Druhý svazek německého sborníku o jazykové kultuře v pojetí českých jazykovědců

Miloslav Sedláček

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Šest let po vydání prvního svazku Základů jazykové kultury[1] vyšel v NDR svazek druhý. Byl připraven touž redakční radou a vydán se stejným názvem jako svazek první.[2] První svazek obsahoval především studie českých jazykovědců, kteří patřili k pražské jazykovědné škole už před druhou světovou válkou, kdežto druhý svazek přináší příspěvky jejich pokračovatelů z období poválečného a podává v průřezu přehled teoretického bádání v oblasti jazykové kultury zhruba do konce třetího čtvrtletí našeho století. Redakce zařadila do sborníku jednak některé závažné studie, které už byly otištěny jinde, jednak příspěvky vypracované z jejího podnětu speciálně pro sborník. Je přirozené, že každý z autorů je představen tematikou, jíž ve své vědecké činnosti věnoval hlubší pozornost. Všichni autoři ve spolupráci s redakcí přizpů[257]sobili své příspěvky celkovému zaměření sborníku, tj. především tomu, že je určen zahraničním zájemcům.

Po krátkém informativním úvodu E. Isingové a J. Scharnhorsta je jako první otištěna studie K. Horálka Vznik funkční jazykovědy a její přínos k teorii jazykové kultury; pokus o historicko-kritické zhodnocení. Jestliže v prvním svazku „Grundlagen“ byla Horálkova stať (K dějinám pražské jazykovědy a jejího mezinárodního působení) vhodným a přehledným úvodem k výběru studií převážně z „klasického“ období pražské školy, pak nelze říci totéž o jeho úvodní studii k svazku druhému. Ten totiž obsahuje pouze příspěvky z doby po druhé světové válce, a proto bychom očekávali přehled dalšího vývoje názorů a koncepcí pokračovatelů pražské školy. Avšak Horálek se znovu vrací do historie. Třebaže ve srovnání s prvním svazkem přináší četné postřehy nové a zajímavé, nemohl se zcela vyhnout opakování některých faktů a hodnotících soudů. Ve druhém svazku se u Horálka častěji objevují kritické komentáře k některým názorům a formulacím zakladatelů pražské školy, místy s poněkud subjektivním zaměřením. Někde však postrádáme širší pohled, autor se např. vůbec nezmiňuje o sborníku Čtení o jazyce a poezii, třebaže právě tam byla poprvé otištěna Mathesiova studie Řeč a sloh, pro jazykovou kulturu dodnes velice významná. Tam, kde věnuje Horálek pozornost přístupu „od významu k výrazu“, bychom očekávali, že se alespoň zmíní o kolektivním díle Tvoření slov v češtině, které tento přístup novátorsky aplikuje se značnou důsledností. Avšak přes uvedené výhrady jsou Horálkovy stati v obou svazcích sborníku zajímavým a poučným pohledem na pražskou jazykovědnou školu, se závažnými podněty pro současnou českou jazykovědu, včetně jazykové kultury. Plně souhlasíme mj. s tímto jeho názorem: „Vůbec se domníváme, že intenzívního studia lingvistického dědictví je pro další rozvoj teorie jazykové kultury naléhavě zapotřebí.“

Ve studii Teorie spisovného jazyka mohl její autor Al. Jedlička plně využít výsledků své mnohaleté práce v této oblasti a podat výstižný přehled vývoje této disciplíny a jejího současného stavu. Autor usiluje o komplexní přístup k vytyčené problematice, takže studie je jakýmsi tematickým úvodem, na nějž pak někteří autoři navazují ve speciálněji zaměřených příspěvcích.

Fr. Daneš je ve sborníku reprezentován dvěma studiemi. První je nazvána Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (příspěvek sociolingvistický). Název prozrazuje, že jde o přednášku přednesenou na slavistickém kongresu v Praze r. 1968 a poprvé otištěnou ve sborníku přednášek pro tento sjezd. Pro „Grundlagen“ byla poněkud upravena. Obsahuje mj. výstižnou analýzu vztahu uživatelů jazyka k mateřštině a byla by i vhodným východiskem pro vypracování obecných strategických a taktických zásad pro zavádění kodifikačních úprav do praxe. Takových zásad by bylo — jak se nedávno opět ukázalo — velmi zapotřebí. V jednom bychom však autorovi za pravdu nedali: Nedomníváme se, že „kodifikační změny (leckdy i dost znač[258]né) v pravopise bývají celkem běžnou a úspěšnou záležitostí…“ Druhá Danešova stať nese název K teorii jazykového znakového systému. Vznikla přepracováním a doplněním jeho dvou studií, které byly otištěny v Travaux Linguistiques de Prague (1966 a 1971). První část stati je věnována otázce centra a periférie jazykového systému, druhá se zabývá jeho rovinami.

Společný příspěvek M. Dokulila a J. Kuchaře s názvem K normě spisovného jazyka a její kodifikaci se vyjadřuje k závažnému problému: do jaké míry a v jakých mezích může a má jazyková teorie usměrňovat vývoj spisovného jazyka. Dokulilovo stanovisko je založeno na jeho článku uveřejněném ve Slově a slovesnosti 13, 1951—52, s. 135—140, Kuchařovy názory byly otištěny v Jazykovedném časopise 32, 1981, s. 137—144. Autoři se domnívají, že kodifikace by měla být podávána diferencovaně, minimálně dvojstupňovitě. Nižší, tj. jednodušší stupeň kodifikace by byl určen pro širokou veřejnost a pro školy, kdežto vyšší, detailnější rozpracovaný stupeň především pro ty, u nichž tvorba a redigování textů patří k profesi. Kodifikace nižšího stupně by měla být zachycena v jediné příručce (jako její možný název se uvádějí Pravidla českého jazyka). Za důležitou považujeme také zmínku o potřebě „periodické revize kodifikace“.

Přední český lexikolog J. Filipec napsal pro sborník příspěvek nazvaný Jazyková kultura a lexikografie. Výkladové slovníky jsou pro praktickou péči o jazykovou kulturu příručkami základními a velmi často používanými. Při zpracovávání slovníků se vědomě počítá s tím, že tato díla jsou určena široké obci uživatelů jazyka. Filipec podle našeho mínění dobře vystihl vztah mezi jazykovou kulturou a lexikografií a zároveň dovedl povědět čtenáři mnoho zajímavého a užitečného o lexikografické práci. Za závažné pro praktickou činnost v oblasti jazykové kultury považujeme místo, kde autor upozorňuje, jak dosáhnout toho, aby uživatel slovníku uměl v maximální míře využít všech informací, které v něm má k dispozici, a aby jich dovedl využít správně. Dosavadní zkušenosti ukazují, že nestačí pouze slovník zpracovat a postarat se o jeho vydání, nýbrž že je potřebné slovník trpělivě propagovat a učit veřejnost, jak ho užívat.[3] Význam výkladového slovníku charakterizuje Filipec výstižně takto: „Dobrý slovník slouží nejen kultuře jazykové, nýbrž je zároveň příspěvkem ke kultuře národa.“

Ve studii Mluvený jazyk a kultura řeči podal zesnulý M. Romportl za[259]svěcený přehled hlavních problémů mluvené formy jazyka. Zabývá se v ní vztahem mluvené a psané formy, výslovnostní normou a její kodifikací a hodně pozornosti věnuje prozodickým neboli suprasegmentálním prostředkům. Široký obecně lingvistický rozhled a dobrá znalost situace v němčině mu umožňují srovnávat s poměry v češtině a výstižně charakterizovat rozdíly. Za zvlášť významné považujeme kapitoly věnované melodii řeči a otázkám tzv. fonostylistiky. Jeví se nám pro češtinu jako velmi aktuální, neboť podle našich pozorování se zvláště v televizním zpravodajství ustalují jako neutrální některá intonační schémata, která ještě před dvěma nebo třemi desítkami let měla příznakový ráz. Nejsme si proto jako autor jisti, zda „obvykle lze jednotlivé větné fonické prvky označit za ortoepické a jiné za neortoepické bez většího uvažování a bez lingvistické analýzy“.

Jako značně aktuální se v přítomnosti jeví příspěvek M. Dokulila nazvaný Zásadní (připomínky) k užívání velkých počátečních písmen v pravopisných systémech. Po stručném historickém úvodu vytyčuje autor obecně základní způsoby uplatňování velkých počátečních písmen v moderních jazycích a pak přechází k srovnávání dvou odlišných typů pravopisu velkých písmen. Jako příklad většinového typu mu slouží pravopis český, jako menšinový pravopis německý. Pokusil se ve zkratce charakterizovat pravopis velkých písmen v češtině tím, že stanovil tři základní okruhy jejich užívání. Na omezené ploše nemohl ovšem zachytit problematiku v celé šíři.

V závěru své stati napsal autor výstižně: „Pokud jde o pravopis, může být vysoké úrovně jazykové kultury dosaženo jen tehdy, jestliže k zaznamenávání jazykových projevů je možno užít jednoduchých, pohotově uplatnitelných pravidel.“ Dodali bychom k tomu, že požadované a žádoucí jednoduchosti v psaní počátečních písmen lze dosáhnout jen tehdy, jestliže jsou splněny alespoň tyto podmínky: 1. jednotlivá pravidla se vztahují na co největší okruhy názvů, 2. aplikace pravidel je co nejméně závislá na znalosti věcné skutečnosti. Tyto podmínky nejsou splněny, jestliže je třeba psát např.: nábřeží kapitána Jaroše, ale ulice Obránců míru, Hněvkovice na levém břehu Vltavy, ale Svatý Jan pod Skalou, Panna orleánská, ale Karel Boromejský, Čertovo břemeno, ale Vysoké Kolo, federální ministerstvo vnitra, ale Státní úřad plánovací, základní škola ve Slivenci, ale Státní statek ve Slivenci, (ulice) Na poříčí, ale Na Skalce, tepelský klášter, ale Strahovský klášter, malostranská radnice, ale Staroměstská radnice atp. Téměř pro každý z uvedených názvů platí jiné pravopisné pravidlo, popř. je třeba při psaní uplatnit jiné kritérium. Při takové složitosti se ani nelze divit, že i v autorově stati o psaní velkých počátečních písmen zůstaly neopraveny odchylky od platné kodifikace (v názvu ředitelství základní devítileté školy v Okříškách je vytištěno „Základní“ místo „základní“ a u pojmenování ústřední výbor KSČ autor dokonce vysvětluje, proč se prý píše „Ústřední…“).

Podle našeho mínění současný stav kodifikace pravopisu velkých počátečních písmen v češtině nevyhovuje. Hlavní důvod spatřujeme v tom, že v r. [260]1957 byly kodifikovány v podstatě dvě normy, zčásti zvolna ustupující předválečná, zčásti poznenáhlu pronikající poválečná. Před druhou světovou válkou se pojmenování škol, soudů, úřadů (ministerstev), vyslanectví aj. skutečně psala převážně s počátečním písmenem malým. Po válce se vlivem společenských změn postupně začala prosazovat norma nová, srov. např. dřívější název obecní úřad ve Lhotě s poválečným Místní národní výbor ve Lhotě. Je přirozené, že mladší generaci, která předválečnou normu nepamatuje, se jeví současná kodifikace jako nedůsledná.

Dokulilova stať je dokladem toho, že pravopis velkých počátečních písmen je v češtině problémem ožehavým, a velmi si ceníme toho, že se autor tomuto lingvisty přehlíženému tématu nevyhnul. S jeho názory — ne vždy nespornými — by se měla vyrovnat příští kodifikace této pravopisné oblasti. Nové kodifikace je naléhavě zapotřebí, protože je neúnosný nynější stav, kdy uplatňování kodifikace dosavadní „vyžaduje takové množství dodatečných informací, že je prakticky snazší a časově i jinak méně náročné zjistit, jak se dotyčný podnik či instituce píší, z nějaké encyklopedické příručky, než se jeho pravopisné podoby dopracovávat pomocí logické úvahy a použití kodifikačních pravidel.“[4]

Sociolingvistický pohled na oblast jazykové kultury uplatňuje J. Kraus v příspěvku nazvaném K sociolingvistickým aspektům jazykové kultury v Československu. Přistupuje v něm k otázkám jazykové kultury především ze situačního hlediska, tj. snaží se vystihnout, jak jsou jazykové projevy závislé jednak na jazykové, jednak na komunikační situaci. Dochází k závěru, že kultivovanost jazykového projevu nelze chápat jako nějakou abstraktní veličinu, nýbrž že ta je závislá na celé řadě situačních činitelů, funkčně podmíněných. Při tom hodnocení „spisovný“ nelze ztotožňovat s hodnocením „kultivovaný“. Jazykový projev je mnohovrstevný útvar, v němž se prolíná jazyková stránka s tematikou a obsahem sdělení a zároveň s celkovým průběhem komunikačního aktu. Autor se snaží postihnout všechny hlavní faktory, které se při vzniku promluvy uplatňují.

Další příspěvek ve sborníku je českému čtenáři znám z časopisu Naše řeč, neboť jeho podstatu tvoří články Český pravopis a veřejné mínění (NŘ 52, 1969, s. 265—285) a Přejatá slova a veřejné mínění (NŘ 55, 1972, s. 185—202). Popisují a hodnotí se v nich dva sociolingvistické výzkumy, uskutečněné za pomoci sociologů.

Své pojetí publicistického stylu podává ve sborníku A. Stich. Podle něho je to styl těch jazykových projevů, jejichž úkolem je ovlivňovat mínění adresátů projevů a popř. i jejich jednání. Stich neváže publicistický styl pouze na noviny, popř. hromadné sdělovací prostředky, podle něho se vytvářel tento styl ještě před vznikem novin, předchůdcem moderního pojmu „publicistický styl“ je v podstatě tzv. rétorský styl (v tradičním antickém [261]a středověkém pojetí). Autor se snaží vystihnout; které jazykové prostředky jsou pro realizaci základní funkce publicistických textů stylově relevantní, protože podle jeho mínění „žurnalistická teorie vychází při klasifikaci publicistických žánrů z obsahových a tematických složek, kdežto stylistika zdůrazňuje jazykové a kompoziční aspekty“. Stichova stať provokuje k úvahám o tom, zda existují jazykové prostředky specifické pro jednotlivé funkční styly a zda lze tyto styly vymezovat na základě jazykových ukazatelů. Podle našeho mínění nelze pochybovat o tom, že v určitých druzích jazykových projevů se určité jazykové prostředky sice vyskytují často, tj. častěji než v jiných, ale máme pochybnosti o tom, že tyto prostředky jsou pro ten který druh projevů specifické v tom smyslu, že by se nevyskytovaly nikde jinde. Stanovení pouhých několika funkčních stylů pro vlastně všechny existující texty je založeno na tak vysokém stupni zobecnění, že jen málokterý konkrétní text má všechny podstatné (vyabstrahované) rysy příslušného stylu, zato dost často „přesahuje“ do stylu jiného. Máme dokonce dojem, že dosavadní — u nás tradiční, ale ne všude přijímané — pojetí funkčních stylů plně nevystihuje současný stav. Jsme přesvědčeni, že např. jazykově stylová stránka vědeckého textu matematického bývá více vzdálena téže stránce vědeckého textu historického než třeba historický román (styl umělecký) historické knize popularizační (styl odborný).

Stichova stať je ovšem solidním a záslužným pokusem vymezit a zpřesnit pojem „publicistický styl“ a zbavit ho často se vyskytující vágnosti. Zůstává však nejasné, kam by autor řadil styl ryze zpravodajských textů (bez přesvědčovacího a získávacího zaměření). Nedá se pochybovat, že mají některé výrazné zvláštnosti, např. ve frazeologii, pořádku slov, kompozici aj.

Jádrem posledního příspěvku je text článku Vyučování mateřskému jazyku na našich školách, který byl otištěn v Naší řeči 50, 1967, s. 65—77. Vznikl jako kolektivní elaborát komise ustavené v druhé polovině 60. let v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Jeho cílem bylo dát podněty k tomu, aby vyučování českému jazyku bylo efektivnější, úspěšnější a aby lépe vyhovovalo potřebám socialistické společnosti. Některých podnětů v elaborátu obsažených bylo později využito při přípravě nové koncepce vyučování mateřskému jazyku, která se v současnosti realizuje na našich školách.

Druhý díl sborníku Grundlagen der Sprachkultur považujeme spolu s dílem prvním za významný ediční čin, jímž se konkrétně projevila užitečná spolupráce jazykovědců dvou zemí socialistického tábora. Jazykovědci NDR tak významně přispěli k propagaci české jazykovědy ve světě a za to si zaslouží vřelé uznání. Jejich zásluhou se mohou cizinci dobře seznámit s názory pražské jazykovědné školy na problematiku jazykové kultury, a to jak v období předválečném, tak i poválečném. Lze jen litovat, že stejně snadnou možnost nemá také český čtenář.

Jak první, tak i druhý svazek sborníku zachycují však již minulé etapy pražské jazykovědné školy. Je to sice minulost stale živá a velmi podnětná, [262]avšak je zřejmé, že už přítomnost přináší a nejbližší budoucnost zřejmě přinese další, a to i některé nové úkoly, které bude třeba v oblasti jazykové kultury řešit. Tuto další kapitolu historie pražské jazykovědy budou už z větší části psát příslušníci mladších generací českých lingvistů.

---

[1] Viz M. Sedláček, Německý sborník o české koncepci jazykové kultury, NŘ 60, 1977, s. 250—252.

[2] Grundlagen der Sprachkultur, Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie und Sprachpflege, Teil 2. In Zusammenarbeit mit Karel Horálek und Jaroslav Kuchař herausgegeben und bearbeitet von Jürgen Scharnhorst und Erika Ising, Berlin 1982.

[3] Budiž nám dovoleno uvést jeden názorný příklad. Časopis Rozhlas otiskl před časem v rubrice Z dopisů našich čtenářů rozhořčenou výtku jedné čtenářky, že se užívá spojení „není k mání“. Redakce jí v poznámce doporučila, aby se seznámila s tím, jak toto spojení hodnotí „čtyřsvazkový slovník českého jazyka“ (sic!). Po čase byla uveřejněna odpověď, v níž si pisatelka stěžovala, že spojení hledala v Příručním slovníku naučném, ale nenašla je tam. „Ochránkyně čistoty češtiny“ tedy nemá potuchy o tom, že existuje Slovník spisovného jazyka českého, a hledá poučení o jazykových otázkách ve slovníku naučném. — Také nejméně třetina tazatelů žádá od jazykové poradny informace, které je možno získat ve výkladových slovnících.

[4] J. Petr — O. Šoltys, O českém pravopise, Tribuna, č. 50, 12. 12. 1984, s. 4.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 5, pp. 256-262

Previous Jan Balhar: Nářečí na Kelečsku

Next Miroslav Grepl: Za profesorem Arnoštem Lamprechtem