Nářečí na Kelečsku

Jan Balhar

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jako devátý svazek řady Česká nářečí v nakladatelství Academia vyšla monografie Stanislava Králíka Nářečí na Kelečsku (Praha 1984, 204 s.). Autor v ní podal popis a rozbor mluvnické stavby dialektu na bývalém kelečském feudálním panství (v patnácti obcích a v městečku Kelči), tvořícím téměř do našich dnů uzavřenou oblast jihovýchodně od Hranic a zároveň jazykové rozhraní mezi nářečími středomoravskými (hanáckými) a východomoravskými (moravskoslovenskými); to má charakter oblasti typicky přechodové.

Její hranice tvoří na západě izoglosa změny ej, ou v é, ó (mlén, móka) a na východě izoglosa diftongů ou za ú (mouka) a ej za ý, ale i za téžeslabičné aj (mlejn, dej). Celá oblast Kelečska je vyčleněna (podobně jako je tomu u jižnějších nářečí dolských) vlastně negativně, nepřítomností nářečních jevů z obou velkých sousedních nářečních skupin. Jádro popisované oblasti (13 lokalit) lze přesto vymezit několika vlastními charakteristickými znaky, totiž přítomností již uvedených diftongů, a to dokonce přes míru známou ze spisovného jazyka; „nadměrné“ diftongy jsou tu totiž i za starší í (po c, z, s, č, ž, š, ř, l), např. užejvať, hřejbek, klejč, lejstek, a dokonce i za starší ú vzniklé z původního ó, např. rouža, hrouza, doulek.

Králíkův rozbor zahrnuje všechny gramatické roviny, tedy kromě hláskosloví a tvarosloví i tvoření slov a skladbu; závěrem jsou připojeny ukázky nářečních promluv, obsáhlý rejstřík a tři mapky zkoumané oblasti. Na nich je podáno jednak začlenění Kelečska do celku moravských nářečí, jednak je zakresleno několik izoglos hláskoslovných a tvaroslovných jevů, jež zkoumanou oblast územně diferencují.

Vcelku se v posuzované práci zachovává osvědčený metodický postup a rozvržení látky, jak je známe z prací tzv. moravské školy. Má to své výhody: [254]takto utříděného materiálu lze snadno užít při srovnávacím studiu moravských dialektů.

Je třeba vyzvednout, že se Králík od starších schémat místy vhodně odchýlil a že starší zdlouhavé popisy zkrátil.

V úvodní kapitole probírá autor historické změny našeho národního jazyka a sleduje, jak se jejich realizace nebo naopak jejich nedostatek odrazily při formování kelečské nářeční skupiny. A tak je tu podán plastický obraz vzniku a vývoje tohoto nářečí — nejprve ve shodě s nářečími středomoravskými, především jak se nahradily starší dlouhé samohlásky ý, ú dvojhláskami ej, ou (ty se pak na Kelečsku už dál neměnily, pro izolovanost celého panství zůstaly zachovány; na Hané došlo naproti tomu ke změně dvojhlásek v monoftongy ó, é: móka, bék); jiné západní hláskoslovné změny na Kelečsko už nepronikly. Z východních znaků tu převládly např. nezúžené é (pécť, puténka, uhlé), nepřehlasované formy v koncovkách (baraňica, mám čepicu — pokud nešlo o zrušení přehlásky vlivem tvarů tvrdých vzorů), zůstalo zachováno dvojí i, rozlišuje se l a ł aj. Realizovaly se tu však také jiné změny shodné s nářečími východomoravskými, např. dloužení samohlásky o zejména před ň, j (dójí, hóňí), přízvuk na předposlední slabice slov, důsledná znělostní spodoba aj.

Králík někde konfrontuje svůj materiál se zápisy ze zkoumané oblasti ze 17. a 18. stol. Je třeba ocenit, že se při konfrontaci nesnaží tyto zápisy přímo spojovat s dnešní nářeční výslovností na Kelečsku. Zejména psaní slabikotvorného r s průvodním vokálem (tyrh, smert apod.) bylo namnoze záležitostí někdejší písařské tradice a může svědčit nanejvýš o existenci průvodního vokálu v nářečí, nikoli však o jeho kvalitě.

Úvodní kapitola je zvlášť zdařilá: jednotlivé změny jsou probrány v náležité šíři a objasněny na vyčerpávajícím materiále. Upozorňuje se tu i na nepravidelnosti změn v slovních základech, např. ke změně ú (z dlouhého ó) v ou docházelo pravidelně ve slovech dvouslabičných a víceslabičných (hrouza, jaloufka), kdežto v jednoslabičných obyčejně nikoli (kúň, stúl); ovšem i u jednoslabičných jsou doloženy výjimky: nouž, vouz.

V oddíle o soudobém hláskosloví si Králík všímá zejména těch nářečních hlásek, které se v hláskovém systému obecně českém nevyskytují. Hodnotí je z hlediska fonologického a podává popis jejich artikulace. Snad až příliš důkladně jsou tu probrány různé typy nářeční asimilace, tzv. kombinační a psychologické změny hlásek. Jednotlivé změny měly být spíše rozlišeny na specificky kelečské a na celomoravské, popř. obecně české (většina asimilačních procesů je totiž šíře moravských, a mohla být proto podána ve větší stručnosti). Pokud jde o postupnou asimilaci znělosti ve skupeních kv, chv, tv, sv, je třeba upozornit, že dnes už není důsledná a je vázána jen na jednotlivé výrazy (je např. u výrazů sfjet, sfobodnej, ale není již doložena u slov jako svjedek, svíčka).

Kapitolky o hláskové kvantitě a o slovním přízvuku upozorňují na řadu [255]závažných, vyhraněných nářečních znaků.

Co se týče tvarosloví, projevuje se v kelečském nářečí — jako ostatně ve všech našich dialektech — unifikace koncovek. Jinak se Kelečsko jeví po stránce tvaroslovné jako úsek značně diferencovaný; procházejí jím např. izoglosy chłapí × chłapi, chłapom × chłapum, chłapoch × chłapech, o tem × o tým aj. Autor podal také téměř vyčerpávající výčet sloves i jejich časování. Mám však za to, že se tu nemusela uvádět dlouhá řada pravidelně tvořených tvarů a že by bylo stačilo výčet omezit na tvary výjimečné.

Protože pro nářečí Kelečska je rozdíl mezi tvrdými a měkkými typy podstatných jmen malý a jako závažnější se jeví protiklad životných a neživotných, jsou v práci podstatná jména vhodně dělena podle tohoto druhého hlediska. To umožnilo vytknout hlavní nářeční rozdíly. Autor přesně popsal soudobý stav skloňování a postihl i všechny „nepravidelnosti“ deklinace (jde vesměs o ojedinělé relikty staršího stavu).

Oddíl věnovaný tvoření slov je poměrně obsáhlý a patří k cenným částem publikace. Detailně se zde sleduje odvozování příponami a předponami i tvoření skládáním. Autor nezůstává u výčtu slovotvorných prostředků, ale hledá také jejich významy. Hodnotné jsou poznámky upozorňující na frekvenci jednotlivých prostředků. Podrobnější analýza by vyžadovala důslednější zřetel k tomu, k jakým slovním základům jsou jednotlivé přípony připojovány. — U sloves tvořených od slovesných základů by bylo možno najít další významové skupiny (srov. např. rozdíl mezi porozvírať a vyposłechnouť).

V oddíle o skladbě přihlédl autor k novějším syntaktickým výzkumům, takže ve srovnání s kusými poznámkami ve starších pracích skýtá jeho popis ucelenější obraz. Nelze přirozeně očekávat, že v stručném rozboru budou postiženy všechny typy vět a souvětí, že tu budou doklady na všechny případy realizace syntaktických vztahů apod. Králík analyzoval hlavně materiál, který shromáždil před více než půl stoletím, tedy bez dnes běžných nahrávacích přístrojů. Proto nás neudivuje, že tu nemohly být v celé šíři postiženy mluvenostní prvky, že jeho ukázky promluv věrně neobrážejí nepřipravený, spontánní projev a že nedokládají nářeční dialog. Je správné, že Králík člení vedlejší věty na obsahové, doplňovací vztažné a příslovečné určovací; toto dělení lépe vyhovuje povaze nářečního materiálu a umožňuje zároveň sledovat mezivětný významový vztah i mluvnické prostředky jeho vyjádření. Jinak ve skladbě nebývá mnoho jevů, které by se nevyskytovaly i v nářečích širokého okolí, popř. ve všech našich nářečích.

Na nářečí Kelečska překvapuje jeden nápadný rys: přímo přemíra dubletních tvarů. I když ji lze zčásti vyložit zvláštním přechodovým charakterem zkoumané oblasti, přece jen jde o jev až zarážející. Obyčejně se v dubletních postaveních setkáváme s prvkem nářečním vedle prvku spisovného, ale v popsaném nářečí jsou vedle sebe zpravidla dva prvky nářeční. V případě dvojhlásek ou, ej, které se běžně střídají s ú, ý (mouka / múka, młejn / młýn), bude asi třeba počítat s faktem, že samohlásky o, e ve dvojhláskách jsou [256]tu zavřenější a že tedy snadno mohly přecházet v zavřené ú, ý, zejména když tu navíc jistě působilo sousedství dialektů s oběma uvedenými dlouhými samohláskami. Nemůžeme však nelitovat, že nám autor zůstal dlužen vymezení dublet. Stranou pozorování zůstalo také sledování novějšího vývojového procesu a otázky, zda na Kelečsku vůbec existuje sjednocovací proces a jak pronikají prvky spisovného jazyka do zkoumaného dialektu.

Bohatý rejstřík může do značné míry suplovat slovník. V textu práce se však najdou slova, kterým lidé nepocházející přímo z tohoto nářečního prostředí nebudou rozumět. Většinu z nich najdeme sice vyloženu v závorkách, ale na některá se tu zapomnělo.

Svůj úkol podat všestranný popis zkoumaného dialektu na základě spolehlivého materiálu autor splnil. Jde o práci poctivou a zdařilou, užitečnou nejen pro jazykovědce, ale i pro širší veřejnost, zejména pro učitele. Zvláště češtináři by se měli seznámit s pracemi o dialektu kraje, v němž působí. Zjistili by totiž, které nářeční jevy jsou společné se spisovným jazykem, a které se naopak od něho liší. Na ty by se pak při výuce mohli zvlášť zaměřit.

Naše řeč, volume 68 (1985), issue 5, pp. 253-256

Previous Věra Petráčková: Nad Slovníkem české frazeologie a idiomatiky

Next Miloslav Sedláček: Druhý svazek německého sborníku o jazykové kultuře v pojetí českých jazykovědců