nedostatek odstranit. Budeme se zde zabývat především těmi jazyky, s kterými čeština přichází při mezinárodním styku vzhledem k jejich územní blízkosti relativně nejčastěji do kontaktu.

Při adaptaci cizích, v původním jazyce již přechýlených ženských příjmení vycházíme ze skutečnosti, že jejich cizí, byť ženské zakončení u Čecha zpravidla nesignalizuje, že nositelkou tohoto příjmení je osoba ženského pohlaví, a že je tedy nutné — podobně jako i u ostatních typů příjmení — naznačit rodové rozlišení formantem v češtině obvyklým, tj. příponou -ová, resp. -á.

Původní (citátové) podoby jako Gabriela Zapolska, N. K. Krupskaja, Eleni Kedru ap. ponecháváme nejvýše v textech odborného či jiného speciálního zaměření, v nichž je to nejspíše únosné a účelné. V ostatních případech, tj. v textech určených široké veřejnosti, u cizích ženských příjmení v češtině zpravidla nahrazujeme cizí přechylovací přípony českou příponou -ová a začleňujeme tak jednotlivá příjmení do českého jazykového systému, aby se v něm dala bez potíží užívat (skloňovat ap.) a zároveň signalizovala, že nositelkou tohoto příjmení je žena.

A. Slovanská příjmení

1. Příjmením slovanského původu, která jsou velmi často tvaroslovně přídavnými jmény, tzn. ve svém zakončení rozlišují podobu mužskou a ženskou, jsme věnovali pozornost již dříve (viz pozn. č. 1). Proto si zde jen ve stručnosti shrňme, že ta z nich, která mají v žen[60]ské podobě zakončení přídavných jmen na -aja, -a, převádíme do češtiny analogickou českou ženskou koncovkou přídavných jmen tvrdých, kterou je -á; např. původní tvary (rus.) Zemskaja, Krupskaja, (pol.) Zapolska, Janikowszka, (lužickosrb.) Nowotna, Lubjeńska mají v češtině podobu Zemská, Krupská, Zapolská, Janikowszká, Nowotná, Lubjeńská. Protože příjmení, která jsou původem přídavná jména přivlastňovací zakončená na -ova (Pavlova), -eva (Malceva), -ina (Voronina), nemají v češtině analogickou příponu užívanou v příjmeních, tvoří se od nich v češtině příjmení připojením přípony -ová k mužskému zakončení -ov, -ev, -in, tj. Pavlov Pavlovová, Malcev Malcevová, Voronin — Voroninová.

2. Zvláštní pozornost vyžadují některé speciální typy ženských příjmení vyskytující se v polštině a v lužické srbštině.

a) V polštině se občas setkáváme s rozdílem mezi podobou příjmení matky a dcery, např. manželky mužů příjmením Nowak a Skarga mají v polštině příjmení Nowakowa, Skarżyna, zatímco příjmení jejich dcer zní Nowakowna, Skarżanka. Příjmení vdaných žen se tedy v polštině tvoří od mužských příjmení zakončených na souhlásku (s výjimkou g) ana -e, -o (nikoli -ge, -go) příponou -owa a příjmení jejich dcer příponou -ówna, např. Dudek Dudkowa, Dudkówna, Galuszko Galuszkowa, Galuszkówna. Od mužských příjmení na -a, -g, -ga se příjmení manželek tvoří příponou -ina/-yna a příjmení dcer příponou -anka, přičemž dochází k střídání zadojazyčných koncových souhlásek základu, např. Zaręba Zarębina, Zarębianka, Pług Płużyna, Plużanka, Mucha Muszyna, Muszanka. Od mužských příjmení na -ge, -go se příjmení manželek tvoří příponou -owa, příjmení dcer příponou -anka, např. Lange Langowa, Lanżanka, Wilgo Wilgowa, Wilżanka. Konečně od adjektivních příjmení na -i, -y, např. Ciepły se pro ženy i dcery užívá buď ženská adjektivní podoba Ciepła, popř. se užívá podoba mužská (Alina Ciepły), nebo se matka a dcera rovněž rozlišují příponami -owa (manželka Ciepłowa) a -ówna (dcera Ciepłówna). Je třeba dodat, že v polské jazykové praxi se setkáváme s různou mírou zachovávání uvedených pravidel (danou i společenskou neúnosností rozlišování provdaných a neprovdaných žen). V úředních dokladech se příjmení žen uvádějí v nepřechýlené, tj. mužské podobě (Danuta Nowak), s přechýlenými podobami (především na -owa, méně -owna, na -ina a -anka téměř vymizely) se setkáváme nejspíše v běžně mluveném jazyce, zejména v některých oblastech, dále i v odborných publikacích, v denním tisku, v telefonních seznamech ap.

[61]V češtině rozdíl mezi polskými podobami příjmení matky a dcery stíráme, tj. do češtiny obě ženská příjmení převedeme ve stejné podobě, kterou utvoříme připojením české přípony -ová k původnímu tvaru mužského příjmení, např. Nowak — Nowaková, Pług Pługová, Skarga — Skargová, Galuszko — Galuszková, Lange Langeová. Je-li původní polská ženská podoba v daném kontextu důležitá, popř. je-li žádoucí ji připomenout pro větší názornost ap., lze ji uvést do závorky za podobu počeštěnou, např. Wanda Skargová (Skarżanka).

b) Obdobně postupujeme i při převodu ženských podob příjmení z lužické srbštiny; v ní se příjmení vdaných žen tvoří od příjmení mužských příponami -owa (od příjmení, která jsou původem apelativy mužského rodu, tj. jsou zakončena na souhlásky), -ina/-yna, -na (od příjmení původem ženského a středního rodu, tj. zakončených na -a, -o), příjmení svobodných žen příponami -ec (od příjmení zakončených na souhlásky nebo na -ka, -ca) a -ic (od ostatních mužských jmen na -a, -o). Manželky mužů příjmením Krawc, Čornak, Michałk ap. mají v lužické srbštině příjmení Krawcowa, Čomakowa, Michałkowa a jejich dcery jsou nositelkami příjmení Krawcec, Čornakec, Michałkec, mužové Jańća, Šołta, Bjenada, Nedo mají manželky příjmením Jańćina, Šołčina, Bjenadźina, Nedźina a jejich dcery se jmenují Jańćec, Šołćic, Bjenadźic, Nedźic. — Do češtiny rozdílná příjmení matky a dcery převedeme podobně jako z polštiny v stejné podobě, tj. utvoříme ji připojením české přípony -ová (podle českých gramatických zásad pro přechylování) k výchozímu tvaru mužského příjmení; manželky a dcery výše uvedených mužů tedy budou mít svá příjmení v češtině adaptována v podobě Krawcová, Čornaková, Michałková, Jańćová, Šołtová, Bjenadová, Nedová. V odůvodněných případech lze rovněž původní podobu uvést v závorce za tvarem počeštěným, např. Nina Janaková (Janakec).

c) Původní polské a lužickosrbské přechýlené podoby přejímáme do češtiny výjimečně jen v případě, že výchozí podobu nedovedeme spolehlivě stanovit. Tehdy je ovšem v kontextu třeba výrazně (např. pomocí slov soudružka, paní, slečna, spisovatelka) naznačit, že jde o ženu (dívku); ze spojení M. Nowakec totiž většina Čechů stěží pozná, že nositel tohoto příjmení je ženského pohlaví.

B. Neslovanská příjmení

1. V maďarštině je zvykem uvádět nejdříve příjmení a za ním rodné jméno. Toto pořadí je třeba podle našich zvyklostí v češtině obrátit a příjmení v souhlase s jeho zakončením podle českých gra[62]matických zásad přechýlit, např. Ruttkay Éva do češtiny převádíme jako Éva Ruttkayová, Szabó Magda Magda Szabóová, József IldikóIldikó Józsefová. Poslední z uvedených příkladů dokládá, že přechýlení příjmení a obrácení pořadí do (u nás obvyklé) podoby jméno a příjmení je při převádění maďarských jmen do češtiny velmi důležité; jejich opomenutí může snadno přivodit jak záměnu pohlaví, tak i jména a příjmení označované osoby.

V maďarštině se setkáváme i s další zvláštností. Dodnes se v ní ještě (do jisté míry) udržuje zvyk označovat příjmení vdané ženy přechylovací příponou -né, která odpovídá české příponě -ová. Na rozdíl od češtiny však při nejběžnějším z šesti užívaných způsobů (viz níže) přechýlení ve výsledné podobě zcela zmizí rodné jméno ženy; např. z Pirosky Augusztinyové (maď. Augusztiny Piroska) se po provdání za Józsefa Barátosiho (maď. Barátosi József) stala Barátosi Józsefné, tj. manželka Józsefa Barátosiho (přechylovací přípona -né byla připojena k rodnému jménu manžela) a její rodné jméno Piroska z oficiálního pojmenování zmizelo. Protože tento závažný nedostatek v praxi nepochybně činí jisté potíže, rozšířilo se i pět způsobů dalších, které rodné jméno ženy zachovávají. Ve stručném přehledu zde uvedeme všech šest (a-f) dnes nejužívanějších způsobů přechylování příjmení v maďarštině spolu s doporučením, jak je převádět do češtiny:

a) Király Péterné (manželka Petra Királye) se do češtiny převádí jako (paní) Királyová;

b) Kovács Pálné Szabó Katalin (přeloženo manželka Pála Kovácse, dívčím jménem Katalin Szabóová) — v češtině Katalin Kovácsová-Szabóová (nebo Katalin Kovácsová, rozená Szabóová);

c) Kovácsné Szabó Katalin (spojení obsahuje manželovo příjmení s přechylovací příponou -né a ženino příjmení a jméno za svobodna) — do češtiny převedeme obdobně jako v b), tj. Katalin Kovácsová-Szabóová;

d) Kovácsné Sz. Katalin (Sz. = první písmeno (spřežka) ženina příjmení za svobodna) — v češtině Katalin Kovácsová, popř. Katalin Sz. Kovácsová;

e) K. Szabó Katalin (K. = první písmeno manželova příjmení) — do češtiny převedeme jako Katalin K. Szabóová (popř. s vynecháním K.);

f) Kovács Katalin (příjmení manžela bez přípony -né a rodné jméno ženy) — v češtině Katalin Kovácsová; tento způsob, stejně jako i některé z předcházejících svědčí o snaze o zjednodušení pojmenová[63]vacích způsobů v maďarštině a o přiblížení se zvyklostem ostatních evropských jazyků.

2. Řečtina má pro tvoření ženských příjmení rovněž speciální přechylovací přípony. Od mužských příjmení zakončených na -os se v řečtině tvoří ženské příjmení připojením -u k základu slova, tedy Kedros Kedru, Papadopulos Papadopulu, od mužských příjmení zakončených na -is, -es a -as se ženské příjmení tvoří v řečtině odtržením koncového -s, např. Papadakis — (paní) Papadaki, Filyras Filyra ap. U ostatních typů příjmení je v řečtině podoba ženského příjmení shodná s podobou příjmení mužského.

Při začleňování těchto příjmení do češtiny postupujeme obdobně jako u ostatních jmen cizího původu, tj. řecké přechylovací přípony (pokud existují) nahradíme českou příponou -ová, kterou připojíme k celému tvaru 1. pádu mužského příjmení, tj. Kedros Kedrosová, Papadakis Papadakisová, Filyras — Filyrasová. Pokud známe jen příjmení ženské a základní podobu příjmení mužského si z něho neumíme vyvodit, nezbývá než připojit přechylovací příponu -ová k příjmení ženskému, tj. Xantopulu Xantopuluová, Mavridi Mavridiová.

3. Ostatní jazyky

Se jmény z dalších jazyků, kterým je vlastní zvláštní rodové rozlišování příjmení, se v češtině nesetkáme již tak často jako s jazyky již výše uvedenými. Typově je může svou speciálností zastoupit např. germánský jazyk islandština. V ní se jméno dcery užívané ve funkci příjmení, které jí zůstane i po provdání (rozvedení atd.), vytvoří z (rodného) jména otcova přidáním dottir: otec Gardar má např. dceru jménem Vala Gardardottir (synovo jméno se naopak vytvoří pomocí son, např. Tor Gardarson), volně přeloženo jako „Vala, dcera Gardarova“ (což zhruba odpovídá našemu příjmení typu Kubů, Matějů ap.), Solveiga, dcera Holvastova se v původním jazyce jmenuje Solveig Holvastsdottir.

V případech podobného typu, které pro Čecha nejsou příliš jasné, lze doporučit v zájmu rodového rozlišení nositelů uvedených jmen a příjmení zcela mechanické přechýlení, tj. připojení přípony -ová k celé původní podobě ženského příjmení, tj. (Vala) Gardardottirová, (Solveig) Holvastsdottirová. Pokud nám je naopak známa pouze mužská podoba, lze připojit příponu -ová podle českých gramatických přechylovacích zásad k příjmení mužskému, např. Gardarson Gardarsonová (event. Gardar Gardarová, dovedeme-li odvodit základ jména). [64]Rozlišení ženského rodu je u příjmení tohoto typu důležitější než fakt, že -son v původním jazyce označuje muže (v češtině nám také nevadí příjmení typu Neumannová, Bachmannová, i když „mann“ je v nich rovněž původně „muž“). Vždyť přípona -ová, která se vyvinula z přivlastňovací přípony -ova, ani v současné češtině neztrácí svůj přivlastňovací význam, takže počeštěné příjmení typu Gardarsonová lze ve smyslu významu této přípony vyložit jako „Gardarsonova žena (dcera)“.

Závěrem je třeba znovu zdůraznit, že přechylování příjmení a adaptace cizích ženských příjmení v češtině, vycházející z českých gramatických zvyklostí, rozlišuje přirozený rod pomocí jazykových prostředků tak, aby uživateli jazyka bylo zřejmé, zda je nositelem daného příjmení muž, nebo žena. Tento historicky daný gramatický rys češtiny je pro praxi velmi výhodný a jazykům, které ho nemají, činí jeho „neexistence“ vždy jisté potíže, s kterými se musí vyrovnávat různými způsoby. Není důvodu, proč by se čeština měla této výhodné gramatické kategorie při začleňování cizích příjmení do češtiny zříkat (připomínky o „znetvořování“ cizích příjmení a jejich obrana tu neobstojí). Vždyť v cizích jazycích se začleňují česká příjmení do gramatických systémů rovněž v souladu s gramatickými zvyklostmi příslušného přejímajícího jazyka a podle potřeby se mu graficky i výslovnostně přizpůsobují.


[1] Viz Miloslava Knappová, Přechylování příjmení v češtině (Pravidla a systematický přehled), Naše řeč 62, 1979, s. 225—233.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 2, s. 59-64

Předchozí Redakce: Šedesát let Komunistické strany Československa a československá jazykověda

Následující Milada Nedvědová a kol.: Obecná čeština v překladu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1